Měkkožraví chovanci našich voliér - Ledňáčkovití

V dnešním díle si představíme první čeleď řádu srostloprstých (Coraciiformes) a tou jsou ledňáčkovití (Alcedinidae). Jelikož je velká většina druhů z této čeledi vázána k vodě a pojídání ryb (či jiných vodních živočichů), jedná se o velmi málo chované ptáky. V našich voliérách tak najdeme pouze tři zástupce. Dva pocházejí z australské zoogeografické podoblasti. Třetí z nich pak má mnohem širší rozšíření.

Ledňák modrokřídlý

(Dacelo leachii)
Jedná se o velkého, zavalitého zástupce ledňáčkovitých ptáků Austrálie a Nové Guiney. Má velkou hlavu, krátký krk a tupě ukončený ocas. Zobák je relativně dlouhý a robustní. Hlava je zbarvena krémově s hnědými proužky. Křídla a kostřec jsou modré. Hrdlo je bílé a spodní partie těla jsou vzorovány světlými oranžovohnědými proužky. Záda jsou hnědá. Běháky jsou šedé. Spodní část zobáku je žlutavá, horní tmavá. Jeho celková délka se pohybuje až okolo 40 cm. Oproti jeho blízkému příbuznému ledňákovi obrovskému (Dacelo novaeguineae) je menší, postrádá tmavou masku, má více modrá křídla a (obvykle) světle zbarvené oči. Také hlas je drsnější než u ledňáka obrovského. Vyskytuje se u něj dosti výrazný pohlavní dimorfismus. Samec má ocas modrý, samice rezavý, s příčnými černými proužky. Jinak jsou si obě pohlaví podobná. Mláďata mají na hlavě bledší proužky s tmavým mramorováním. V severozápadní části Austrálie pak najdeme poddruh D. leachi cliftoni, který se liší žlutějším opeřením.
Vyskytuje se od jihu Nové Guiney po většinu pobřežních a příbřežních oblastí severní Austrálie. Zde obývá např. Jižní Queensland, Top End až po oblast Shark Bay na západním pobřeží. Na celém svém území je obecně rozšířený až běžný. V Červené knize IUCN je řazen mezi druhy blízko ohrožení. Poprvé byl pro vědu objeven v roce 1770 Sirem Josephem Banksem. Ten jej však zaměnil s leďňákem obrovským, a tak byl popsán až v roce 1826 pány Nicolasem Aylwardem Vigorsem a Thomasem Horsfieldem. Druhové jméno v odborném názvosloví získal po anglickém zoologovi jménem William Elford Leach. Anglické jméno (Kookaburra) je odvozeno z tradičního pojmenování aboriginců.
Počet poddruhů, které vytváří, je nejasný, ale většinou autorů jsou uváděny čtyři.
1) D. l. leachii (Brisbane až Broome)
2) D. l. cervina (Melville Island a přilehlá pevnina)
3) D. l. cliftoni (regiony Pilbara a Hamersley v severozápadní Austrálii)
4) D. l. intermedia (jih Nové Guiney)
Obývá tropické a subtropické otevřené lesnaté oblasti, bažinaté porosty, dřeviny Melaleuca ericifolia, porosty podél břehů vod a farmářské oblasti.
Živí se širokou škálou bezobratlých a obratlovců. Požírá hlavně hmyz, ještěrky, obojživelníky (během vlhčích měsíců), ryby, raky, štíry, pavouky, hady, kroužkovce a malé ptáky a savce během zbytku roku. Po „kontrolovaném pádu“ s otevřeným zobákem je kořist sebrána ze země. Zobák má speciální rýhu (žlábek) na horní čelisti, který ledňákům pomáhá s držením kořisti. Po návratu na větev větší kořist zabíjí tlučením o větev, a poté je kořist sežrána. Zvláštní péči při zabíjení pak věnují hadům. Vývržky a nestrávená potrava je nacházena pod „pozorovacími“ větvemi, hřady a hnízdy. Hnízdí v dutinách stromů nebo v termitištích postavených na stromech. Dutina je obvykle vysoko až 25 m. Průměr hnízdní dutiny bývá obvykle 50 cm. Snáší 2 až 5 (obvykle 3) bílých vajec, která jsou inkubována 26 dní. Mláďata pak v hnízdě zůstávají po dobu 36 dní. Obvyklé je u nich využívání tzv. helperů při hnízdění, což jsou většinou mláďata z předchozího hnízda. Jejich rodinné skupiny jsou obvykle větší než u ledňáků obrovských a čítají až 12 členů. Tento druh je v poslední době stále častěji chován i u nás. Chová jej Zoo Lešná, Olomouc, Praha a Ostrava. V těchto zařízeních jsou i úspěšně odchováváni. Podle jejich zkušeností je počet jedinců ve skupině opravdu zásadní. Při chovu skupiny pozorovali větší chuť do hnízdění, než u jednotlivě chovaného páru. Ke krmení využíváme širokou škálu krmného hmyzu, dále myši (holata i dospělé), ryby, ale také vnitřnosti, z nichž jsou nejpoužívanější kuřecí srdíčka. Z těch můžeme, spolu s tvarohem, vařenými vejci, sušenými krevetami a dalšími ingrediencemi, připravit „droždí žír“. Dále podáváme granule, směsi pro měkkožravé ptactvo a také plody. K zimování samozřejmě vyžadují temperovanou ubikaci.

Ledňák obrovský

(Dacelo gigas)
Přirozeně se vyskytuje ve východní Austrálii, introdukován byl do jihozápadní Austrálie. Tento pták je natolik známý, že popisovat jej zde je zbytečné. Je dlouhý přibližně 45 cm. Samec se samicí jsou zbarveni stejně, ale samice bývají větší a mají v opeření méně modré barvy. Jako první jej popsal francouzský přírodovědec Johann Hermann v roce 1783. Jako druhové jméno použil novaeguineae, které je používáno také dodnes. V anglickém jazyce je nazýván „Chechtavý Kookaburra“. Jeho volání totiž opravdu silně připomíná smích a slyším v něm i ony slabiky „kukabura“, které pojmenovali aboriginci. Rozšířen je na celé východní Austrálii, a krom jihozápadní Austrálie byl introdukován také do Tasmánie, na Flindersovy a Klokaní ostrovy. Mezi lety 1866 až 1880 byli přivezeni také na Nový Zéland, avšak zde přežili pouze na ostrově Kawau, kde žijí dodnes. Ve volných rodinných skupinách (3 až 4 jedinci, pár + pomáhači) obývá lesnatá území, není tedy nijak významně vázán na vodu, a krom pití ji ke svému životu vůbec nepotřebuje. Pták je to stálý, a během roku obývá stejné území. Chováním jsou klidní, agresivita se projevuje obvykle pouze při určování hierarchie ve skupině. Ta je mezi mladými ptáky určována jakýmisi tréninkovými zápasy, kdy se ptáci drží za zobák a přetahují se. Stejně jako ostatní ledňáčci loví z vyvýšené pozorovatelny (společný znak u mnoha srostloprstých). Jeho potravou jsou různí savci velikosti myši, velký hmyz, ještěrky, malé druhy ptáků a mláďata v hnízdech, ale nejvíce je přizpůsoben k lovu hadů. Na rozdíl od předchozího druhu tedy nejsou v jeho potravě zastoupeny ryby. Preferuje především malou kořist, ale dokáže ulovit a pozřít i velké jedovaté hady.
Jejich tok je podobný jako u australských ptáků laločnatek (Anthochaera). Samice při něm zaujímá žebravý postoj a ozývá se hlasem mláděte. Samec jí pak přináší potravu. Obvykle začínají hnízdit v říjnu a listopadu, ale může se protáhnout až do letních měsíců. Snáší obvykle 3 vejce (ve dvoudenních intervalech) do dutiny stromu (až ve výšce 30 m). Poměrně často si vybírá dutiny blahovičníků kulatoplodých (Eucalyptus globulus) a dalších. Inkubační doba činí 24 až 26 dní. Po vylíhnutí jsou mláďata holá a slepá, ale již přibližné velikosti jako dospělí ptáci. Mláďata mají po vyklubání na horní čelisti zobáku zejk (háček), který po opeření zmizí. Pokud mají mláďata nedostatek potravy, mohou tímto háčkem zabít nejslabšího sourozence. Zobák je zpočátku černý, kostěnou barvu získá zhruba ve třech měsících stáří. Také využívá hnízdních pomáhačů, kteří dospělému páru pomáhají lovit a starat se o mláďata, obvykle jsou to mladí samci z předchozích hnízdění. Pohlavní dospělosti dosahuje v jednom roce. V současné době je u nás chován poměrně „hojně“. Najdeme jej sice pouze v Zoo Jihlavě a Plzni, ale je chován také u několika soukromých chovatelů, kde je i odchováván. Pozorný čtenář Fauny si jistě všiml inzerátů, které jsou zde poměrně pravidelně umísťovány na podzim. K chovu přistupujeme podobně jako u předchozího druhu, můžeme ale do krmné dávky zařadit více masité složky.

Ledňáček proměnlivý

(Todiramphus chloris)
Jedná se o středně velký druh ledňáčka, který patří, stejně jako předchozí druhy, do podčeledi Halcyoninae – „stromoví“ ledňáčci. Je dlouhý 22 až 29 cm a váží 51 až 90 gramů. Jeho zbarvení přechází z modré na zelenou, zatímco spodní část těla může být zbarvena bíle až žlutohnědě. Na krku má bílý límec, podle kterého dostal v některých jazycích (např. angličtina) své jméno. Některé poddruhy mají bílý až žlutohnědý pruh přes oko, jiné mají pouze bílou uzdičku (místo mezi okem a zobákem). Zobák je jasně černý se žlutou základnou spodní čelisti. Samice mají tendenci být zelenější než samci. Nedospělí ptáci jsou matnější než dospělí a mají šupinaté znaky na krku a prsou.
Ozývá se širokou řadou zvuků, které se liší i geograficky. Nejtypičtější hlas je několikrát se opakující hlasité, drsné a kovově znějící volání. Jeho oblast rozšíření je opravdu obrovská, rozprostírá se od Rudého moře přes jižní Asii a Oceánii až do Polynésie. V takto rozlehlém území vytváří až 50 poddruhů! Vyskytuje se v pobřežních oblastech, nejčastěji v mangrovových porostech. Najdeme jej také v zemědělských oblastech, otevřených lesích, na loukách a v zahradách. Zejména na ostrovech zasahuje i hlouběji do vnitrozemí. Nejzápadnějším poddruhem je T. c. abyssinica ze severovýchodní Afriky, kde obývá mangrovové porosty v Eritreji, ale vyskytuje se i v Súdánu a Somálsku. Dále na východ se vyskytuje ohrožený poddruh T. c. kalbaensis, jehož populace čítá 55 párů, možná méně. Jeho výskyt je téměř výhradně omezen na oblast Khor Kalba v SAE, ale hnízdění bylo zaznamenáno i v oblasti Khor Shinass v Ománu. Další poddruhy se vyskytují lokálně kolem pobřeží Indie a Bangladéše a na Andamanských a Nikobarských ostrovech. V jihovýchodní Asii a Indonésii je hojně a široce rozšířen, a zasahuje zde i hluboko do vnitrozemí. Podobně se vyskytuje na Nové Guineji a v severní Austrálii, kde se vyskytuje od zálivu Shark Bay v západní Austrálii do severovýchodního Nového Jižního Walesu. Na ostrovech v Pacifiku je obvykle běžný v řadě pobřežních a vnitrozemských stanovištích s vodou. Různé poddruhy obývají Bismarckovy ostrovy, Šalamounovy ostrovy, Vanuatu, Fidži, Tonga, Americkou Samou, Palau a Severní Mariany. Nejoblíbenější stravou jsou malé druhy krabů, ale požírá i hmyz, kroužkovce, měkkýše, krevety, žáby, ještěrky a malé ryby. Potravu loví z pozorovatelny. Po spatření kořisti se za ní ponoří do vody a vynese ji zpět na pozorovatelnu. Větší kořist zde ubije o větev. Nestravitelné zbytky jsou vylučovány jako vývržky. Hnízdí v „dírách“, kterými jsou buďto přirozené stromové dutiny, nebo dutiny, které si sami ptáci vyhloubili v trouchnivějících stromech, termitišti nebo hlinitých březích. Samozřejmě využívá také opuštěné dutiny datlů. Hnízdní dutinu nijak nevystýlá. Obvykle snáší od 2 do 7 zaoblených bělavých vajec. Inkubaci i péči o mláďata obstarávají oba rodiče. Mláďata zůstávají po vyklubání v hnízdě přibližně 44 dní. Často má dvě snůšky v jednom roce. V chovech se jedná o naprostou raritu, kterou u nás vlastní pouze Zoo Plzeň. Vzhledem ke způsobu života, který je silně svázán s vodou, je jeho chov mnohem obtížnější, než u předchozích druhů. Ve voliérách je nejlepší vybudovat umělý potok s větším jezírkem, kde musí být zajištěná dokonalá filtrace. Krmení je podobné jako u ledňáků, jen bychom měli více zařadit ryby. Skvělým doplňkem jsou i máčené krevety (suché zakoupíme například u firmy Podstufka). Krom granulí pro měkkožravé je vhodné podávat i granule pro rybožravé ptáky, například od firmy Lundi. Na zimu samozřejmě vyžaduje temperovanou ubikaci.