Derby 2010 v Ebersbachu

Derby 2010 v Ebersbachu
Vítězná zebřička.
Vítězná amadina diamantová.
Vítězná japonská chůvička.
Nejlepší šedá zebřička.
Chůvička japonská nugátová.
Předání cen vítězi výstavy.
Obsah
  1. Derby chovatelů drobných exotických ptáků
  2. Bylo se na co dívat
  3. Vítězové celkem v osmnácti soutěžních třídách
  4. Japonské chůvičky a amadiny
  5. Soutěžící dodávají ptáky ve vlastních klecích

O letním slunovratu se rok láme do své druhé poloviny, aniž bychom si to v denním shonu nějak uvědomovali. Obyvatelé našich krajů, kteří tu byli před námi, o tom věděli své. Také chovatelé ptáků mohou v tuto dobu již první výsledky odchovů hodnotit, i když chovná sezóna dále pokračuje. Hlavní přehlídka odchovů a jejich hodnocení přijde sice až na podzim, ale právě o slunovratu tady máme první soutěžní výstavu, která otevírá letošní rok. Je to sice pořád taková spíš novinka, která se ve světě chovatelů drobných exotických ptáků prosazuje jen pomalu, zdá se však, že tento projekt se nakonec ujal.

Derby chovatelů drobných exotických ptáků

V letošním roce jsme jeli od Prahy na sever v tuto dobu již po sedmé. V saském Ebersbachu se konalo Derby chovatelů drobných exotických ptáků, zaměřené ovšem jen na několik, v podstatě jen domestikovaných druhů. Vítězové jsou vyhlašováni v šesti kategoriích. Jsou to v první řadě zebřičky, potom Amady Gouldové, japonské chůvičky, rýžovníci, Amadiny diamantové a pásovníci. My jsme zvyklí soutěžit na takzvaných soutěžních výstavách. V Ebersbachu to ovšem ani moc výstava není, jde spíše o setkání chovatelů těchto ptáků, spojené s jejich posuzováním. Zúčastnění, ani neříkám vystavovatelé, spíše soutěžící, musí dodat ptáky ve vlastních výstavních klecích. To je základní prvek těchto moderních soutěží. Pro pořadatele je to základ, může takovou soutěž uspořádat bez větších potíží. My jsme pořád spíše zvyklí, že klece vlastní pořadatel výstavy. To je dědictví minulé doby. Tenkrát neexistoval žádný výrobce výstavních klecí, chovatelé sami neměli dostatek finančních prostředků, aby si klece pořídili, a nakonec si je ani nemohli vyrobit, protože nebyl dostupný materiál na jejich zhotovení. V dnešní době sice některé problémy přetrvávají, především s uskladněním těchto klecí, je však rozdíl v tom, jestli skladujete třeba šest nebo několik set takových předmětů. Vývoj pokračuje a na západ od nás jsou již nabízeny výstavní klece buď skládací, anebo na jedno použití. K nám se něco podobného zatím nedostalo. Jediným problémem je, že výstavní klec musí být jednotná, aby všem soutěžícím byly zajištěny stejné a rovné podmínky soutěže. Nejširší obci chovatelů asi taková soutěž moc neříká, avšak pro takové, kteří se specializují na určitý druh ptáků a jejich šlechtění, je soutěžní porovnávání nezbytné. U ptáků musíte každého porovnávat s druhým, protože srovnávací vzor je jen málo souměřitelný. Pokud bychom si i vyrobili model a posadili jej do klece, stále bude jen neživý, kdežto jeho živý protějšek bude neustále v pohybu a již tím vznikají chybičky ideálního vzhledu. Největší omyly vznikají ve skutečné velikosti, protože ptáka nemůžete změřit. Doma se vám váš chovanec zdá obřího vzrůstu, když jej posadíte do výstavní klece a porovnáte s konkurencí, najednou zjistíte, že jste do soutěže vyslali trpaslíka. Zkušení chovatelé tohle všechno již znají, a proto se také stále častěji těchto klání zúčastňují. Ebersbach má pro naše chovatele více než vhodnou polohu. Z Prahy jste tam autem mnohem rychleji než na hodně místech u nás. A dokonce již při volbě trasy si můžete ověřit míru starého myšlení. Z Prahy na sever se jezdívalo směrem na Českou Lípu, přes Mělník. Romantická cesta. Letos jsme se zeptali počítače. Odpověděl, že máme jet na Liberec, a měl pravdu. Cesta trvala jen dvě hodiny a chlup. Všechno se to koná v takovém větším penzionu na nevelkém kopečku. Jmenuje se to tady Felsenmühle, což je Skalní mlýn. Skály ovšem nehledejte. Já sám se odtud do skončení výstavy nikam jinam nedostanu, takže mohu vidět a fotografovat jen jedno panorama. Je zvláštní a stále mě přitahuje. Staré a nové. Kostel a větrné elektrárny. Přístup se ovšem mění. Zpočátku jsme ještě spořádaně ukazovali svoje pasy, dnes nepoznáte, kudy hranice vede. Na zpáteční cestě si dopřáváme trochu zábavy a jedeme jinou trasou. Tady vede hranice někudy plynulou městskou zástavbou a nedá se poznat, jestli jste v Německu nebo doma. Tady je hospoda, nápis ovšem dvoujazyčný, až najednou na rohu kamenný, vietnamský krám s trpajzlíkama. Hurá, jsme doma! Nejdřív všichni přihlašují ptáky a já čekám na svoji práci. Mají tady na chodbě dva opravdu bytelné a měkké fotely, tak si dopřávám knížecího odpočinku. Potom se posuzuje, načež se čeká na katalog a já se opět na chvilku měním v knížete. Jakmile je katalog hotov, následuje krátký ceremoniál s předáním cen a vyhlášením vítězů a hned potom se to všechno rozprchne.

Bylo se na co dívat

Celou tuto atrakci pořádá společně AZ, AEZ spolkové země Sasko, klub chovatelů astrildovitých ptáků Horní Lužice, za přispění německého klubu chovatelů amad Gouldové a v neposlední řadě za spolupráce pražského KPEP. Organizuje se to na základě německého standardu a jeho seznamu výstavních tříd, což umožňuje dokonalý přehled. Mají zřejmě pro tyhle účely i počítačový program, který zase umožňuje vypracování dokonalého katalogu výsledků. Znáte pořadí ve všech výstavních třídách, znáte vítěze tříd, skupin, i vyšších sloučených skupin a také vítěze celé výstavy. Za každé vítězství se přidělují body a ten, kdo jich získá nejvíce, vyhrává výstavu. Dokonce evidují úspěšnost i za celé období konání tohoto Derby. Vítěz výstavy získává největší pohár a také mohutnou šerpu, tak velkou, že by se jí dal dekorovat i vítěz Velké pardubické. V přízemí je i restaurace, ovšem řízky mají s omáčkou, to my tedy nemilujeme. Tolik tedy o akci a její atmosféře. Soutěže se v letošním roce zúčastnilo celkem 28 soutěžících a z toho bylo 9 našich, což je o jednoho méně, než by byla třetina. Celkový počet ptáků nelze v rychlosti zjistit, protože čísla klecí jsou přidělována při příjmu ptáků a nejsou dále řazena vzestupně, ptáci jsou seřazeni podle druhů a barev do výstavních tříd beze změny čísla klece. Nezbývá než hledat v katalogu nejvyšší číslo, které by mělo představovat počet ptáků. Našel jsem číslo 258. Výstavních tříd bylo potom podle katalogu 43, což tedy představuje počet druhů a barevných variací. Z toho 20 výstavních tříd vyhráli naši. To je menší chlup než polovina celé výstavy. Celkovým vítězem se pak stal a ozdoben byl mamutí šerpou Tomáš Osoba z Plzně. Původně jsem tuto ceremonii ani fotit nechtěl, když ovšem byl touto dekorací ozdoben český krk, musel jsem tedy fotoaparát pozvednout k oku. Za několik vítězství ve třídách a skupinách obdržel celkem 19 bodů, což znamenalo prvenství na celé výstavě. V celkovém pořadí od začátků soutěže, oni říkají věčném pořadí, na tom také nejsme nijak špatně, když na druhém místě se drží Milan Vančura, Tomáš Osoba se již propracoval na páté místo. Šesté místo pak stále drží Zdeněk Veselý, který také kdysi nesl na krku onu šerpu, v současnosti však již od exotických ptáků zběhl k holubům. Za naše barvy vyhrál soutěž japonských chůviček Tomáš Osoba a soutěž amadin diamantových Milan Vančura. Nejsilněji obsazená byla soutěž zebřiček.

Vítězové celkem v osmnácti soutěžních třídách

Byli vyhlášeni vítězové celkem v osmnácti soutěžních třídách. Přesně polovinu potom vyhrály naše barvy, tedy devět tříd. Byly to tyto výstavní třídy: samci šedí – Radek Strnad, samci světlehřbetí – Ivan Hájek, samci dominantně pasteloví – Milan Pekhart, samice skořicové – Ivan Hájek, samice bílé – Milan Pekhart, samci isabeloví – Milan Vančura, samci černolící – Milan Vančura, samci oranžovoprsí – Milan Pekhart a samice isabelové – Josef Halada. Celkovým vítězem soutěže zebřiček se stal samec bělobřichý (pinguin) německého chovatele Rüdigera Dollinga. Vyfotografoval jsem jej. Svou velikostí se téměř vyrovnal předepsanému standardu, to jsem pomocí modelu poměřoval. Po odečtení drobných chyb by tento pták musel získat asi 92 až 93 bodů, kdyby se tedy skutečně bodovalo. Tady se uváděl pouze predikát, takže byl vorzüglich, což znamená výborný. V převodu na body to znamená nejméně 90 bodů. Drobné minus měl v držení těla, které má být vzpřímenější. Další drobné chyby vykazoval v barvě a kresbě. Příčné pruhování nad ocasem má být výraznější a i kresba boků má být trochu bohatší a lépe kreslená. Tím chci říci, že i nejlepší pták celé výstavy nemůže být zcela bez chyb. Zaujaly mě také zebřičky v základní šedé i skořicové barvě. Vyfotografoval jsem vítězného šedého samce, kterého přivezl Radek Strnad. Svou velikostí opět dosahoval téměř parametrů vyžadovaných standardem. Špičkové zebřičky v dnešní době přesahují svou velikostí amadiny diamantové, což u přírodních ptáků je právě naopak. Přece jenom jsou takto velcí ptáci příliš těžcí na to, aby současně zaujímali i správný postoj. Často mají nohy poněkud od sebe a dosedají břichem až na bidlo. Může to být způsobeno i menší trénovaností takových ptáků. Je však vždy nutné rozlišovat, jestli je pták tlustý, anebo skutečně kulturisticky narostlý svalovec. To je samozřejmě rozdíl. V obou případech může vypadat velký, bohužel skutečné svaly pod opeřením nerozeznáte. Tento vítězný šedý samec mohl být ještě o kousíček lepší, kdyby lépe držel svůj ocas. Ideálem je, když pták sedí na trochu vztyčených nohách a ocas drží mírně vzhůru nad osu těla. Vykazuje drobné chybičky i v kresbě. Vrchní krovky ocasní, které u zebřiček téměř překrývají ocasní rýdovací péra, mají nést výrazné, pravidelné, černobílé pruhování neboli zebrování. U tohoto ptáka je viditelná v horní části poněkud nepravidelná kresba, což je známka, že u jeho předků se vyskytovala černoprsá mutace. Ta se totiž mimo jiné vyznačuje podélnou kresbou nad ocasem. Co do počtu vystavených ptáků i jejich kvality je v každém případě výstava v Ebersbachu jedna z největších a nejlepších v pohodlném dosahu našich chovatelů specialistů. Každý může litovat, že se alespoň nepřijel podívat, když už se nerozhodl soutěžit.

Japonské chůvičky a amadiny

Oddělení japonských chůviček bylo také silně obsazené. Je zajímavé, že tito uměle vytvoření ptáci, které drží kdejaký chovatel drobných exotů, se v soutěžní podobě na výstavách objevují v menším počtu oproti jiným ptákům. Vyšlechtit dokonalou chůvičku nejde jen tak mimochodem. Navíc nejvíce šancí na vítězství mají chůvičky v barvě tmavě hnědé, totiž v barvě, která je nejblíže k barvě hypotetických předků. Tak tomu prostě je a bylo tomu tak i tentokrát v Ebersbachu. Soutěž vyhrál Tomáš Osoba s tmavě hnědou chůvičkou, kterou jsem vyfotografoval. Byly tady velmi dobré chůvičky i v barvě rezavé a potom byly k vidění i barvy nedávno ještě velmi módní, jako jsou světle i tmavě šedé. Dokonce i chůvičky nugátové, což je variace jen obtížně dosažitelná ve výstavní kvalitě a také málokdy k vidění. Tak zajímavou expozici chůviček jsem již dlouho neviděl. Amady Gouldové. Nepřepočítával jsem sice staré katalogy výstav, ale mám takový dojem, toto oddělení bylo tak silně obsazeno, že byste marně u nás hledali výstavu, která by se mohla Ebersbachu vyrovnat. Určitě nebyla taková konkurence v Lysé nad Labem. Vítězové byli vyhlášeni celkem v jedenácti soutěžních třídách. Naše barvy vyhrály pět tříd. Celkovým vítězem byl vyhlášen černohlavý pták modré mutace. Jeho mutační barva mu hlavně zajistila jeho celkové vítězství. Jestliže je mutační pták na úrovni ptáků přírodně zbarvených co do velikosti a dokonalosti postavy, dostává řekněme půlbodovou přednost, jelikož mutační ptáci jsou téměř vždy menších postav. Na fotce celkového vítěze nemám, nespolupracoval, nezdařilo se. Naše barvy pak ovládly přírodně zbarvené ptáky, když vyhrály všechno, kromě žlutohlavých samců. Ing. Václav Podpěra představil vyrovnanou kolekci, kde mu jen u černohlavých samců sebrala vítězství paní doktorka L. Nečasová.
Zbylá dvě oddělení, totiž pásovníci a amadiny diamantové, nebyla tak silně obsazena. Byli k vidění jak ptáci v přírodních barvách, tak i ptáci mutační. Amadiny diamantové vyhrál celkově Milan Vančura se stříbrnou mutací. Tuto barvu řadí německý standard mezi takzvané nové mutace, takže jedno vítězství zbylo i pro Tomáše Osobu v kategorii mutací starších. Byl to žlutozobý pták. U pásovníků mutačního vybarvení vyhrál potom Milan Vančura.

Soutěžící dodávají ptáky ve vlastních klecích

Byla to soutěž zajímavá a poučná. Abych nezapomněl. Jednu připomínku za závěr. Soutěžící dodávají ptáky ve vlastních klecích. Předpokládá se, že klece jsou čisté a samozřejmě předpisových rozměrů. Jestliže pták sedí ve špinavé kleci, dokonce třeba i zkrvavené po nějakém zranění, vylučuje se ze soutěže. Nezapomeňte! Je to i vaše vizitka! Do divadla se také nechodí v montérkách a holínkách z kravína. Nad tímhle se často u nás přivíraly oči, protože jsme chápali, že pořadatel nestačil vyčistit několik stovek klecí, aby vypadaly jako z cukru. Tohle by měla být další výhoda vlastních klecí. Dovedu si sice představit, že u nás se může něco takového stát, proto je potřeba myslet na to dopředu. Dejme tomu si soutěžící půjčí klubové klece a nestačí je umýt. Pořadatelé zatím neztratili svoje odhodlání, a jak jsem zaslechl, tato soutěž bude i v příštím roce. Přesné datum si sice nepamatuji, nevadí. Bude to zase v neděli okolo slunovratu. A ze školy všichni víme, kdy to bývá. Udělejte si čas, je to docela příjemný výlet.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře