VRÁNA OBECNÁ Corvus corone Linnaeus, 1758


Mnohokrát narazíme na všelijaké slovní přestřelky, žabomyší války, které více než často nejsou vůbec k ničemu, ať jsou již vedeny kdekoliv. Dříve se...

Mnohokrát narazíme na všelijaké slovní přestřelky, žabomyší války, které více než často nejsou vůbec k ničemu, ať jsou již vedeny kdekoliv. Dříve se obecné myšlení klonilo k tomu, že nejčastěji se s takovým jevem můžeme setkat u piva, tudíž, že za nicotné řeči může alkohol. Ukazuje se však, že to je omyl. Za nicotné řeči, případně vulgarity až zvrácenosti může spíše anonymita, což nám dokazuje ten nejmodernější sdělovací prostředek, kterým je internet. Kdybych nastínil třeba takový námět, kterým by byla otázka, jestli je na té naší české kotlině něco zvláštního oproti krajům u našich sousedů, domnívám se, že bych asi vypustil džina z láhve a bylo by tu takových názorů, že by to nejspíš skončilo všeobecnou rvačkou. Přesto hodlám na něco takového poukázat, bude to však otázka málo nebezpečná, jak doufám, protože bych v žádném případě nechtěl přijít o zbytek zubů, anšto nové si tak nějak nemohu prostě dovolit. Půjde o vrány. O obyčejné vrány. Vidím u nás něco, co jinde nevidím. Proč?


Vrána šedá

Krkavcovití ptáci prožívají v současnosti téměř po celé Evropě nebývalé období rozmachu. Některé druhy i u nás. Na stránkách Fauny jsem se již také zabýval více druhy těchto ptáků, vzpomínám si na sojky, straky, havrany, kavky i krkavce. Chybí nám tedy ta vrána. Tu u nás známe ve dvou formách, anebo dokonce druzích, ale o tom až později. Ačkoliv jiné druhy krkavcovitých ptáků, především pak straky a sojky se nám v Čechách rozmnožily tak hrůzostrašně, až je mi z toho úzko, u vran tento poznatek zatím nemám. To je sice pro nás zpráva do jisté míry příznivá, ovšem ono se to může změnit kvapem. Kdykoliv jsem však vyrazil jenom kousek za naše hranice, najednou jsem viděl jiný obrázek. Poprvé mě to praštilo do nosu v Berlíně. Hned jak slavnostně strhli dráty železné opony, hurá na velký výlet, rozumným tempem, jen pomalinku. Nejdřív jsme nocovali v Magdeburku a tam šli do zoo. Poprvé jsem si uvědomil, že vidím vrány ve městě. Cítili jsme se nádherně povznesení, pili pivo v hotelu a pozorovali jev, který u nás právě zmizel. Veksláky. Taky byli vopálený, ale mumlali tauschen. Vona pražská němčina byla vždycky poněkud jiná, hoch. Pak jsme jeli do Walsrode a tam potom zjistili, že máme ještě fůru času a můžeme si vlastně jezdit jak chceme, tak jsme to vzali zpátky přes Berlín. V západním Berlíně měli taky krásnou zoo. A tam jsem uviděl něco, co se mi vrylo do paměti. Měli tam nádherné, prý čtyři sta let staré duby a pod těmito veterány velký výběh pro medvědy. Dvě takové chlupaté obludy tam spaly hlubokým spánkem jako po prohýřené noci. Vyžehlený zřízenec jim přinesl pěkný kousek masa každé přímo pod nos a odcházel, což u nich vyvolalo pootevření jednoho oka. Jakmile však ten zřízenec odešel, začaly shora na jejich příděl masa padat vrány. Bylo to jako černý déšť a to maso zmizelo pod tímhle černým kabátem. No, to se ví, medvědi museli mít budíček, žrádlo je žrádlo. Samozřejmě, že foťák jsem měl ještě schovanej v brašně a dodnes toho lituju, protože tohle byl ten obraz, který vyhrává ceny. Černej chumel vran, jak je ten medvěd zahání. Pak jsem byl jednou v Mnichově a hned mě to trklo. Vrány, vrány a zase vrány. Na voliérách, na parkovišti na autech, na cestičkách. A vloni jsem byl ve Vídni, zase v zoo a zase to samý. Dal jsem si venku jedno pivo a už mi chodila po stole vrána. Jako bych jí viděl na zobáku, jak si říká: co to může bejt za chátru, že si k tomu pivu nedá ani vídeňskej párek? Nesnáším vídeňáky.


Vrána šedá

Tak tohle v té naší české kotlině zatím nemáme. Naštěstí. Ale stejně se musím ptát, proč? Ono se to v přírodě všechno nějak navzájem ovlivňuje, něco si překáží, něco zase ne, anebo to něco zase něčemu vyhovuje tak, že pak ten, komu to vyhovuje překáží všem ostatním. V té Vídni jsem třeba neviděl jedinou straku, první až někdy třicet kilometrů na sever směrem k moravské hranici. Kdepak nějaká rovnováha, o něco takového dbá leda člověk. Když třeba jedete z Prahy na západ, třeba až do Holandska, tak najednou, když se blížíte k naší hranici, začnete pozorovat vrány. Tam někde v Holandsku je jich pak síla. Když jedu z Prahy na východ do Ledče nad Sázavou, což bývala moje hlavní trasa, nevzpomínám si, že bych z auta viděl kdy vránu. Je to plachý, lesní pták. Jsou tam, ale ne v takovém množství a s natolik změněným chováním, jako je vidíte prakticky hned za naší hranicí. Vrána je po krkavci asi nejsilnějším ptákem z celé své čeledi. Protože je to všežravec, ovšem s velikou chutí na vše masité, patřila vždy k té největší škodné, kterou se snažil člověk udržet ve svém okolí v přijatelných počtech. Tedy rozumně hospodařící člověk. Mohlo by se zdát, že o ptácích, kteří žijí v našich krajích toho víme více než dost, což je samozřejmě i tentokrát jen zdání. Nevíme nic třeba o vztazích jednotlivých druhů mezi sebou. Třeba havran a kavka jsou dva druhy, které mají vzájemné vztahy, řekněme přátelské. Kavky můžeme často vidět létat společně, často promíchané v hejnech havranů. I v hnízdní době vidíme kavky často sbírat potravu společně s havrany, kdy slabší kavky využívají silnější havrany jako svou ochranu. Mezi ně se dokonce mísí i špačci, kteří využívají tento štít také. Sojky a straky jsou silní individualisté, vzájemně však nijak přátelské vztahy nemají. Několikrát jsem pozoroval, že straky napadaly sojky. Vrány se mi nikdy nepodařilo pozorovat v hejnu, ale nemám na mysli samozřejmě tak obří hejna jako u havranů. Nicméně starší literatura se zmiňuje o tom, že se vrány v zimních měsících k večeru shromažďují na vysokých stromech a posléze odlétají na společná nocoviště. U havranů je takový jev nejrozšířenější a na společných nocovištích přespávají až desetitisíce ptáků. Má to zvláštní rituál, pravidla a je to impozantní na pozorování. Nicméně pod takovými stromy se nedá projít. U vran jsem něco podobného v té naší české kotlině nepozoroval. Je otázkou, jak se potom chovají vrány tam, kde jich je podstatně více než u nás. Třeba v takovém Mnichově.


Vrána černá

Vránu popsal již Linné, jak jinak, je to v Evropě všeobecně známý pták. Jenže, znovu to opakuji, zas až tak úplně známý pták to není. Kolik lidí se třeba domnívá, že havran je samec od vrány? A kolik lidí dokáže rozeznat, letí-li tamhle nad obzorem vrána nebo havran? Přitom podle letu jsou docela dobře rozeznatelní. A jak je to s vránou šedou a černou? To je zajímavá otázka, i když poněkud záludná. A tak trochu souzní i s titulkem, který jsem použil k tomuto článku. Řekl bych, že po většinu minulého století jsme byli zvyklí používat české jméno vrána obecná. A v této souvislosti se uvažovalo o vráně šedé a vráně černé jako o zeměpisných formách jednoho druhu. Nebylo tomu tak vždy a není tomu tak jednoznačně ani dnes. Linné totiž původně popsal dva druhy. A v současnosti existují systémy, které sdílí jeho názor. Pokud tedy uvažujeme o dvou druzích, pak je to takto: Corvus corone Linnaeus, 1758 = vrána černá, Corvus cornix Linnaeus, 1758 = vrána šedá. Pokud bychom naopak uvažovali tak, jak to bylo ve dvacátém století obvyklé, potom by to bylo takto: Corvus corone corone = vrána obecná černá a Corvus corone cornix = vrána obecná šedá. Je to však ještě poněkud komplikovanější, protože u obou druhů vran ještě existují poddruhy a to u vrány černé dva a u vrány šedé dokonce čtyři. Tak zvané nové české názvosloví se kloní k názoru, že existují dva druhy a u obou uvádí značku WEP = celá Palearktická oblast. Zase to není tak docela pravda, protože jak známo, vrána černá se vyskytuje na západ od nás a vrána šedá pak na východ, přičemž hranice mezi oběma druhy probíhá právě někde na našem území. Takže ani jeden druh se nemůže vyskytovat na celém území palearktické oblasti, taková situace by mohla nastat jen v tom případě, pokud uvažujeme o jednom druhu. Druhá subspecie vrány černé žije sice zase až někde na východě, to však stále není celá oblast. Dříve byl považován tok Vltavy za pomyslnou hranici rozšíření mezi oběma druhy nebo formami. Dnes se mluví o prolínání v širokém pruhu o šířce až pět set kilometrů. Nicméně, když se dívám do Atlasu hnízdního rozšíření ptáků v České republice, nacházím v něm prokázané hnízdění vrány šedé mírně západně od Plzně. Na západ od této hranice byli sice ptáci pozorováni, ale jen v jednom případě je jejich hnízdění předpokládáno. V opačném případě vidím prokázané hnízdění vrány černé na řece Moravě, tak někde u Uherského Ostrohu. Oblastí kde se oba druhy u nás vyskytují nejhojněji je oblast jižních Čech, na východ od Českých Budějovic, Jindřichohradecko a západní část jižní Moravy. V takových oblastech se hovoří i o křížencích mezi oběma druhy. V tom nemohu sloužit, protože jsem nikdy na vlastní oči žádného Křížence neviděl. Na vlastní oči jen vrány černé a vrány šedé, přičemž pokud se týká české kotliny, tak jen dalekohledem. Za asi půldenního pobytu ve vídeňském Schönbrunnu jsem tam viděl dobře padesát až šedesát vran obou druhů, křížence jsem neviděl. Respektive jsem si jich nevšimnul, možná by se i podrobným studiem fotografií daly nějaké znaky rozeznat. Dá se říci, že Vídeň tedy leží na hranici rozšíření obou druhů. Cestou do severní Itálie jsem v údolí Adiže pod Brennerským průsmykem pozoroval jen vrány šedé. Podle mého osobního dojmu jsou vrány černé v západních Čechách hojnější než vrány na ostatním našem území. Pokud jsme jeli někam na západ, nestalo se, abychom v pásmu dvaceti kilometrů před naší hranicí s Německem neviděli někde letící vrány černé.


Vrána černá

Stavy vran podle literatury u nás poněkud klesají, což je s ohledem na stavy, které pak vidíte za naší hranicí překvapující. Tím by se stala vrána nejméně úspěšným druhem z našich krkavcovitých. Atlas hnízdního rozšíření říká toto: V letech 1985–89 hnízdilo na území ČR 3 000–6 000 párů vrány obecné černé a 9 000–18 000 párů vrány obecné šedé. Z výsledků Jednotného programu sčítání ptáků v ČR vyplývá, že v letech 1982–2003 se stavy vrány obecné snižovaly s průměrným ročním poklesem početnosti 2,2 %. To se však týká zejména černého poddruhu, takže úhrnná početnost obou poddruhů zůstala v letech 2001–2003 v podstatě stejná jako v předchozím mapování. V aktualizovaném Červeném seznamu ptáků ČR z počátku nového tisíciletí byl druh především kvůli nízkým stavům populací poddruhu C. c. corone zařazen mezi téměř ohrožené.


