Amadina Gouldové a její chov (29. část) Praktické využití genetiky v chovu

Tato druhá část naší „minigenetické“ kapitoly bude zajímat chovatele sportovních i zájmových chovů. V soutěžním chovatelství je dominantní snaha o dosažení co možná nejvyšší podobnosti odchovaných ptáků s ideálním vzorem – standardem. Její znalost a uplatnění v chovu se nejčastěji promítá do dvou oblastí. Jednou z nich je již uvedený chov se snahou přiblížit své ptáky standardu. Druhou oblastí je vznik a především udržení některých nových mutací amadiny Gouldové.

Mutace a jejich udržení

Mutace je náhodná změna některého znaku genotypu, promítající se i do fenotypu (barva apod.). Zdůrazňujeme zde výraz náhodná. Alespoň v chovu amadin Gouldové je tomu tak. Existují tzv. mutageny (fyzikální nebo chemičtí činitelé), které jsou schopné narušit nebo změnit strukturu DNA a vyvolat tak mutaci. V chovu guld se toto snad neděje. Zde je důležitější udržení nové mutace a její rozšíření. To může být samo o sobě dosti velkým problémem. Pokud se v chovu objeví jinak zbarvený jedinec (jedinci), může se chovatel pokusit o udržení, eventuelně rozšíření této novinky. Nejprve se ale musí přesvědčit, zda jde opravdu o mutaci. Velmi často se jedná o modifikaci, tedy změnu v barvě, která vzniká v důsledku působení některých faktorů vnějšího prostředí a není tedy změnou genetickou. Častou modifikací jsou bíle zbarvená některá dlouhá pera (nejčastěji v letkách, méně často ocasní). Za vznik této „mutace“ nemůže genetika, ale „láskyplná péče“ předchozího majitele, který pro tyto ptáky ve svém chovu vytvořil nevyhovující podmínky. Podobně je tomu i v případech tmavého zbarvení tzv. melanismu. To jsou tedy modifikace, které nemají genetický základ a se zlepšením nebo úpravou prostředí zmizí. Jak tedy vyloučit modifikace? Jednou z možností je nechat takového jedince ve svém chovu zcela přepeřit. Pokud se změna fenotypu udrží i po přepeření, zvýší se naděje, že se jedná o mutaci. Druhou možností je spárovat takového jedince s normálně zbarveným ptákem. Pokud se jednalo o mutaci, pak v F1 jsou všechna mláďata štěpitelná, ale zbarvena přírodně (pokud je mutace recesivní) nebo mutačně (pokud je mutace dominantní). Tedy pokud se jednalo o mutaci s dědičností volnou. Postačí pak spářit jedince F1 s rodičem, který vykazuje mutační zbarvení. Když bude mít chovatel jen trochu štěstí, již v prvním hnízdě se objeví mutační jedinec. Lze také spářit ptáky F1 mezi sebou, ale tak se snižuje životaschopnost odchovu. Pokud by se jednalo o mutaci vázanou na pohlaví, záleží na tom, zda je mutační pták samec či samice. Jde-li o samce, při spáření s normálním jedincem (normálně zbarveným) se v F1 objeví mutačně zbarvení ptáci – samice. Pokud byla mutačním jedincem samice, po spáření s normálně zbarveným samcem, dostáváme v F1 samce i samice zbarvené normálně, ale samci F1 jsou štěpitelní na mutační zbarvení. Při jejich spáření s matkou, dostáváme v F2 již mutační ptáky, a to jak samce, tak i samice a štěpitelné samce. Tomuto postupu říkáme zpětné nebo testovací křížení. Máme tak potvrzeno, zda se jedná o mutaci.

Rozšíření mutace

Rozmnožení nově vzniklé mutace je již dlouhodobější záležitost, která vyžaduje mimo znalostí i dosti velkou dávku trpělivosti. Budeme pokračovat v předchozí úvaze. Řekněme, že došlo k ověření a odlišné zbarvení u jedince je mutací. Potvrdilo se to zpětným křížením. Máme tedy jeden kus původního mutačního ptáka (v původním rodičovském páru). Dále máme několik jedinců z F1, kteří jsou štěpitelní (pokud je mutace volně recesivní) a jednoho nebo více mutačních jedinců jako výsledek zpětného nebo testovacího křížení z F2. Pokud by se jednalo o dědičnost vázanou na pohlaví, záleží na tom zda byl v rodičovské generaci (P) mutačním jedincem samec nebo samice. Byl-li to samec, máme několik mutačních jedinců v F1 samičího pohlaví. Jednalo-li se v P generaci o mutační samici, v F1 (první dceřiné generaci) získáme štěpitelné – heterozygotní všechny samce. Jak budeme postupovat dál? Ať je již počet mutačních nebo štěpitelných ptáků jakýkoli, jedná se o blízce příbuzné jedince, které není příliš vhodné nadále křížit mezi sebou. Úkolem chovatele je tedy rozšířit počet mutačních a především štěpitelných jedinců. Tohoto lze dosáhnout několika způsoby. Chovatel by si měl ale uvědomit, že mutace je ve své zásadě většinou změnou negativní pokud se jedná o velikost, kvalitu postavy atd. V počáteční fázi mívá dopad i na odolnost, kondici, konstituci, především díky úzké příbuzenské plemenitbě. Pokud tedy nadále budeme uplatňovat ve zvýšené míře imbreeding (příbuzenskou plemenitbu), budou se společně s upevňováním mutačních znaků prohlubovat i tyto negace. Zkušenější chovatel již ví, jak postupovat. V této fázi je nutné „vyrobit“ co možná největší počet heterozygotů (štěpitelných ptáků). Ti nám zajistí dostatečné rozšíření genetické informace a nedojde tak k projevům výše uvedených negací ve větší míře. Na druhou stranu se tím částečně prodlužuje doba, po kterou dostáváme mutačně zbarvené jedince pouze ojediněle. Pokud je mutace dědičná volně dominantně, je postup jednoduchý. Mutační ptáky získáváme již v F1. Postačí pak mutačního jedince spářit s více partnery. Tím rozšíříme skupinu o polosourozence, které v první fázi můžeme křížit mezi sebou. Dále pak rozšiřujeme genetický fond o jedince běžně zbarvené, kvalitních postav a ostatních parametrů a ty páříme s mutačními jedinci. U volné dominance není cesta k rozšíření mutace ani příliš dlouhá, ani příliš náročná. Pokud mutace dědí volně recesivně, je cesta delší. Zde se dostáváme k mutačním ptáků až v druhé generaci (F2), při křížení mutačního rodiče s potomkem z F1 nebo ptáků F1 mezi sebou. Tím dochází ke zúžení genetického potenciálu a samozřejmě se tak zvýrazňují nejen pozitiva, ale také již výše uvedená negativa. Zde by měl chovatel vycházet především z mutačních ptáků vzešlých v F2 (po zpětném nebo testovacím křížení). Tyto párovat s normálně zbarvenými jedinci a získávat tak štěpitelné ptáky, které párujeme s polosourozenci z F1, tedy heterozygotními ptáky. V F3 generaci párujeme štěpitelné ptáky. Získáváme tak asi 25 % mutačně zbarvených ptáků (zbytek jsou normálně zbarvení jedinci, jednak homozygotní, jednak heterozygotní – štěpitelní). V F4 tím rozšíříme počet mutačních jedinců, které párujeme dále s jedinci heterozygotními, ale snažíme se udržet co možná nejvzdálenější příbuzenské vazby. Tím dochází ke stabilizaci a pozvolnému rozšiřování mutace, protože od takto sestavených párů (homozygot×heterozygot) dostáváme asi 50 % mutačních jedinců a zbytek je na mutaci štěpitelný. V podstatě v F4 již začíná chovatel produkovat dostatečné množství mutačních jedinců. Jedná se o poměrně dlouhou cestu, která ale obchází úskalí úzké příbuzenské plemenitby. Navíc od F3 chovatel získává širší základnu pro ustálení mutace a její další šlechtění v rámci standardu.

P rodičovská generace	samec NN dominantní  x  samice nn recesivní
F1 všichni jedinci heterozygotní	Nn	Nn	Nn	Nn
B1 zpětné křížení	1. NN × Nn			2. Nn x nn
F2	NN	NN	Nn	Nn      Nn	Nn	nn	nn
P/F2 (lze označit i F3)	Nn x nn	Nn x nn	Nn x nn
F4	50 % jedinců Nn (štěpitelných)	50 % jedinců nn (mutačních)

Jak z tohoto modelu vidíme od F4 dostáváme polovinu mutačních jedinců (statisticky). Z F2 nám zbývají dominantní homozygoti, které můžeme použít pro výstavní účely, prodej nebo pro jejich opětné zařazení do chovu, pokud budeme chtít například rozšířit počet chovných mutačních párů nebo pro zlepšení některých znaků, které nejsou u mutačních ptáků na dobré úrovni.

Upevnění mutace

Každá nová mutace je v počáteční fázi nestabilní. Tedy z pohledu chovatelského, protože její vznik je ve velké většině případů výsledkem dosti úzké příbuzenské plemenitby. Tím se pochopitelně může zvyšovat úmrtnost mláďat, výskyt různých defektů apod. Na druhou stranu se snižuje životaschopnost, odolnost a kondice ptáků. Ve velké většině případů také mutace, alespoň v prvních fázích, zmenšují velikost. Tyto negace se nemusí projevit vždy a všechny, ale chovatel, který chce mutaci udržet a rozšířit s nimi musí počítat. Aby toto nebezpečí bylo eliminováno, bývá třeba rozšířit rozsah genetického potenciálu mutace. V každém případě to znamená potřebu většího počtu párů. Chovatel by měl s touto nutností počítat, pokud se rozhodl novou mutaci, která se v jeho chovu objevila, udržet. Z výše uvedeného víme, jakým způsobem lze novou mutaci udržet a eventuelně rozšířit. Její ustálení je ale dlouhodobější činnost, která potřebuje celkem velkou chovatelskou základnu. Řada mutací, které nebyly zbarvením příliš atraktivní, zanikla. Jejich populace nebyla dostatečně početná, aby se tato mutace mohla stabilizovat - upevnit. Upevnění mutace je třeba chápat ve velkém souboru (minimálně sta, ale spíše tisíce jedinců). Zde je potřeba pracovat především s heterozygoty (štěpitelnými jedinci), které párujeme jednak s mutačními homozygoty a jednak i mezi sebou, ale ne v příbuzenské plemenitbě. Výtěžek mutačních ptáků se tak pohybuje v rozmezí 25 až 50 %. Při rychlém párování homozygotních jedinců se výrazně zužuje genetický potenciál a dochází k výskytu výše uvedených negací. Upevnění nové mutace vyžaduje pracovat s populací, kterou nemůže provozovat jeden chovatel. O dlouhodobém udržení a následném šlechtění nově vzniklé mutace, rozhoduje několik faktorů. Tím asi nejdůležitějším je zájem chovatelů o tuto novinku. Působí zde několik ukazatelů – barevnost, finanční dostupnost apod. Pokud nově vzniklá mutace nevzbudí mezi chovateli zájem, je většinou odsouzena k zániku. Dříve nebo později. Druhým faktorem rozhodujícím o upevnění mutace je šlechtitelská práce. Jak jsme si již uvedli, většina mutací působí z pohledu standardizovaného exteriéru jako negace. Snižuje tedy bodovou hodnotu mutačních jedinců vůči původně zbarveným ptákům. Jedná se nejčastěji o velikost. Ale existují i vyjímky. Cesta zde vede pouze přes párování mutačních ptáků s ptáky běžně zbarvenými, kteří se co nejvíce přibližují standardu a dále tvrdou selekcí heterozygotů, kteří z tohoto křížení pocházejí. Snahou by mělo být omezení nebo vyloučení imbreedingu, nebo alespoň úzké příbuzenské plemenitby. Tím se sice snižuje efekt „výroby“ mutačních jedinců, ale na druhou stranu se nám daří udržet některé potřebné znaky původní populace (životaschopnost, velikost, odolnost ap.). Tak je tomu především u recesivních, volně dědičných mutací, kterých je asi nejvíce. Podobně je tomu i u mutacích vázaných na pohlaví, kterých je pravděpodobně druhá největší skupina. Tato cesta je ale rychlejší, protože četnost homozygotních ptáků je vyšší. U mutací dědících volnou dominancí je cesta nejjednodušší, protože již v F1 dostáváme mutační jedince. Těchto mutací je ale málo. U volné dominantní dědičnosti pak logicky není třeba tak velké populační základny pro ustálení této mutace. Velký význam pro upevnění mutace má selekce, tedy výběr a zpětné zařazování do chovu pouze těch nejlepších jedinců. V prvních fázích, by měl být tento výběr ještě přísnější, než-li u původně zbarvených jedinců, vzhledem ke standardu. Chovatel velmi rychle zjistí negace jednotlivé mutace. Pak je třeba jedince, kteří tyto negace přenášejí ve zvýšené míře, tvrdě vyřazovat z chovu, včetně jejich potomstva. Také při křížení mutačních a původně zbarvených jedinců (nebo jedinců z již ustálených mutací) je nutné vybírat pouze ptáky, kteří se přibližují standardu pro daný druh nebo mutaci. Pouze takoví jedinci mohou být pro utvářený genetický potenciál nové mutace přínosem. A nejen ve vztahu ke standardu by měli být tito původně zbarvení ptáci vybíráni co nejpřísněji. Totéž platí i pro konstituci, odolnost, životaschopnost jejich odchovů apod. Všechny tyto vlastnosti budou přenášet do populace nové mutace a je třeba, aby je v doposud malé mutační populaci zlepšovali. Ustálení mutace je během na dlouhou trať.