Ara ararauna

Ara ararauna
Kříženec Ara ararauna s Ara arakanga.
Mládě Ara ararauna.
Uměle krmená mláďata papoušků.
Obsah
  1. V indiánských vesnicích
  2. Ptáci Nového světa
  3. Jak Ara ararauna žije?
  4. Od jižní Panamy až po sever Paraguaye
  5. Samce od samice okem nerozeznáte
  6. Domácí chov a výstavy

Tito ptáci jsou natolik exotičtí, že i čeština nehledala nějaký svůj vlastní výraz pro jejich jméno a raději přijala doslova jejich pojmenování vědecké. Ara ararauna – Ara ararauna (Linnaeus, 1758). Původně se jejich jméno v češtině používalo bez jména rodového, což však na věci nic nemění. V Evropě jsou známi od doby prvních výprav na americký kontinent, již Kolumbus přivezl první papoušky, i když zrovna nevím, jestli to byl právě tento druh. Proč jsou ti ptáci známí již od dob objevení Ameriky? Inu asi proto, že jsou snadno ochočitelní a domorodci je mají ve svých domácnostech dodnes.

V indiánských vesnicích

Ti ptáci jsou však vybíráni z hnízd a uměle dokrmováni, takže již od útlého mládí jsou na společnost lidí zvyklí. Někteří bývají sice upoutáni za nohu, většina z nich se však pohybuje v indiánských vesnicích volně. Již před poslední světovou válkou existoval černobílý film z „dlouhého“ indiánského domu, někde v pralese, který ukazoval, jak děti krmí velkého papouška a tukana, kterého potom vyhodí do vzduchu, aby odlétl na nejbližší strom. Tito velcí arové v podstatě nemají mnoho přímých nepřátel. Kromě harpyje pralesní, velkého dravého ptáka s nejsilnějšími pařáty na světě vůbec, by je mohl dokázat ulovit snad jen opravdu velký had. A to jen v takovém případě, kdyby se mu podařilo aru uchopit za hlavu, aby nemohl použít svůj velký zobák. Zobák všech arů je nástroj budící úctu. Kdyby jej pták použil v sebeobraně proti vám, mohl by způsobit opravdu vážné zranění, snad i ukousnout celý prst. Nikdy jsem však o takovém vážném zranění ani neslyšel. Arové dobře vědí, jak vážná zranění by mohli svým ošetřovatelům způsobit, proto asi nepoužívají ani při obraně plnou sílu svého zobáku. Sílu v zobáku mají opravdu velkou. Na výstavě v botanické zahradě, kde bývají různí velcí arové vystavováni jako atrakce často, jsem jim pro svoji vlastní zábavu kupoval para ořechy. Je opravdu něco zázračného pozorovat takového aru, kterému dáte něco tak pevného, jako je právě ořech para nebo pecka broskve či nektarinky. Nejprve si dar přidrží nohou, aby jej potom v zobáku začal převracet a hledal rovinu, ve které pecka puká při klíčení. Pak teprve stiskne, aby si vzápětí pochutnával na jádru. Vždycky na jeho umění myslím, když do takového ořechu mlátím kladivem, přesto mi to moc nejde. Před třiceti lety jsem přicestoval do Dunajské Stredy, k tehdy asi největšímu chovateli papoušků u nás, Zdeňku Pichlíkovi. Fotografoval jsem tam papoušky pro Milana Vašíčka. V jedné části voliér, v jejich zadní části, měl volně puštěného araraunu. Snažil jsem se nějak vyfotit jiné papoušky ve venkovní části voliér, což tohoto ptáka nějak zaujalo. Najednou mi seděl na levém rameni. Snažil jsem se ho nějak zbavit, ale kdepak. Jakmile jsem k němu vztáhl ruku, syčel a hrozil zobákem. Majitel odešel, byl jsem tam sám, s tím votravou na rameni, který měl navíc ostré drápy a potrhal mi jimi i košili. Zjistil, že jsem nějakej měkota, tak mě tahal za vousy a za ucho, čemuž jsem se příliš nebránil, protože to bylo lepší než být potom bezouška. Ven jsem s tím lotrem jít nemohl, mohl by uletět, a tak jsem jenom volal o pomoc. Když se konečně vrátil jeho majitel, osvobodil mě opravdu rázně. Vzal pořádné březové koště a milého aru jím srazil na zem. Ukázalo se, že milý ara nevynechá jedinou příležitost, aby si zahrál na pána. Většinou však stačilo ukázat to koště, aby si svoji zlomyslnost rozmyslel. Toho koštěte se bál.

Ptáci Nového světa

Všichni arové jsou ptáci Nového světa. Jsou to velcí tropičtí papoušci, v převážné míře obyvatelé pralesů. Ačkoliv se naučí i mluvit, jejich hlas není nijak příjemný. Směle jej mohu označit za řev. Naštěstí nejsou po většinu dne hlasově aktivní, má to však svoje výjimky. Ozývají se i v přírodě hlavně před soumrakem, kdy se chystají hřadovat. Podle Zdeňka Vogela nocují arové často společně na silných větvích pralesních velikánů zalezlí mezi epifytické bromelie a jiné rostliny. Dokonce je tam i domorodci lovili tím způsobem, že je sráželi do připravených pytlů. V naprosté tmě to musel být pěkný adrenalin, jak by se řeklo dnes. Právě podle jejich hlasů se dalo vytipovat, kde budou asi nocovat. Při ranním rozbřesku následuje pak obvykle další koncert. S tím, že arové budou občas příšerně řvát, musí každý chovatel počítat. Někdo třeba podlehne kouzlu ochočených ptáků, když vidí, jak svému majiteli způsobně sedí na rameni, nechají se drbat v peří za krkem, nechají se brát do rukou a strčit třeba pod svetr, aby nahoře vylezli, to je však jenom v čase, kdy na ně máte čas. Kdy máte vy chuť si s nimi hrát. Většinou však čas na ně ani chuť si s nimi hrát mít nebudete. Potom se vaší pozornosti budou dožadovat. Většina z nich, pokud je necháte samotné doma, bude řvát. V panelovém domě bude jejich řev slyšet od sklepů až nahoru do posledního patra. Dříve většina ptáků pocházela z přímých dovozů z jejich vlasti. A zase převážná většina takto dovezených ptáků byla domorodci uměle dokrmená mláďata. A tady se dostáváme k jejich výchově, která byla pochopitelně různá. Jak si kdo ptáky vychoval, takové je potom i měl. Mohl mít způsobně vychované jedince do společnosti, právě tak jako rozjívené fracky. Vždyť to známe. Výchova je zatraceně důležitá, nejen pro zvířata, ale i pro lidi. Zbavit se nějakého rozjíveného fracka potom nebývá vůbec jednoduchá záležitost. Ačkoliv velcí papoušci nejsou nikdy lacinou záležitostí, může se stát, že se jich jejich majitel, zpočátku zasažený nadšením, nakonec rád zbaví docela zadarmo. V Německu existuje dokonce takové jako odkladiště takto zapuzených původních miláčků, zoologická zahrada Weilrod poblíž Frankfurtu nad Mohanem.

Jak Ara ararauna žije?

Většina těchto velkých papoušků se může dožít poměrně vysokého věku. Ne sice sta let, jak se mezi lidmi traduje, ale jsou opravdu dlouhověcí. Alderton uvádí průměrný věk pro araraunu padesát let. Pokud si jej tedy pořizujete, musíte i s tímto počítat. S tím pak souvisí i věk potřebný k dosažení jejich dospělosti. Pořídíte-li si mladé ptáky, bude trvat řadu let, než vám začnou hnízdit. Protože většina těchto ptáků nebyla z počátku v Evropě držena v párech, nebylo také běžně dosahováno jejich odchovů. U nás bylo sice dosaženo odchovu araraun již začátkem minulého století, nejsou to však ověřené zprávy. Teprve zoologická zahrada v Brně odchovávala pravidelně ararauny. Chovný pár získali výměnou v roce 1960 a první hnízdění zaznamenali o tři roky později. Ptáci vyváděli mláďata pravidelně po dobu patnácti let a samice nesla vejce ještě o tři roky později. Chovatel Mlček z jižní Moravy odchovával ararauny pravidelně po řadu let. Jeho chovný pár začal hnízdit až po osmi letech a hnízdil potom úspěšně třináct let. Pražský KPEP se v té době zajímal o koupi jednoho ptáka pro výstavní účely, který by byl klubovým majetkem a tím pádem k disposici pro každou výstavu klubem pořádanou. Což se ovšem nepodařilo, protože odchovy byly beznadějně dopředu zamluvené. Od těch dob se však již odchovy těchto velkých papoušků začaly množit. Někteří chovatelé, kteří ptáky odchovávají, dávají přednost odchovům vlastními rodiči. Arové většinou odchovávají svoje mláďata spolehlivě. Někde se nedají vnějšími vlivy v podstatě nijak rušit. To je třeba příklad zoologických zahrad. U soukromých chovatelů může být všechno jinak. Ptáci mají více soukromí. Potom třeba vedle u sousedů uspořádají oslavu narozenin spojenou s ohňostrojem a máte po odchovu. Proto více chovatelů dává přednost odchovu umělému. Umělý odchov může probíhat různě. Můžete odebrat vejce a dát je do umělé líhně. V takovém případě se můžete dočkat i takzvané náhradní snůšky, kterou již můžete ptákům ponechat. Nebo můžete odebírat až vylíhnutá mláďata, když máte pocit, že je rodiče nekrmí, anebo krmí jen málo a mláďata jsou neduživá. U čerstvě vylíhnutých mláďat musíte zajistit stabilní vyšší teplotu, kterou jim jinak zajišťuje jejich matka, když je zahřívá vlastním tělem. Podehřátá mláďata špatně tráví a mohou uhynout. Jejich umělé krmení nijak složité není. Dnes se prodávají speciální směsi, které se jenom rozředí vlažnou vodou, a mláďata se krmí pomocí injekční stříkačky vhodné velikosti buď přímo do volete zavedenou hadičkou, anebo do zobáku. Hadičku musíte umět šetrně zavést, při krmení do zobáku musíte dávat pozor, aby se mládě nezalklo. Potom musíte umět odhadnout správnou teplotu této kaše. To však máte u kojenců to samé. Krmil jsem injekční stříkačkou i miniaturní astrildy a teplotu zkoušel na svém očním víčku. Starší mláďata papoušků pak lze krmit i lžičkou, asi od doby, kdy prohlédnou.

Od jižní Panamy až po sever Paraguaye

Ararauny žijí v Jižní Americe Ararauny žijí v Jižní Americe od jižní Panamy až po jih Brazílie a sever Paraguaye. Jsou to lesní ptáci, kteří se zdržují nejraději v galeriových lesích podél vodních toků. Hnízdí v dutinách stromů, kterých je sice v takových starých porostech požehnaně, ovšem málokterá je volná. Tady totiž vládnou stromoví mravenci, kteří mají většinu takových dutin obsazené. Ararauny jsou sice schopné si nějakou dutinu vykousat sami, má to však zřejmě určité zásady. V každém případě si dutiny upravují tak, že jejich dno je vystláno rozkousanými třískami dřeva. Činí se pilně i ve voliérách. V první řadě musíte mít voliéru zhotovenou velmi bytelně. Obyčejné pletivo nestačí. Mistrně najdou slabší místečko a pletivo rychle rozpletou. Osvědčily se svařované sítě používané ve stavebnictví a teprve ty potažené opět svařovaným pletivem. Kostra samozřejmě kovová, dřevěná neodolá. Hnízdní budky musí být přiměřeně velké, raději mají hluboké. V přírodě často hnízdí v kmenech zbylých po uražené koruně nějaké palmy. Dnes koupíte jak budky vyrobené přímo ze starých, silných kmenů, tak i vyrobené z prken. Dáváme přednost tvrdému dřevu, nejlépe dubovému s dvojitým dnem a oplechovanými okraji. Ani tak nemáte záruku, že nebudete během chovné sezóny potřebovat dvě budky. Ptáci někdy budku spolehlivě rozeberou do poslední třísky.. Jsou to lesní ptáci, kteří se zdržují nejraději v galeriových lesích podél vodních toků. Hnízdí v dutinách stromů, kterých je sice v takových starých porostech požehnaně, ovšem málokterá je volná. Tady totiž vládnou stromoví mravenci, kteří mají většinu takových dutin obsazené. Ararauny jsou sice schopné si nějakou dutinu vykousat sami, má to však zřejmě určité zásady. V každém případě si dutiny upravují tak, že jejich dno je vystláno rozkousanými třískami dřeva. Činí se pilně i ve voliérách. V první řadě musíte mít voliéru zhotovenou velmi bytelně. Obyčejné pletivo nestačí. Mistrně najdou slabší místečko a pletivo rychle rozpletou. Osvědčily se svařované sítě používané ve stavebnictví a teprve ty potažené opět svařovaným pletivem. Kostra samozřejmě kovová, dřevěná neodolá. Hnízdní budky musí být přiměřeně velké, raději mají hluboké. V přírodě často hnízdí v kmenech zbylých po uražené koruně nějaké palmy. Dnes koupíte jak budky vyrobené přímo ze starých, silných kmenů, tak i vyrobené z prken. Dáváme přednost tvrdému dřevu, nejlépe dubovému s dvojitým dnem a oplechovanými okraji. Ani tak nemáte záruku, že nebudete během chovné sezóny potřebovat dvě budky. Ptáci někdy budku spolehlivě rozeberou do poslední třísky.

Samce od samice okem nerozeznáte

Jistou potíží při sestavování párů je skutečnost, že samce od samice okem nerozeznáte. Dnes se sice provádějí testy DNA, nejsem si však jist, jestli jsou absolutně spolehlivé. U velkých ptáků jsou sice spolehlivější, ovšem u těch drobných jen asi na 50 %. Ptáky rozlišíte spíše podle jejich chování a to chce čas a hodně zkušené oko. O tom, že ptáky nepoznáte, hovoří jedna historka z výstavy. Seděl tam ararauna, který se neustále nechal od návštěvníků drbat za krkem, a to zvláště od jednoho z pořadatelů. Jeho majitelka si však dobře uvědomovala, že se v tom skrývá zrada, a nakonec dojednala výměnu. Najednou seděl v kleci jiný a už se hrnul onen z pořadatelů, který však o výměně nic nevěděl. Milý ararauna, místo aby nastavil hlavičku, udělal raf. Sice krev netekla, zato pořadatel zařval tak silně, že se ten ara musel stydět. Vždycky si musíte dávat pozor, komu podáváte prst …

Domácí chov a výstavy

V posledních letech se můžeme s těmito ptáky mezi chovateli a na výstavách setkávat stále častěji. Souvisí to jednak s větším počtem jedinců držených již nikoliv jako společníci, ale přímo za účelem jejich rozmnožování. To vyžadovalo určitý čas. Čas potřebný k přirozenému koloběhu. Jestliže se odhaduje, že pohlavní dospělosti dosahují ararauny až ve čtvrtém roce života, přičemž hnízdit začínají obvykle až v osmém roce, nemůžete vybudovat prosperující chov ze dne na den. Proto jsou to stále ptáci hodně drazí a jejich odchovy je nutné považovat za kus chovatelského umění. Také trpělivosti. Jenže právě trpělivost je nejvyšší známkou chovatelského umu.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře