Lorikul korunkatý Loriculus galgulus (Linné, 1758)

Slovensky: Lorik modrotemenný. Německy: Blaukrönchen. Anglicky: Blue. crowned Hanging Parrakeet. Rod Loriculus Blynth, 1850, nazýváme nyní lorikul. Dřívější rodové jméno bylo papoušek netopýří, loriček nebo netopýřík. Zahrnuje asi dvacet druhů malých něžných papoušků se štíhlým zobáčkem, jehož horní čelist je opatřena pilníkovými zářezy.

Původ

Úzce příbuzní jsou s rodem Agapornis (Diger, 1960). Vrchní krovky ocasní jsou neobyčejně dlouhé, dosahují někdy až po konec ocasu. Zobák mají červený, některé druhy černý, ozobí není opeřené. Dřívější název „netopýří“ dostali proto, že nocují zavěšení na větvi hlavou dolů a podobně jsou schopni také přijímat potravu. Vlastí lorikulů je Thajsko a Malajsie, dále Sumatra a Borneo a malé ostrovy v jejich okolí. Obývají zde otevřené lesy a okraje lesů do výšky 1000 m. n. m. Jsou také často viděni v ovocných sadech a plantážích. V párech nebo malých skupinách i jednotlivě hledají potravu ve vrcholcích vysokých stromů. Za potravu jim slouží ovoce, bobule, výhonky, květy, nektar i drobný hmyz.
Hlasové projevy lorikulů jsou typicky papouščí, v době toku melodicky cvrčivé. Samečkové je doprovázejí načepýřenými pery na hrdle a kostřeci. U lorikulů nepozorujeme, jako u jiných druhů papoušků (též agapornisů), zvláštní náklonnost mezi partnery. Nikdy nesedají blízko u sebe a také si neprobírají peří. Jsou ovšem ve stálém hlasovém kontaktu a příliš se od sebe nevzdalují.
V přírodě hnízdní lorikulové v dutinách stromů nebo větví. Samičky přinášejí, opět podobně jako agapornisové, kousky kůry nebo listí zasuté v peří kostřece nebo prsou.
Domorodí obyvatelé velmi rádi chovají lorikuly v malých kulatých klíckách. Krmí je jen vařenou rýží, banány a papájami. Při tomto způsobu krmení nemají lorikulové šanci na dlouhé přežití.
Lorikulové jsou klidní a mírumilovní. Německý chovatel Bischoff je měl ve společnosti kruhooček a medosavek v jedné voliéře a žili v pohodě. Kromě zmíněných krmiv podával hodně fíky a k pití vodu, ve které byl rozpuštěný med a hroznový cukr, důkladně promíchané.

Popis

Samec je zelený, na temeni má velikou modrou skvrnu, na předních zádech velkou zlatožlutou skvrnu. Na konci zad široký zlatožlutý pruh. Hrdlo, kostřec a vrchní krovky ocasní jsou šarlatové červené, ocas a křídlo zelené. Oko je hnědé, zobák a ozobí černé, nohy žlutohnědé. Samice je zbarvena matněji, bez červené skvrny na hrdle a modré na temeni, také zlatožlutý pruh na zádech chybí. Délka je 125–135 mm.

Krmení

Především podáváme čerstvé ovoce, ponejvíce jablka, máčené rozinky, strouhanou mrkev, nektar pro lorie a vaječné krmivo, které zakoupíme v odborném obchodě. Nyní je výběr veliký, máme z čeho vybírat. Při odchovu mladých mají všechny druhy lorikulů, včetně lorikulů korunkatých, veliký zájem o larvy potemníka moučného (tzv. moučné červy). Tímto krmivem lze pokrýt vysoké nároky na bílkoviny. Moučné červy předkládáme v menších dávkách několikrát za den. Připravovaná suchá směs by měla obsahovat hroznový cukr, pšeničné klíčky, pivovarské kvasnice, mletý květní pyl, aj. Mimo dobu hnízdění, především na podzim, podáváme lorikulům plody jeřábu a růže šípkové. Nikdy nemají chybět čerstvě připravené (nařezané) větve z vrby na oštipování kůry. Je to nejen prospěšné pro zdraví lorikulů, ale je to pro ně také zaměstnání, které je chrání před dlouhou chvílí, která je často nebezpečná (např. škubání peří). Dále můžeme podávat ve vodě vařenou rýží, rozkrájená jablka, senegalské proso v klasech, housky nebo suchary namočené v pomerančové šťávě, natvrdo vařená vejce. Ve vodě k pití se doporučuje rozpouštět včelí med. Zrniny by měly být zpočátku dávány jen omezeně, teprve po dostatečném uvyknutí lorikulů je možno dávky trochu zvýšit. Chovatel Rutgers uvádí, že lorikulové rádi olizují šťávu z kokosových ořechů.

