Pěnkava obecná Fringilla coelebs Linnaeus, 1758
Kdybyste snad na území našeho rodného kontinentu, stařičké Evropy, hledali ptáka, který je tady opravdu obecně rozšířeným a to od samého jihu až po nejstudenější sever, od západu až po východ, stěží byste našli jiného než pěnkavu obecnou. Je doma na západě od Azorských ostrovů, které leží daleko v Atlantiku, na jihu od Kanárských ostrovů a celého severního pobřeží Afriky až na sever Norska a Švédska, tedy po Laponsko.
Výskyt pěnkavy
Jen na samém severním pobřeží Norska a na ruském poloostrově Kola bychom ji nenašli. Směrem na východ by ji cestovatel potkal hluboko na území Ruska, na Sibiři končí její hnízdní areál někde mezi veletoky Obem a Jenisejem. Ve Střední Asii již nehnízdí, znají ji tady jen jako zimního hosta. Hnízdí jen v pruhu pod jižním okrajem Kaspického moře, v horách severního Iránu až asi po hranice s Afganistanem. Také u nás je doma všude, od nížin až po samé nejvyšší kupy hor. Pan doktor Miles zaznamenal jeden pár pěnkav hnízdící na vrcholu Sněžky, o kterém my, školou kdysi povinní víme, že je naší nejvyšší horou. Houbaři se s pěnkavou setkají uprostřed nejhlubšího lesa, právě tak jako na jeho okraji, zahrádkáři na svojí zahrádce, chataři na chatě, pražští důchodci v městském parku v samém srdci města. Alespoň ještě donedávna tomu tak opravdu bylo. Dobře si to pamatuji. Tak zvaní ochránci přírody, kteří prosadili svojí představu o tom, že člověk nemá vůbec do přírody nějak zasahovat, jakoby sám nebyl její součástí, jejím vlastním dítětem, kteří milují nejvíce dravce a vůbec všechny predátory a nahráli tak vrozené lidské lenosti, čehož člověk hbitě využil, přestal se svým okolím rozumně hospodařit, čímž sice některým nahrál, jiným však způsobil záhubu, tak ti by měli přestat křičet svoje nesmysly a hluboce se zamyslet. Celé legie krahujců, strak a sojek, kteří všichni nemají přirozených nepřátel, vykonaly i tady svoje chmurné dílo a i natolik odolní ptáci, jakými právě pěnkavy jsou, mizí z našeho okolí. V letošním roce jsem na doslech od mého domu nezaslechl ani jednoho zpívajícího samce pěnkavy.
Můj vztah k pěnkavám
Já mám k pěnkavě vřelý vztah, její jednoduchý zpěv mi přináší pocit úlevy, konec nebezpečí, konec strastí, příchod jara. Jednou jsem se zúčastnil takové exkurze do Krkonoš, někdy v polovině osmdesátých let, to jsem byl ještě v plné síle. Auto jsme nechali v Peci pod Sněžkou a pomalu se šinuli Obřím dolem nahoru, náš cíl byl až na Luční boudě. Byl začátek června, krásné počasí, nikde žádné stíny. Táhnul jsem na zádech fotografickou výbavu a naštěstí si přidal ještě holinky, svetr a tříčtvrteční pracovní gumák. Ke konci cesty jsem neměl v hlavě již nic jiného, než obrázek toho šlachovitého horského nosiče, který dokázal na vrchol Sněžky vynést na svých zádech ocelovou rouru o váze 106 kilo. Když jsem já svůj náklad složil na Luční boudě, šel jsem sice ještě až na vrchol, podívat se na pěvušky podhorní, které pan doktor Miles přilákal na sýčka, foťák jsem však již v ruce neudržel, asi z únavy mě přepadla jakási klepotice. Na Luční jsem padl do postele a střelhbitě usnul spánkem spravedlivých, zatímco ti, kteří přišli jen na lehko, se šli do vinárny kamarádit s jakýmsi dívčím gymnasiem, které tam bylo právě na školním výletě. Ráno mě vzbudilo šumění vody a jelikož moje nocležna byla právě přes chodbu naproti sprchám, zpočátku mě přepadla myšlenka, že kořalové již ranní sprchou vyhánějí kocovinu. Hrubý omyl. To se na horách v noci otočilo počasí, venku byla čina. Vedoucí chaty vysílačkou vyjednával záchranu a zvýšil hbitě cenu horkého čaje. Brácha, který měl vždycky ke Krakonošovi blízko, najednou povídá: jdeme zpátky do Pece přes Luční horu, to je nejblíž. Tak na tohle nezapomenu. Měl jsem sice holinky a gumovej kabát, to neměl nikdo, stejně jsem byl dole mokrej skrz naskrz. Nahoře bylo tak něco málo nad nulou, že se to nedalo odlišit, proudy ledové vody letěly vodorovně hnány vichřicí a pod vrcholem nás ještě čekal přechod přes sněhová pole. Sněžné jámy jsem raději přeplížil po břiše, za nimi již pršelo spořádaně shora dolů a ještě o kousek pod nimi, tam kde začínal smrkový les, seděl na špičce asi třímetrového stromku samec pěnkavy a neúnavně vyzpěvoval. Sedl jsem si do mokrého mechu a dlouho poslouchal tu jeho písničku, která mi pomalu vracela do těla život. Krásnej ptáček. Od této chvíle jsem také toužil vyfotit si právě pěnkavu na špičce smrčku. Tu náladu však nezachytíte. Nepoměr velikosti ptáka a stromku a ještě ten dojem spojený s okolím do jednoho snímku nevtěsnáte.
Jaká je?
Pěnkava je takový jakýsi modelový pták. Celá čeleď pěnkavovitých čítá tak okolo 138 různých druhů ptáků, je však dělena na dvě podčeledi, totiž na tak zvané pěnkavy vlastní Fringillinae a podčeleď Carduelinae. Ta druhá podčeleď jaksi české jméno ani nemá, což je nakonec dobře, protože by otrocký překlad byl silně zavádějící. Jméno Carduelis je v překladu stehlík a to je opravdu výjimečný pták, ke kterému se žádný jiný přirovnávat nedá. Každý ví, že stehlík není zvonek, čížek, konopka nebo dokonce dlask či křivka. Proto neříkáme stehlíkovití, raději si křivíme česká ústa a mluvíme o karduelidech. Pěnkavy vlastní jsou však opravdu od těch všech ostatních dosti odlišné, i když jsou v silné menšině. Podčeleď Fringillinae – pěnkavy vlastní, zahrnuje pouhé tři druhy ptáků. Je to jednak naše pěnkava obecná Fringilla coelebs Linnaeus, 1758, potom dobře známá pěnkava jikavec Fringilla montifringilla Linnaeus, 1758 a nakonec u nás téměř neznámá pěnkava kanárská – Fringilla teydea Webb, Berthelot et Moquin-Tandon, 1841, což je krásně modrý pták, endemit z Kanárských ostrovů. Všichni ostatní ptáci, které řadíme do této čeledi jsou karduelidi. Ti první krmí svoje mláďata výhradně živým hmyzem, který jim přináší úhledně srovnaný v zobáku, ti ostatní pak potravou vyvrhovanou mláďatům z volete, která se skládá převážně ze semen a zelených částí rostlin. To je zásadní rozdíl, převážně pak pro chovatele takových ptáků. Pěnkava je v kleci ptákem neklidným, divokým, proto k ní naši chovatelé cestu nenašli.
Zpěv a chov
Když se ještě v našich zemím ptáci drželi v klecích výhradně pro svůj zpěv, měla i pěnkava svoje příznivce. Dokonce se odlišovali ptáci podle svého zpěvu. V katalogu výstavy ptáků v Měšťanské besedě v Praze v roce 1880 je uvedeno několik pěnkav, některé jako český rajčák, jiné jako bavorský rajčák. Nejvýše ceněný bavorský rajčák byl prodáván za cenu 12 zlatých, což byla cena mastná, jeden český rajčák (se šniprem) vůbec na prodej nebyl, tak si jej jeho majitel považoval. Takové rozdíly ve zpěvu pěnkav, které naši předkové rozlišovali, jsou nám dnes zahaleny tajemstvím. Pojmenování se nejspíše skrývá za přepis zpěvu do psaného slova, když u nás je nejčastěji používán tento přepis: rrr–čafčafčafrajčák. Mezi jednotlivými samci bývají co do úplnosti zpěvu slyšitelné rozdíly, zvláště pak v závěrečné strofě. Většina pěnkav v Praze, jak jsem je slýchával, zpívala nakonec poctivě ono rajčák. Potom jsem slyšel jednu pěnkavu u Jedlé blízko Ledče nad Sázavou, která měla to rajčák na konci jaksi zkrácené, jako když se vám zakousne vrták. Během pěti let se tam tento zkrácený popěvek jaksi rozšířil, přišel do módy. Jaká je situace co do obliby pěnkavího zpěvu u tamních samic dneska, bohužel nevím, již delší čas tam nejezdím. Nevzpomínám si, že bych u našich chovatelů viděl kroužkovaný odchov pěnkav obecných. V Belgii prý pěnkava zůstala oblíbeným klecním ptákem a dokonce se pořádají jakési venkovní soutěže ve zpěvu. Vítězem je ten, kdo ty ostatní překřičí, má nejsilnější hlas a zpívá nejčastěji. Pěnkava zpívá v kleci pilně a hlasitě. Jednou jsem držel samce pěnkavy několik let. Jedu takhle autem po venkovské silnici od Chřenovic k Jedlé, když jsem si všimnul u kraje silnice samce pěnkavy. Jak se snažil odletět, jen povyskočil a udělal ve vzduchu kotrmelec. Hned jsem zastavil a chňapnul jej do ruky. Měl zlomené křídlo, asi se srazil s autem. Do neděle jsem jej držel pod košíkem na trávu a dal mu tam vodu, hlavice pampelišek a nějaké trávy. V neděli jsem jej vzal do Prahy. V kleci dobře prosperoval asi dalších pět let. Vždycky jsem u něj držel kanářici, ale všechny se ho bály. Pěnkavák má dosti bouřlivý tok, kanářice nikdy ani nepostavily hnízdo, i když mu pro jeho handikep stačily v kleci uhýbat. Zpíval pilně, ale jenom tehdy, když jsem v ptačí místnosti nebyl. Slyšel jsem jej jenom přes zavřené dveře. V Belgii a Holandsku se však i pěnkavy chovají ve voliérách. Důkazem budiž fotografie mutačního ptáka, jeho barva byla nazvána izabelovou. Byl to samec, ovšem v zimním opeření. Jeho vybarvení ve svatebním opeření je však hádankou. Posuzování případně v kleci odchovaných pěnkav podle jejich vzhledu má velká úskalí. Ptáci totiž mají v jednom kalendářním roce dvoje opeření. Zřetelně odlišné, tak zvané svatební opeření, sytých a jásavých barev na jaře, a tak zvané zimní opeření matných barev, tak od září až po jarní měsíce. Většina soutěžních výstav se koná v podzimních měsících, případně na začátku dalšího roku, až těsně před začátkem jara. V této době vystavovaní ptáci by tedy měli být v matném zimním opeření. To by bylo v pořádku. Jestliže by však v této době byl pták ve svatebním opeření, je to vlastně špatně. Buď pelichal v nesprávnou nepřírodní dobu, anebo nepřepelichal vůbec. To se týká všech druhů ptáků, kteří pelichají do dvojího opeření. Vedl jsem kdysi vášnivou debatu na toto téma, když jsem bojoval za jednoho skalníka zpěvného odchovaného v Česku, když jej posuzovali podle ornitologického atlasu na světovém šampionátu v Roselare. Tam byl namalovaný samec ve svatebním šatu a ještě k tomu nejméně pětiletý. Pánové, ten pták je letošní, v zimním peří a ještě k tomu formy turkestanica; samozřejmě jsem jim neřekl, že znám jak toho ptáka, tak i jeho chovatele. A taky jsem jim neřekl, že vůbec netuším, jak se ta forma odlišuje. Vyhrát jej stejně nenechali, ale nakonec mu dali těch 90 bodů. Aniž by o tom měli tušení, byl jsem nakonec vítěz. Přihlásil jsem se totiž na zkoušky posuzovatele pro evropské ptactvo, a když ta komis zjistila, kdo se jim tam hrne po té debatě, tak od zkoušky sešlo, aby si snad nějak nezadali a razítko mi tam dali sofort v přátelské debatě.
Vícero zeměpisných forem
Protože pěnkava obecná je rozšířena na velkém území, je docela přirozené, že se vyvinulo povícero zeměpisných forem. Tyto formy pak najdeme především v okrajových oblastech území, kde se tento druh vyskytuje. Jako za formu základní, nejvíce rozšířenou, považujeme formu nominátní, podle které Linné druh popsal a to je pěnkava obecná evropská – Fringilla coelebs coelebs, Linnaeus, 1758. Podle tak zvaného nového českého názvosloví je popsáno celkem 14 různých zeměpisných forem. Pokusím se je vyjmenovat a vyhledat, odkud tito ptáci pocházejí. Případní chovatelé, potažmo posuzovatelé, by měli mít základní přehled, samozřejmě nikdo nemusí tohle vědět nazpaměť, to by hraničilo se zdravým rozumem, k tomu máme literaturu. Další popisovanou formou je forma Fringilla coelebs africana Levaillat, 1850. Jak již jméno napovídá, jde o ptáky severoafrické, z Maroka, Alžíru a Tunisu. Někteří autoři ještě odlišují formu Cyrenaica ze severovýchodní Lybie, jiní nikoliv. Další formou je forma Fringilla coelebs maderensis Sharpe, 1888 z ostrova Madeira. Následuje forma Fringilla coelebs spodiogenys Bonaparte 1841, severovýchodní Tunis a severozápadní Lybie. Forma Fringilla coelebs balearica Von Jordans, 1923 se vyskytuje ve Španělsku, Portugalsku a na Baleárských ostrovech. Pojmenování Fringilla coelebs tintillon Webb, Berthelot, et Moquin–Tandon, 1841 je synonymem pro Fringilla coelebs canariensis Vieillot, 1817. Formu Fringilla coelebs tyrrhenica Schiebel, 1910 bychom našli na Korsice a formu Fringilla coelebs sarda Rapine, 1925 na Sardinii. Jenom některé ze subspecií mají svá česká jména, mezi nimi Fringilla coelebs solomkoi Mentzbier et Suschkin, 1913 – pěnkava obecná kavkazská, žijící na Krymu a Kavkaze nebo Fringilla coelebs schiebeli Stresemann, 1925 – pěnkava obecná krétská, jak již pojmenování napovídá, žijící na Krétě. Formu Fringilla coelebs gengleri Kleinschmidt, 1909 bychom našli v Anglii. Dalších několik forem pěnkavy bychom našli v jihovýchodním cípu jejího rozšíření a to od Zakavkazka až po jihozápadní Turkmenii a severní Irán. Jsou to formy Fringilla coelebs caucasica Serebrowski, 1925 z východního Zakavkazka, iránského Azerbejdžánu a Malé Asie, Fringilla coelebs alexandrovi Zarudny, 1916 ze severního Iránu (v zimě na Středním východě), dále forma Fringilla coelebs transcaspia Zarudny 1916, která pochází z východního konce areálu rozšíření ze severovýchodního Iránu až Turkmenie. Forma Fringilla coelebs syriaca Harrison, 1945 byla popsána z Kypru a Libanonu. Další formy jsou pak popsány z Kanárských ostrovů, které co ostrov, to jiná zeměpisná forma. Fringilla coelebs palmae Tristram, 1889 se objevuje na ostrově La Palma, to jsou západní Kanárské ostrovy, forma Fringilla coelebs ombriosa Hartert, 1913 na ostrově Hiero, západní Kanárské ostrovy a formu Fringilla coelebs moreletti Pucheran, 1859 najdeme až na nejzápadnější