Dobře utajené andulky

Dobře utajené andulky
Nejlepší mladá andulka – neupraveno.
Nejlepší mladá andulka – upravený obrázek.
Vítězové tříd – samci.
Vítězný samec dvoufaktorová perlová.
Nejlepší samice.
Clearbody skořicová.
Kulturní dům v Hostouni.
Samec žlutý lacewings.
Obsah
  1. Výstava v Kněževsi
  2. První dojem
  3. Model
  4. Dvě linie pro srovnání
  5. Vychovat vítěze není jen tak
  6. Myslet na generace dopředu
  7. Opeření dvojího typu
  8. Zlepšení typu a velikosti bilo do očí
  9. Rád bych se podíval na další výstavu

Jak se tak někde někdy mezi chovateli tlachá, doneslo se mi do ucha, že tu sobotu, jak po ní bude hnedka v neděli ta výstava drobných exotů v Ebersbachu, na kterou byly upoutávky ve Fauně, tak tu sobotu budou andulky v Kněževsi. Nebo v Hostouni. Oni to nemají ani tak jako výstavu, je to spíše sraz nebo houfování chovatelů andulek, kteří přihlížejí posuzování právě tak, jako jiní čučí na fotbal nebo třeba i na šachy.

Výstava v Kněževsi

Z tohoto titulu vlastně ani návštěvníky moc nepotřebují, ti by spíše vyrušovali. Proto asi nemají upoutávky. Onehdá jsem navštívil výstavu v Kněževsi a docela se mi to líbilo, takže jsem si usmyslel, že se tam podívám, abych poznal, jak se to vyvíjí. Jsem si jistý, že přede mnou nejmíň dvakrát řekli jméno Kněževes. Jak jsem tam přijel, bylo mi jasný, že se to koná tentokrát v Hostouni. Tak jsem se vracel domů přes Hostouň, oči na stopkách, nic. Do mobilu si čísla chovatelů nedávám, to by se tam nevešlo, tak jsem si vymyslel, že zavolám bráchu, ten se podívá nebo přeptá a zavolá mi zpátky. Vybila se baterka. Tak jsem musel zpátky domů, z pevný linky zavolat jednoho z organizátorů, kde se to jako koná? No, v hospodě. Kdybych to tam trochu neznal, tak mi to ani nevysvětlil. Hele, jedu od Jenče, přejedu koleje, údolíčko, jsem v Hostouni, jak dál? Asi třetí doleva, kulturák. Tak teď je to jako GPS! Přitom tam byli chovatelé až ze Slovenska a z Německa. Pro pořádek však uvádím, že příští výstava v těhle končinách, ptal jsem se několikrát, bude ještě letos, pro změnu opravdu v Kněževsi. Oni to mají něco na způsob jako se hrají skořápky. Nezoufejte, obě obce jsou hned vedle sebe.
Obvykle bývá z této výstavy raport z pera pana Michálka i s fotkama a já nechci tohle téma krást, proto ode mne nečekejte výsledky nebo nějaké počty. Předpokládám, že tohle zase do Fauny jako obvykle pošle. Já bych se pokusil vysoukat ze sebe nějaké pocity a to se musí udělat rychle než to zase vyčpí a upadne v zapomnění.

První dojem

První dojem? Kladný. Vniknul jsem do sálu, mezi výstavními regály jen asi dva lidé. Směrem k oknům vysoký regál, speciální, pro posuzování. Právě ještě probíhalo porovnávání vítězů tříd. V půlkruhu naproti seděli všichni vystavovatelé a sledovali počínání německého posuzovatele. Posuzovalo se, jak je to dnes obvyklé, na pořadí. Jak to dopadlo, dozvíte se jinde, jak doufám. Mne zaujal ten zájem přihlížejících. To tady dříve nebylo. Poprvé jsem to viděl, tuším v roce 1986, kdy jsem posuzoval zebřičky na šampionátu ve Vídni. Bylo to ve sportovní hale v Ober Laa, na ploše ptáci, na tribuně přihlížející. Mezi nimi Ital, pozdější mistr světa pro postavové kanáry pařížské trubače. Celou dobu sledoval posuzování a ačkoliv se posuzovalo na body a odhadovat šance bylo těžké, nějak se v tom orientoval. Chvílema lomil rukama, vzápětí jásal, aby se hned na to držel za hlavu. Jako na fotbale. Nedokázal jsem si tenkrát představit, že by tohle dorazilo až k nám, mezi chladné Čechy, kterým je téměř všechno šuma fuk, až tedy na úspěch souseda. Aby mu koza chcípla. A hele. Je to tady. Všichni se zájmem přihlížejí, zatím se to chvála bohu nepere. Tak tedy ten zájem je v každém případě kladem! K celkovým výsledkům ani nebylo připomínek, k některým dílčím pak ano. Tak je to ovšem vždycky, protože působí příliš mnoho faktorů. V první řadě názor posuzovatele nemusí souznít s názorem přihlížejících, ale jeho názor na hřišti platí. Stalo se zvykem, že u nás posuzují valnou většinou němečtí posuzovatelé, na které téměř nikdo nenadává, jelikož je to pro jazykovou bariéru zbytečné. A také je to v každém případě odborným přínosem, protože cizinec přináší poněkud jiný pohled, než jaký nám bývá většinově podsouván. Může být dokonce situace, že převládnou názory, které někomu více vyhovují. Tohle si potom musí každý srovnat sám.

Model

Očekával jsem, že budu mít na výstavě nějaký problém, protože jsem si přivezl model standardu, který přikládám na klec a fotografuji ptáky tak, aby porovnání bylo patrné. Byl jsem mile překvapen, že všechno proběhlo bez jakýchkoliv poznámek. Nicméně jsem se potom dozvěděl, že za zády bylo jaksi řečeno, že ten model je příliš velký, že je to asi uděláno podle starého vzoru, který předpokládal délku 24 cm. Musím říci, že zas tak velký moula nejsem. Ten model měl délku předepsaných 21,6 cm, což si může každý na vlastní oči přeměřit a jeden to dokonce již udělal. Kdekdo tak viděl při porovnání toho modelu, co všechno skutečným ptákům asi chybí, těm, kteří tam nebyli to chci ukázat na fotografiích. Pozor však, fotografie není lidské oko, ta přeci jenom poněkud zkresluje. Nikoliv ovšem podstatně. Já jsem již jednou řekl, jak mi připadá, že současní špičkoví ptáci dosahují spíše úrovně minulého standardu a dokonce i počítačová montáž ukázala jen malý rozdíl ve tvaru hlavy. V tomto smyslu musím uznat změnu ve směru nového standardu, protože se přeci předpokládá, že ke vzorníku, ideálu, se mají ptáci kvalitou přibližovat, nikoliv jej přesahovat. Na zbytku těla tomu tak obvykle není. Ptáci mají příliš dlouhá křídla, která se dokonce kříží, mají sklopené ocasy a mnoho dalších vad a vadiček. Tohle musí posuzovatel vidět a zvážit, která z takových chyb je přehlédnutelná, která menší než jiná a v konečném soudu pak říci, který pták je lepší. V tomhle se nejvíce rozcházejí výroky posuzovatelů s názory chovatelů, protože chovatelé mají větší tendenci preferovat velikost na úkor nejen barvy, ale i typu. Jak si však představit typ? Musíme vycházet ze standardu. Proto jsem si udělal ten model.

Dvě linie pro srovnání

Skutečná andulka je menší, pokud by byla správného typu, mělo by to fungovat tak, že by měla jako počítačem nebo fotografickým zvětšovákem ve všech směrech souměrně zmenšenou postavu. Jako známé ruské matrjošky. Otevřete tu největší, uvnitř sedí menší, v ní pak ještě menší, až pak ta nejmenší. Kromě velikosti jsou všechny stejné. U andulek tomu tak není. Pták má třeba mohutné tělo, hlava však neodpovídá. To bývá nejčastější nerovnost. Najdete celou škálu nepoměrů, neladností, které bijí do očí. Je to jako, když hrajete karty. Velikost a mohutnost bývají nejvyšší karty a přebíjí ostatní. Pokud však uznáme, že velikost není tak velká jak předepisuje standard, může mít tak nejvýše hodnotu krále, potom ty ostatní karty v součtu krále přebijí. Je tu velké množství možností. Andulky s největšími postavami byla v Hostouni lutina. Německá lutina. Docela dobře tito ptáci mohli vyhrát celou výstavu, pokud by to neodporovalo dobrým mravům, což zřejmě posuzovatel vzal v úvahu. Pokud se týká velikosti postavy, potom jim mohl konkurovat vlastně jen vítěz, dvoufaktorová perlová modré řady. Měla velkou a hlavně souměrnou postavu. Poměr velikosti jeho těla vzhledem k ideálu můžete vidět na fotce. Oproti standardu je pták viditelně menší. Byl to samec. Nejlepší protějšek, tedy samice, byl oproti vítězi trochu menší, ale kromě toho vykazoval i nesouměrnost v liniích těla. Linie jeho zad nebyla čistá, plynule na sebe navazující křivka. Byla prolomená. Hlava také vykazovala nečistou linii. Široké čelo bylo tvořeno dlouhým, bílým opeřením, od temene hlavy bylo ovšem opeření kratší. Je to typ, kterému si soukromě říkám „baret“ a nejsem právě jeho obdivovatelem. Velké pozornosti se těšil pták, který vyhrál soutěž mladých. Na fotce jsem jej nezachytil právě v okamžiku nejvyššího soustředění, což je trochu zrada fotografie. Proto jsem druhou fotku trochu upravil. Ten pták vzbuzuje opravdu velké naděje. Po dalším přepeření, s největší pravděpodobností jeho postava zmohutní, barva se zjasní a vyvinou se hrdelní znaky. Zmohutní i jeho hlava. Nemá však zcela čistou linii zad a je těžké odhadnout, jestli se právě tohle ztratí nebo naopak prohloubí. Pokusil jsem se fotku upravit tak, aby pták vykazoval lepší parametry. Příliš svěšený ocas má asi proto, že jsem jej vyfotil v nesprávném okamžiku. Já si totiž nepamatuji, jak jej ve skutečnosti držel. Proto jsem jej v počítači pootočil. Hned to vypadá jinak. Pak jsem tam udělal dvě linie pro srovnání. Číslo 1 je tam pro porovnání skutečné velikosti. Linie číslo 2 je vedena v oblasti krku a můžete si porovnat, že odspodu těla, až po tuto linii, nevykazuje pták podstatný rozdíl oproti ideálu. Šířka těla na této linii je stejná jako na modelu, proto je tam ta čára. Šipka s číslem 3 ukazuje na menší vadu v linii zad. Rozhodně bych stál o to, vyfotit si tohoto ptáka za rok a porovnat si obě fotky.

