Amada Gouldové a genetika

Amada Gouldové a genetika
Amada Gouldové žlutohlavá – samec.
Amada Gouldové žlutohlavá – samice.
Amada Gouldové červenohlavá – samec.
Amada Gouldové červenohlavá – samice.
Amada Gouldové černohlavá – samec.
Obsah
  1. Ornitologie plná klišé
  2. Mendel a jeho základní zákony dědičnosti
  3. Amada Gouldové
  4. Zbarvení Amad
  5. Prosté řešení
  6. Finance a čas

Když někdy čtu články o barevných mutacích exotických ptáků, o předvídání zbarvení dalších generací, o genetických kalkulačkách a všechno tohle okolo, překvapuje mě ta lehkost, s jakou se o téhle záležitosti hovoří. Ta jistota, že tomu tak skutečně je, aniž by si kdo kladl nějaké další otázky.

Ornitologie plná klišé

Zcela nedávno jsem hledal na internetu informace o zbarvení hlavy u Amady Gouldové a na vskutku odborných stránkách z Belgie jsem našel práci, docela podrobně vypracovanou a to i po grafické stránce. Zaujala mě však základní formulace. Totiž – zatímco u nás se řekne: červenohlavá je dominantní nad černohlavou, tady autoři použili formulaci, že se předpokládá dominance červenohlavého zbarvení nad černohlavým. Proč autoři použili takovouto poněkud alibistickou formulaci? Inu proto, že tady jaksi něco nehraje. V tomto okamžiku se mohu vrátit k základnímu rozdílu mezi vírou a vědou a uvědomuji si, že se oba pojmy značně prolínají. Převaha autorů totiž věří, že červenohlavost je dominantní nad černohlavostí, nemohou si to však v běžné praxi skutečně ověřit, proto dále věří, že tohle bylo již dávno ověřeno. Proti tomu však stojí informace, že v přírodě se vyskytuje nejvíce ptáků s černou hlavou, ptáků s hlavou červenou je méně, všeobecně se uvádí poměr tři ku jedné, tedy na tři černohlavé připadá jeden červenohlavý. Jelikož však dřepím na zadku u počítače v Praze, nemohu si vlastním okem ověřit, jestli tomu tak v té zatracené Austrálii skutečně je. Mohu ovšem porovnávat různé zdroje informací a jejich stupeň důvěryhodnosti, právě tak, jak by to učinil slovutný šéf pražské mordparty pan rada Vacátko. Čemu mohu věřit více, čemu méně a čemu vůbec. Pokusím se tedy postupovat podobně jako pan rada. Upozornil bych však ještě na jednu věc. Totiž na to, že existují postřehy vlastní a postřehy automaticky přebírané, z nichž se obvykle vytvoří jakési klišé, podle kterého se pak dále postupuje, mnohdy špatně. Těm, kterým se podaří probořit hradbu takového klišé, měla by patřit úcta. Asi před pěti lety ležel jsem v nemocnici s jistým panem emeritním primářem. Jelikož jsme, kromě léčby, neměli nic dalšího na práci, šla řeč. I stěžoval jsem si, že ornitologie je plná různých klišé, on se smál. To máte v medicíně to samé! Samozřejmě měl pravdu a já jsem to poznal dokonce na vlastní kůži.

Mendel a jeho základní zákony dědičnosti

Abych postupoval od začátku co nejsprávněji, musím začít u Mendela a jeho základních zákonů dědičnosti, i když on sám je prý takto kategoricky neformuloval. Je všeobecně známo, že dělal pokusy s hrachem, a to v době, kdy mohl získat mnohem snadněji čistokrevné jedince než dnes. Přesto jeho pokusy trvaly osm let. Získal základní postřehy o tom, jak se jednotlivé vlohy dědí. To základní se dá vyjádřit pomocí matematické metody, která se nazývá kombinatorika. Kapitola o kombinatorice začíná takto: Permutace z n prvků, čili skupiny n prvků přestavených ve všem možném pořadí. Počet permutací Pn = 1.2.3….(n–1) . n = n! To n! se čte jako n faktoriál a využívá se právě v kombinatorice. Pokračujeme-li dále, potom permutace n prvků, z nichž je stejných a druhu A, b druhu B, … n druhu N, to je skupiny n prvků přestavených ve všem možném pořadí;

počet permutací P´n (a, B … v) = v! / a! B! ... v!

