Měkkožraví chovanci našich voliér Zoborožci 3
Toko Deckenův
(Tockus deckeni)
Na první pohled se samec podobá samci toka rudozobého (Tockus erythrorhynchus), ale při bližším pohledu rozdíl samozřejmě poznáme. Samci především chybí černá skvrna na spodní čelisti zobáku a navíc má výrazně světlou krémovou špičku až celou přední polovinu zobáku. Dalším rozdílným znakem je černý pruh na okrajích čelistí. Nápadným rozdílem je také opeření křídel. To je u tohoto druhu zcela černé, bez bílých skvrn. Je u něj vyvinut nápadný pohlavní dimorfismus. Samice má zobák kratší, ale především jej má zcela černý. U zobáku je také, na rozdíl od toka rudozobého, více vyvinut hřeben na horní čelisti. V přírodě si jej můžeme splést s tokem Jacksonovým (Tockus jacksoni), který je často považován pouze za poddruh toka Deckenova – vytváří tedy jeden až dva poddruhy. Ten se liší opeřením křídelních krovek, které má totožné s tokem rudozobým.
Vyskytuje se od střední a východní Tanzánie přes Keňu do Etiopie a Somálska.
Do stromové dutiny samice snáší 2 až 3 bílá vejce. V lidské péči je doporučována dutina s vletovým otvorem o rozměrech 12,5 cm na výšku a 7,5 cm na šířku.
Je samozřejmě všežravý a pojídá především hmyz, plody a semena. Dle zahraniční literatury bychom jim v chovech měli podávat z ovoce papáju, cukrové melouny, borůvky (zde však pozor na železo), banány a jablka. Denně pak podáváme živou potravu, jako jsou cvrčci nebo mouční červi. Rádi mají také myší holata a malé dospělce hlodavců, ale ty bychom měli nabízet pouze dvakrát až třikrát týdně.
Jinde než u soukromníků jej můžeme vidět v Zoo Dvůr Králové nad Labem a Olomouc.
Toko žlutozobý
(Tockus flavirostris)
Na první pohled se podobá tokovi rudozobému, ale jasným rozdílem je zobák. Ten má více vytvořený hřeben a navíc má zcela jinou barvu. Ta může být žluto-oranžová až jasně žlutá. Okraj čelistí zobáku je černý. Na rozdíl od ostatních, u nás chovaných druhů toků má i jasně žlutou duhovku. Při toku můžeme vidět zrudlou holou kůži, která se však liší u různých poddruhů. U jednoho ji má na krku i kolem očí, u druhého zase jen na krku. Celkově je situace v jeho systematice značně nejasná a někde uváděné poddruhy jsou jinde uváděny jako samostatné druhy a naopak. Například dle Soustavy a českého názvosloví ptáků z roku 2003 nevytváří poddruh žádný.
Vyskytuje se v Džibutsku, Eritreji, Etiopii, Keni, Somálsku, Súdánu, Tanzánii a v Ugandě. Najdeme jej pak na savanách, kde obývá křoviny a okraje lesů.
Hlavní složkou potravy je hmyz a jiní bezobratlí. Živí se také malými plody. Z živočišné potravy loví dokonce i malé hady, drobné ještěry a savce. Na zemi nebo na větvi si je přidrží nohou a ubije je zobákem. Často se vyskytuje v blízkosti mangusty jižní (Helogale parvula), kde sbírá hmyz, který mangusty vyplaší.
Do stromové dutiny snáší 2 až 6 vajec, na kterých samice sedí 24 dní. Odchov mláďat pak trvá dalších 40 až 45 dní.
Velice sporadicky je chován u soukromníků a ze zoologických institucí jej chová Zoo Dvůr Králové nad Labem, Lešná a Praha.
Toko šedý
(Tockus nasutus)
Zbarvení tohoto druhu se zcela liší od zbarvení všech tří předchozích druhů (toko rudozobý popsán v minulém díle). Převážně, jak název napovídá, je zbarven šedě. Hlava, křídla a ocas jsou zbarveny tmavěji než spodní část těla. Po obou stranách hlavy se mu nad okem táhne bílý pruh a bílý je také od krku na zádech, ten je však viditelný zpravidla jen za letu. Zobák je černý, má malou přilbici (přesto však největší ze všech uvedených toků) a na horní čelisti také krémový vodorovný pruh. Zobák je ale i dále zbarven velice „pestře“. Na spodní čelisti má totiž šikmé krémové pruhy. Samice má pak zobák ještě krásnější. Krémová je u ní i přilbice a má cihlově červenou špičku zobáku. Vytváří dva poddruhy.
Vyskytuje se relativně běžně v celé subsaharské Africe a zasahuje také na Arabský poloostrov. Konkrétně jej najdeme v oblasti od Mauritánie po jižní Afriku, kde je běžný v Zimbabwe, Botswaně, severní Namibii, Mozambiku, severním JARu a v jihoafrické provincii KwaZulu–Natal. Zde obývá širokou škálu různých biotopů od lesnatých savan a lesů, lesů miombo (porosty bobovitých dřevin rodu Brachystegia) až po suché „trnité savany“, zahrady a plantáže.
Samice snáší na začátku období dešťů (říjen až listopad) do stromové dutiny 3 až 5 bílých vajec, která inkubuje 24 dní. Vejce snáší s odstupem 1 až 7 dní, a snesení celé snůšky může zabrat 6 až 10 dní. Dutinu mladí opouští za 43 až 49 dní a několik týdnů ještě zůstávají s rodiči. Sama samice se pak z dutiny vybourává, když je nejstarší mládě ve věku 19 až 34 dní. Hejna většinou nevytváří, preferuje život v páru nebo solitérní.
Potrava je převážně živočišná. Živí se hlavně ptačími vejci a holaty, hmyzem, hlodavci a žábami, ale pojídá také plody. Potravu získává především na stromech a keřích. Hmyz chytá i za letu, loví také ale i na zemi. V jeho potravě byly zaznamenány následující složky: hlodavci, stromové žáby, pavoukovci, hmyz (z něj především rovnokřídlé, brouky, housenky a můry). Z rostlinné složky pak byl pozorován při pojídání fíků, plodů myrhovníků (Commiphora) a dle literatury také arašídů.
V soukromých chovech se začíná objevovat čím dál častěji a chová jej Zoo Dvůr Králové nad Labem a Olomouc.
Obecně pro tyto druhy platí stejné podmínky jako u chovu zoborožce rudozobého (Tockus erythrorhynchus), takže podrobnější informace najdete v předchozím čísle Fauny. Chovány jsou však tyto druhy nepoměrně méně.