První dovoz

První dovoz se uskutečnil v roce 1869 do Londýna. První záznamy o pokusech s chovem přináší odborná literatura v roce 1907. V ČSR se dostali lorikulové do chovu pana K. Staffena v roce 1936, K. Zrůsta 1937, M. Strnada a K. Loužného 1937 a v pozdějších letech také do zoo ve Dvoře Králové nad Labem (1999). První úspěšný chov se podařil v roce 1968 v Dánsku chovateli Norgaardovi–Olsenovi. O dalším úspěchu je zmínka v německém časopise AZN 1975/1976 u chovatele T. Weiseho. V české republice popsal zkušenosti v chovu lorikulů Jiří Vodehnal. (2000). Chovatel pan M. Strnad importoval s úspěchem dvacet dva kusů lorikulů korunkatých ze Singapuru. Během cesty krmil lorikuly pouze vařenou rýží a pomeranči. Uhynul pouze jeden kus. Po příchodu byli i dále krmeni vařenou rýží s hroznovým cukrem, k pití dostávali vodu s medem (ředění: jeden litr vody, tři polévkové lžíce medu a 0,1 l šťávy z jahod). Dále ještě oslazené mléko s maizenou, pomeranči a jablkovým kompotem. Pomalu si lorikulové zvykali na naklíčené senegalské pros v klasech, lesknici, semenec, banány, jablka, dětské piškoty a mravenčí kukly. Všech dvacet jedna lorikulů bylo společně umístěno ve voliéře na půdě, která měla rozměry 2×1×2 m (dך×v). Teplota se zde pohybovala od +5 do 20 °C. Při náhlém poklesu teploty na -1 °C se lorikulové soustředili do blízkosti tepelného zářiče a chovali se zde naprosto klidně. Jakmile teplota stoupla, ihned spokojeně cvrlikali a zaletovali do té části voliéry, kde byla pravidelně rozprašována voda v podobě husté mlhy.
Chovatel pan K. Loužný umístil několik párů lorikulů do zahradní voliéry. Jednalo se o mladé ptáky, kteří zde byli až do pohlavní dospělosti. Jedna ze samiček začala nosit do připravené hnízdní budky proužky papíru, suchou trávu a slámu. Dobře uvyklí lorikulové jsou vytrvalí a odolní. Chovatel přemístil jeden pár z karantény, kde byla stálá teplota 26 °C do zahradní voliéry. Náhle zde jednou v noci klesla teplota na +6 °C, což ale nemělo na ptáky negativní vliv. Jistě nebude bez zajímavosti zmínit se o způsobu krmení, které si chovatel Loužný zavedl. Krmná dávka se skládala ze slunečnice, semence, nigeru, lesknice, prosa, loupaného ovsa, moháru a řepky. Po celý rok měli lorikulové v dispozici více druhů ovoce, nechyběly ani jahody, ostružiny, jeřabiny a rybíz a také cizokrajné ovoce, podle nabídky na trhu. Lorikulové měli také zájem o mrkev a vaječné krmivo vlastní výroby. Do Lori-Nektaru kupovaném v obchodě byl přidávám rybí tuk, jaterní výtažek a také vitamíny. Úspěšný chovatel lorikulů korunkatých H. Lölfing (Německo) má své páry umístěné ve sklepních voliérách při stále teplotě 20 °C. Jednotlivé páry jsou umístěny v klecích o rozměrech 120×90×110 cm. Voliéry mají rozměr 360×120×220 cm (dך×v) a jsou určené pro dva páry. Nejlepších úspěchů dosahoval tento chovatel v menších voliérách určených pro jeden pár. Kromě již zmíněných krmiv podával tento chovatel ještě máčené rozinky a moučné červy, kteří byli podáváni v menších dávkách několikrát za den. Dále ještě suchou směs, která obsahovala hroznový cukr, pšeničné klíčky, pivovarské kvasnice, mletý květní pyl a různé sušené plody z přírody.

Odchov chovatele T. Weise

Dále popíši podrobněji úspěšný odchov chovatele T. Weise, o kterém byl uveřejněný příspěvek v německém časopise AZN. T Weis si koupil začátkem roku jedenáct kusů lorikulů korunkatých, ale z toho byly pouze tři samičky. Všechny ptáky umístil do bednové klece o rozměrech 250×60×60 cm (dך×v). V odchovně byla udržována stálá teplota 20 °C s vyšší relativní vlhkostí. Ve voliéře byly zavěšeny hnízdní budky o základně 16×16 cm a vnitřní výšce 30 cm. Jedna samička snesla 22. 3. první vajíčko, po kterém následovaly ještě tři. Po uplynutí dvaceti dvou dnů se vylíhla tři mláďata, z nichž jedno zakrátko uhynulo. Zbylá dvě mláďata prospívala výborně a již po čtyřech týdnech opustila budku. Další dva týdny mláďata dokrmovali dva samečkové, což je jistě zajímavé. Šest dnů po vylétnutí z budky nocovali lorikulové na větvi zavěšeni hlavou dolů. T. W. krmil své lorikuly jablky, banány, broskvemi, loupaným ovšem, nigrem, dětskou výživou s medem a sójovou moukou s vitamíny. Nechyběly také menší dávky moučných červů. Bylo smutné, že obě mláďata ve stáří šesti týdnů uhynula. Příčinou úhynu bylo zvětšení jater, jak potvrdila pitva.

 Zoo Dvůr Králové nad Labem

V Zoo Dvůr Králové nad Labem se podařilo také odchovat lori korunkaté. Zde byl 13. 3. 1999 otevřen veliký skleněný pavilon nazvaný „Ptačí svět“. Tento pavilon je rozdělen na dvě veliké prostory osázené stále zelenými pralesními porosty, které poskytují ptáčkům úkryty, ochranu a možnosti k hnízdění. Teče zde malý potůček s vodopádem, což působí velice esteticky. Teplota se zde pohybuje mezi 20–35 °C, při vysoké relativní vlhkosti. Prvních osm kusů lorikulů bylo zakoupeno od místního dovozce v roce 1997. Po ukončení úřední karantény byli ptáci vypuštění do klece v hale „B“ ptačího pavilonu. Zde si měli postupně zvykat na nové prostředí a také na ptáky, kteří zde již byli umístěni. Po uplynutí tří týdnů byly lorikulové volně vypuštěni do prostorné haly. Přes veškerou opatrnost se jich několik  zabilo nárazem na skleněné stěny pavilonu. Do konce roku 1999 zůstaly na živu jen dvě samičky, z nichž jedna nebyla letu schopna, ale jinak zcela zdravá a dobře opeřená a dosti často vyšplhala až do nejvyšších větví stromů. Stejný dodavatel dal k dispozici dva samečky, ale i nyní se jeden z nich zabil nárazem. Měl jsem možnost se setkat s podobnými případy i u jiných chovatelů. Jeden ze samečků se spřátelil se samičkou, která dobře létala a již měla snůšky, i když neoplozené. Z více typů připravených hnízdních budek si samička vybrala budku z bambusu o vnitřním průměru deset centimetrů, s vnitřní výškou 35 cm a s vletovým otvorem o průměru 3,7 cm. V budce byla připravena vrstva pilin, které samička z budky nevyházela a nanosila na ni ještě drobné lístečky až do vrstvy vysoké čtyři centimetry. Všechen materiál nanosila v peří na hřbete. Kontroly hnízda prováděny nebyly a teprve v dubnu byla nalezena dvě mláďata. Ukázalo se, že průměr hnízda 10 cm je příliš malý, protože mláďata byla silně znečištěna vodnatým trusem. Budka byla ihned důkladně vyčištěna a znovu vysypána vrstvou pilin. Mláďata byla již asi třicet dnů stará a plně opeřená. Když uplynulo dalších deset dnů, obě z hnízda vylítla. V tuto dobu hnízdil v hale pár Bali špačků, kteří na mladé lorikuly neustále nebezpečně útočili. Proto byla obě mláďata i se samičkou odchycena a umístěna do klece. Bylo příjemné pozorovat, jak samička i nadále o mladé pečovala a krmila je. Již třetí den, co mláďata budku opustila, začala sama zobat připravenou potravu. Když bylo spolehlivě zjištěno, že jsou mláďata soběstačná, byla samička z klece přemístěna do haly k samečkovi. Konzumace krmiva byla podobná jako u předešlých chovatelů. Snad bych mohl doplnit oblibu vinných hroznů, kiwi, cvrčků a menších larev, přednost ale měli stále mouční červi. Bylo zajímavé pozorovat, jak lorikulové konzumovali květy rostlin, které rostly v hale. Je zajímavé, že když byla samička s mladými z haly odchycena a přemístěna do klece, sameček ihned navázal kontakt s druhou samičkou a pilně tokal. Mláďata byla kroužkována ve věku sedmi dnů, kroužky o průměru čtyři milimetry.

Literatura:
Lolfing, H. (2000):     Haltung und Zucht des Blaukronchen AZN 8/2000
Vodehnal, J (2000):    Odchov loriů korunkatých Fauna 19/2000
Vašíček, M. (1987):    Papoušci Afriky a Asie, Svépomoc, Praha
Vít, R. (1970):            Papoušci ČSCH, SZN, Praha