výspě výskytu pěnkavy na Azorských ostrovech. Dovedu si představit, že tuto část textu s chutí přeskočíte, ale někomu může přinést cennou informaci, protože takový seznam forem s územím výskytu v češtině ještě nebyl. Třeba pro turistu na Kanárských ostrovech, který se vydá na výlet, protože to na pláži příliš fouká, může být návod, jak vidět něco jiného než doma přínosem. Dal jsem si tu práci a sehnal několik fotografií, které nebyly zatíženy autorskými právy, pro vaše ponaučení. Ty ostatní jsem během času spáchal sám, nakonec by to byla ostuda, kdybych neměl nafocené pěnkavy. Ale nemyslete si, většina jejich hnízd je tak nenápadně ukrytá, že je jenom tak samo o sobě nenajdete. Vždycky je v tom kus náhody.
Když pěnkavy táhnou
Pěnkavy ze severních až východních částí areálu rozšíření jsou tažnými ptáky, přičemž většina samic táhne sama. Prý si toho lidé všimli již dávno a její pojmenování coelebs prý znamená vdovec. Nejsem latiníkem, proto jsem onehdá zakoupil slovník a tam stojí, že vdovec se řekne viduus, čemuž věřím více, anšto ptáci rodu Vidua jsou česky vdovky. Zatracenej jazyk tahle latina. I naše pěnkavy jsou tažné a v zimě je u nás nahrazují ty ze severu. Naše pěnkavy se drží výhradně jihozápadního směru tahu a některé přezimují již na předhůří Alp. Většina jich však přezimuje na Francouzské riviéře. Nejhustěji našlapáno je pak na západní straně severní Itálie. Ptáci se i na zimovištích drží více méně podle polohy hnízdišť, ti z Čech západněji, z Moravy a Slovenska východněji. Mladí ptáci jeví jakýsi sklon k dobrodružství a létají dále, byli zachyceni až v jižním Španělsku. Koncem února a v první polovině března se pak vracejí zpět na svá hnízdiště. V zimě se cizí ptáci u nás často drží na polích ve velkých hejnech, kde sbírají potravu na zemi. Velmi často jde pak o hejna smíšená s jikavci.
Jak je rozeznat?
Pěnkavu rozeznáte na dálku poměrně lehce. Obě pohlaví mají v křídlech výrazné bílé znaky, které jsou zřetelně viditelné jak za letu, tak i při složeném křídle. Samice je méně výrazná v barvě, ale tyto bílé znaky má ve stejné velikosti jako samec. Dalším znakem je pohyb na zemi. Pěnkava neskáče jako vrabec, pěnkava chodí jako špaček. I její hnízda jsou naprosto rozeznatelná. Jsou spletená ze suchých částí rostlin, mechu a zvířecí srsti a na vnější straně zdobená bílými kousky březové kůry, případně nějakým náhradním bílým materiálem, kde jaký ptáci najdou. O vejcích se dá říci to samé, ostatně jsou na fotce.
Když si samce pěnkavy prohlédnete pozorně, musíte uznat, že je to krasavec. Držme jim proto palce, aby dokázali tito krásní ptáci přežít tu porci ochrany, kterou jim prý poskytujeme. Abychom se nějak dokázali vrátit k natolik různorodé krajině okolo nás, na jakou byli ptáci zvyklí někdy za našich předků. Nemusí to být zrovna přesně totéž, třeba by stačilo, aby na plochých střechách skladových hal rostl suchomilný kavyl …