Vychovat vítěze není jen tak

Jsem si vědom toho, že s tímto srovnáváním nejspíš mnoho nadšení nevzbudím. Jsem vlastně v pozici kibice a vzpomínám si na slova Švejka, který nikoho nejmenuje prohlásil: „Bejvaly v hospodách takový nápisy, jako třeba, kibic, drž tlamajznu, než tě přes ni šmajznu!“ Jenže andulky přerostly ve skutečně sportovní disciplinu, těžkou disciplinu a rozhodně si zaslouží, aby se o nich mluvilo. Vychovat vítěze není jen tak. Představme si to třeba takhle. Já tedy ještě nemám v ruce katalog, takže nevím, kolik se vlastně zúčastnilo soutěžících. Jak tam soustředěně pozorovalo posuzování, mohlo to být tak na třicet lidí. Na přesných počtech, přitom co chci říci, až tak zase nezáleží. Dejme tomu, že je u nás třeba čtyřicet lidí, kteří chovají andulky takové, že je možné je nazvat výstavními. To vyžaduje větší chov, ne jen několik málo párů, proto vezmu v úvahu, že každý z těchto chovatelů odchová za sezónu padesát mláďat. To máte dva tisíce ptáků, jen jeden z nich je vítěz. Slušná konkurence, že ano? Jenže již mnohokrát se stalo, že jeden a tentýž pták vyhrál celostátní výstavu dvakrát za sebou! Byl tedy nejlepší ze čtyř tisíc ptáků, anebo také můžeme říci, že dva roky se tady nevylíhnul žádný lepší. Je to tedy událost spíše výjimečná. Ve skutečnosti se dobrých ptáků mohlo vylíhnout každoročně i mnohem více. Protože se však chov točí dokola na výjimečných jedincích, proto také jen někteří chovatelé se dostanou na špičku této ligy. Musí investovat nemalé peníze, musí tomu rozumět a navíc musí mít štěstí. Genetiku barev každý z nich odříkává rychleji než malou násobilku, nějaká genetika typu je tajná, tajnější než poklady templářů. Takový vítěz prodejný není, ledaže by chovatel věděl, že je neplodný. Četl snad někdo někdy od nejúspěšnějších chovatelů něco o tom, jak na to? Já tedy nikoliv! Jenže oni docela určitě zachovávají jisté zásady, nedopouští se chyb jako ti méně úspěšní. Nezbývá tedy nic jiného než rozhlédnout se více do široka. Třeba k chovatelům kanárů nebo holubů, mnohé totiž může platit pro ptáky všeobecně.

Myslet na generace dopředu

Němečtí chovatelé barevných kanárů mají na svých stránkách zlaté heslo. Chovat kanáry, znamená myslet na generace dopředu. Jinými slovy, musíte mít tak zvaný podnikatelský záměr. Nemůžete mít všechno, musíte se soustředit, jinak nemáte nic než brak. Mnozí úspěšní chovatelé andulek navenek říkají, že se ten, kdo chce mít úspěch, musí soustředit jen na typ, vynechat barvu. Nevěřte tomu, rozhodně ne absolutně. Výstavní andulka musí mít sice v každém případě změny i na kostře, ale to hlavní, co se na ní šlechtí, je opeření. A ne všechny barvy nesou dobrý typ. Nemůžete tedy pářit samce jakékoliv barvy s jakkoliv barevnou samicí, byť by oba ptáci byli dobrého typu. To však všichni vědí, proč by jinak znali genetiku nazpaměť? Přesto kolikrát vidíte i na výstavách některé ptáky takové barvy, že vám zůstává rozum stát nad tím, jak to vůbec někdo mohl dát do páru? Odpověď na to může být jednoduchá, třeba taková, že měl nějaký záměr a nic vhodnějšího právě neměl.

Opeření dvojího typu

Každý ví, že ptáci mají opeření dvojího typu. Asi nejviditelnější je to u kanárů. Opeření typu A (u andulek yellow) je kratší a jemnější, opeření typu B (u andulek buff) delší a hrubší. Pokud páříte stále jen ptáky typu A vede to k řídkopernosti a malé postavě, pakliže potom jen ptáky typu B, dospějete nakonec u andulek k tak zvaným chryzantémám, které nejsou života schopné. U kanárů mají třeba němečtí kanárkáři zakotven jakýsi morální kodex, ve kterém se zavazují, že ptáky typu A mezi sebou pářit nebudou. Většinové páření ptáků typu B vedlo u kanárů zřejmě ke vzniku zkadeřených ras. Tady jsou v konečné fázi kanáři poněkud rozdílní oproti andulkám. Je tedy na bíledni, že v určitém okamžiku, i když většinou páříte ptáky typu B, musíte použít nějakého typu A. Ti bývají sice menší, na druhou stranu však vykazují i mnohem souměrnější formy těla. Mají dokonalý obrys těla, bez všelijakých hrbů a zubatých přechodů na hlavě a zádech. Nejvýhodnější pak je, když se vyskytne dobrý samec A, kterého páříte s velkou samicí typu B. V tomto smyslu byl v Hostouni samec lacewings, žlutý, tedy zelené řady. Tato barva sice nenese ve svém základu současně i dobrý typ, což velmi zužuje výběr vhodné samice pro tohoto samce. Pokud použijete zase nějakou zeslabenou variaci, uděláte z mláďat jen špinavé prádlo, nabízí se proto jen nějaká zelená samice s plnou kresbou. Ale typ, křivky těla, měl tento pták asi nejlepší z celé výstavy. Byl ovšem o něco menší a útlejší v prsou. Přesto byl vítězem své třídy. Jeho potenciál byl však veliký.

Zlepšení typu a velikosti bilo do očí

Kdysi chovali andulkáři ve velké míře jen barvy, které současně nesou i dobrý typ. Z NDR se vozili přes hranici ponejvíce šedozelené andulky a výstavy vyhrávaly andulky s rovnou kresbou, nanejvýš opalinové. Šedokřídlé, lutino, lacewings, fialové a jiné atraktivní barvy byly opomíjeny, protože dobrý typ nenesou. Tohle se tedy zásadně změnilo. Velikost a typ u těchto „obtížných“ variací se zlepšily natolik, že možná již v nedaleké budoucnosti může nějaký takový pták vyhrát i celou výstavu. Zlepšení typu a velikosti u těchto barev bilo do očí. Možná je to způsobeno tím, že vlohy pro dobrý typ přinesly andulky perlové. Původní perlové, které se k nám dostaly někdy koncem sedmdesátých let, byli nápadně velcí ptáci dobrého typu. Dnešní jednofaktorové, plnobarevné jsou mnohonásobně horší než jejich předci. Chovatelé je asi používali pro zlepšení typu i v případech, kdy to vzhledem k barvě nebylo až tak vhodné.

Rád bych se podíval na další výstavu

Pokud budu jen trochu v kondici, rád bych se podíval i na další výstavu v Kněževsi. Jeden přijde na jiné myšlenky a možná se povedou nějaké fotky, které mě napadají. Všelijaká srovnání, která by byla vhodná k vyfotografování. Třeba o takovém „peříznalství“ by asi bylo možné hovořit srozumitelným jazykem, i když jeho základy jsou všeobecně známé. Avšak fotodokumentace by se asi mohla zmodernizovat. Jde třeba o výrazné znaky, které by třeba neměli mít oba partneři při páření. Nikdo na světě se však třeba nezabýval případnými změnami na kostře a lebce. Ze dvou důvodů. Kdopak to asi umí? Já tedy jednoho znalce znám, bylo by ovšem zapotřebí nasbírat nějaký počet uhynulých výstavních andulek. Stačí je dát v pytlíku do mrazáku. Již mám nějaké i slíbené, moc tomu však nevěřím. Nebo, že by se to snad i povedlo?

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře