Amadina Gouldové a její chov (19. část) Zoohygiena a veterinární prevence

Krmení. Hodnota krmiv. Jedná se o hodnotu nikoli finanční, ale z pohledu výživy, tedy obsahu jednotlivých živin v potřebném množství, eventuelně poměru. Obecně lze říci, že předkládaná krmiva by měla mít odpovídající podíl základních živin (bílkoviny, lipidy, glycidy, vitamíny, minerálie), s přihlédnutím k omezenému výdeji energie při chovu v limitovaném prostoru (malý nebo nulový podíl semen se zvýšeným obsahem tuku v krmné dávce).

Tabulka optimálních hodnot mikroklimatických činitelů v chovu
Ukazatel mikroklima	Období biologického klidu	Období biologické aktivity
denní teplota (°C)	20 (18–20)	23 (20–25)
noční teplota (°C)	15 (12–15)	18 (15–18)
vlhkost vzduchu (% r)	40–45	45–60
proudění vzduchu (m/s)	0,1	0,1
koeficient intenzity světla	1:8–10	1:8–10
délka světelného dne hod	12	12–13

Kvalita krmiv

Zde se jedná o kvalitu jednotlivých komponentů krmné dávky.
Zrniny – nemělo by se jednat o přesušená semena (rychle dosoušená při vysokých teplotách). Ta ztrácí nejen klíčivost, ale hlavně biologickou hodnotu jednotlivých živin. Dále nesmíme podávat semena žluklá (jedná se především o ta s obsahem tuku – řepka, len, niger apod.). Zásadně nepoužíváme semena chemicky ošetřená (např. mořená apod.).
Vaječné směsi – nepoužíváme ty výrobky, u kterých prošla jejich expirační doba (záruční lhůta) nebo byly skladovány v podmínkách, které neodpovídají požadavkům uvedeným výrobcem (přehřátí, navlhnutí, namrznutí) a ty, které svými vlastnostmi (zápach, změna konzistence, barvy apod.) budí pochybnosti. Dále by se měl chovatel snažit o vyřazení nebo alespoň minimalizaci dávkování „klasické vaječné míchanice“. Je špatně stravitelná a velmi lehce podléhá zkáze. Může způsobit i závažné zdravotní problémy.
Zelenina, ovoce, zelené krmivo – podáváme pouze z míst, kde nedochází k chemickému ošetřování, ovoce a zelenina nejsou nahnilé a u zeleného krmiva vyloučíme i místa, kam mají zvýšený přístup domácí zvířata (psi, kočky, slepice, apod.). Uvedená krmiva před použitím řádně opereme pod tekoucí vodou.
Krmné doplňky (písek, grit, apod.) – nejlépe je tyto doplňky podávat pouze od renomovaných výrobců. Celkem vhodný je také tzv. sklářský písek, který je upravován při velmi vysokých teplotách a následně znovu granulován. Rozhodně nelze používat bez úprav písek z míst, kde může být znečišťován jinými zvířaty. Pokud tento písek musíme použít, pak jej alespoň třicet minut „sterilizujeme“ (v troubě, žíháním plamenem, apod.), při teplotě vyšší než-li 100 °C (120–150 °C). Když si chovatel propočte náklady na tuto nedokonalou sterilizaci, tak zjistí, že nákup tohoto výrobku od dobré firmy je nejen jednodušší, ale ve svých důsledcích i levnější. Tento písek bývá navíc často obohacen i o jiné látky (vápník, dřevěné uhlí, apod.).
Sépiová kost (přírodní) není také nejvhodnějším doplňkem krmné dávky, a to pro poměrně vysoký obsah solí z mořské vody. Před použitím je vhodné ji alespoň 6 až 12 hodin nechat vymáčet ve sladké vodě.
Příměsi – jedná se nejčastěji o prach, zlomky zrn, kaménky apod. Především prach je nosičem jak řady choroboplodných zárodků (spór plísní), tak i řady parazitů (vajíčka nematodů, roztoči). I zde je nejlepší cestou nákup krmiv u renomovaných firem. Bohužel u zrnin není nezávadnost tak samozřejmá, jak by si chovatel, ale často i výrobce, přál. Celkem dobré výsledky jsou s krmivy ze západní Evropy (Nizozemí, Belgie, Německo, Itálie). Krmiva domácí provenience bývají často méně kvalitní, pokud jde o množství a druhy příměsí. To je dáno nejen technologií zpracování semen u prvovýrobce (zemědělců), ale i výrobou směsí u finálního výrobce. Pokud chceme omezit množství příměsí, je k tomu zapotřebí poměrně drahá technologická linka. Ta se ale vyplatí jen při vysoké produkci krmiv. Absence těchto technologických zařízení nebo jejich pomalejší zavádění u tuzemských výrobců je proto pochopitelné. Pokud se tedy chovateli nepodaří zajistit si kvalitnější a tedy i dražší krmivo, nezbývá (ale jen jako nouzové řešení), než to méně kvalitní „zkvalitnit“. Lze tak učinit v několika etapách. První je přesátí krmiva. Tím se zbavíme jedné části příměsí. Dále pokračujeme „přefoukáním“, kdy ubude další díl nečistot. Ve „finále“ můžeme semena „vyprat“ – namočíme a mechanickými pohyby (např. míchadlo na vrtačce) propereme. Pro tuto vodní lázeň je nejvhodnější pitná voda, kterou mírně okyselíme (jablečný ocet, citrónová šťáva), o teplotě asi do 30 °C. Po zbavení nečistot je nezbytné semena velmi rychle osušit na minimálně 86 až 88 % sušiny. Takto usušená je uskladníme v suchu a občas promícháme. V teplých letních dnech je stačí umístit v tenké vrstvě na sluníčko, mimo toto období sušíme např. na radiátorech ústředního topení. Teplota při sušení nemá v žádném případě překročit 60 °C (optimum je mezi 30 až 40 °C). Semena také ve vodní lázni neponecháme dlouho, protože se mají pouze zbavit povrchových nečistot, v podstatě opláchnout a ne nabobtnat. Důležité je i následné sušení v tenké vrstvě, aby nedošlo k zapaření a později plesnivění semen. Velmi dobrým pomocníkem je v tomto směru odstředivka (ždímačka). Vyprané zrniny naplníme do dlouhého (dle obvodu odstředivky) „rukávu“ z jemnější tkaniny a odstředěním zbavíme největší části vody. Ještě jednou ale upozorňuji, že se jedná pouze o nouzové řešení. Prioritou by mělo být zkrmování kvalitních semen, od renomovaných výrobců.
Jinak postupujeme při předkličování (nabobtnání, naklíčení). Zde nám jde o jinou věc. Potřebujeme, aby vlhkost pronikla pod ochrannou vrstvu zrnin (plevu) a nastartovala biologické pochody, které vedou, ve svém důsledku, k vyhnání klíčků semen. Dříve, než-li se rozhodneme pro technologický postup při předkličování semen pro amadiny gouldové, musíme si uvědomit, jaký produkt vlastně požadujeme. Tedy ne chovatel, ale jeho chovanci. Hlavním podílem potravy guld jsou polozralá semena trav a bylin (mléčná, mléčně vosková zralost). Rozhodně ne semena klíčící. Potřebujeme tedy zrniny dostat do stavu, který kopíruje neúplnou zralost. K jednotlivým technologiím předkličování jsme se již vyjadřovali v kapitole o krmení. Nyní se na tyto technologie podíváme z hlediska zoohygienického. Dříve se doporučovalo semena ponořit na 12 až 14 hodin do vodní lázně, pak propláchnout a zkrmovat nebo ponechat v tenké vrstvě dále klíčit. Tato metoda má ale mnoho nevýhod. Jednak lehce dochází ke kvašení (díky přítomnosti spór plísní a kvasinek v příměsích zrnin) a jednak vodní lázeň představuje živnou půdu pro bakterie. To z pohledu veterinárně-profylaktického. Z pohledu zoohygieny (ale i výživy) dostáváme semena, která již vyhánějí klíček (po 24 hodinovém procesu), jsou tedy za zenitem chemicko–enzymatických pochodů a vše v obilce je již převedeno pouze v zásobu energie pro růst klíčku. Ve své podstatě tak dosáhneme stavu, kdy zkrmovaná semena mají obsah živin podobný, jako v suchém stavu, ale vylepšený o podíl zeleného krmiva, který je úměrný délce klíčku. A to ještě pouze tehdy, pokud byla semena na místě s dostatkem denního světla (parapet okna apod.). V tom případě je suché zrno obohaceno alespoň o chlorofyl. Jak již bylo uvedeno v kapitole o předkličování, jsou semena obsahově nejkvalitnější v době těsně před vyhnáním klíčku. V obilce již běží chemicko–enzymatické pochody, které mají za úkol aktivovat klíček. Tohoto stavu lze dosáhnout tzv. progresivní metodou, která je podrobněji uvedena v kapitole o krmení. Z pohledu zoohygieny je velice důležitá teplota lázně, která zamezuje růstu plísní a řadu z nich i ničí. Okyselením lázně se nám podaří potlačit i bakteriální mikroflóru. Obsah příměsí se týká i suchých vaječných směsí, kde se mohou, zvláště při nevhodném skladování, objevit v dosti hojné míře plísně.