Vrána šedá

Počty vran neodpovídají docela tomu, co mohu vidět na vlastní oči. Nicméně můj pohled je samozřejmě čistě náhodný a navíc může být ovlivněn roční dobou. Zatímco atlas uvádí čísla hnízdících ptáků, moje pozorování jsou náhodná a to i ze zimních měsíců. V té době se předpokládá, že se u nás objevují i vrány severnějších populací. Podle statistických čísel odstřelů se dá předpokládat, že stav vran je pravděpodobně téměř stabilní. Například Československá vlastivěda uvádí, že v roce 1910 bylo střeleno na 265 tisíc kusů vran a sojek. Atlas zvěře z roku 1980 pak, že se střílí ročně okolo 80–100 tisíc kusů vran a 55–60 tisíc kusů sojek. To je tedy dobře o 100 tisíc méně než začátkem století. Sojka pak je ovšem v dnešní době celoročně hájená a na jejím přemnožení je to znát na první pohled. Nemám takový dojem, že by se v dnešní době nějak intenzivněji střílely vrány. Spíše slyším ze všech stran, že myslivci střílí málo. Nejmarkantnější je to u divokých prasat, kterých se v roce 1910 střelilo na celém území Čech a Moravy pouhých 1022 kusů, přičemž dnes okolo sto tisíc a je to vzhledem k viditelným škodám na polích málo. Také u vran tomu bude stejně, myslivci je sice mohou střílet, ale nemusí, což je podstatný rozdíl. Proč tedy u nás počty vran stagnují, zatímco u našich sousedů se to těmito ptáky jen hemží? Nevím sice, jestli náhodou nejsou vrány v Německu a Rakousku celoročně hájené, ale pokud ano, dobře jim tak. Je tady však ještě jeden jev. U nás vrány nepronikají do měst, zatímco ve Vídni, Mnichově a Berlíně je najdeme přímo v centru. V Praze bylo například prokázáno hnízdění jen na třech místech, přičemž jde o okrajová, přilehlá místa katastru. Pravděpodobné hnízdění potom na dalších deseti místech, ale zase nejde o typicky městské části. V Pardubicích bylo prokázáno hnízdění na čtyřech místech, ale ani tady se nedá říci, že vrána pronikla do města. Zase jde o okrajové, přilehlé části katastru.


Vrána obecná (albín)

V Evropě jsou vrány (šedá a černá) rozšířeny všude, kromě nepatrného území při východním a jižním pobřeží Španělska, od západu po východ a od jihu až po sever. V severní Africe jsou jen v údolí Nilu a jeho deltě. Jinde v severní Africe je však nahrazují jiní příslušníci čeledi krkavcovitých, především Corvus rufikollis = krkavec hnědokrký. O něco jižněji, v oblastech pod Saharou je pak nejběžnější další příslušník tohoto rodu, vrána černobílá Corvus albus. Vrány šedé pak najdeme na východ od Evropy až po Čukotku, Kamčatku a Japonsko. Směrem na jih po střední Čínu. Rozšíření těchto vran probíhá přes Turecko, východní pobřeží Středozemního moře a od Evropy zasahuje oblast jejího rozšíření po západní pobřeží Kaspiku. Vrány žijí na jižních březích Kaspiku, odkud jejich rozšíření vybíhá v úzkém pruhu až po hory Střední Asie. Ostrůvkovitě pak žijí v Iránu a Afganistánu. Ptáky, které řadíme do rodu Corvus najdeme prakticky po celém světě, s výjimkou Antarktidy. Jsou to neobyčejně přizpůsobiví ptáci, kteří dokáží prosperovat v tropických vlhkých oblastech, v polopouštích a pouštních oázách, vysoko na severu až po hranice věčného ledu, v nížinách nebo vysoko v horách. Všelijaká smetiště a mrchoviště je přitahují jako zdroj potravy. Kdysi jsem se válel u moře v Chorvatsku, na pláži u Kaštelů poblíž Splitu a ráno co ráno pozoroval vrány, jak létají někam nahoru na hřeben hor nad Trogirem. Co je tam láká? Pak jsme se v roce 1990 vraceli ze světového šampionátu ve Splitu a splnili si svůj sen, podívat se, jak to vypadá za tím hřebenem hor. Úzká silnička se stovkami zatáček šplhala stále nahoru a ještě než jsme tam dorazili, udělali jsme malou zastávku. Pohled dolů byl úchvatný, na obzoru se moře ztrácelo v oparu spojené s oblohou, přistávající letadla byla dole pod námi. Pohled na tu krásu byl důležitý, protože hned nahoře byl tomu konec. Tam bylo velikánské smetiště, které jako magnet lákalo vrány z celého okolí. Jiná země, jiný mrav. U nás si odpadem zavážíme různé rokle, tady si zvyšují hory.


Vrány – mutanti

Někteří mi vyčítají, že píši i o ptácích, kteří se nechovají. Mám psát jako na kolovrátku jen o penantech? Vždyť taková vrána může být ve voliéře daleko zajímavějším ptákem, než nějaký papoušek. A jak jinak je blíže poznat, než se na ně a jejich zvyky každý den dívat hezky zblízka. Jsem přesvědčen o tom, že vrány ve voliéře by dokázaly navázat s chovatelem ten nejužší vztah. Pravda, tolik na odbyt jako papoušci by asi nešly. A co mutace? Mutace již dokonce v dnešní době existují. Lidové rčení sice vyjadřuje něco zvláštního, výjimečného nebo dokonce neexistujícího, tak, že o tom mluví jako o bílé vráně. Taková vrána, vraní albín, je sice něco zvláštního, ovšem existuje. Dokonce vám jej mohu představit na fotografii. Měli jej, kde jinde, než ve známém ptačím parku Walsrode. Šel jsem okolo jeho voliéry několikrát, ale nejevil pro fotografování žádné pochopení. Pak přišla taková letní, silná přeprška a lidé se ukryli někde pod střechou, tamní restaurace praskaly ve švech. Déšť pomalu ustával, u piva byla fronta jak na výjezdní doložku neblahé paměti, tak jsem si vzal aparát a šel naposled navštívit toho albína. Byl po té sprše v naprosté pohodě, seděl si na příhodném místě a zvesela zpíval. Chci říci krákal, ale nějak mutoval, tak nějak potichu a fistulí. Jenže seděl zase nefotogenicky zády ke mně, ani hlavu nehodlal otočit. Protože jsme tam byli sami dva, tak jsem na něj zkoušel mluvit. Jak to zpíváš, ty bílá příšero, to má bejt zpěv? Dyť to není ani krákání, hele, takhle se kráká! Tohle konečně zabralo, takže se otočil, aby se podíval, kterej pitomec tam vydává takový nemožný zvuky. Jiný mutant, hnědý, byl spíše zvědavý, jenže se také nechtěl dát vyfotit. Ten bílý samec byl však král, povznesený aristokrat, ale jinak čilý, ten by v parlamentu neusnul. Exotické vrány, kterých může být tak asi okolo sta druhů, můžete chovat, pokud vám papoušci připadají snad již nudní, jak je libo. Naše vrány však jen s patřičným povolením. Je to sice malinko absurdní, protože, jste li náhodou myslivci, můžete je střílet. Ovšem, pokud by vás snad někdo udal, s čímž můžete u nás počítat jako s jistotou, můžete je klidně vypustit zpátky ven. Pokud budou slušně vychované, však ony se vrátí samy, jsou totiž velmi inteligentní a dobře vědí, co je to dobré bydlo. Pokud s nimi nebudete vycházet na rovinu, můžete je dát do polévky. Stará literatura tvrdí, že jsou velmi výživné.
Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (6x):

1
2
3
4
5