Zebřička pestrá (Taeniopygia guttata)

Tento ptačí druh obývá celý australský kontinent s výjimkou většiny pobřežních krajů. Zebřičky jsou zvláště hojné ve vnitrozemí. Zdržují se v trnitý...

Tento ptačí druh obývá celý australský kontinent s výjimkou většiny pobřežních krajů. Zebřičky jsou zvláště hojné ve vnitrozemí. Zdržují se v trnitých křovinách, kde si staví hnízda lahvovitého tvaru. Hnízdí v koloniích. K vodním zdrojům přilétají v ohromných hejnech. Rády se sluní a koupají. Ve vodě cákají a stříkají křídly, aby se jim namočilo všechno peří. Po koupeli se usadí a stále si peří probírají. Když oschnou, začnou sbírat na zemi především semena různých druhů trav. Ornitologové našli jejich hnízda také v dutinách větví stromů, v králičích dírách v zemi nebo v opuštěných hnízdech ledňáčků ve stěnách pískovců. Ke stavbě používají hlavně suchou trávu a peří. Australané ji pojmenovali Zebra Finch a v Německu získala název Der Zebrafink
U tohoto druhu existuje pohlavní dimorfismus, tj. samec je vybarven jinak než samice. Sameček má směrem od hrdla až k břichu černé pruhy a také bíločerné páskování na vrchní části ocasu. Svým zbarvením připomíná africkou zebru. Samička nemá kaštanovou skvrnu na stranách hlavy a také je zbarvena jen popelavě šedě bez vlnkování a tečkování. Má však černou rysku pod okem a páskování na ocase. Protože zebřičky jsou neustále v pohybu, potřebují buď větší klec nebo voliéru. Známý odborník Robiller doporučuje, aby v místnosti pro přezimování byla teplota 10 stupňů Celsia, v době hnízdění 15 stupňů Celsia. Pro jeden pár postačí klec rozměrů 600×400×300 mm, dvouklec má délku 1200 mm. Na dně klece mají písek, který jim pomáhá rozmělňovat potravu. Dřevěné hnízdní budky mají rozměr 120×120×150 mm nebo 150×150×150 mm.


• 1,0 recesivní stříbrošedý

Zebřičky krmíme čumízou, lesknicí, mohárem, prosem, vše také naklíčené a přidáváme také senegálské proso v klasech. Ze zeleného krmiva to může být smetánka lékařská, salát, špenát, žabinec, dále jim nabídneme různé klasy trav a nadrobno rozsekané listy kopřiv. Před dobou hnízdění jim zavěsíme také sépiovou kost a převařené vaječné skořápky. Do pitné vody přidáme multivitaminový přípravek. K okusu jim předkládáme větvičky a pupeny.
Do chovu zařazujeme ptáky nejdříve ve věku osmi měsíců, nejlépe však až jako jednoleté. Pokud jim vytvoříme vhodné podmínky, během roku zahnízdí v kteroukoliv dobu. Na základ hnízda používají rádi hrubší snítky, dále suchou trávu, seno, mech, cupaninu apod. Kotlinku vystýlají vatou a peřím. Samička snáší 3–8 bílých vajíček, která však mají v jejich australské domovině slabý modrozelený nádech. Oba rodiče se střídají po uplynutí 150 minut a v noci sedí oba současně. Podle teploty a vlhkosti je doba sezení na vejcích 11–15 dní. Po vylíhnutí jsou mláďata nejprve růžová, porostlá světlým chmýřím. Rodičům v té době předkládáme kupované odchovné krmivo od osvědčeného výrobce a zvlhčíme je šťavnatou nastrouhanou mrkví. Vaječné krmivo si však můžeme připravit sami z natvrdo uvařených a rozsekaných vajec, piškotů a strouhanky, hrudkového tvarohu a mrkve. Nejintenzivněji rodiče krmí mláďata mezi 14–16 hodinou. V polovině druhého týdne mláďata již otevírají oči. V této době jim na běhák navlékneme kovový kroužek o vnitřním průměru 2,75 mm, na kterém je mimo jiné uvedeno evidenční číslo chovatele. Současně vyplníme alespoň částečně rodokmen. Již 16. den jsou mláďata velmi dobře opeřena. Opět podle teploty, vlhkosti a způsobu výživy opouštějí všechna mláďata najednou hnízdní budku za 18–23 dny. Na hřbetě jsou tmavě hnědá, na spodině žlutobílá, zobák je černý, na ostatních částech jsou šedá. Vylétlá mláďata rodiče ještě 11–14 dnů dokrmují, ačkoliv již sama přijímají potravu. Den před vylíhnutím nových mláďat výletky odchytíme a přemístíme do jiné klece či voliéry. Přebarvování začíná asi po měsíci a samečkům zčervená zobáček. Již za 8 týdnů je skončeno. Mladí samečkové se dostávají do toku. Načepýří peří, natáhnou krk a hlavu směrem k samičce a zpívají (každý sameček jinak). Přitom mírně pohupují ocáskem. V té době jsou mladí schopni rozmnožování, které však nesmíme dovolit a proto musíme oddělit samce od samiček.


• 1,0 recesivní stříbroskořicový

Zajímavý je chov zebřiček ve voliéře. Velmi se osvědčilo vysazovat zeleň do květináčů nebo truhlíků. Do větších nádob je možné zasadit i různé keře, ať již jehličnaté (jalovce, túje, chvojky), které jsou velmi výhodné a trvanlivé, nebo listnaté (pámelník, zimostráz aj.). Je však třeba zakrýt horní část truhlíku pletivem, aby ptáci nenarušovali vyzobáváním kamínků nebo zapadlých zrníček kořenový systém zeleně. Velmi dekorativně působí i obyčejné kapradí. Nutností je pravidelné zvlhčování a rosení. Takto mohou vyklíčit i semínka, která se dostala do půdy. Lístky a některé části rostlin donášejí ptáci do svých hnízd, čímž zabezpečují i potřebnou vlhkost pro vývoj zárodku ve vejci. Zebřičky s velkou oblibou nosí do hnízd lístky pámelníku.
K zadní straně voliéry upevníme košaté větve jívy a mezi ně pečlivě uchytíme drátěný podklad kanářího hnízda. Sameček začne pilně donášet stavební materiál samičce (slabé větvičky, stébla, stvoly sena a trávy). Za několik dní se na kanářím hnízdě objeví koule o průměru asi 200 mm. V přední části se rýsuje malý vletový otvor, jinak je hnízdo zcela ukryté. Asi po dalších sedmi dnech již samička sedí na hnízdě a jen málokdy vylétává. Asi za deset dnů od doby, kdy poprvé zaslechneme mladé žadonit o potravu, začne sameček postupně narušovat kostru hnízda. Vybírá stébla a ukládá je pod mladé. Po několika dnech přesune celou klenbu pod mláďata a hnízdo tak zvětší svůj průměr. Ve voliéře můžeme chovat i několik párů zebřiček společně s jinými druhy ptáků. Pokud to budou Amadiny diamantové (Steganopleura guttata), astrild bělolící (Stizoptera bichenovi), astrild rákosní (Bathilda ruficauda) a Stříbrozobky zpěvné (Euodice cantans) hrozí nebezpečí, že se s nimi zebřička zkříží. Nedoporučuji ani dávat pár šedých s jinými barevnými mutacemi, protože často dochází k nežádoucí výměně partnerů. Členové Českého svazu chovatelů se jistě budou snažit o řízený chov, tj. nedopustí, aby se změnil jejich šlechtitelský cíl.
Chovatel Gunter Oppermann z Frankfurtu nad Odrou přezimoval zebřičky v nevytápěném přístřešku zahradní voliéry při teplotě minus 17 stupňů Celsia. Budky měly vycpané senem a místo vody jim poskytl jen sníh nebo ledovou tříšť. O rok později opakoval způsob přezimování. V prosinci, při teplotě v přístřešku sedm stupňů Celsia, zjistil v hnízdě tři mláďata, která opustila hnízdo těsně před oslavou Silvestra v dobré kondici. Koncem ledna při teplotách mínus 12 stupňů Celsia byla tři mláďata plně vybarvená. V průběhu dvou let nedošlo k úhynu ani poškození zdraví. Jinou zkušenost získal chovatel Setlev Knabe z Eisenhuttenstadtu. V nevytápěném přístřešku jim ve stejném období jako předchozí chovatel neposkytl budku vycpanou senem a ptáci seděli na bidle načepýření. Jedné samičce omrzly prsty a v létě uhynula na nesnášivost. Ačkoliv jsou zebřičky odolní ptáci, takový způsob přezimování našim chovatelům v žádném případě nedoporučuji. Považuji za velice důležité sledovat zdravotní stav zebřiček, především těch mutačních, ve voliéře. Chovatel R. Offermann odchovává ročně tři sta zebřiček. V tomto hejnu zjistil u dvou černovousých zánětlivý otok běháků, který není nakažlivý. Toto onemocnění je však nutné zjistit včas a pak podaří se je vyléčit. V opačném případě běhák oteče do té míry, že kovový kroužek se zařízne do holeně, omezí se krevní oběh, nastane hnisání spojené s nabalováním nečistot a vznikne infekce, běhák zčerná a následně odpadne od těla. Chovateli Reinhardu Offermannovi z Krummhornu se podařilo jednoho ze dvou černovousých samečků zachránit. Nejprve si připravil bodovací klec s ubrouskem na dně. Běhák omyl ve vlažné mýdlové vodě a osušil. Nanesl na něj silnou vrstvu masti zn. Fitocreme. Tento postup opakoval dvakrát denně. Po několika dnech se začala odlupovat hnisavá krusta a pták již seděl na bidle. Asi po patnácti dnech otok zcela odezněl a původně otevřená místa se znovu zacelila.


• 1,0 šedý (divoce zbarvený)

Někteří chovatelé používají k léčení masti zn. Aureomycin nebo Cutistad a také heřmánkovou mast. Veterinární lékaři mají v současné době k dispozici několik velmi účinných léků, které toto onemocnění, zjištěné v počátečním stadiu, dokáží vyléčit za 4–5 dní. Takovou mastí je kupř. Moronal V, která je však pouze na předpis. Jsou s ní ty nejlepší zkušenosti. Přemýšliví chovatelé rozpářili rodiče onemocnělých výletků a z nově sestavených párů se již nikdy neobjevil nemocný potomek. Jiní chovatelé rodiče nemocných výletků docela jednoduše vyřadili z chovu a měli po starostech.
Chovatel L. Šlamcara z Prostějova měl tu smůlu, že mu pár zebřiček ulétl z voliéry do volné přírody. V měsíci květnu si postavily hnízdo jeden metr nad zemí ve starém plotě a bylo v něm šest vajíček. Když začala mláďata opeřovat, zmizela samička. Všechna starost o čtyři mladé zůstala na samečkovi. Pečlivě se o ně staral. Tři dny před vylétnutím mladých postavil hnízdo asi dva metry vysoko na mladém smrku těsně u kmene, v nejhustších větvích. Na noc se vylétlá mláďata vracela společně se svým otcem vždy jen do nového hnízda. Když se ochladilo a začaly podzimní deště, chovatel zebřičky odchytil a umístil je do společné voliéry, kde byly v bezpečí před nepohodou. Zajímavé bylo pozorovat odlišné chování zebřiček ve voliéře poté, co byly odchyceny z přírody. Kromě lesknice a prosa si ničeho nevšímaly. Své potomstvo krmily převážně hmyzem, zvláště mšicemi, které obíraly z růží černého bezu. Také používaly způsoby lovu jako ťuhýk. Seděly na volném místě a vyletovaly za hmyzem, který letěl kolem. Popelily se jako vrabci v prachu cesty. Při stavbě hnízda používaly těch nejtvrdších trav a pýrů. Uvnitř bylo vystláno zvířecími chlupy a peřím. Zbarvení měly sytější než ty, které byly ve voliéře. Zajímavé bylo chování ptáků v přírodě k zebřičkám. Nenápadně zbarveného samečka si vůbec nevšímali, ale čistě bíle zbarvená samička musela často hledat úkryt před jejich útoky. Také dvě skořicově zbarvená mláďata sameček po osamostatnění odháněl. Zbývající, nelišící se od něho zbarvením, létalo stále s ním až do odchytu v měsíci říjnu.
Organizovaní chovatelé se řídí platným mezinárodním vzorníkem, který je postupně doplňován o nově uznané barevné a kresebné mutace. Nejznámější je zebřička šedá (divoce zbarvená). Její délka od špičky zobáku ke konci ocasu má být 120 mm. Napříč přes prsa se táhne 3–4 mm široký černý pásek, od něhož se směrem ke spodnímu krku a bradě nachází stejnoměrná černá kresba. Břicho je bílé s krémovým nádechem. Boky jsou hnědočerné, s kulatými bílými skvrnami, rovnoměrně rozmístěnými. Skvrny nesmějí být podlouhlé. Hlava je zdobená oboustranně lícními skvrnami, ostře ohraničená, zbarvená do rezava, úzká černá čára obepíná kořen zobáku. Od oka dolů vybíhá výrazný černý pruh, který vpředu ohraničuje lícní skvrnu, takže mezi černými kresbami vzniká bílé zrcátko. Oko je tmavohnědé. Zobák je korálově červený, ale vzorník uznává také zebřičky žlutozobé. Ocas je černý, pravidelně černobíle páskovaný. Nohy (běháky) jsou oranžově červené. Samička nemá lícní skvrny a kresbu na bradě, spodním krku, prsou a bocích. Spodní strana těla je světle šedivá s krémovým tónem a volně přechází do šedého opeření. Samička nesmí mít v žádném případě znaky samců. Šedé zebřičky jsou dominantní a dědí své vlohy volně vůči ostatním barevným rázům s výjimkou dominantní stříbrné, která není vázána na pohlaví a dominuje vůči všem ostatním. Ze spojení 0,1 šedá×1,0 stříbrný budou v generaci F1 všechna mláďata stříbrná, štěpitelná do šedých. V generaci F2 získáme 25 % šedých a 75 % stříbrných, z nichž budou 2/3 štěpitelné na šedé. Zebřička šedá je zařazena do výstavní třídy E/1 (13k), klíč COM H1/1, H2/13k. Od roku 1983 existuje v Německu Zájmová společnost (Klub) chovatelů zebřiček, která pro své členy vydává několikrát ročně Zebrafinken Magazín. Členy jsou zde chovatelé z Irska, Nizozemí, Belgie, Francie, Rakouska a samozřejmě především sjednoceného Německa. Posuzovatelé jsou v seznamu členů výrazně označeni a poskytují ostatním chovatelům kvalitní chovný materiál a odborné rady.
Tito chovatelé mají ve svých klecích více než 50 barevných a kresebných mutací. O některých z nich se v následujících řádcích zmíním.


• 0,1 plavý

Zebřička skořicová k nám byla dovezena po roce 1945. Má tmavoisabelovou až skořicovou barvu. Boky jsou hnědočervené s bílými kulatými skvrnami. Oko je červenohnědé. Ocas je černohnědý, pravidelně černobíle páskovaný. Samice má spodní stranu těla krémovou až světle izabelovou, s volným přechodem do skořicového opeření. Skořicová je vázána na pohlaví, recesivní vůči šedé a stříbrné, ale dominantní vůči bílé, bělobřiché a béžové isabelové. Ze spojení 1,0 skořicový×0,1 šedá vzniknou v generaci F1 samci šedí / štěp.do skořicových a skořicové samice, v generaci F2 samci skořicoví a šedí / štěp.do skořicových a samice skořicové a šedé. Ze spojení 1,0 skořicový×0,1 stříbrná získáme v generaci F1 25 % krémových a 25 % šedých / štěp. skořicových samců a 25 % skořicových a 25 % krémových samic. Skořicová patří do výstavní třídy E/2 (14k), klíč COM H1/2, H2/14k.
Zebřička stříbrná k nám byla dovezena po roce 1945. Je důležité si zapamatovat, že stříbrné dělíme na dominantní a recesivní. Dominantní jsou světlejší s převahou šedi, recesivní jsou více do hněda. Vždy musí mít jednolité zbarvení bez skvrnitosti. Obě podtřídy jsou uznány a lze je při dostatečném počtu vystavovaných ptáků rozdělit. Promíchání obou odstínů u jednoho ptáka se jeví jako skvrnitost a posuzovatel ji trestá srážkou minimálně osmi bodů. Brada a přední krk jsou bílé se stejnoměrnou šedou kresbou. Břicho je bílé, u recesivních s tmavším tónem. Boky jsou oranžově hnědé s kulatými bílými skvrnami. Lícní skvrny mohou být u dominantních bílé nebo oranžově hnědé, u recesivních jsou kolem zobáku a lícních skvrn jen rezavé a šedohnědé čáry. Tmavé čáry jsou u dominantních černé. Ocas je stříbrošedý až hnědošedý s pravidelným šedobílým páskováním. Samice u dominantních jsou stříbrošedé a u recesivních hnědostříbrné bez skvrnitosti. Spodní strana těla je světlejší až bílá, bez pohlavních znaků samců, ale čáry na hlavě s bílým zrcátkem zůstávají. Stříbrné patří do výstavní třídy E/4 (16k) klíč COM H1/4, H2/16k.
U zebřičky béžové – isabelové známe dvě podtřídy, které se velmi špatně rozeznávají. Proto byl volen systém jedné společné třídy s možnostmi vystavovat oba odstíny beztrestně. Musí mít jednolitou světle béžovou barvu, bez skvrnitosti. Brada a spodní krk mají slabou béžovou barvu a jen u béžových je znát jemná, hnědá kresba, u izabelových je pouze náznak kresby. Na prsou mají tmavobéžový pás. Boky jsou světle oranžově hnědé, s bílými kulatými skvrnami. Lícní skvrny jsou žlutohnědé až oranžově hnědé, světle hnědé čáry lemují přední strany lícních skvrn a kořen zobáku, u izabelových být nemusí. Ocas je béžový až isabelový, s pravidelným a jemným isabelově bílým páskováním. Samice jsou stejnoměrně světle béžové barvy, na spodní straně těla světlejší, s čárovou nebo bez čárové kresby na hlavě. Samec vystavovaný jako béžový musí mít kresbu na hlavě, krku a prsou, samičky pouze na hlavě. Jen isabelové nemají u obou pohlaví černou kresbu na hlavě, krku a prsou. Je zařazena do výstavní třídy E/5 (17k), klíč COM H1/5, H2/17k.
 

Zobrazení vad s minusovými hodnotami




1. Příliš velký zobák
2. Plochá hlava
3. Hrbol v zátylku
4. Propadlina v zátylku
5. Vydutá záda
6. Propadlá záda
7. Příliš dlouhá křídla
8. Zvednutý ocas
9. Rozdvojený ocas
10. Sklopený ocas
11. Svěšená křídla
12. Příliš ztučnělé břicho
13. Vpadlá prsa
14. Vypouklá a svěšená prsa
15. Příliš úzký krk
16. Chybějící prsní pás u těch samců, kde je požadován vzorníkem
17. Neúplná boční kresba
18. Příliš bledé běháky
19. Chybějící drápek
20. Nepřiléhavé peří na břiše

Zebřička mramorová má základní barvu bílou s velice jemným krémovým nádechem. Brada a spodní krk jsou bílé s pravidelnou černou kresbou. Na prsou je 3-4mm široký černý pásek, končící na spodním krku. Boky jsou oranžově žluté, úzká a silnější čára černá. Ocas je bílý s pravidelným černobílým páskováním. Samice je bílá s velmi jemným krémovým nádechem. Kresba na hlavě a páskování ocasu jsou v černé barvě. Hlava nesmí být tmavší. Patří do výstavní tř. E/6 (18k), klíč COM H 1/6,H2/18k.
