Amadina běloprsá Heteromunia pectoralis (Gould, 1841)

Život ve volné přírodě. Amadina běloprsá je druhem, který obývá převážně otevřenou krajinu. Objevuje se nejen v oblastech s hustší vegetací, ale i v suchých stepích ve vnitrozemí, porostlých travinami Spinifex. Biotopem je tedy travnatá krajina, prostoupená stromy a křovinami. Ptáci ale preferují blízkost vody, hlavně v době hnízdění. Jde o lokálně hojný druh. Jejich počty se však poměrně špatně sledují, protože ptáci často migrují. V době hnízdění se nejčastěji objevují v párech nebo malých skupinkách.

Synonyma: panenka běloprsá
Anglický název: Pictorella Mannikin, Pectoral Finch
White–breasted Finch
Německý název: Weissbrustschilffink

V době sucha se v okolí vodních zdrojů vyskytuje větší počet ptáků. Ti vytvářejí společná hejna s ostatními druhy „travních amadin“ (pásovníci, panenka hnědoprsá). Tato hejna pak migrují za zdroji vody a potravy krajinou. Základem krmné dávky jsou drobná semena trav a bylin, ale ptáci zalétávají i na obilní a rýžová pole. Součástí potravy je také hmyz, včetně malých pavouků, termitů, létajících mravenců a drobných brouků. Hnízdo, které mívá celkem pravidelný tvar ovoidu, si ptáci budují nejčastěji v trávě nebo nízko v křovinách. Jen zřídka bývá umístěno výš než 50 cm nad zemí, většinou ale pouze pár centimetrů. Stavba je zhotovená ze zelených stonků trav a bylin, listů trav a rákosu, stařiny, kořínků, peří apod. Snáší 5 až 6 vajíček, inkubační doba je 12 až 13 dnů a mladí vyletují za 18 až 20 dnů (někdy i za 16 dní).

Historie chovu druhu

První, ale pouze ojedinělé, dovozy přišly do Evropy okolo roku 1870. V dalších letech na trhu dlouhou dobu chyběla. Znovu se objevila v letech 1951–52, ale ani tyto dovozy nebyly početné (R. Vít). Od roku 1963 se tento druh již neimportuje (zákaz vývozu živých zvířat australské vlády). Dnešní stavy tohoto druhu v Evropě nejsou výrazně vysoké, ale postačují k vlastní reprodukci a částečně pokrývají i potřebu trhu. Patří mezi dražší druhy astrildovitých ptáků. Druh, po čtyřicetileté adaptaci na podmínky v chovech, není náročný na přesun a většinou změny prostředí zvládají celkem bez problémů. Z veterinárního pohledu se občas objevuje invazní tracheobronchitida (prskavka), kokcidióza a méně často cochlosomóza. Častější je přerůstání zobáku. To může být ale určitou známkou počínající „degenerace“, ale také nemusí. S podobnou věcí se u těchto amadin můžeme setkat i u pohlavního dimorfismu, kdy u některých samců dochází ke špatnému vyvinutí zbarvení prsou a mohou připomínat samičku. I zde by se mohlo jednat o počáteční degeneraci, zvláště, pokud u tohoto druhu chovatel bude uplatňovat bližší příbuzenskou plemenitbu. Běžné je i přerůstání drápků, podobně, jako je tomu u panenek. Nežli se dostaneme k popisu podmínek potřebných pro jejich chov a odchov, pozastavíme se u problému, který celkem zásadním způsobem ovlivňuje počty těchto amadin v Evropě. Ve své knize Astrildovití pěvci popisuje R. Vít jejich odchov jako celkem bezproblémový. Je to pochopitelné, protože autorovy zkušenosti pocházejí ještě z období jejich importů z Austrálie nebo krátce po tomto období (50. až 60. léta dvacátého století). Bohužel u amadin běloprsých došlo k něčemu podobnému, jako u amadin Gouldové. Ptáci pozvolna ztráceli schopnost samostatně odchovávat mláďata. Dnes je problém sehnat pár těchto ptáků, který je schopen samostatného odchovu (R. Svoboda). Bohužel, stejně tak tomu bylo i v devadesátých letech 20. století (M. Vít). Tento stav tedy přetrvává již poměrně dlouhou dobu. Navíc je v některých chovech podporován umělým odchovem amadin běloprsých pod náhradními rodiči (chůvička, stříbrozobka apod.). Je otázkou, zda se tak děje z důvodu uchování tohoto druhu v evropských chovech nebo pro zvýšení zisku. V chovu „guld“ toto období přešlo, dalo by se říci jejich domestikací a dnes se již málokdo zeptá, zda se jedná o ptáky odchované vlastními rodiči, protože „guldy“ od-chovávají v současné době podobně jako např. zebřičky. Je ale také pravdou, že chov amadin běloprsých nelze, co do početnosti, srovnávat s chovem „guld“ . Nicméně, pro zlepšení odchovů pod vlastními rodiči je nutná široká chovná základna a dostatečně tvrdá „selekce“ ptáků, kteří nejsou schopní samostatného odchovu. Jde zde o to, že amadiny běloprsé mají dobrou oplozenost vajec, líhnivost a jsou schopné celkem bez problémů snůšku vysedět, ale nejsou již schopné vylíhlá mláďata vykrmit. Jiná cesta, než tvrdá selekční opatření, ale není. Už proto, aby tento druh mohl být z dlouhodobého hlediska v evropských chovech udržen.