Pro jednoduchou představu třeba, držíte-li v ruce 4 různé karty, můžete je držet ve 24 různých uspořádáních. Nebo si můžete spočítat, kolik byste museli vsadit, abyste jistojistě získali první výhru ve známé Sportce. Zmiňuji ji záměrně, protože právě v tomto případě existují takzvané zkrácené rozpisy, které zaručují výhru nižší kategorie, ovšem jen v tom případě, když tažená čísla jsou shodná s těmi, která jste vsadil. Něco podobného jsou procentní výpočty v genetice. Kombinatorika není v čisté podobě použitelná, proto je nutné zapojit další matematickou metodu, a to statistiku, což je mnohem složitější. Jestliže polovinu genetické výbavy získáváme od otce, druhou polovinu pak od matky, je tento poměr základním. Každý však ví, že v následující generaci není poměr pohlaví stejný, a to ani v případě sudého počtu mláďat. Měl jsem třeba pár amad Gouldových, který spolehlivě odchoval za sezonu 20 mláďat, z toho bylo však 18 samců a jen 2 samice. Z takového vzorku nemůžete nic vyvozovat. Kdybych však chtěl postupovat dále, musel bych 20 ptáků dokoupit a sestavit 20 chovných párů. Jenže bych dvacetkrát nakoupil jen nejistotu ohledně čistokrevnosti koupených ptáků, nehledě na to, že třetí sezonu bych to všechno neměl kam dát. Důležitým komponentem při ověřování různých teorií hraje čas. Než se dostanete k materiálu opravdu čistokrevnému, uplynou roky a teprve potom můžete skutečně začít. Proto se mazaně při pokusech použilo drobných mušek octomilek, u kterých v jednom roce máte k dispozici hned několik generací. Tolik pro představu o tom, co a jak lze skutečně pokusně ověřit. Pokud se soustředím jen na matematické vyjádření, mohu ledacos přehlédnout. Někteří vykladači genetiky, právě na základě kombinatoriky, tvrdí například, že andulka může být buď zelená, anebo modrá, nic mezi tím. Což není pravda. I já jsem na vlastní oči viděl andulku „půláka“, na jedné polovině těla modrou, na druhé zelenou. Někde vznikla chyba, lze předpokládat, že není dědičná. Jenže jsou dnes andulky, na kterých je jejich štěpitelnost viditelná, z určitého procenta nesou znaky typické jen pro jinou variaci. Na těle se objevují zelené partie u modrých a naopak. A tahle chyba již dědičná většinou je. Stejně tak například u kanárů znaky achátových u černých a celá řada dalších příkladů. Nemohu a nechci tohle všechno nějak vysvětlovat na základě teoretického studia, berte to jako úvod k souhrnu otázek, které mohou vznikat při výkladu genetiky zbarvení hlavy u amady Gouldové.

Amada Gouldové

Chloebia gouldiae (Gould, 1844) je drobný, pestře zbarvený, zrnožravý pěvec, pocházející ze severní Austrálie. V přírodě se vyskytuje ve třech formách zbarvení hlavy, které jmenujeme jako černohlavou, červenohlavou a žlutohlavou. Původně byly tyto tři formy považovány za samostatné druhy. V současné době jsou tito ptáci považováni jen za jeden a tentýž druh. Co je to druh? Formulací, co to druh je, existuje povícero. Ve většině takových formulací se vyskytuje, že jedinci považovaní za jeden a tentýž druh se mezi sebou plodně kříží a obvykle obývají stejné území. Tohle guldy splňují. Tedy shoda, jsou jednoho druhu. V přírodě se vyskytují v trojím zbarvení hlavy. Od prvopočátku hovoří téměř všechny prameny o tom, že nejvíce je v přírodě černohlavých ptáků, nejméně pak žlutohlavých. Tohle je ovšem důležité, proto je nutné toto tvrzení nějak doložit. Do Austrálie je daleko a stejně nemaje na cestu musím vyhledat nějakou metodu, kterou bych podpořil tuto teorii. Jsou fotografie. Drtivá většina vyfotografovaných ptáků jsou však jedinci z evropských chovů, kteří mě nezajímají. Jsou to dnes domestikovaní ptáci, bylo vyšlechtěno vícero barevných mutací, i ptáci v původní barvě budou v chovech v jiném poměru než v přírodě. O tom svědčí běžný výskyt žlutohlavých, kteří se mají v přírodě vyskytovat v poměru 1:1000. Vyskytují se u domestikovaných vůbec homozygotní neboli čistokrevní černo- a červenohlaví? Jsou tady však i fotografie z australských chovů těchto ptáků. Rovněž je nelze považovat za ptáky zcela přírodní. Přece jenom jsem však našel několik fotografií, u kterých mohu věřit, že pocházejí z přírody. Většinou pocházejí z okolí napajedel. Na takto vyselektovaných fotografiích skutečně převažují černohlaví ptáci a dá se předpokládat, že i v poměru 3:1, jak uvádějí všemožné prameny. Takže věřím tomu, že v přírodě převažují černohlaví ptáci, a to v uváděném poměru.

Zbarvení Amad

Pokud se týká zbarvení peří u ptáků, je to jedna z pasáží, které se nejvíce přebírají nebo lépe řečeno opisují, a to mnohdy i s viditelnými chybami. Samozřejmě i u guld to není jiné. Chtěl bych v této souvislosti upozornit na jistou skutečnost, o které se nedočtete. Všeobecně se věří, že samice u guld jsou jinak zbarvené než samci. Ve většině případů tomu tak skutečně je a pohlaví lze bezpečně rozeznat. Jde hlavně o barvu hlavy a prsou. Existují však samice, které mají stejně intenzivní červenou barvu hlavy jako samci i syté zbarvení prsou. Poprvé jsem takto vybarvenou samici viděl někdy na přelomu 60.–70. let u Stadtmüllera ve Frankfurtu nad Mohanem. Bylo to ještě v době, kdy v Evropě nebyly žádné barevné mutace. Kupodivu jsem nyní objevil takto zbarvené ptáky i na fotografiích, u kterých věřím, že pocházejí z volné přírody. Taková samice se liší jen svým ocasem, chybí jí prodloužená dvě prostřední rýdovací péra samců. Nebude to asi taková výjimka, za kterou jsem ji původně považoval. Pokud si vzpomínám, tedy jednou jsem takovou samici viděl živou na vlastní oči a dále nejméně třikrát na fotografiích, kterým věřím, že byly pořízeny v přírodě. Jsou však i samice vybarvené směrem k samcům jen do poloviny a to na hlavě. U černohlavých zase samci, kteří nemají prsa vybarvená do plné sytosti. Předpokládá se, že červené zbarvení peří u ptáků vzniká způsobem jako u čížků ohnivých, potažmo u kanárů, případně u evropských pěvců, kteří někde na těle nesou červenou barvu. Že totiž jde o stejné barvivo. Věřím, nevěřím. Je tady totiž určitý rozdíl. Čížkům, kanárům a evropským pěvcům musíte dodávat takové barvivo při chovu v klecích uměle, jinak vyblednou. I v přírodě se pak setkáváme s jedinci více nebo méně vybarvenými. Guldy si však udrží červenou barvu hlavy jednou provždy v takovém odstínu, do jakého mláďata přepelichají hned poprvé. A pak jsou tady fialová prsa. Fialová barva není tak zvanou základní barvou spektra, ale vzniká smícháním červené a modré. U ptáků se tvrdí, že modrá v peří není dána barvivem, ale vzniká průchodem světla skrz materiál péra, kdežto červené barvivo je v péru přímo obsaženo. Vzniká snad fialová u guld průchodem světla skrz péro s obsahem červeného barviva? V takovém případě by u běloprsých musela péra na prsou změnit svou strukturu? Pokud fialová barva vzniká kombinací působení přítomnosti červeného barviva v peří a průchodu světla, potom je zřejmé, že u mnoha jedinců není takové červené barvivo obsaženo v celé ploše stejně. Většina ptáků má sice fialová prsa zbarvená ve stejném odstínu, existují však i ptáci, kteří mají ve spodní části prsou sytější pruh. Samice jej mají v odstínu samců o šířce asi 3–4 mm. Takovou nestejnorodost barvy prsou lze vystopovat jak u černohlavých, tak i u červenohlavých. Stále hovořím jen o přírodně zbarvených ptácích, nikoliv o mutačních ptácích domestikovaných. Ovšem kromě zmínky o běloprsých. A v neposlední řadě je tady zbarvení zobáku. Většina ornitologických popisů zmiňuje jistou variabilitu, ovšem jen takovou lehkou. Zobák má být světlý, u kořene tmavší, na špičce načervenalý. Jsou ptáci se světle béžovým zobákem bez dalšího odstínu, jsou ptáci s červenou špičkou zobáku nebo i okraji čelistí. Jsou však i ptáci s celým zobákem šedočerným a dokonce světlejším u kořene, přičemž by to mělo být obráceně. Je otázkou, jestli výrazněji rozdílné zbarvení zobáku, především to tmavé, souvisí spíše s věkem ptáků, anebo jejich štěpitelností na jinou barvu hlavy? U žlutohlavých by měla být červená barva na špičce zobáku zeslabena spíše na oranžovou, mohou být však žlutohlaví, kteří mají špičku na slemeni načernalou. U domestikovaných existují nějaké teorie o barvách zobáků související s jejich štěpitelností, avšak týká se to spíše mutačních, domestikovaných ptáků. Já mluvím však stále jen o přírodních ptácích. V současnosti se tedy věří, že červenohlavá je dominantní nad černohlavou, což však odporuje poměrům panujícím v přírodě. Literatura to řeší různě. Pokud této skutečnosti věří, rozvádí dále matematické vzorce. Pokud nevěří, anebo pochybuje, setkáme se nejspíše s vynecháním této kontroverzní pasáže. I v nákladně vyvedené knize prostě nenajdete nic, co by se týkalo dědičnosti zbarvení hlavy u guld.

Prosté řešení

Jednou jsem se setkal i s prostým řešením, totiž s tvrzením, že v přírodě mají červenohlaví převahu 3:1 nad černohlavými. A bylo to vyřešeno. Jelikož nehodlám chovat guldy po tisících, dokonce je nehodlám již chovat vůbec, nezbývá než obrátit se na historii. Kdo vůbec jako první přišel s teorií o dominanci červené? Toť otázka. Původně se totiž chovatelé domnívali, že právě černá, nikoliv červená je dominantní. Našel jsem zmínku o tom, že to byl asi Dr. Duncker. Zmínka byla v češtině, nebyla tudíž původní. A zněla asi takto: že chovatelé se mýlí, když považují černou za dominantní, protože červená je přítomná i u černohlavých, jenom ji ta černá překrývá, tudíž je dominantní červená. Odkud byla tato česká zmínka převzata, je otázkou. Nehodlám zbytek života trávit tímto studiem, jenom na to upozorňuji. Domnívám se totiž, že chybná teorie je stále ve hře. Kdo to byl vlastně Dr. Duncker? Poněkud kontroverzní osoba. Byl to přírodovědec, který se zabýval především eugenikou, do jisté míry „profláknutou“ vědou, o které se do dnešní doby příliš nemluví, protože veškeré nadšení z této vědy končilo v nacistických koncentračních táborech. Dr. Hans Julius Duncker, který se narodil 26. 5. 1881 a zemřel 22. 12. 1961, byl členem NSDAP a dokonce vedoucím úřadu rasové čistoty. Dnes je označován jako ornitolog, genetik a rasový hygienik. Je vcelku pochopitelné, že v Německu se po válce k němu nikdo nehlásil a to včetně citací v odborné literatuře. Přesto je to jméno známé, především díky jeho pracím ohledně genetiky barevných kanárů a andulek. Na univerzitní půdě konal řadu pokusů, týkajících se především červených kanárů, kde objasnil mechanismus přenosu červené barvy na kanára. To ovšem vyžadovalo nemalé finanční prostředky, avšak Duncker měl sponzora, jak by se řeklo v současné době. Financoval to Carl H. Cremer. Nejsou ovšem žádné zprávy o tom, že by Duncker choval nebo konal pokusy i s guldami. Vyslovil zřejmě svoji teorii o guldách na základě zkušeností s barevnými kanáry. U kanárů skutečně černá melaninová barva kresby překrývá červenou lipochromovou barvu. Odstraníme-li černý melanin, nezbude po černé kresbě ani stopa, Kanár je jednolitě červený. Jenže u guld tomu tak asi nebude. U takzvané šedohlavé mutace guld, kde černá je nutně zeslabená, žádná červená neprosvítá. Existují sice v dnešní době práce, které se snaží vysvětlit rozpor mezi poměrem ptáků v přírodě a zavedenou dominancí, třeba chováním ptáků. Například Dr. Sarah Pryke z univerzity New South Wales. Věří v dominanci červené a tvrdí, že samičky si pečlivě vybírají partnery právě podle zbarvení hlavy, přičemž dávají přednost stejné barvě. Celá práce je plná kontroverzních závěrů a na internetu příliš přijímána není.

Finance a čas

Celá tato otázka zdá se být příležitostí pro genetiky a badatele vůbec, ovšem jen zvenčí. Ve skutečnosti by to vyžadovalo nemalé finanční prostředky, v podstatě nevratné a hlavně čas. Několik let usilovného porovnávání výsledků. Spíše by to chtělo vytáhnout zase mikroskopy a udělat chemický rozbor barev u guld, nejenom vše odvozovat od jiných skupin ptáků. Dennodenně se přesvědčujeme o tom, že v přírodě je všechno složitější a pestřejší, než jsme si ještě včera mysleli. Mě osobně tedy zatím nikdo nepřesvědčil na sto procent o tom, že ta dominance u guld je skutečně tak, jak se to dneska papouškuje.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře