Kakariki rudočelý (Cyanoramphus novaezelandiae) Sparrman 1787

Obsah
  1. Zařazení
  2. Původ a výskyt
  3. Potrava
  4. Hnízdění
  5. Vzhled
  6. Historie chovu
  7. Podmínky chovu
  8. Můj chov
  9. Odchov
  10. Šlechtění
  11. Vzorník
  12. Úspěšný chovatel Jozef Gosza

Tento papoušek je původem z Nového Zélandu a ostrovů v jeho blízkosti. Své jméno získal od původních obyvatel, Maorů. Bílí přistěhovalci z Anglie mu dali jméno Red Crowned Parakeet. Chovatelé v německy mluvících zemích jej znají pod názvem der Zeigensittich. Je tomu tak proto, že jeho hlasový projev připomíná mečení kozy.

Často také radostně skáče po zemi jako koza. Tohoto ptáka jsme v minulosti znali pod názvem papoušek novozélandský rudočelý. Sytematicky se řadí do rodu Cyanoramphus Bonaparte. Začátkem roku 2003 jsem s radostí přijal pozvání novozélandských ornitologů a v listopadu a prosinci téhož roku jsme společně pozorovali tyto papoušky ve volné přírodě. 

Zařazení

Kromě již zmíněného rudočelého jsme viděli žlutočelého (C. auricepa), jednobarevného (C. unicolor) a alpského (C. malherbi), který má oranžově zbarvené čelo. U posledně jmenovaného se však někteří ornitologové snaží dokázat, že alpský je pouze barevná varianta žlutočelého. Kakariki rudočelý se v minulosti vyskytoval v devíti zeměpisných formách. Nyní je však evidováno pouze šest zeměpisných forem z toho důvodu, že C. n. erythrotie z ostrova MacQuarie a C. n. subflavescens z ostrova Lord Howe již vyhynuli a C. n. aucklandicus byl zahrnut k nominátní formě C. n. novaezelandia. Kromě nominátní formy máme ve 21. století ještě poddruhy C. n. cyanurus, C. n. chathamensis na ostrově Chatham, C. n. hochsteteri na ostrově antipoden, C. n. cooki na ostrově Norfolk a C. n. saissetti na ostrově Nová Kaledonie. 

Původ a výskyt

Je to právě člověk, který má na svědomí vyhynutí dvou poddruhů. Na velké i malé ostrovy dovezl a vypustil divoké králíky, potkany, kočky a psy. Na ostrovech MacQuarie a Lord Howe námořníci a lovci tuleňů pozabíjeli většinu papoušků a zbytek pravděpodobně padl za oběť dovezeným zvířecím nepřátelům. Malé ostrovy se v současné době vyznačují tím, že na nich roste jen málo vysokých stromů. Naopak zde nalezneme zakrnělé keře, které papouškům poskytují potravu a možnost úkrytu. Nominální forma žije v párech nebo malých skupinách. V minulosti, kdy byl početnější, byl často spatřen v hejnech. Ptákům žijícím v lesních oblastech umožňuje jejich převážně zelené zbarvení splynutí s okolím. Právě proto jsou jen obtížně pozorovatelní a častěji je uslyšíme, než spatříme. Nejsou plaší, můžeme se k nim přiblížit i na velmi krátkou vzdálenost. Ničení lesů a časem také pronásledování farmáři velice silně snižují početní stavy papoušků na obou velkých novozélandských ostrovech. Jejich let je značně prudký a je podobný letu rosel. Tato skutečnost však nezabránila tomu, že v polovině padesátých let dvacátého století nastal alarmující pokles početních stavů v divočině. Danou situací se zabývala vláda, která pověřila odborníky na ministerstvu životního prostředí vypracováním záchranného programu. Roku 1958 započal plánovaný odchov nejen v zoologických zahradách, ale také u amatérských chovatelů. Důsledně bylo dbáno na to, aby do chovu byli zařazováni jen čistokrevní jedinci. V průběhu šesti let vzrostl počet ve voliérách chovaných kakariků rudočelých ze 103 na 2500 kusů. Na vybraných územích se podařilo do nastražených pastí pochytat králíky, potkany, kočky a psy. Tato akce byla úspěšně dokončena v roce 1970. Poté byli v zajetí odchovaní kakarikové rudočelí vypuštěni na různá teritoria. V roce 2003 jsme je zastihli v pobřežních oblastech, na vyvýšených lesních lokalitách a v blízkosti vodních zdrojů.

