16. bavorská výstava zebřiček

Výstavní zebřičky zaznamenaly v posledním desetiletí neuvěřitelný vývoj. Především pokud se týká jejich velikosti, ale také i v typu a v neposlední řadě i v počtu všemožných barevných variací. Je to nyní klasický soutěžní pták. Proto se také pořádá stále větší počet bodovacích výstav, přičemž jenom ty největší výstavy jsou vícedenní. Menší výstavy potom jenom jednodenní. Tyto jednodenní bodovací výstavy získávají stále více na oblibě a pořádají se i v termínech, kdy se obvykle výstavy dříve ani nekonaly. Jde jenom o to, nechat si ptáky posoudit posuzovatelem, ověřit si jejich skutečnou kvalitu a na závěrečná mistrovská klání na základě získaných poznatků vybrat tu nejoptimálnější kolekci. Psal jsem již o výstavě v saském Ebersbachu, která se pořádala i v letošním roce a tentokrát jsme objevili výstavu bavorskou. Pokud chcete mít nějaký přehled o tom, jak to s kvalitou ptáků v Evropě vypadá, anebo dokonce sem tam ptáky posuzujete, potom musíte nějakou tu výstavu vidět na vlastní oči. Jinak to ani dělat nemůžete. Jak známo, hora k Mohamedovi nepřišla, Mohamed musel k hoře. Vo tom to je. Proto jsem se nakonec přemohl a vyrazil také. Zkušenosti získané na vlastní oči jsou přeci jenom k nezaplacení.

Pohled na chovatelský areál.

Všechno však chce dobrou přípravu a musíte si to promyslet. Chce to nějaký doplňkový program. Tohle jsme tentokrát dobře nevymysleli, proto jsme byli posléze malinko psychicky narušení. Ráno ptáky odevzdáte k posuzování, zaplatíte příslušný obolus, který nám však byl tentokrát prominut a potom jenom čekáte. Až posuzovatelé začnou posuzovat, až svoji práci dokončí, až pořadatelé zhotoví katalog a nakonec dojde na vyhlašování výsledků. My, lidé z východu, jak zjišťuji, býváme netrpěliví, uspěchaní, spíše se snažíme svěřený úkol vykonat pokud možno co nejrychleji a co nejdříve zmizet zase domů. Bavoráci mají času dost a tolik nespěchají. Příjem ptáků měl končit v devět hodin, končil téměř v deset, trojice posuzovatelů začala posuzovat až téměř v jedenáct, potom šla na oběd, takže s posuzováním se končilo dobře ve dvě hodiny. Potom se vyráběl katalog, načež se zjistilo, že se tam vloudilo nějak moc chyb a vyráběl se znovu. Potom bylo vyhlašování výsledků, takže jsme odjížděli až po půl páté. S tím musíte nějak počítat a pokud možno, připravit si nějaký ten zmiňovaný doprovodný program. Na nějaký čas z místa výstavy někam zmizet. Na druhou stranu musím konstatovat, že všichni vystavovatelé se trpělivě pohybovali na výstavě po celou dobu.

Tohle klání se konalo v bavorském Karlshuldu v neděli 2. září. Podle katalogu to byla již 16. bavorská výstava zebřiček. Měl jsem se doptat na spoustu věcí, které mě vrtaly hlavou již na místě. Jsem však značně pomalej a to i v myšlení, takže mnohé otazníky mi vyvstaly před očima až zase doma. Především pořadatelé. My jsme spíše zvyklí, že takovou výstavu obvykle pořádá nějaká zavedená organizace, u nás třeba KPEP nebo ČSCH a pokud tomu tak není, raději mlčíme. V Německu jsou nám nejbližší asi AZ nebo DKB. Jenže tady si pořadatel říkal, jak stojí černé na bílém v katalogu, Bayerischer Zebrafinken Stammtisch gegr. 1989. To slovo Stammtisch v sobě skrývá otazník. Obvykle se totiž překládá jako stůl pro stálé hosty v souvislosti s nějakou hospodou. Známe přeci ryze české slovo štamgast německého původu. Takže volba takového pojmenování v sobě skrývá nějaké sdělení, které mě nedošlo. Ostatně i místo konání výstavy nebylo zcela klasické. Zatím jsem nic podobného v Německu ještě neviděl. Bylo to docela nově vybudované chovatelské zařízení, připomínalo mi to naše známé Týniště nad Orlicí. Výstavní sál ve tvaru L, odhadem tak 400 m2, kancelář, velký společenský sál nebo chcete-li hospoda s výčepem, i s kuchyní a samozřejmě toalety. Vystavovatelé, pokud právě bedlivě nesledovali posuzování, trávili většinu času v hospodě, to dá rozum. Sám jsem si dal jenom jedno flaškový, měli mnichovský Paulaner, jinak jsem napodoboval chování velbloudů a dal si až doma za poloviční cenu pravou, plnotučnou Plzeň. Celou tuhle novostavbu i s parkovištěm dali dohromady místní chovatelé ptáků a králíkáři, tedy podle cedule, která jim na baráku visí. I tohle vyvolává otazníky. Někdo to přeci musel zaplatit, od pozemku až po střechu a jestliže to nějak dali dohromady místní, možná, že právě v tomhle je klíč toho neobvyklého pojmenování. Aby si na to nakonec nebrousil zuby někdo přespolní. To přeci známe z domova. Stojí to docela na kraji toho Karlshuldu, hned vedle louka, ale jméno ulice existuje, v tomhle mají pořádek. Je to Fischerweg 31. Svému stánku říkají Vereinsheim, neboli spolkový domov. Uvnitř mají i tablo s fotografiemi, jak se to stavělo, asi na tom dělali všichni, to se musí nechat. No a ten Karlshuld je takhle kousíček jihozápadně od Ingolstadtu a ten zase tak na půl cesty mezi Mnichovem a Norimberkem. To popisuji proto, kdyby se tam náhodou snad chtěl někdo zase podívat, příští rok se to bude konat 7. září.

Vývěsní štít spolku.

V letošním roce jsem napočítal celkem 28 vystavovatelů a soutěžilo 217 ptáků. Na první pohled byla průměrná celková kvalita soutěžících ptáků vyšší než u nás. Nikoliv kvalita vítězů, ale kvalita celkem. To bylo dáno tím, že tady se v podstatě neobjevili ptáci nižší kvality, což u nás stále ještě je. Mezi vítězem třídy a ptákem na místě posledním nebyl žádný propastný rozdíl. Posuzovalo se systémem na pořadí, kvalita se vyjadřuje predikátem slovně. Nejvyšší kvalitou se viditelně šetřilo, na tu dosáhlo pouze 6 ptáků. Převedeno do naší mluvy, tak pouze 6 ptáků bylo vyhodnoceno na 90 bodů. Posuzování jsem si docela užil. Ne, že bych snad posuzovatele pozoroval po celou dobu, ale bylo viditelné, že tady hrají nenápadně i jiné vlivy než jenom kvalita ptáků samotných. Abych to krapítko osvětlil. Když třeba v Lysé nad Labem nebo Ebersbachu posuzuje pan Harting a já mám možnost srovnávat svůj vlastní úsudek s úsudkem jeho, mohu konstatovat velkou míru shody. V podstatě se shodujeme. Musím však rovněž říci, že žádný z nás nemá v tomto případě jakýkoliv osobní zájem nějak zasahovat. Tady bych to nemohl zcela vyloučit. Tady se při posuzování diskutovalo. Vcelku to bylo i pozorovatelné, když posuzovatel měnil pořadí. Je to však možné především proto, že rozdíly v kvalitě ptáků byly opravdu minimální. Velmi dobře vím, že první dojem bývá dojmem nejpřesnějším. Když si posuzovatel postaví ptáky podle prvního dojmu a potom toho prvního pomalu odsouvá dolů, zřejmě si něčeho všimnul. Mohl si třeba uvědomit, že klec má jinou napáječku než používají místní a vítězství přespolního by mohlo vyvolat nepříznivé ohlasy. A tak všelijak. Tohle si zřejmě dovedou ohlídat. V případě výrazného rozdílu v kvalitě by to samozřejmě možné nebylo. Ptáci jsou rozděleni do velmi členitého systému výstavních tříd a v každé takové výstavní třídě je stanoveno pořadí. Vítěz dostane vlaječku. Vítězové se dají stranou a seskupí do výstavních skupin, kterými jsou nějaké základní barevné rázy. Třeba šedá, skořicová, světlehřbetá, škrabošková, černolící a tak dále. Vítěz skupiny pak obdrží již nějakou cenu a obvykle i medaili. Vylučovacím způsobem se potom dospěje až k nejlepší zebřičce výstavy. Obvykle je potom vybrán nejlepší protějšek, což je nejlepší pták opačného pohlaví. Takhle můžete vybírat podle vlastního uvážení vlastně cokoliv. Nesmíte zapomenout ocenit chovatelský dorost, mladé chovatele. Někdo musí převzít štafetu!

Tuto výstavu vyhrála šedá samice. Jejím nejlepším protějškem byl samec mramorové mutace. Je samozřejmé, že oba tito ptáci museli vyhrát svojí skupinu a výstavní třídu. Vítězů skupin bylo u zebřiček celkem 8, jejich pojmenování však nemohu citovat, nemám klíč výstavních tříd. Vždy však samci a samice. Slučování tříd do skupin je však ve velké míře ponecháno na úvaze pořadatelů výstavy a samozřejmě na zastoupení jednotlivých barevných rázů.

Pohled do sálu při posuzování.

Kromě zebřiček soutěžili na výstavě také japonské chůvičky a rýžovníci. U japonských chůviček byl vítězem tmavě hnědý jednobarevný pták, tak jak tomu bývá téměř vždy. Nebyl nijak výrazně lepší než ostatní. Rezavé chůvičky byly opravdu tvrdě rezavé, v postavách nijak výrazně nadnormální oproti našim chůvičkám. Objevily se i chůvičky perlové. V postavách je tento barevný ráz výrazně slabší než chůvičky základních barev. Soutěže se zúčastnil větší počet chůviček strak. U těchto ptáků mě však nezaujala ani jejich kvalita postav, ani kvalita kresby. Byl to jen jakýsi náznak pravidelnosti kresby. To nemá smysl chovat, zvláště, když je dnes známo, že v Japonsku existuje celá škála naprosto pravidelných barevných rázů. V Evropě zatím nikoliv. Nevíme však nic o ceně takových ptáků, dá se však předpokládat, že bude horentní.

Rýžovníků se soutěže zúčastnil jen zanedbatelný počet a jejich kvalita byla plně srovnatelná s našimi ptáky.

Nejlepší zebřička - vítěz výstavy.

Zbývá tedy zhodnotit naší účast. Ta by se dala vyjádřit vojenským termínem: průzkum bojem. Jeden náš chovatel dal do soutěže pět zebřiček, druhý tři japonské chůvičky. Jeden pták postoupil do výběru skupiny, byl ovšem ve třídě sám. Takže asi nejlepší umístění získal samec oranžovoprsý černoprsý, když se umístil na druhém místě ve třídě s hodnocením SG, což znamená velmi dobrý. Posuzovatel však velmi dobře věděl, že se jedná o ptáka přespolního a zařadil jej na druhé místo až po dlouhém rozvažování. Nejblíže k vítězství ve třídě měla asi oranžovoprsá samice, která nejprve třídu vyhrála, byla však po protestu pořadatelů diskvalifikována pro samčí znaky. Stala se tak jediným ptákem OB celé výstavy. Je nutné uznat, že náznak samčích znaků u tohoto ptáka skutečně byl. Dal se sice docela dobře při posuzování ignorovat, ovšem po protestu to bylo nutné uznat. I takové drobné postřehy při posuzování je nutné si dobře zapamatovat. Můžeme je pak i u nás doma dobře využít.

Nejlepší chůvička tmavě šedá.

Jedna tmavě hnědá chůvička se umístila na třetím místě ve své třídě, kde se zúčastnilo deset ptáků. Měla přitom stejný predikát kvality jako vítěz, SG. Možná dokonce byla i o peříčko lepší než vítěz, byla však zřetelně přespolní. Další dvě rezavé byly v barvě o něco světlejší než jejich soupeři. V postavách byly tyto naše chůvičky plně srovnatelné.

Nakonec to byl docela příjemný výlet. V podstatě všechno dobře dopadlo. Ani vzdálenost nebyla tak velká, jak jsme původně předpokládali. Kdybychom cestovali po ideální stopě, myslím si, že na místo se dá dorazit za dvě hodiny a chlup jízdy od našich hranic. I když chlapci zle hudrovali, nakonec jsem si všimnul, že nějaké ptáky i nakoupili, takže jistá spokojenost se nakonec dostavila. Jeden z nich se k mému údivu dal v poslední době na těžký hřích obžerství, což u něj nepamatuji a na zpáteční cestě již téměř nemluvil, maje před svým vnitřním zrakem zcela jiného ptáka. Obdržel totiž SMS, že doma jej čeká pečená kachnička se zelím, jelikož mají posvícení. Tomu rozumím. Taky jsem již před delším časem došel k závěru, že na burze v Týništi byli nejlepšími ptáky dycinky ta grilovaná kuřata.