Napájení

Zatímco dnes již většina chovatelů kvalitě krmiv věnuje pozornost, zoohygiena vody – tedy napájení je velmi často podceňována. A právě nápoj bývá často zdrojem především infekčních onemocnění. Většina chovatelů podává vodu jedenkrát denně. Při teplotě v chovu okolo 20 °C a možném znečištění (zbytky krmiv, trus, apod.) se nápoj může stát celkem snadno živnou půdou (bujónem) pro zmnožení bakterií. Naštěstí je obranyschopnost trávicího ústrojí guld velmi slušná, hlavně díky kyselé reakci v žaludku. Pro dospělé a zdravé ptáky hrozí nebezpečí pouze při masivnějším zmnožení patogenních zárodků, kdy jich část pronikne do nižších pater zažívací soustavy (dvanáctník). Zde je prostředí pro ně příznivější, protože reakce je zde jen mírně kyselá a patogenní zárodky se mohou zmnožit. Riziko se zvyšuje, pokud se uvedený stav stává dlouhodobějším, nebo u mladých či oslabených jedinců, ptáků pod zvýšenou zátěží (stres, hnízdění, výstavy apod.). Pomoc je celkem jednoduchá. Nebezpečí se zmenší, pokud nápoj podáváme v nádobách, kam nemohou tak často vnikat nečistoty (napáječky, polouzavřené mističky). Další cestou je úprava podávané vody. Jak již víme, bakterie se přestávají množit (nebo je jejich množení značně omezeno) v kyselém prostředí. Postačí proto podávaný nápoj mírně okyselit (jablečný ocet, citrónová šťáva) a poměrně výrazně tak snížíme riziko infikace a zmnožení. Dobrou cestou může být i úprava vody pomocí přírodních bylinných preparátů – tinktur, extraktů. Některé složky bylin mají výrazné dezinfekční účinky (chamazulen, thymol, mentol apod.). Pro tento účel používáme pouze extrakty nebo tinktury bylin, tedy jejich výluh v alkoholu, který má sám o sobě také dezinfekční účinky. Nelze doporučit bylinné čaje, protože nedokážeme provést dokonalou filtraci a drobné částečky rostlin začínají ve vodě poměrně rychle kvasit. Nápoj by se tak často musel měnit (jedenkrát až dvakrát denně). Vhodný je například heřmánkový extrakt (Chamomilla). Dále by měl chovatel znát alespoň rámcově složení vody, kterou ptákům v chovu předkládá jako nápoj. Studniční (tvrdou) vodu lze změkčit převařením. U běžné vodovodní sítě jsou většinou zdroje povrchové, měkké. Zato dochází k úpravě chlórováním, které má odstranit patogenní zárodky. Je také nutné, aby voda splňovala požadavky pro maximální obsah dusitanů, dusičnanů a alespoň ještě těžkých kovů. Dá se namítnout, že ve volné přírodě nedochází ke kontrole vodních zdrojů a ptáci pijí často vodu výrazně závadnější, než-li jim nabízí chovatel. To je jistě pravda. Je to součástí selekčního tlaku, kde přežívají pouze ti nejsilnější a nejodolnější jedinci (mimo dalších několika „nej“). Odpovídají tomu i ztráty. Během prvního roku života uhyne, podle některých odhadů, 89 až 96 % odchovaných mláďat drobných pěvců. Jednak jako kořist predátorů, ale velká část jich podlehne chorobám, dohromady – selekčnímu tlaku nebo jinak řečeno, přírodnímu výběru. Zatímco ve volné přírodě je toto zcela normální a potřebný stav, protože při reprodukčních schopnostech, by bez selekčního tlaku bylo po jedné hnízdní sezóně v původních biotopech poněkud těsno, v klecích a voliérách chovatelů by byly podobné ztráty zbytečné a také neúnosné. Každý chovatel, který chce být úspěšný, se musí snažit o přesměrování selekčního tlaku do jiných oblastí (plodnost – neplodnost, schopnost či neschopnost plnit rodičovské povinnosti apod.), aby mohl reprodukovat svůj chov.

Chovatelská zařízení

I klece a voliéry jsou součástí zoohygieny. Zde jde o to, aby ptáci měli i při omezených možnostech pohybu odpovídající prostory, aby nedocházelo k převratným změnám mikroklima. Pro amadiny Gouldové je minimální potřebná délka prostoru někde mezi 50 až 60 cm. Uvedené délce by měla odpovídat i výška a šířka klecí, tedy pro oba rozměry minimálně 30 až 35 cm. Rozměry uváděné v minulosti byly větší. Není to nezbytně nutné, zvláště, pokud máme v kleci umístěn vždy jeden pár guld po období hnízdění a po jeho konci ptáky umístíme do větších prostorů, třeba i do společnosti dalších kusů či druhů. Nemusí být totiž pravdou, že větší prostor = větší šance na úspěch v chovu. Záleží na celé řadě dalších faktorů (klid, pocit bezpečí, mikroklima, výživa, možnost samovolného výběru partnera do páru apod.). Uvedené rozměry by měly být jakýmsi „minimálním“ optimem pro běžný chov. Netvrdím, že větší prostor není vhodný. Vždy záleží na možnostech chovatele. Pokud jde o materiály ke zhotovení chovných zařízení, tak z pohledu zoohygieny preferujeme lehké, pevné, dobře omyvatelné a dezinfikovatelné materiály, které snesou i vyšší vlhkost (mytí) či vyšší teplotu (např. dezinfekci suchou párou). V konečném důsledku, ale opět závisí na možnostech chovatele, jaký materiál si vybere.