Okolo zebřiček

Když jsem do pátého čísla Fauny v roce 2008 napsal článek o zebřičkách, zakončil jsem jej výzvou, aby se také ozval někdo z praxe, některý z úspěšných chovatelů. Což se stalo. Nikoliv však na stránkách Fauny, ale na stránkách Nové Exoty. Pokud totiž neexistuje žádná diskuse, žádné třídění názorů, je to špatně.

Nesprávné závěry

Informace a názory se šíří živelně jen v úzkém okruhu zainteresovaných odborníků, a jak to již v takovém případě bývá, mnohé informace jsou pak značně pokroucené a diskutabilní. Na základě často velmi kusých informací mohou pak vznikat i zcela nesprávné závěry. Připočteme-li potom naší specifickou národní vlastnost, která se po válce u nás vyvinula, totiž absenci národní hrdosti a naopak pohrdání až nenávist k těm, kteří snad dosáhli nějakého úspěchu, vzniká zajímavá situace, která by mohla vyústit do všeobecné šlamastiky. Kdyby takový Baťa vybudoval svoje prosperující podniky, nedej bože, až po roce 1989, zaručeně by nebyl úspěšným podnikatelem, ale docela obyčejným zlodějem, který jenom rozkradl „socialistický“ případně „národní“ majetek. Jestli si někdo snad myslí, že něco takového se snad chovatelství vyhnulo, je na hlubokém omylu. Jsou u nás opravdu velice úspěšní chovatelé, které znají třeba i v takovém Holandsku, a kteří stojí o mnohé, jenom ne o publicitu u nás doma. Přílišná známost u nás budí jen závist až nenávist, o kterou rozumně opatrný člověk samozřejmě vůbec nestojí. U posuzovatelů je tomu jakbysmet. Znáte snad u nás nějakého posuzovatele exotického ptactva, jehož jméno by vzbuzovalo všeobecný respekt? Já sice nějaké znám, nikoho však nikdy nejmenuji a to proto, že o každém jsem již slyšel, jaký je to blbec. I mně se stalo, když si jakýsi dotyčný myslel, že mluví s někým jiným a vyprávěl mi proto, jaký jsem blbec já sám. Snažil jsem se tenkrát tu debatu co nejvíc rozvinout, protože to byla vpravdě neobyčejná legrace, bohužel nás někdo přerušil. Dělat posuzovatele je u nás funkce zatraceně nevděčná. To vědí všichni. Stačí si všimnout, že kdejakou, jenom trochu významnější výstavu, musí posuzovat zahraniční posuzovatel. To má tu výhodu, že o něm se neřekne, že je to vůl, řekne se jenom, že jej vystavovatelé nechápou. Všechno má svoje hluboké kořeny. Obvykle jak pořadatelé, tak i vystavující vůbec nedodržují základní předpoklady pro uspořádání soutěžní výstavy a vystavují tak posuzovatele předem do role pitomce. Pořadatelé se odvolávají na to, že vystavovatelé přihlásí do soutěže zebřičky nebo andulky bez bližšího určení barevného rázu a oni jsou rádi za to, že mají vůbec nějaké ptáky na výstavu. To je bohužel pravda. Jenomže tohle vědí všichni. Jenom někde to pak funguje tak, že u příjmu existuje jakási přijímací komise, která ptáky v zastoupení vystavovatelů seřadí nějak podle barev, aby šlo vůbec o nějakou, alespoň trochu regulérní soutěž. V zahraničí to pak funguje tak, že ptáky musí sám chovatel – vystavovatel zařadit do správné výstavní třídy a pokud se snad splete, je pták představen posuzovateli mezi jinými, nesprávně zařazen a posuzovatel jej nemilosrdně vyloučí, i kdyby to měl být na první pohled nejlepší pták celé výstavy. Tohle u nás moc nefunguje, s výjimkou několika málo výstav, které však spíše potvrzují pravidlo. U nás posuzovatel posoudí ptáky, bodovací lístky potom doplní dodatečně pořadatelé a s klidným svědomím třeba doplní úplně jiné barvy než jaké posuzovatel hodnotil. Všichni si potom přečtou, že ten vůl neumí ani rozeznat základní barvy. To jsou však jenom základní chytáky, které musí posuzovatel nějak strávit. Jsou však i další problémy, které se nějak vyvíjejí a o kterých bychom měli něco vědět.

Dvojkolejnost standardu

Vzniká nám tady například jistá dvojkolejnost. Zcela mimo dosud obvyklé aktivity v rámci ČSCH byl před nějakou dobou založen Klub chovatelů zebřiček a nutno podotknout, že je to organizace aktivní a snaživá. Klub chovatelů zebřiček České republiky se sídlem v Chrudimi. Mají svoje stanovy, jsou nezávislí, mají svoje internetové stránky a dokonce i svůj vlastní standard. Tady se však objevuje jistá dvojkolejnost. Ten standard není stejný jako ten, který používá ČSCH, tedy ostatní. Ale není ani stejný jako ostatní evropské standardy. Mnozí tvrdí, že vychází ze standardu německého. To by nebylo vůbec nic nového, protože všechny naše dosavadní standardy byly jenom úpravy německého, tak zvaného jednotného standardu, který byl vypracován společným úsilím organizací AZ a DKB. Tenhle nemošický standard je bohužel jenom nedokonalá a nedopracovaná verze. Pokud jej klub používá, nemůže proti tomu nikdo nic namítat, ovšem mimo klub je nepoužitelný. Ze dvou důvodů. Seznam výstavních tříd je nedopracovaný a predikát není v souladu. Pokud se klub domnívá, že pták hodnocený „jenom“ 80-ti body je již nestandardní, prosím, je to jejich věc. Ovšem připravují se tak o možnost vyjádřit různé chyby v širším rozsahu. Správně by tak mnohem větší počet ptáků měl být vyloučen a to právě podle rozpisu srážek bodů za chyby, které mají takhle vypracované jako jediní. Největší zmatek je však patrný v tak zvaných výstavních třídách, které bývají do určité míry uznáním různých barevných mutací. Celá řada mutací tady totiž chybí. A to právě mutací, které objektivně vzato existují. Při tvorbě tohoto standardu evidentně chyběl člověk, který by měl s posuzováním nějaké, byť sebemenší zkušenosti. Zásadní chybou je, že na konci výčtu výstavních tříd chybí třída, kterou obsahuje každý rozumně vypracovaný standard. Totiž třída, která zahrnuje každou barevnou variaci nezařaditelnou do předcházejících tříd. Ať již proto, že taková variace se vyskytuje jen zřídka a autorům se nezdálo nutné vytvářet pro ni zvláštní třídu, ale hlavně proto, že do takové třídy se zařazují novinky. Kam by chtěli autoři tohoto standardu zařadit třeba zebřičky mramorové rudoprsé nebo eumo? Seznam výstavních tříd nezahrnuje ani zebřičky tak zvané rudoboké, které objektivně existovaly, sám jsem je viděl na vlastní oči. A také jsem jednu z variant, jak dosáhnout tohoto zbarvení, uveřejnil ve Fauně. Dnes existují tři typy tohoto zbarvení a německý standard s nimi uvažuje. Autor polemiky pak běduje nad výstavní třídou číslo 42. Pláče oprávněně, bohužel však na cizím hrobě. Ta třída je špatně pojmenována. Pokud jde o ptáky phaeo a o další podobnou kombinaci mutací, chybí v pojmenování ještě černovousá, což podstatně mění situaci. Phaeo jsou kombinací rudoprsé, černoprsé, černovousé, izabelové, a takoví ti celí od hlavy přes spodinu těla červení ptáci jsou rudoprsí, černoprsí, černovousí, skořicoví. Ještě než se zastavím u tak zvaných izabelových, chci říci, jak se dívat na standard. Standard je vzorník, který předepisuje ideál, kterého by se měli chovatelé snažit dosáhnout. V žádném případě nelze standard měnit podle všemožných barevných paskvilů, které se nějakou náhodou vyskytnou v chovu při zcela neuváženém párování. Zebřičky se sice dostaly do pozice podobné situaci u andulek, kde v zájmu dosažení typu se příliš nehledí na barvu, ale v žádném případě to není cesta do budoucnosti. Tohle nemá žádnou šanci překročit horizont. Rozhodně také není pravda, že by snad Holanďané dbali jen na barvu, zatímco Němci na typ. To je nesmysl. Posuzoval jsem například na světových šampionátech zebřičky dvakrát a vždy vyhráli na celé čáře Holanďané, což by bez vynikajícího typu nešlo. Ostatně standardy obou zemí se neliší! Klub chovatelů zebřiček je v Holandsku nejsilnější z celé Evropy, a protože země je to malá, mají k sobě chovatelé blíže. Dokonce každá provincie má svojí samostatnou pobočku s vlastním vedením a také mistrovstvím, odkud pak postupují ti nejlepší dále. Holandské mistrovství pak obvykle představuje okolo tří tisíc soutěžících ptáků. To je již nějaká síla. Přesto existují u zebřiček do dnešní doby otazníky. Tím největším otazníkem je pak zebřička izabelová.

Nešťastné pojmenování

Co to vlastně je izabelová zebřička? V první řadě bych si dovolil konstatovat, že pojmenování izabelová je vlastně nešťastné pojmenování. Odkud se vlastně vzalo? Ještě dříve než budu po tomhle pátrat, chtěl bych vzpomenout dalšího faktu. Jména nově vzniklých barevných odchylek vznikají vždy naprosto náhodně a mají většinou i svůj vlastní život. Někdy se takové jméno změní, když se bez pochyby prokáže, jak taková odchylka vznikla. Jindy nikoliv. Jsou třeba taková neoficielní pravidla, tradovaná spíše jako vtipy. Třeba. Když nevíš co to vlastně může být, je to pastel! Pojmenování izabelová je vlastně z téhož rendlíku. Původně znamenalo koně s nažloutlou srstí, světlou hřívou a ocasem. To byla izabela. Odtud se pak přeneslo do pojmenování kanárů. Tady to však neznamenalo žádný problém. U barevných kanárů, jak známo, rozlišujeme čtyři základní skupiny podle množství tmavého barviva melaninu, které mají ve svém opeření. Dále je známo, že melanin se vyskytuje ve dvou formách a to jako hnědý a černý. Pokud tedy oba typy melaninu v opeření kanára jsou plně obsaženy, řadíme kanára mezi černé. Pokud černý melanin je redukován asi na 50 % a hnědý plně přítomen, je kanár achátový. Pokud černý melanin chybí a hnědý je plně přítomen, je kanár hnědý. A poslední možností zůstává, že pokud černý melanin chybí a hnědý je redukován na asi 50 %, potom je kanár izabelový.V tomto případě je přenesení jména izabela pochopitelné. U zebřiček je tomu do jisté míry podobně. Máme dvě základní řady, řadu šedou a řadu skořicovou nebo také hnědou, což je modernější pojmenování. V šedé řadě se nám pak objevily zebřičky achátové, což by dokonce odpovídalo situaci u kanárů, ovšem zeslabení černého melaninu není tak zřejmé jako u kanárů. Pak máme tu hnědou řadu u zebřiček, ale to zeslabení hnědého melaninu na 50 % jako u kanárů tady obdobně nefunguje. Ten hnědý melanin u zebřiček je takový nějaký šotek, který si z nás dělá legraci. Prokazatelně existuje, možná by bylo lepší říci existoval, hnědý melanin, který se choval jinak. To jsem již jednou napsal. U tak zvaných skořicových se tento hnědý melanin dědí recesivně a vázaně na pohlaví. Kdežto u původních izabelových, které bych nazval praizabelové se dědí pouze recesivně. Je známo, že od těchto praizabelových jako konečný produkt křížení s bělobřichými ptáky (podle nemošického standardu běloprsými) vznikly rudoboké zebřičky a to typ I. Německý standard posléze uvádí další dva typy, z čehož je zřejmé, že k takto zbarveným ptákům existují další cestičky. Jenže pořád není naprosto jasně zřejmé, co jsou dnešní izabelové vlastně zač! Je však jasné, že pojmenování izabelová bylo přeneseno na další barevnou variantu zebřičky. Vlastně jsou stále ve hře nejméně dvě varianty. Buď se jedná o následné prošlechtění ptáků původně pocházejících od praizabelových, anebo jde o recesivní pastelový faktor. Nebo může jít dokonce o kombinaci těchto dvou původních možností. Já mám nějaké kopie německého standardu, kde se objevuje u mutace Isabell (Hellbrust) jakýsi dějepisný úvod, který ovšem skutečný původ neobjasňuje. Všimněme si však, že již nadpis spojuje tak zvané izabelové se světloprsými. Říká se tady, že jistá neporozumění, co to vlastně jsou izabelové, se datují již od roku 1962, kdy se u holandského chovatele Broekhuizena objevila v kolekci skořicových barevná odchylka, která byla zpočátku považována za chybu. Nicméně chovatel na těchto ptácích postavil kmen a získal pro tuto varietu další chovatele. Později další holandští chovatelé Norde a Stooter přišli s touto varietou na trh, nicméně šlechtili další nuanci. Ptáci se lišili tmavší základní barvou a intenzitou kresby. Do Německa se dostali izabeloví ptáci až v roce 1976 prostřednictvím Oppeborna. Jenže stále z toho všeho dost dobře nevíme, co jsou vlastně ti ptáci zač a jak vypadala původní odchylka u Broekhuizena. Současný německý standard sice nemám, získal jsem však kdysi nějaké materiály výměnou v Holandsku s tím, abych je použil pro seznámení českých chovatelů se vzory, jakých by se mělo dosahovat. Proto pokládám za nejdůležitější předvést podobu ptáka, který byl pokládán v Holandsku asi před deseti léty za vzor izabelové skořicové. K obrázku patří doprovodný text asi o délce jedné stránky. Z tohoto textu přečtu bohužel jenom nadpisy, které zní: Beschrijving (popis) a Kweektechnische aanwijzingen (což by mohlo znamenat chovatelsko technické návody). Zadal jsem sice překlad v hospodě, o výsledku zatím nemám zprávy. Pokud se mi něco smysluplného podaří získat, určitě to chci použít. Oproti kanárům trpí zebřičky, ale i andulky jistou nesvéprávností. U kanárů jsou totiž některé variace faktorů použité na nelogických místech označeny jako nevýstavní. Prostě se to nedělá. Třeba faktor phaeo se posuzuje jen v hnědé řadě. Faktor topas pak pouze v řadách černé a achátové. I u zebřiček by si jistě některé kombinace zasloužily vyřazení ze seznamu výstavních tříd. Je více než zřejmé, že k fenotypu, tedy vnějšímu vzhledu ptáků, které můžeme nazvat izabelovými, lze dospět více způsoby. U jedné z nejkombinovanějších barevných variací, kdy mají ptáci hlavu a celou spodinu těla oranžovou, vám předkládám srovnání. Je jím holandský a český pták. Český pták má břicho světlé, něco mu chybí, ta kombinace nefunguje tak, jak by měla. To je k zamyšlení.

Výrazné rozdíly

V tomto příspěvku však chci použít především několik obrázků ptáků a zakomponovat do nich viditelné poznámky pro poučení. Především vzorová izabela hnědá (skořicová). Je to pták, který při hodnocení dosáhl 93 bodů. Líce i kresba boků je výrazného zbarvení. Základní barva světlá, téměř bílá, jen spodní krovky ocasní jsou lehce naoranžovělé. Na horních krovkách ocasních je patrná slabá hnědá kresba základního, příčného typu. Pro srovnání dávám fotku ptáka, který byl nazván jako světleprsá izabela. Tento pták vykazuje nejméně tři viditelné znaky černoprsých zebřiček hnědé řady! Má slitou, sice zeslabenou, ale pořád viditelnou kresbu na prsou, na bocích má místo teček spíše čárky a především kresba na ocase je podélná. Je to pořád ještě izabela? To je přeci úplně jiný pták! Není na místě v tomto případě uvažovat o pastelovém faktoru? Ostatně myšlenky o existenci recesivního pastelového faktoru jsou staré nejméně padesát let. Takže ke vzorovým obrázkům dnešního článku přiložím ještě zdařilý snímek dominantně pastelové šedé zebřičky, které náš standard říká také stříbrná.

Mnoho otazníků

Myslím si, že v dnešním článku jsem nastínil tolik otazníků, že by to mohlo vystačit na několik let další diskuse. Dále si myslím, že některé věci se prostě nemají dělat. Zebřičky se třeba mají šlechtit do co nejdokonalejšího celkového vzhledu. Jak jsem svého cíle dosáhnul, samozřejmě není potřeba veřejně ukazovat. To však znamená, že bych neměl vystavovat své dílčí kroky, ale jen konečný produkt, který bude dokonalý jak v typu, tak i v barvě. Některé věci se prostě veřejně nedělají. Je to jako kdyby šel někdo udělat svojí potřebu doprostřed tanečního parketu. Pokud by snad chtěl někdo vidět vzor dokonalosti, obraťte se k holubářům. Česká čejka kropenka, Fauna 22/2008, není snad nic dokonalejšího. Jenom chtít.