Nároky druhu na chov

Na mikroklima nejsou amadiny běloprsé nijak náročné. V mimohnízdním období jim postačí denní teplota okolo 18 °C, s možným nočním poklesem na 15 až 12 °C, při vlhkosti asi 50 % r. V době hnízdění potřebují přes den teploty 20 až 22 °C, s možným nočním poklesem k 15 °C, při vlhkosti asi 60 % r. Ptáci mají velmi klidnou povahu, nejsou bojácní. Občas mohou působit až ospalým dojmem. Ke svému okolí nejsou agresivní, je možné je přidružit i k drobnějším druhům astrildovitých ptáků. Jejich nároky na prostor jsou malé. Chov a i pokus o odchov je možné realizovat v klecích o délce alespoň 60 cm nebo malých voliérkách (asi 0,5 m3), kde ptáky chováme samostatně po jednotlivých párech. Pochopitelně je možné ptáky chovat i ve velkých společných voliérách. Pouze při sezónním chovu v zahradních voliérách je potřebné mít na paměti, že ptáci hůře snášejí vlhké chladno. U tohoto druhu je velmi důležité, aby mohlo dojít k samostatnému výběru ptáků v páru. A to jak z důvodu vyššího předpokladu k úspěšnému odchovu, tak i proto, že páry jsou mezi sebou poměrně silně poutány. Restall uvádí, že při ztrátě partnera (úhyn, přepárování) se zbylý kus podaří napárovat pouze vyjímečně a to ještě po dlouhém období. Nicméně toto nelze pokládat za všeobecné pravidlo, ale pokud se výše uvedeným způsobem podaří pár sestavit, je to výrazně lepší. Dobře sestavené a připravené páry zahnízdí v podstatě kdykoli, pokud jim chovatel připraví vhodné podmínky. Hnízdo postaví častěji v budce nebo košíčku (12×12×12 nebo 15×15×15 cm), ale při voliérovém chovu i volně. Na jeho stavbě se podílejí oba partneři. Samec přináší materiál, samice jej zpracovává. Nabízíme zelené i suché stvoly trav a bylin (ptačinec, kokoška), sisalová a kokosová vlákna, mech, chlupy apod. Na výstelku pak potřebují trochu peří, není to bezpodmínečně nutné. Tok je celkem podobný, jako například u astrildů rubínových (Neochmia phaeton). Snad jde o důsledek konvergence – přibližování (Goodwin, 1982). Probíhá na zemi a obvykle začíná tím, že oba partneři společně zobou a občas vyzvednou nějaký drobný předmět. Samec se předvádí se stéblem v zobáku (někteří samci i bez něj). Zobák natahuje směrem dopředu a vzhůru, zdvíhá opeření a vějířovitě roztahuje ocas. Poskakuje při tom dopředu a dozadu, čelem k samici, ve zmenšujících se polokruzích. Tento svatební tanec předvádí samec tak dlouho, dokud nedá samice najevo připravenost k páření vibrací ocasem nebo dokud neodletí pryč. Chování s drobným předmětem (kamínek, semínko apod.), má pro samce význam. V sezení na snůšce se rodiče přes den střídají. V noci sedí obvykle sama samička. Na kontrolu hnízda nejsou ptáci nijak citliví. Vylíhlá mláďata jsou holá a tmavá, v koutcích zobáku mají dvě světélkující papily. Kresba v zobáku je podobná, jako u straček (Spermestes). V koutcích horní a dolní čelisti dvě černé čárky. Na horním patře je podkovovitá kresba, na spodním dvě horizontální čárky. Mláďata krmí na hnízdě oba rodiče a první dva týdny je zahřívají i přes den, dále pouze v noci. Kroužkujeme kroužky o průměru 2,7 mm. Po vylétnutí jsou mláďata ještě asi dva týdny přikrmována rodiči. Zde často dokrmují oba rodiče a znovu zahnízdí až po osamostatnění mláďat. Nemusí to ale být obecným pravidlem. Po osamostatnění je lépe mladé ptáky odstavit. Přepeřeni jsou ve stáří asi 4 až 5 měsíců, ale plně adultně vybarveni bývají až ve druhém roce života. Chovné páry necháme v jedné sezóně vyhnízdit nejvýše třikrát. Vzhledem k výše uvedenému názoru o pevných vazbách v páru (Restall), není nutné páry po ukončení chovné sezóny rozdělovat. Pouze jim připravíme takové podmínky, které další hnízdění znemožní. Nejlépe je, včlenit páry do skupiny jiných, zhruba stejně velkých druhů astrildovitých ptáků (pásovníci, panenky). Tolik tedy poznatky z publikace Astrildovití ptáci – chovatelská encyklopedie, kterou jsem napsal někdy koncem roku 2007. Moje poslední zkušenosti s chovem tohoto druhu pocházely z poloviny 90. let minulého století.

Návrat k „minichovu“ astrildovitých pěvců

Nicméně čas se nezastavil a já se vrátil k „minichovu“ astrildovitých pěvců. Jedním z druhů, který se do tohoto chovu vešel, byla i amadina běloprsá. Pár jsem získal od renomovaného chovatele drobotiny Josefa Piskory. Oba ptáci pocházeli z odchovů pod vlastními rodiči. Odebral jsem je koncem srpna 2008 a umístil do klece o velikosti 50×45×45 cm (dך×v). Kolega Pavlovec říká: „Všichni chovají ptáky alespoň v klecích, ale ty ve větších přenoskách“. Společně s párem amadin běloprsých jsem umístil několik dalších kusů – astrildy rudokrké, amadiny gouldové. Podle slov chovatele se ptáci vylíhli někdy počátkem roku 2008. Nespěchal jsem proto s jejich odchovem. Na druhou stranu ale ptáky odchovávám na náš podzim a v zimě, přesněji od září do března až dubna. Někdy koncem října zůstaly běloprsky v uvedené kleci samotné. Také jsem jim zavěsil budku a přidal trochu stavebního materiálu, jen pro legraci jsem si říkal, a čekal co bude. U ptáků jsem nepozoroval žádnou změnu jejich chování. Pouze samice dopeřila, samci zbylo několik hnědých peříček v černé masce. Záhy jsem ale pozoroval jejich zájem o stavební materiál a při kontrole budky nalezl dosti neupravené hnízdo. První vajíčko bylo sneseno 11. listopadu 2008 a 16. 11. 2008 samice zasedla na snůšku čtyř vajíček. Později jsem jistil, že pouze jedno z nich je oplozené. Za 14 dnů se vylíhlo jedno mládě, které ale nebylo nakrmeno a ptáci jej vyhodili z hnízda. Řekl jsem si, že se tedy za posledních 15 let v chovu tohoto druhu neudálo nic nového a schopnost samostatného odchovu u těchto amadin funguje pouze na principu náhody. Na druhou stranu chovám astrildovité již dost dlouho abych věděl, že i dobré chovné páry mnohdy nekrmí, pokud mají v hnízdě pouze jedno mládě a raději začnou nový hnízdní cyklus. Je to celkem logické a z pohledu jejich života ve volné přírodě i pochopitelné. Jedno mládě zatíží chovný pár v jednom hnízdním cyklu a populační efekt je mizivý. Navíc při péči o jedno mládě může dojít ke změnám v jejich životním prostředí, které ukončí cyklus biologické aktivity (sucho).
Další hnízdění následovalo v prosinci až lednu. Zde se situace změnila. I když se domnívám, že jsem ptákům poskytl stejné podmínky, jako při prvním hnízdění. Vše probíhalo podobně, jako v prvním cyklu, pouze s tím rozdílem, že snůška obsahovala pět vajíček. Ta byla všechna oplozená a vylíhlo se pět mláďat, která byla zdárně odchována a odstavena. Zajímavé bylo, že z mladých ptáků byly čtyři samice a jeden samec. Třetí a poslední hnízdní cyklus proběhl v únoru a březnu 2009. Snůška činila opět pět oplozených vajíček a bylo zase odchováno pět mláďat a to bez jakýchkoli problémů. Pohlaví mláďat z druhého hnízda – 5.0.

Dávkování krmiva

Po celou dobu odchovu jsem se snažil podávat co možná nejpestřejší krmnou dávku. Na druhou stranu rozhodně nepatřím mezi chovatele, kteří donášejí ptákům různé produkty z volné přírody. To především proto, že tak může dojít k zavlečení některé z nebezpečných chorob do chovu. Pravidelně jsem podával jako základní krmnou dávku směs Deli Nature č. 84 (v ČR distribuuje pan Podstufka), dále vaječnou míchanici, kterou tvoří předklíčená semena (lesknice a japonské proso v poměru 1:1). Semena předkličuji progresivní metodou – asi na dvě a půl hodiny je ponořím do lázně o teplotě 60 až 65 °C, kterou předem okyselím několika kapkami Forticoalt NL. Lze použít i citrónovou šťávu, jablečný ocet apod. Takto změklá semena pak zbavím přebytečné vody a smíchám je se suchou vaječnou směsí (All pet, Quiko, Orlux apod.), aby vznikla vlhká, ale ne lepivá směs. Do této vaječné míchanice přidávám Vitamix EX–A a spirulinu (sušenou mořskou řasu) – oba výrobky jsou k dostání u firmy Biofaktory Praha. Dále denně podávám okurku – jeden plátek na pár a pokud seženu, tak ptačinec žabinec (Stellaria media). Důležité bylo dávkování živého krmiva, které dávám ve formě plesnivců, alespoň třikrát denně (lépe čtyřikrát až pětkrát) v dávce asi po deseti larvách. Mimo to dostávají ptáci jednou týdně misku s hlínou (Terramix–Orlux), do které míchám předklíčenou směs s travními semeny (nejčastěji směs Deli Nature č. 93 nebo směs pro amady) a senegalské proso v klasech. Vitamíny doplňuji průběžně preparátem Supervit D, asi třikrát týdně, jedenkrát týdně Aminosol a čtyřikrát týdně Calcium. Jedná se o zcela běžné preparáty domácí provenience, dávkách asi 2 ml na litr pitné vody. Celý chov dvakrát ročně přeléčím preventivně proti protozoálním invazím zažívacího traktu (Metrozol), kokcidióza (Baycox) a invazní tracheobronchitida – prskavce (S 76). Zatím se mi nestalo, že by s amadinami běloprsými nastal nějaký závažnější problém zdravotního charakteru.

Odchov amadiny běloprsé není jednoduchý

V době mimohnízdní jsem pár nerozděloval (i když by rozdělení asi nevadilo) a umístil jej do společnosti asi osmi nebo devíti chovných samic amadiny Gouldové (Chloebia gouldiae). V době biologického klidu tvoří základ krmné dávky směs Deli Nature č. 84 a směs Benelux superior (v poměru asi 2:1). Jednou týdně dostanou ptáci vaječnou míchanici, ale bez spirulinu. Naopak přidávám v tomto období B–compositum, v dávce asi 1 gram na 100 gramů vaječné míchanice. Dále podávám jedenkrát týdně misku se zeminou (rašelina), do které přidávám směs semen. Nejčastěji Deli Nature č. 93 nebo směs pro amady s travním semenem. Na rozdíl od hnízdního období ale tuto směs podávám v suchém stavu a ne předklíčenou. Do vaječné míchanice dávám asi deset larev plesnivců. Protože kromě jedné samice moje AG živou potravu neberou, zbude z uvedeného počtu větší část na amadiny běloprsé. V. A. M. doplňuji pomocí stejných preparátů, avšak pouze 2× týdně dávkuji Supervit a Calcium. Ptáci mají stále k dispozici písek společně s vaječnými skořápkami a dřevěným uhlím. Při této péči běloprsky celkem prosperují a i odchovávají. Jejich schopnost odchovu ale výrazně kolísá. V sezóně 2009 / 2010 mám od tohoto páru odchovaná pouze tři mláďata. Dvě hnízdění skončila tak, že pár mláďata krmil jen 2 až 4 dny a poté je vyhodil z hnízda. To vše při výše uvedené krmné dávce, stejném prostředí chovu a obdobných ukazatelích mikroklima (teplota, vlhkost, délka světelného dne atd.). V současné době (únor 2010) se pár připravuje na další hnízdění. Musím se přiznat, že uvedené výkyvy ve schopnosti odchovávat mě dosti překvapily. Konzultoval jsem celou věc s panem Piskorou a ten mi potvrdil, že i v jeho chovu k podobným problémům občas dojde. Myslím, že tedy mohu závěrem napsat, že amadina běloprsá je druhem, jehož odchov není zcela jednoduchou záležitostí a nelze ji doporučit zcela jednoznačně začínajícím chovatelům.