Bílé zebřičky se podařilo odchovat v roce 1921. Jejich šat mládí je čistě bílý, zobáček není černý ale růžový. Někteří jedinci mívají na hřbetě šedavý nádech, který však po prvním pelichání ztratí. Podle zbarvení očí rozeznáváme bílé tmavooké a červenooké (albino). Ze spojení 1,0 bílý×0,1 šedá budou v generaci F1 všechna mláďata šedá, štěpící na bílé. V generaci F2 získáme 25 % bílých a 75 % šedých, z toho 2/3 štěp. na bílé. Patří do výstavní tř. E/7 (19k), klíč COM H1/7, H2/19k.
Strakaté zebřičky jsou v Evropě známé od roku 1931. Jsou přípustné ve všech základních barvách, ale zbarvení musí být charakteristické. Při vytváření dvanácti tříd z dostatečného počtu vystavovaných ptáků lze třídy tvořit pomocí přídavného označení malým písmenem, např. E/8a, E/20b atd. Strakatost musí být pravidelná, symetrická, dobře ohraničená, přibližně s 50 % tmavé a 50 % světlé barvy. Znaky samce, třebaže přerušované strakatostí, musí být patrny. Chovatel Artur Schiebe z Magdeburgu je chová od roku 1961. Potvrzuje, že skutečně pěkně kreslené strakaté zebřičky jsou perly, které nejsou k docílení jako na běžícím páse. Není smysluplné sestavit rodičovský pár ze dvou světlých ptáků, protože odchov bude většinou světlejší než jejich rodiče a je pravděpodobné, že se v hojném počtu objeví bílé zebřičky. Velmi nadějné je sestavení páru z jednoho světlého a druhého tmavě strakatého partnera. Také bílý pták, který má strakaté rodiče, spářený s tmavou strakou, může v odchovu přinést milé překvapení. Strakaté zebřičky jsou do výst. tř. E/8 (20k), klíč COM H 1/8, H2/20k.
Zebřičky bělobřiché k nám byly dovezeny po roce 1945 a chovatelé ji znali pod názvem pinguin (tučňák). Mohou se vyskytovat ve všech základních barvách. V kombinaci černoprsých a mramorových se také nazývají červenoboké. Celá spodní strana těla je bílá, bez kresby. Boky jsou podle základní barvy oranžově žluté až hnědočervené s kulatými bílými skvrnami, až na černoprsé, kde jsou bílé skvrny podlouhlé. Na hlavě chybí tmavě čárkovaná kresba. Lícní skvrny jsou ve stejné barvě jako u základních rázů. Samice nemá černou čárkovanou kresbu na hlavě. Ze spojení 1,0 bělobřichý×0,1 šedá / bělobřichá bude odchov bělobřichý a šedý / štěp. bělobřichý. Spojení 0,1 bělobřichá×1,0 šedý bude v genetaci F1 potomstvo šedé / štěp. bělobřiché. Ze spojení 0,1 šedá / štěp. bělobřichá×1,0 šedý získáme v generaci F1 odchov šedý a šedý / štěp. bělobřiché. Bělobřiché jsou recesivní vůči béžově izabelovým. Zebřičky bělobřiché patří do výstavní třídy E/9 (21k), klíč COM H1/9, H2/21k.
Zebřička černoprsá vznikla současně u dvou německých chovatelů v roce 1970. Jedním z nich je Gunter Oppenborn z Gehrdenu. Brada a spodní krk jsou podle základní barvy buď béžové, šedé nebo černé jednolité, malá bílá skvrna na hrdle je přípustná. Břicho je světlé s případným lemováním. Boky jsou oranžově hnědé s bílými podlouhlými skvrnami. Lícní skvrny jsou příslušné barvy, zvětšené a protáhlé až na horní krk, kde se mohou setkávat. Lícní skvrna není jako u ostatních na své přední straně ohraničená černou čárou. Kolem kořene zobáku je černý proužek širší než u ostatních. Ocas je v barvě základních barevných rázů, ale bez příčného bílého páskování po délce ocasních per s podlouhlými bílými skvrnami. Samice je bez širokých kreseb na hlavě a ocase, s bílými podlouhlými skvrnami po délce ocasních per. Jemné červenohnědé lemování na letkách je přípustné. Ze spojení 1,0 černoprsý×0,1 šedá získáme v generaci F1 šedé / stěp. černoprsé a v generaci F2 25 % černoprsých a 75 % šedých, z toho 2/3 štěp. na černoprsé. Ze spojení 1,0 černoprsý×0,1 plísňová budou mláďata černoprsá / štěp. plísňová. Již v hnízdní budce je možné zjistit pohlaví opeřených mláďat. U mladého samečka to je černý prsní pás a zřetelné lícní skvrny. Štěpitelní samci jsou bezpečně k poznání, mají především protažené pruhování ocasního peří, boční skvrny jsou poněkud oválné a kostřec je zbarven šedě. U štěpitelných samiček je rozpoznávacím znakem protažené pruhování ocasního peří.
V letech 1970–71 vznikly při chovu problémy. Nejprve při přepéřování uhynuli všichni samečci, kteří měli černoprsé rodiče. Navíc měli malá a slabá těla. Blízká příbuzenská plemenitba je vyloučena, protože bylo dostatek nepříbuzných ptáků a mimo jiné i zebřičky černoprsé skořicové. Další zajímavostí z páření čistě černoprsých zebřiček je to, že mezi mláďaty se objevují ptáci bílého zbarvení. Jsou nápadní tím, že mají vždy čistě bílou hlavu a ocasní peří, kdežto krycí peří na ostatních částech těla je se šedým nádechem. U těchto bílých samců je prsní proužek lehce patrný. Vcelku vyhlížejí jako špatné bílé zebřičky, u kterých se ale na hlavě, křídlech a hřbetním peří objevuje šedavý nádech. Pozoruhodné je ale zjištění, že jsou-li tyto zebřičky pářeny s černoprsými nebo štěpitelnými, získává se mnoho černoprsých. Zajímavé je, že tito ptáci byli pohromadě s jinými zebřičkami v klecích i ve voliérách a od jiných mutací neuhynul nikdo. Na 28. šampionátu v Olomouci 1980 obsadil pražský chovatel Stanislav Rákos s černoprsými zebřičkami první tři místa a získal medaili. Černoprsé jsou zařazeny ve výst. tř. E10 (22k), klíč COM H1/10, H2/22k.
Chocholaté zebřičky jsou přípustné ve všech barevných rázech a kombinacích a musí odpovídat daným popisům. Rozdíl je jen v chocholce, která má představovat skutečně chocholku a ne jen několik zkřivených per. Tito ptáci se poprvé objevili v Japonsku a do Nizozemí je obchodníci dovezli v roce 1972. O rok později byli chocholatí ptáci již v Německu. U nás jsme je viděli na výstavě Exota Olomouc 1975. Chocholatost ovlivňuje neúplně dominantní gen Cr. Znamená to, že ze spojení 1,0 chocholatý×0,1 hladkohlavá získáme 50 % chocholatých a 50 % hladkohlavých / štěp. chocholatých. Je nutné si uvědomit, že jen zcela výjimečně se podaří odchovat zebřičku, která má srovnatelnou chocholku s kanárem. Kanár má totiž na temeni středový bod, od kterého se jednotlivá peříčka odklánějí do tvaru kruhu. Chovatelé se potýkají s několika problémy. Chocholaté zebřičky mají sklon k malosti. Pták s velmi dobrou chocholkou většinou nezplodí dobrý odchov a naopak pták se špatnou chocholkou přivede na bidlo dobrý chovný materiál. Je nutné se připravit na to, že alespoň jednou ročně se mezi mláďaty objeví jedno, kterému bude na běháku chybět prst. Sestavení páru z obou chocholatých je chybné, neboť letální (smrtící) faktor zapříčiní odumření zárodku ve vejci. Chocholaté patří do výst. tř. E/11 (23k), klíč COM H 1/11, H2/23k.
Plavé zebřičky patří do skupiny phaeomelaninových, obsahující skořicové, světlohřbeté, mramorové a albino. Všichni tito ptáci dědí krycí barvu mezi sebou pohlavně vázaně s neúplnou dominancí. To znamená, že ze spojení 1,0 albino×0,1 skořicová, která jako mládě měla hnědavé oči, obdržíme v generaci F1 plavé samice a skořicové samce. Teprve v generaci F2 obdržíme plavé samce. Plavé nesmíme dále chovat s euphaeomelaninovými ptáky, kteří dědí autosomálně dominantně nebo s pohlavní vázaností. Ze spojení 1,0 albino× ×0,1 skořicová černoprsá straka vznikly tři plavé samice a jeden skořicový samec. Plaví ptáci jsou nápadní svým pravidelným béžovým zbarvením krycího peří. Všechny zebřičky, které nebyly zvlášť popisovány patří jako novinky do výst. tř. E12 (24k), klíč COM H 1/12, H2/24k.
Existuje také zebřička ostrovní, která žije na souostroví Malé Sundy, nejvíce však na ostrovech Alor, Flores, Sumba a Timor. Asi v roce 1978 se podařilo jedné firmě, zabývající se obchodem se zvířaty, vyvézt z ostrova Timor menší množství těchto zebřiček do Thajska, kde má vlastní odchytovou stanici. Zde byly umístěny do samostatné voliéry, měly k dispozici hnízdní budky a dostatek travin na postavení hnízd a také dostatek klidu. V tomto prostředí se začaly velmi dobře rozmnožovat, takže již v roce 1981 se mohl uskutečnit první dovoz mláďat do Evropy. Aby se uchovala čistota plemene, byly i zde chovány odděleně od zebřiček australských. Postupně si je chovatelé kupovali pro své chovy. Hnízda si zebřičky stavěly buď v malých budkách nebo také volně ve větvích z jakéhokoliv přiděleného stavebního materiálu. Byly v tomto směru zcela nenáročné. Ovšem při nejmenším vyrušení hnízdo opustily, ačkoliv při dostatku klidu hnízdily celkem spolehlivě. V roce 1982 byly v Evropě známy pod označením Taeniopygia guttata gutta. Samec je velmi podobný samci zebřičky australské, nemá však černé příčné vlnkování na voleti a hrdle nebo je jen nepatrně naznačeno, černý pásek na prsou je zcela úzký, šedé peří na hřbetě nemá hnědý nádech. Oko má tmavou rohovku a světlou duhovku, běháky jsou bělavé. Samice je zbarvena stejně jako samice zebřičky australské. Zebřička ostrovní je nápadně menší než zebřička australská. Její délka je asi 90 mm, zatím co u zebřičky australské požaduje vzorník 120 mm. Když se nedopatřením stalo, že se spářila zebřička australská s ostrovní, již v generaci F1 měli samci známý široký černý pásek na prsou a růžové běháky. Jelikož to jsou ptáci velmi čilí, kteří snad ani chvilku neposedí, měli bychom je chovat ve větších klecích či voliérách. Zebřičky patří mezi nehojnější, nejoblíbenější a nejlevnější ptáky. Nejsou náročné na potravu a snadno se rozmnožují. Jsou téměř ideálním klecovým ptákem a proto je mohu doporučit všem začínajícím chovatelům.
Ideální pták může získat podle vzorníku 100 bodů. Takový však neexistuje. Od hodnoty 100 bodů smí být odečten nejvýše ten počet bodů, který je uveden v textu. Současní vítězové světového šampionátu získávají maximálně 93 body.
Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Antonín Vítek

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře