Zebřičky

Zebřička je malý, zrnožravý a velmi pestrý ptáček, pocházející z Austrálie. Původně. Dnes jsou všichni tito ptáčci, které můžete vidět v klecích evropských chovatelů, prakticky v každém obchodě se zvířaty, každé zoologické zahradě či zookoutku, rodilými Evropany. Jsou tady domestikované. Ačkoliv je všichni znají, mnozí je pak chovají, řekněme, na vyšší úrovni, na stránkách chovatelského tisku se s nimi prakticky nepotkáme. A to je škoda, protože o těchto ptácích se dá psát donekonečna a dokonce by se daly na nich vysvětlovat i jiné náměty, vzpomenout mohu například genetiku. Některé chovatelsky silnější země mají o nich i knižní monografie, třeba Německo nebo Holandsko. Hans Klören, zebřičky. To je u nás problematické, do toho by asi žádný nakladatel nešel. Musíte prodat nejméně 3000 výtisků, jinak proděláte. A my jsme země papoušků. Kdo si koupí knihu o zebřičkách? Já sám je v současnosti nechovám a ani jsem neinvestoval do specielní literatury. Cítím ovšem, že v tomto oboru se nějak rozevírají nůžky mezi znalostmi a praxí a vůbec začíná situace nějak zapáchat. Něco by se mělo stát, o něčem by se mělo diskutovat, než se situace zamotá do babylonského syndromu a nebudeme si vůbec rozumět, i když hovoříme všichni jedním jazykem.
A potom je tady ještě ta genetika. Nikdy jsem ji nestudoval více do hloubky a to z jednoho prostého důvodu. Nemáte prakticky žádnou možnost, jak si to všechno ověřit sám. My sice téměř všemu věříme, aniž si to můžeme sami ověřit, což může být někdy ošidné, ale příliš do ničeho nešťouráme. Vezměte si třeba složení vzduchu. Jelikož však všichni říkají totéž, můžeme si sami říci, že to tak asi bude. 78,08 % dusíku, 20,95 % kyslíku, 0,93 % argonu. Když to sečtete činí ten součet 99.96 %. Plyn, okolo kterého se vede celosvětová obří kampaň, totiž kysličník uhličitý, je obsažen 0,03 %. Genetiku můžete ověřit na opravdu silném vzorku, samozřejmě v delším čase, ovšem to se u klecních ptáků nestalo celá desetiletí a všechno se dedukuje na starých poznatcích teoreticky. V průběhu času se potom vytratila některá dřívější tvrzení, jiná byla potichu revidována a všechno se nějak scvrklo do jednoduchých vzorečků. Takové vzorečky jsou pak opisovány neustále ve veškeré literatuře. V praxi ovšem platí jen opravdu omezeně a to ze dvou důvodů. Jsou v první řadě zjednodušené tím, že počítají s poměrem pohlaví půl na půl. To však neplatí. Dalším důvodem potom je, že počítají jen s naprosto čistokrevným materiálem. Pokud ptáci, které použijete k chovu, takto čistokrevní nejsou, potom nemůžete počítat dopředu s předpokládaným výsledkem. Tady nastupuje matematická disciplina zvaná kombinatorika a pokud jsou ptáci vícekrát štěpitelní, možnost kombinací se šíleně zvyšuje. Je to stejné jako ve sportce. Doufám, že mi dobře rozumíte. Netvrdím, že všechny ty vzorečky neplatí! To vůbec ne. Chci jen říci, že nechci nic tvrdit, aniž bych to věděl na základě vlastních poznatků. Chci jen použít některá tvrzení z literatury, upozornit na ně a také upozornit na určité názvoslovné problémy, které by mohly vést ke špatným závěrům. Chci jen začít nějakou diskusi, aby se vůbec něco dělo, aby bylo o čem přemýšlet. To mohou učinit jak specialisté pro chov těchto ptáků, kteří již mají svoje bohaté zkušenosti, tak i začátečníci a samozřejmě i teoretici. Do určité míry to bude historie.
Zebřičky známe z přírody ve dvou formách, anebo druzích, jak podle kterého systému. Myslím si, že pro chovatele je lepší uvažovat o dvou samostatných druzích. Již tady dochází k názvoslovným zmatkům. Držme se chovatelských jmen. Druh Taenyopigya guttata (Vieillot, 1817) známe spíše pod jménem zebřička ostrovní, případně timorská. O tu se dnes zajímat nebudeme. Zebřička Taeniopygia castanotis (Gould, 1837) nebo (Taeniopygia guttata castanotis) je v chovatelském povědomí známa jako Zebřička pestrá, případně dříve také jako šedá. Může nést také jméno australská. A právě jen o tohoto ptáka dnes půjde.
Jméno pestrá bylo zvoleno proto, že dřívější jméno šedá přinášelo komplikace při hledání pojmenování pro mutace. Dnes chápeme pod jménem šedá ptáka přírodního zbarvení nebo lépe řečeno takového ptáka, který se přírodnímu zbarvení nejvíce blíží.
V dnešní době známe takové množství všelijakých barevných mutací, že bylo nutné dospět k nějakému praktickému dělení. Proto všechny barevné mutace dnes dělíme do dvou řad a to do řady šedé a do řady skořicové. Skořicové bych napsal s otazníkem! To proto, že dnes známe ptáky, kteří se nám jeví jako skořicoví, jsou ovšem jiní. Protože nemám dostatek podkladového materiálu, jak jsem již předeslal, nedovedu se rozhodnout, která to barva je tou původní barvou, kterou již po dlouhou dobu nazýváme skořicovou. Německý standard, z něhož já mám pouhý výtažek, zná jak barvu skořicovou, tak i barvu hnědou. Existuje však i barva, kterou Holanďané nazývají isabelovou a která podle pramenů z tehdejší doby vypadá stejně jako skořicová, ovšem její dědičnost je jiná. Zatímco skořicové jsou vůči přírodní šedé recesivní a vázané na pohlaví, isabelové na pohlaví vázané nejsou. To u některých kombinací vede k rozdílným výsledkům ve zbarvení. Můžeme si všimnout, že starší barevná mutace nazývaná jako bělobřiché, v novější době podle německého vzoru jako běloprsé, bývala dříve uvažována jen v šedé řadě. Také se jí říkalo dříve pinguin, tedy z nagličtiny tučňák, protože ptáci mají horní polovinu těla tmavou, spodní bílou. Jako tučňáci. Dnes jsou v německém standardu běloprsé i v hnědé řadě. Takové zebřičky by měly pocházet od skořicových vázaných na pohlaví. Od isabelových pak pocházejí jako konečný produkt tak zvané rudoboké (červenoboké). Jsou to čistě bílí ptáci, samec má potom jen červené znaky, tedy boky a líce. Kdysi jsem si z holandského časopisu obkreslil obrázek, který naznačuje, jak k takto zbarveným ptákům dospět. Nejedná se o celý diagram křížení, jde jen o samce, které nakonec dostanete, když všechno probíhá naprosto ideálně, tedy v první řadě, když začnete u naprosto čistokrevných prarodičů. Spodní část obrázku ukazuje možné samce. Jelikož tam nevidíte žádné samice, snad si dokážete představit výši sázky do té loterie. Můžete být úspěšní a také nemusíte. Podle tohoto obrázku páříme samce bělobřichého se samicí isabelovou. Jejich potomci mají být štěpitelní jak samci, tak i samice. Jestliže z těchto štěpitelných sourozenců sestavíme pár, můžeme teoreticky získat různé samce podle spodní části obrázku. Ovšem typ barvy, kterou tady nazývám isabelová se dále významně projevuje v kombinaci s další mutací, kterou je rudoprsá. Tady se isabelovost projevuje viditelně, když takoví ptáci jsou jiní než rudoprsí šedí a rudoprsí skořicoví. Z čehož dále plyne, že pták může být uváděn buď jako isabelový nebo jako skořicový. Nikoliv, jak jsem se dočetl v jednom katalogu výstavy, že je skořicový isabelový. Spojení těchto slov znamená štěpitelnost! Ta štěpitelnost může být dokonce i viditelná, pochybuji však, že v takovém případě by byl pták diskvalifikován, tak, jak by správně být měl. Ona taková mutace v dnešní době zdaleka není prošlechtěna k nějaké dokonalosti a také asi posuzovatelé nemohou dokonale znát něco, co vlastně ještě ani pořádně není. Jenže tam, kde je barva již viditelná, je vhodná příležitost získat čistokrevné ptáky zpětným křížením k barvě, kde ta isabelovost viditelná není! A přes takové ptáky se pokusit získat atraktivní jedince, třeba rudoboké, v tom nejlepším typu, kde zatím vcelku pochopitelně nejsou.

1,0 BĚLOBŘICHÁ ŠEDÁ × 0,1 ISABELOVÁ

1,0 ŠEDÁ ŠTĚPITELNÁ	1,0 ŠEDÁ ŠTĚPITELNÁ	X	0,1 ŠEDÁ ŠTĚPITELNÁ	0,1 ŠEDÁ ŠTĚPITELNÁ
1 1,0 ŠEDÁ / BĚLOBŘICHÁ + ISABELOVÁ	2 1,0 ŠEDÁ / BĚLOBŘICHÁ + ISABELOVÁ		3 1,0 ŠEDÁ / BĚLOBŘICHÁ + ISABELOVÁ	4 1,0 ŠEDÁ / BĚLOBŘICHÁ + ISABELOVÁ
5 1,0 ŠEDÁ / ISABELOVÁ	6 1,0 ŠEDÁ / ISABELOVÁ		7 1,0 ŠEDÁ / ISABELOVÁ	8 1,0 ŠEDÁ / ISABELOVÁ
9 1,0 ISABELOVÁ / BĚLOBŘICHÁ	10 1,0 ISABELOVÁ / BĚLOBŘICHÁ		11 1,0 BĚLOBŘICHÁ / ISABELOVÁ	12 1,0 BĚLOBŘICHÁ / ISABELOVÁ
13 1,0 ŠEDÁ	14 1,0 ISABELOVÁ		15 1,0 BĚLOBŘICHÁ	16 1,0 RUDOBOKÁ

U zebřiček se vyskytuje jedna malá zvláštnost. Drtivá většina barevných mutací u ptáků bývá vůči přírodnímu zbarvení recesivní. U zebřiček známe faktor, který je dominantní. Je to staré zbarvení, kterému se dříve říkalo stříbrné zebřičky. Pokud tento faktor působil v řadě šedé. Pokud působil v řadě skořicové, byla barva nazývána smetanová. Německý standard nyní vychází z toho, že se jedná o dominantní pastelový faktor, který působí jak v šedé, tak i ve skořicové řadě. Poněkud mě zaráží skutečnost, že ačkoliv se jedná o dominantní zbarvení vůči zbarvení přírodnímu a tudíž i dalším barvám, vídáme tyto ptáky ve skutečnosti jen zřídka. Jde o docela atraktivní barvu, kterou sice můžeme vidět jaksi ve dvou formách podle toho, zda ji mají od obou rodičů, anebo jen od jednoho, ovšem při dominanci by měla být dneska vyšlechtěna již k dokonalosti, což není.
A potom je tady další zrada, které jsme si u nás asi ani nestačili všimnout. Německý standard totiž uvádí jak zebřičky šedé, tak i zebřičky šedé achátové. Když přitom čtete popis jejich správného zbarvení, rozdíl je minimální. Především černé znaky jsou oslabeny. Nikoliv však tolik, aby to bylo patrné jako třeba u kanárů. Nevím, zdali si již naši specialisté na zebřičky tohoto jevu všimli, ovšem patrně asi nikoliv. Takže nejspíše budeme mít v našich chovech nějaké nečistokrevné ptáky navíc. Pokud se týká šedých, nebude to mít prakticky žádný vliv při posuzování, protože tady jde především o typ a postavu. Nepatrný rozdíl v barvě může ptáka poškodit jen výjimečně. Větší vliv to bude mít u nějakých kombinovaných mutací, kde by zeslabení černé barvy mohlo přinášet nežádoucí efekt, anebo naopak jiný efekt podporovat.

Zebřička rudoprsá isabelová – samec.

Zmíním se ještě o jednom jevu, který jsem sice v literatuře blíže nestudoval, respektive ne v poslední době. Dříve, alespoň si to trochu vybavuji, se mluvilo i o ptácích, mutačních, kteří jsou štěpitelní zpátky na původní barvu. To prý není možné, jak mi vysvětlili andulkáři, kteří svoje barvy mrskají z hlavy jako Baťa cvičky. Jelikož si do hlavy obvykle necpu zbytečné věci, nezabýval jsem se tím. Jenže jsem v poslední době narazil na zprávy, že byly konány, snad dokonce na více místech, kde k tomu mají jaksi možnost, jednoduché, víceleté pokusy. Prostě hejno andulek nebo zebřiček všelijakých barev bylo vypuštěno do velkého prostoru, kde si žily po svém, téměř v přírodních podmínkách. Po určitém čase se to všechno začalo vracet k původní podobě a to jak v barvách, tak i v postavách. Zebřičky byly v převážné míře šedé, andulky světle zelené. Takže já bych si vůbec netroufnul tvrdit cokoliv, pokud se to týká genetiky a zvláště ne, že ptáci nemohou být zpětně štěpitelní. A pokud bych to měl snad studovat? Jedině, že bych se snad znovu narodil. Dost možná, že by se dalo doma soukromě potvrdit složení vzduchu, ale předpovědět, jaké bude mít potomstvo pár zebřiček koupených na burze, tak to kromě samotného boha nemůže vědět nikdo.
Chtěl jsem upozornit, že před námi je docela slušný kus práce. Je nanejvýš zapotřebí udělat u zebřiček nějaký pořádek. Je tady nějaký počet chovatelů, kteří mohou představit ptáky v evropské kvalitě a vědí jak na to. Je tady však velké množství mutací, které bychom měli v první řadě nějak jednotně pojmenovat. To proto, aby se další chovatelé nebo dokonce i ti znalí nedopouštěli zbytečných chyb. Každá taková chyba, každé chybné párování je ztráta času. Ti nejzkušenější se pak obvykle drží svého kopyta, kde mají již svoje vlastní, časem odzkoušené postupy. Vezměte si katalogy z Lysé nad Labem a můžete si ověřit, kdo nejvíce vyhrává a s jakými ptáky.

Zebřička šedá černovousá – původní typ bez bílých teček na bocích.

Pokud se týká genetiky zebřiček, najdete v naší literatuře jen málo odkazů. Je to třeba Zdeněk Veger v knížce Cizokrajní ptáci v bytě, Mladá fronta, 1969. Rudolf Vít, Cizokrajní ptáci v bytě, ČSCHDZ, začátek sedmdesátých let a potom Šiler/Fiedler: ABC genetiky drobných zvířat, SZN 1978. Wienerův standard z roku 1980 zaznamenává v podobě výstavních tříd jen deset barevných rázů. Pojmenování isabelová nešťastně přiřazuje k barvě béžová. Na tohle v dnešní době, jak jsem se již zmínil, panuje jiný pohled. Tady se poprvé objevuje zbarvení černoprsá, tedy mutace, která dala klíč k ohromnému počtu dalších mutací, ale především přinesla dnešní mohutné postavy zebřiček. Přinesla tedy nový typ. Nevylučuji, že se nějaké zprávy objevily v té době i v časopise Exotář + Kanárkář, to však hledat nehodlám. V době vydání Wienerova standardu se však již u nás černoprsé zebřičky vyskytovaly. Wiener uvádí rovněž zbarvení šedokřídlé. To si dost dobře nedovedu vybavit, jedná se asi o dnešní ptáky, kterým říkáme světlehřbeté.
Pokud se týká posuzování zebřiček, prozatím celá řada nejasností ohledně zbarvení soutěž neovlivňuje, protože výrazně se jedná o typ, který je nejdůležitějším posuzovaným faktorem. Ovšem typově správných ptáků výrazně přibývá a pokud budou v typu stejní, rozhoduje správná barva. Je zajímavé, že u samců bývá v současnosti barva mnohem lepší než u samic. U některých samic shledávám výrazné a viditelné znaky štěpitelnosti. Nejčastěji u kombinací s černoprsými. Takoví ptáci musí být ze soutěže vylučováni, o jejich využitelnosti k chovu musí chovatel hluboce přemýšlet. Předpokladem posuzování totiž je, že hodnotíme čistokrevná zvířata. Štěpitelnost u ptáků sice obvykle nevidíme, pokud však ano, samozřejmě se nemůže naplnit předpoklad čistokrevnosti. Takové zavírání očí nevede k dobrým výsledkům.
Doufám, že jsem tady nastínil všemožné náměty k tomu, aby se mohl ozvat větší znalec problematiky zebřiček a to jak chovatel praktik, tak i někdo, komu by případně leželo v hlavě vhodné pojmenování, o genetice ani nemluvě. Vždyť tady máme již i specializované kluby, tak zatraceně již vylezte z ilegality a dejte o sobě vědět. A papouškářům vzkazuji: zebřičky jdou docela dobře dělat společně s australskými papoušky. Onehdá jsem to viděl na vlastní oči v Bezměrově a na tu dobu to byla opravdu špička.