Potrava

Kakariki rudočelý si potravu často hledá na zemi. Tam hrabe podobně, jako náš kur domácí. Pátrá po hmyzích larvách, hmyzu, polozralých a zralých semenech. Kromě toho žere bobule, květy, listy, ořechy, poupata, výhonky rostlin a z větších porostů plavuně. Občas navštěvuje i zahrady, kde sadařům konzumuje ovoce. Celé skupiny ptáků poddruhu C. n. hochstetteri, žijící na ostrově Antipodes, se při hledání potravy potulují mezi tučňáky a z rozbitých vaječných skořápek si vybírají jedlé zbytky. Je tomu již více než 120 roků, kdy na ostrově MacQuarie žili ptáci poddruhu C. n. erythrotis. Byli hojní především v pobřežních oblastech, kde vyhledávali malé raky a podobné drobné živočichy.

Hnízdění

Hnízdní sezóna u těchto papoušků je proměnná. Nejčastěji to však bývá od října do prosince. Bylo však zaznamenáno také od srpna do března. Ve své domovině hnízdí v dutinách větví, odumřelých kmenech stromů, ve skalních štěrbinách a na ostrovech bez stromů v trsu trávy nebo králičích doupatech. Hnízdní kotlinka bývá obvykle vystlána malými kousky zpráchnivělého dřeva, trávou a peřím. Samice obden snáší čtyři až šest vajec, pevně zasedá na druhé vejce a inkubace trvá 21 dnů. Mláďata opouštějí hnízdní dutinu čtyřicátý den po vylíhnutí a za dalších 21 dnů jsou samostatná.

Vzhled

Během mého pobytu na Novém Zélandu se mým kolegům ornitologům podařilo chytit do nastražených sítí několik kakariků rudočelých. Dali jsme si záležet na přesném měření a vážení. Velikost ptáků je ovlivněna tím, o jaký poddruh se jedná. Nejmenší papoušek měl délku 270 mm, křídla 120 mm, ocas 120 mm a hmotnost 110 gramů. Naopak největší jedinec dosáhl délky 310 mm. Nejčastěji naměřená délka činila 290 mm. Samice je téměř vždy menší a má menší, kulatější hlavu s menším zobákem. Červená skvrna za očima je bledší a méně rozšířená, duhovka je oranžově červená. Mladí ptáci jsou podobní dospělým, na hlavě mají menší rozsah červených skvrn. Opeření je více olivově zelené, také ocasní pera jsou kratší. Zobák je rohově zbarvený, duhovka je bledě hnědá a nohy jsou světlejší. Na spodní straně obou křídel se nachází bílé skvrnky na letkách, které vytvářejí řadu. Nalezneme je také u samic. U samců buď zcela chybí, nebo jsou jen lehce naznačeny. Červená barva z kostřece přesahuje u obou pohlaví až hluboko na boky těla. V divočině se vyznačují tím, že velice rychle šplhají v hustém křoví bez pomoci zobáku.

Historie chovu

Poprvé byl chován roku 1864 v zoologické zahradě v Londýně. Před první světovou válkou byli tito papoušci dováženi v hojném počtu. Protože tehdy nebyl vybudován žádný chovný kmen, znovu postupně vymizeli. Z tohoto důvodu byl kakariki rudočelý před druhou světovou válkou v Evropě velice vzácným papouškem. U nás byl téměř neznámý. Teprve v šedesátých letech dvacátého století bylo z tehdejší Německé demokratické republiky dovezeno na naše území několik chovných párů.
Teprve až v roce 1963 uskutečnil doktor Kolar studijní cestu na Nový Zéland. Na ministerstvu životního prostředí se mu podařilo získat zvláštní povolení pro vývoz několika párů kakariků rudočelých a žlutočelých k vědeckým účelům do Rakouska. Oba druhy byly chovány v institutu pro výzkum chování zvířat na Wilhelminenbergu ve Vídni. Krátce poté se několik párů dostalo z Nového Zélandu také do Spolkové republiky Německo. Pro evropské chovy to byla blahodárná injekce pro osvěžení krve.

Podmínky chovu

Typické pro tohoto papouška je, že skáče na zemi jako například náš vrabec domácí. Skákání u něho můžeme pozorovat i podélně na bidle nebo větvi. Další pozoruhodností tohoto papouška je, že často hrabe na zemi ve voliéře jako kurovití ptáci. Proto se osvědčilo vysázet do voliéry zelené rostliny a kyprou půdu občas osít různými druhy semen. Je bezpodmínečně nutné udržovat dno voliéry nebo klece v čistotě, protože papoušci se převážně zdržují na zemi. Rádi tam vyhledávají potravu a vystavují se tak nebezpečí nákazy střevními parazity. Ze zkušenosti je známo, že jejich umístění do venkovních voliér s měkkým dnem na kraji řady je chybné. Často vyhrabují v zemi důlky a již se několikrát stalo, že se podhrabali ven a uletěli. Pokud se rozhodneme pro chov těchto papoušků, je vhodné si je převzít v domě u prodávajícího chovatele. Současně se seznámíme s prostředím, ve kterém dosud žili. Když požádáme prodávajícího, jistě nám rád přenechá také trochu krmiva, které ptáci dosud přijímali. Kupujeme ptáky kroužkované, s rodokmeny a vzájemně nepříbuzné. Všechny druhy kakariků se vyznačují tím, že neničí dřevěnou konstrukci klece nebo voliéry. Nově zakoupené ptáky umístíme do chovného boxu, který bude dlouhý 1200 mm, široký a vysoký 500 mm. Ten bude nejprve sloužit přibližně jeden měsíc pro karanténní účely. Všechny nově zakoupené papoušky rodu Cyanoramphus je bezpodmínečně nutné preventivně odčervit. Protože existuje několik léků od různých výrobců, ve veterinární lékárně vám rádi poradí ten nejvhodnější. Na dno chovného boxu položíme bílý papír, který každý den vyměňujeme. Přitom pozorně sledujeme ptačí trus. Pokud bude vše v nejlepším pořádku, teprve potom můžeme v případě potřeby ptáky přemístit do voliéry. Ačkoliv se jedná o poměrně otužilé papoušky, teplota v chovatelském zařízení nesmí poklesnout pod bod mrazu. Tito ptáci se totiž velice rádi koupají. Pokud jim v mrazivém počasí dáte misku s vodou, celí se zmáčí a voda na nich zmrzne. Potom dostanou zápal plic a uhynou. Kostru voliéry je nejlépe potáhnout pletivem z ocelového drátu, žárově pozinkovaným a svařeným, s oky 16 mm. Voliéra bude vysoká 2 m, široká 0,8 m a vzdálenost mezi bidlem A a B bude umožňovat dvoumetrový prolet. Voliéra musí být vybavena mnoha větvemi tak, aby ptáci mohli dobře létat a šplhat. Nad krmítko nebo napajedlo nesmíme umísťovat žádná bidélka, protože ptačí trus by znečišťoval krmivo a vodu. Naše připravené krmivo smícháme v poměru 1:1 s tím, které jsme dostali darem od původního majitele. Již od samého počátku budeme pozorně sledovat, zda ptáci přijímají obojí krmivo. K bidélku v kleci nebo voliéře připevníme ještě nějaký pamlsek, který většinou ihned přijmou. Obvykle to bývá senegalské proso v klasech. Výživa kakariki rudočelého nám nebude činit žádné potíže. Vhodná je bílá a žíhaná slunečnice, dále pak směs pro andulky obohacená lesknicí, ovsem, japonským prosem, směsí pro lesní ptáky bez řepky, vyloupaným senegalským prosem a nigrem. S oblibou přijímají semenec a semena bodláku kardi. Senegalské proso v klasech rádi přijímají nejen výletci, ale i jejich rodiče. Nesmíme jim ho dávat v příliš velkých dávkách, protože především výletci by chtěli jen proso v klasech. Toto je právě první krmivo, které mladí rudočelí samostatně přijímají. Samozřejmě nesmí chybět také vaječné krmivo, obohacené dětskou výživou, hroznovým cukrem, müsli a nastrouhaným sucharem. Nutností na jídelním lístku kakariků je sepiová kost, jodová kostka, holubí kámen a ptačí grit. Pro změnu dáváme dozrávající, zralé nebo usušené jeřabiny. V zimním období nejprve suché jeřabiny ponoříme do nádoby s teplou vodou. Ptákům je nabídneme v okamžiku, kdy nabobtnají a změknou. Od časného jara až do podzimu ptáci dostávají čerstvé zelené krmivo společně s ovocem ze zahrady. Smetánka lékařská roste na jaře jako první a je k dispozici až do zámrazu. Její květy a listy jsou pro ptáky stejně chutné. Potom následují různé dozrávající i zralé druhy trav a salát. Ptáci velice rádi budou přijímat rozkrojenou hrušku, jablko a karotku. To vše ještě doplníme žabincem. Podle ročního období pro ně budou vítanou změnou čerstvé větve z břízy, vrby a ovocných stromů. Je pochopitelné, že na nich nesmí ulpívat chemický postřik. Nejprve ozobají poupata nebo listy, poté oloupají kůru, kde naleznou vitamíny a hořčinu tanin. Je samozřejmé, že větve poskytují také dobrou příležitost ke šplhání a k sezení. Koncem léta a začátkem podzimu je potom k dispozici dozrávající obilí. S opravdovým požitkem vyzobávají z kukuřičné palice jednotlivá zrna v mléčné zralosti.

Můj chov

>V mém chovu papoušků používám ve voliéře plechovou nádobu ze žárově pozinkovaného plechu s čtvercovou základnou 500×500 mm a výškou také 500 mm. V této nádobě si kakarikové hrabáním, stejně jako kur domácí, vyhledávají ty nejchutnější zrniny. Žádná zrna se nedostanou mimo nádobu a na podlaze voliéry je čisto a pořádek. Na těch zrninách, které kakarikové odmítli, si potom rádi pochutnají australští papoušci. Doporučuji chovat v jednom boxu nebo voliéře pouze pár těchto krásných papoušků. Můžeme je však chovat i ve společnosti jiných druhů ptáků a společně je i odchovávat. Jsou neteční k velkým druhům a neubližují ani drobným exotům. Chov může probíhat po celý kalendářní rok v závislosti na poskytnutých životních podmínkách, výživě a vyvěšení hnízdních budek. V mém chovu platí zásada, že šest měsíců ptáci hnízdí a zbývajícího půl roku odpočívají. Zpočátku se nezkušení chovatelé mylně domnívali, že zahnízdí jen na zemi jako v přírodě. Nyní je známo, že nejsou nikterak nároční na výběr hnízdních budek a jejich umístění. Je to hnízdič v dutinách, proto mu nabídneme dutý kmen nebo budku vyrobenou z prkének. Budka nesmí být zvolena příliš velká. Jakmile by byla hnízdní budka příliš velká, při poklesu teploty brzy na jaře dojde k podchlazení a zničení snůšky, což je samozřejmě škoda. Základna budky má mít rozměr 200×200 mm, výška bude 250 mm a vletový otvor má průměr 60 mm. Stejně jako budka pro andulky, bude mít i tato odnímatelné víko. Uvnitř je pod vletovým otvorem malá dřevěná lišta, na které je připevněn žebříček až na dno.V takovém případě již ptáci nemusí skákat z výšky do hnízda a drápky nepoškodí vejce. Dno budky je zapotřebí pokrýt až do výšky 60 mm vrstvou pilin, rašelinou nebo ztrouchnivělým dřevem. Často se stává, že papoušci tuto vrstvu podestýlky částečně nebo dokonce zcela vyhází. Z tohoto důvodu je účelné vybrousit uprostřed dna důlek, aby se vejce nerozkutálela. U částečně zastřešené voliéry je vhodné umístit budku pod střechu. Větší budku se základnou 250×250 mm a výškou 400 mm si můžeme dovolit tehdy, když ptáci hnízdí ve zděné stavbě od jara do podzimu. Kakarikové rudočelí začínají hnízdní sezónu brzy na jaře, kdy první silné sluneční paprsky oteplují voliéru. Pokud je voliéra vytápěna, s úspěchem v ní hnízdí v průběhu celého roku. Odchovy proto nejsou žádnou vzácností a můžeme je získat kdykoliv.

Odchov

Tokající samec běhá před svou vyvolenou nahoru a dolů, přičemž ze sebe vydává vábící volání a zornice se mu stahují. Pár si nejprve prohlédne hnízdní budku a upraví si ji podle vlastních představ. Nyní si můžeme všimnout, že samice stále častěji mizí v hnízdě a zůstává v něm také delší dobu. Krátce poté zpozorujeme u samice zřetelné zduření v okolí řitního otvoru. O něco později nalezneme v prohlubni hnízda první vejce s bílou skořápkou rozměrů 25,6×21,8 mm. Další vejce potom snáší obden a nejpozději na třetí pevně zasedá. Jedna snůška čítá čtyři až deset vajec. Průměrně však nalezneme šest vajec, která jsou obvykle všechna oplozená. Rodičovský pár někdy zpočátku prohrabuje výstelku v budce dosti hluboko a často vajíčka zahrabou. Nemusíme však o ně mít obavy, neboť samice si je opět obvykle vyhrabe a připraví k sezení, aby úspěšně odchovala mláďata. Po několika dnech spatříme u prvního sneseného vejce červené vlásečnice a krátce poté se vejce zbarví tmavě. Je to důkaz toho, že vejce jsou oplozená. Samice vysedí celou snůšku vajec sama a po celou tuto dobu ji samec krmí. Po uplynutí inkubační doby, 19 až 21 dnů, zaslechneme z budky první pípavé zvuky. Mláďata jsou po vylíhnutí pokryta šedým prachovým chmýřím a také kůži mají šedou. Ve stáří osmi dnů otevírají oči. Krátce poté mláďata okroužkujeme uzavřeným kroužkem o vnitřním průměru 4,5 mm, na kterém je uvedeno označení státu CZ, ročník, číslo chovatele v celostátní organizaci a číslo kroužku. Když mláďata dosáhnou věku dvou týdnů, začínají opeřovat. Po třech týdnech již dobře rozeznáme jednotlivá pera a také velké rozdíly u mláďat. O týden později již mladí kakarikové zajímavě vykukují z vletového otvoru. Mláďata opouštějí hnízdní budku ve stáří přibližně pěti týdnů. Zpočátku působí velmi nemotorným dojmem, to se ale brzy změní k lepšímu. První tři dny je obvykle krmí samice. Následně o ně převezme veškerou péči samec, který je ještě přikrmuje mimo budku po dobu 14 dnů až do úplného osamostatnění. Odchov šesti mláďat není žádnou zvláštností. Protože se výletci s oblibou vracejí do rodné budky, je vhodné jim do voliéry zavěsit další budku. Mladí ptáci ji obvykle ihned obsadí a také v ní nocují. Často můžeme pozorovat, že sameček je v této budce i dokrmuje. Zavěšením druhé budky dosáhneme toho, že výletci neruší rodičovský pár při dalším hnízdění. Dodržujeme zásadu, že po vylétnutí posledního mláděte budku řádně vyčistíme. Senegalské proso v klasech je obvykle první potrava, kterou výletci samostatně přijímají. Mláďata jsou zpočátku velmi kolektivní, společně létají, odpočívají i nocují. Kakarikové se vyznačují obzvláštní plodností. Je znám případ, kdy rodičovský pár odchoval v jednom kalendářním roce 33 mláďat. Chovatel, který nechce zneužívat tyto papoušky jako „dojné krávy“, je nechá zahnízdit teprve po dovršení věku 12 měsíců. Kakarikové dospívají při správné výživě a ve vhodném prostředí velice rychle, někdy již čtyři měsíce po vylétnutí z hnízda. Tato časná pohlavní dospělost je známa tak nanejvýš ještě u andulek. U příliš mladých rodičů se setkáváme s častými úhyny samiček, a také samci mnohdy při krmení mláďat padnou vysílením. Jakmile se původnímu chovnému páru má vylíhnout z druhého hnízdění první mládě, začne otec pronásledovat své syny. V takovém případě musí chovatel zasáhnout a všechny výletky bez rozdílu pohlaví přemístit do jiné voliéry. Zde již budou mít připravené sedačky na spaní, které se podobají těm, jaké známe v chovu holubů. Přepéřování probíhá nepozorovaně, počátky chovatel obvykle zjistí jen podle toho, že občas najde na podlaze drobné peříčko, křídelní letku nebo ocasní pero.

Kakariki není stepní pták jako kupř. australští papoušci, na Novém Zélandu žije v údolí u vodních toků. Z tohoto důvodu musí mít vždy dostatek čerstvé vody nejen na koupání, ale také na pití. Koupání miluje tak náruživě, že se koupe i v mrazu, dostane-li čerstvou vodu. Když jim vyryjeme drnovou cihlu, ptáci v ní nalézají drobný hmyz, hlemýždě, červy a minerální látky. S oblibou ozobávají ale také pýr plazivý (Agropyron repens). Výletci docela rádi přijímají moučné červy. Kakariki rudočelý je většinou stále v pohybu. Jen občas je unaven a vysedává s hlavou pod křídlem. Při sebemenším vzruchu však opět ožije. Patří k malému počtu papoušků, kteří nekoušou. Individuální chov tohoto papouška „pro dekoraci“ zkušení chovatelé nedoporučují, mnohem živěji se projevuje v párech nebo ve větších skupinách. Je však znám případ, kdy jeden pták chovaný v kleci zkrotl a stal se velmi příjemným společníkem.

Šlechtění

U tohoto druhu se podařilo vyšlechtit několik barevných mutací, například plavá, skořicová, nepravidelná straka a velmi oblíbené lutino. Nejznámější je skořicová, která vznikla roku 1983 v tehdejší Německé demokratické republice. Tato mutace dědí s pohlavní vázaností. Mezi skořicovými ptáky jsou známi světlejší a tmavší, světlejší je však dávána přednost. Cena této mutace byla dříve opravdu vysoká, dnes je koupíte za stejnou cenu jako přírodně zbarvené. Chov skořicových se daří stejně dobře jako u ostatních barevných rázů. Dědičnost této mutace je následná:
1. 1,0 skořic.×0,1 skořic. = 50 % 1,0 + 50 % 0,1 skořicových
2. 1,0 skořic.×0,1 normal. = 50 % 0,1 skořic. + 50 % 1,0 normal/štěp.skořic.
3. 1,0 normal./štěp. skořic.×0,1 skořic. = 25 % 1,0 skořic. + 25 % 0,1 skořic.
= 25 % 1,0 normal./štěp. skoř.
= 25 % 0,1 normal.
4. 1,0 normal.×0,1 skořic. = 50 % 1,0 normal./štěp. skořic. + 50 % 0,1 normal.
5. 1,0 normal./štěp. skořic.×0,1 normal = 25 % 1,0 normal. + 25 % 0,1 normal.
= 25 % 1,0 normal./štěp. skoř.
= 25 % 0,1 skořic.
Barevný ráz žlutě strakatých je znám již od sedmdesátých let dvacátého století. Chov těchto ptáků nebyl snadný. Dařilo se totiž odchovávat stále jen ptáky s malým podílem žluté barvy v zeleném opeření. Velkou vzácností bylo rozložení barev v poměru 1:1. Na konci osmdesátých let uplynulého století vznikla v Bavorsku mutace nazývaná zlatě strakaté INO. Tito ptáci dědí recesivně. V chovu je dosahováno jen těch nejlepších výsledků. Následně uvádím čtyři dosud ověřené výsledky dědičnosti:
1. zl. straka INO×zl. Straka INO = 100 % zl. straka INO
2. zl. straka INO×normal /štěp.zl. straka INO = 50 % normal. + 50 % zl. straka INO
3. zl. straka INO×normal = 100 % normal./štěp. zl. straka INO
4. normal./štěp. zl. straka INO×normal./štěp. zl. straka INO
= 50 % normal./štěp.zl. straka INO + 25 % zl. straka INO + 25 % normal.
V současnosti je nejvíce oblíbenou mutací lutino, která dědí s pohlavní vázaností. Pro úplné začátečníky to znamená, že pro zachování zdravých a silných jedinců je bezpodmínečně nutné pářit např. 1,0 lutino se zelenou 0,1. Po vylíhnutí mláďat si za několik dnů všimnete, že některá mláďata mají červené oči. Vždy to jsou samičky, protože z tohoto spojení nemůže vzniknout sameček. Mnoho z dosud známých mutací je vázáno na pohlavní chromozon X, což se týká genů umístěných na tomto chromozonu. Připomeňme si, že jedinci stejného druhu mají stálý počet chromozonů. V sestavě pohlavních chromozónů se odlišuje samec od samice. U ptáků je nositelem pohlaví samice, jejíž tělní buňky obsahují jeden pohlavní chromozón X a jeden pohlavní chromozón Y (sestava XY). Samci mají dva chromozóny X X. Jen pro úplnost připomínám, že u lidské populace je tomu přesně naopak. U mutačních znaků vázaných na pohlaví díky tomu snadno spočítáme, jak bude vypadat potomstvo normálně zbarveného a mutačního ptáka. Podle toho si můžeme připravit plán na zachování nové mutace nebo její rozmnožení. Mutační samec bude mít sestavu pohlavních chromozónů XaXa, mutační samice XaY. Z uvedeného je zřejmé, že štěpitelní ptáci, kteří ve své genetické výbavě mají gen pro mutovaný znak, ale vzhledově jsou normální, jsou vždy samci (sestava XaX). Projev mutovaného genu na chromozónu Xa je u nich překryt dominantním nemutovaným genem na chromozómu X. Samice štěpitelné být nemohou, protože mají pouze jeden chromozón X, a proto vždy buď jen gen normální nebo jen gen mutovaný. Při párování prvního získaného mutačního ptáka s ptákem normálním můžeme vypočítat, jak bude vypadat potomstvo. Při použití mutačního samce YaXa a normálně zbarvené samice XY budou v prvním potomstvu všechny samice mutační XaY a všichni samci štěpitelní XaX. Při použití mutační samice XaY a normálně zbarveného samce XX budou všichni samci opět štěpitelní XaX, všechny samice normálně zbarvené XY. V další praxi se chovatel jistě bude snažit mutaci udržet. Musí tedy štěpitelné ptáky z první generace potomků F1 spojovat navzájem nebo s původními mutačními ptáky, tj. rodiči. Spáříme-li štěpitelného samce XaX a mutační samicí XaY, výsledkem bude polovina mláďat mutačních( z nich bude polovina samců XaXa a polovina samic XaY) a polovina normálně zbarvených (z nich bude polovina štěpitelných samců XaX a polovina normálních samic XY). Párujeme-li štěpitelného samce XaX a normálně zbarvenou samici XY, bude mezi mláďaty mutační pouze každé čtvrté a vždy to bude samice XaY! Zbytek mláďat, t.j. všichni samci a polovina samic, bude normálně zbarvených, ale polovina ze samců bude štěpitelných.

Vzorník

Pro kakariki rudočelého je vypracován vzorník (standard). Na základě doplňku k tomuto vzorníku č. 1/1986 je tento pták zařazen do skupiny P V, třídy v/1 a skupiny COM K. Vzorník požaduje: postava: o něco větší, ale stejně silný jako Kakariki žlutočelý, se široce nasazenými, dobře přilehlými křídly, která v ramenou nesmějí vyčnívat a křížit se. Křídla končí nad kostrcem. Celková délka 250 mm, křídla 120 mm, ocas 120 mm. Hlava: u samců plošší, s více vyčnívajícím zobákem než u samiček, které mají hlavu menší, kulatější a s lépe zataženým zobákem, než mají samci. Od temene, týlu, krku a tváří tmavozelená s hnědýma očima a s červenou duhovkou. Čelo až na temeno a za okem k uchu šarlatově červené. Zobák šedý s tmavou špičkou, u kořene bělomodrý. Horní část těla: od temene hlavy navazuje na plný krk bez zalomení a v mírně klenuté linii pokračuje přes hřbet, záda a kostřec, od krku, hřbetu, zad a kostrce tmavozelená, na kostrci po obou stranách červená skvrna. Spodní část těla: široce klenutá prsa se v harmonickém přechodu přes břicho zužují. Všechny přechody jsou plynulé, bez zalomení. Od brady, prsou a břicha žlutozelená, spodní ocasní krovky světlejší. Ocas: stupňovitý se širokými pery a vybíhá do špičky. Na vrchní straně tmavozelený, vespod olivově žlutý. Křídla: letky hnědočerné, vnitřní letky a křídelní krovky zelené, od ohbí křídel přes ruční krovky a křidélka podél křídel modrý pás. Nohy: poměrně velké, šedohnědé s černými drápky. Stehna opeřená, žlutozelená. Pohlavní rozdíly: samička je o něco drobnější, matnější zelené barvy, s menší, červenou a oblou hlavou. Kruh kolem očí (iris) je světlejší než u samce.

Úspěšný chovatel Jozef Gosza

Velice úspěšným chovatelem těchto papoušků je pan Jozef Gosza z obce Líbeznice u Prahy. Na 28. světovém šampionátu ptactva , konaném ve dnech 24. 1. až 3. 2. 1980 v Olomouci, zvítězil se čtyřčlennou kolekcí se ziskem 362 body a získal zlatou medaili. Ve středu 14. ledna 2009 oslavil v plné duševní a tělesné svěžesti 75 narozeniny. Do dalších let života mu přejeme především pevné zdraví a mnoho radosti s chovem papoušků. Ve střední části Evropy se často setkáváme s odchovy, které vznikly ze spojení rudočelýמlutočelý. Mnozí chovatelé nazývají tento zcela bezcenný brak kakariki alpský oranžovočelý (malherbi) a požadují za něho zvýšenou cenu. Takové ptáky určitě nebudeme zařazovat do chovu. Naším posláním je chovat a rozmnožovat jen čistokrevné ptáky. Tito papoušci jsou skutečně zajímaví po chovatelské stránce. Jsou milí, přítulní a zvědaví. Jsem toho názoru, že tento papoušek je velice vhodný pro začátečníky, protože se rozmnožuje i v menších voliérách. Považuji za důležité se zmínit o tom, že jeho hlasový projev je také velice příjemný a každá andulka nadělá více hluku, než tento milý svěřenec. Jejich chov mohu každému zájemci doporučit. V samém závěru ještě připomenu, že roku 1773 byl naposledy spatřen kakariki hnědohlavý (C. ulietanus) a o kakariki tahitském pochází poslední zpráva z roku 1844. Tento druh měl vědecké označení cyanoramphus zealandicus.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Antonín Vítek

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře