Jsem chovatelem? Část pátá

Někde v předchozí části jsem již naznačil, jaké druhy ptáků prošly mými klecemi. Přesto jsem nezmínil všechno. U nás v dřívějších časech byste sotva našli chovatele ptáků, který by v nějakém časovém úseku neměl doma kanáry. I já jsem je po nějaký čas choval. Dokonce i chovatelé, kteří se později stali pojmem v jiných disciplínách, měli před tím kanáry.

Na startovní čáře kanár?

Třeba ve své době nejúspěšnější chovatel andulek Ota Šťastný začínal svou dráhu u kanárů. Myslím tím kanáry barevné, protože ti zpěvní jsou jako chovatelská disciplína důsledně oddělováni, i když to všechno má mnoho společného. A dokonce některé zvyky z chovu zpěvných kanárů přešly pak do chovu kanárů barevných, i když tady neměly tentýž smysl. Chov kanárů zpěvných se u nás rozvinul dříve než chov kanárů šlechtěných pro barvu svého opeření. Při chovu zpěvných kanárů byla samicím přisuzována méně důležitá role než samcům, což bývalo vyjádřeno i cenou. Samice byly prodávány až za čtvrtinovou cenu samců, což se zpočátku přenášelo i do chovu barevných kanárů, kde to ovšem nemělo opodstatnění. Možná, že i tohle způsobilo menší úspěšnost našich chovů oproti jiným zemím, kde je chov velmi rozšířený. Třeba v Německu, Holandsku, Belgii, Itálii nebo ve Španělsku. Tam všude je chov barevných kanárů tou nejrozšířenější disciplínou, zatímco u nás je popelkou. U nás doma vedou na celé čáře papoušci. Kanáři jsou mnohem méně prodejní než papoušci, což je asi další příčinou jejich menší obliby. Kanáři se dají chovat na menším prostoru než papoušci, třeba i na zasklené lodžii panelákového bytu, ovšem to je vždy jen malochov. Pokud chcete kanáry chovat na té nejvyšší úrovni, musíte šampióny vybírat z většího množství ptáků a také jim poskytnout v mladém věku možnost většího proletu, aby mohli zesílit. Že je u nás chov barevných kanárů popelkou, se dá doložit celkem snadno. Na každoročních světových šampionátech C.O.M. soutěží barevní kanáři v sekci D, která má celkem 136 výstavních tříd (podle šampionátu v Bad Salzuflen), což znamená, že je vyhlašováno 136 mistrů světa. Pokud si vzpomínám, tak z našich chovatelů se stal mistrem světa jen Karel Svoboda. A udělal to tenkrát hodně promyšleně, když se zúčastnil ve třídě méně obsazované. V nejsilněji obsazovaných třídách, jako jsou třeba lipochromoví červení kanáři, jsme absolutně bez šancí. Potvrzuje to následující historka. Posuzoval jsem zebřičky na světovém šampionátu v roce 1982 v belgickém Roeselare. Průvodcem ptáků byl Ing. Ždimera a posuzovatelem zpěvných kanárů J. Tikovský. Cestovali jsme společně. Když jsme předali české ptáky organizátorům, přišel za námi italský průvodce ptáků Luigi Savoia, kterého jsme znali ze šampionátu v Olomouci. Měl jednu vynikající vlastnost, mluvil dobře rusky. Ptal se nás, jestli jsme přivezli české červené kanáry. Ano! Já vám je najdu. Podotýkám, že to bylo ještě před posuzováním, takže je nemohl hledat pomocí katalogu. A byla tam stěna z více jak tisíce červených kanárů. Našel je bezpečně, protože horší tam již nebyli. Že chov barevných, ale i postavových kanárů je u nás popelkou, dokládá také skutečnost, že všechny výše jmenované země, a k nim je nutné připočítat ještě třeba Anglii nebo Švýcarsko, mají svá národní plemena postavových kanárů, která také nesou jejich jména. Třeba mnichovský, německý chocholatý, belgický hrbáč, severní Holanďan, španělský, bernský, Norwich, skotský hrbáč, italský Gibber a další národní plemena. Neexistuje však žádné české plemeno.

Červený faktor

Někdy v začátku sedmdesátých let jsem získal jednoho červenoachátového samce kanára, vynikajícího vzhledu, kterého mám dodnes před očima. A že tedy budu dělat ještě barevné kanáry. Dneska se tomu musím smát. První rok se mi nepodařilo sehnat jakoukoliv samici tmavé řady, i třeba bez červeného faktoru. Z nouze, aby ten samec nestál, jsem mu dal samici světlé řady. To nejde. Vždycky se vám budou objevovat světlá péra v ocase nebo letkách, což je ovšem hrubá chyba. Zcela výjimečně se to stát i nemusí, ale tato chyba se následně objeví někde v další generaci. Dodnes se vypráví historka, jak na jedné výstavě se objevili jinak výborní kanáři běloachátoví, měli však některá péra v ocase nabarvená, na což posuzovatel přišel. Proto se právě tvrdě trestají chybějící ocasní péra. Je předpoklad, že na jejich místě byla původně péra nevhodně zbarvená. Ten původní samec, kvůli kterému jsem se nakonec do kanárů pustil, byl především vynikající v základní, lipochromové barvě, kterou měl skutečně rozloženu ve stejném tónu po celém těle. V dalších sezónách jsem pak již sehnal i tmavé samice, ovšem nic světoborného to nebylo. Také veškerá mláďata ani zdaleka neodpovídala kvalitě svého otce. Většinu těch lepších jsem si sice ponechával pro další pokusy a zkoušel dávat toho samce i na jeho dcery, ale na vnučky již nedošlo. Jeden chovatel támhle z Nového Strašecí jej uviděl, a že jej musí mermomocí mít. Byl tak neodbytný, že jsem mu jej nakonec dal, hlavně proto, abych měl pokoj. To byla zásadní chyba, protože jenom přes tohoto samce jsem měl šanci se někam dopracovat. I u zpěvných kanárů se tvrdí, že jejich chov se děje v kruhu, vracíte se k základu kmene a nová krev se musí přidávat se zatraceným rozmyslem. Pak jsem se dostal na šampionát v roce 1975 v belgickém Mechelenu a měl možnost vidět chov několikanásobného mistra světa Dr. Druyarda. Tady mně došlo, že trápení s barevnými kanáry, v podmínkách, s jakými jsem zápasil, nemá v podstatě žádný smysl. Viděl jsem tam na sto chovných samců, a to jen v několika příbuzných mutacích, každý seděl ve vlastní kleci a voliéry plné odchovů. Účastníci šampionátu tam hojně jezdili nakupovat a já byl svědkem toho, jak jeden z nich platil za kanára 150 dolarů. Ti Belgičané nám tenkrát věnovali celou kolekci chovných párů kanárů zcela zadarmo, jako dar pro posílení našich chovů. Ta kolekce skončila tenkrát támhle v České Lípě. Na mě to udělalo takový dojem, že jsem chov barevných kanárů zcela zrušil. V dnešní době, kdy situace je zcela odlišná, bych možná o takovém kroku neuvažoval. V první řadě je vždy možné nedokonale vybarvená mláďata dát do „výkupu“. I odbyt těch lepších je dnes mnohem vyšší, než býval. A v neposlední řadě můžete získat vhodné protějšky na zahraničních burzách nebo se spojit s chovateli přes internet. To jsou nesrovnatelně lepší podmínky, než byly dříve. Chov barevných kanárů je opravdová sportovní disciplína, kde musíte postupovat se skutečným rozmyslem. Německé stránky chovatelů barevných kanárů také začínají heslem, že chov barevných kanárů znamená myslet na generace dopředu. Mít dneska takového kanára, asi bych jel třeba na burzu do Regio Emilia a koupil tam takových pět samic příhodného vzhledu. Dostat se v dnešní době k příznivějším výsledkům má rozhodně větší šanci než dříve. Jestliže v dnešní době se paleta barev u kanárů nedá srovnávat s tím, co tady bývávalo, tak největší zásluhu na tom má světový šampionát v roce 1980 v Olomouci. Hodně zahraničních chovatelů tady svoje ptáky prodalo, vlastně hluboko pod cenou, anebo všelijak věnovalo. Já jsem dostal třeba růžového samce A, který byl hodnocen 88 body. Měl jsem jej asi měsíc a říkal si: nezačni zase blbnout! Tak jsem jej věnoval panu Křížovi do zoologické zahrady, který tenkrát růžové kanáry měl. Já jsem se lapil na něco jiného. Italský průvodce mně řekl, jestli chci dva páry postavových kanárů Fife-fancy. Dal jsem mu totiž dva křížence královského zvonohlíka s kanárem. Nepřijmout to, by bylo neuctivé, tak jsem kývnul. Nakonec se ukázalo, že jeden chovatel začal sbírat veškeré postavové kanáry, kteří byli na šampionátu k dosažení. A že ti Fife–fancy jsou jeho. Tomu Italovi to bylo trapné, tak nakonec vyjednal dělení. Mně jeden pár a ten druhý tomu dalšímu zájemci. To bylo jen málo krve, zvláště proto, že ten druhý tam pak použil kanára s červeným faktorem, což se nesmí. A že prý to neudělal. Ta červená tam byla vidět i v dalších generacích. Dával jsem tenkrát na šampionát tři jednotlivce a vsadil se, že jeden z nich bude pro ten červený faktor, který tam jako nebyl, vyloučen, což se také stalo. Pro ten okamžik jsem byl vítěz. Za dva roky jsem pochopil hloubku svojí blbosti. Řekli mi tenkrát: důkazem, že tomu nerozumíš, je, že ti vyloučili kanára pro červený faktor! Himllaudón, dyť jsem ho tam dal schválně, abych dokázal, že tam ten faktor je! No nic, spolknul jsem to. Tito postavoví kanáři mají být malí ptáci s výrazně tvarovaným tělem. 

Border, Border–fancy nebo Fife–fancy?

Ideálem je, aby na velké kouli, která představuje tělo, byla ještě jedna malá, která představuje hlavu. Tohoto typu jsou dvě plemena. Velký kanár Border nebo Border–fancy a jeho malý protějšek Fife–fancy. Větší plemeno Border je starší, vzniklo někdy koncem devatenáctého století na pomezí mezi Anglií a Skotskem. Odtud je i jeho jméno, které znamená hraniční kanár. Toto větší plemeno je více ceněno než novější menší plemeno. Těžký Border však často trpí nesprávným postojem, často si ulevuje a lehá na bidélko. Zmenšenina Bordera vznikla opět ve východním Skotsku a jméno Fife je jméno zdejšího kraje. Za rok vzniku je dnes všeobecně považován rok 1957. Jde tedy o plemeno relativně mladé. Zpočátku Fife nevykazoval dokonalejší linie těla než Border a od běžných barevných kanárů se lišil spíše jen menší velikostí těla a potom „zaškrceným“ krkem. Zdaleka nedosahoval tak dokonale kulovitého tvaru těla jako Border. Proto bylo nutné čas od času přikřížit k Fife opět Bordera, což však bylo na úkor velikosti. Někdy v devadesátých letech byl však Fife natolik jako plemeno stabilizován, že se objevují skutečně nádherní jedinci. Já jsem se dostal k těmto kanárům, jak jsem již řekl, v roce 1980. Jako výchozí materiál byli tito ptáci vlastně to nejlepší, k čemu jsem se mohl vůbec dostat. Samice byla mistrem světa v jednotlivcích s hodnocením 91 bodů. Zbarvením byla podle nomenklatury používané u barevných kanárů žlutočerným (zeleným) ptákem se strukturou opeření intenzivní A. Samec měl hodnocení 88 bodů a byl typu B–neintenzivní. Nebyla to ta nejvýhodnější varianta. Lepší je, když je samec typu A a samice typu B. To je však obtížné, ptáci typu A dosahují téměř vždy lepších parametrů ve tvaru těla, proto v některých zemích předepisuje standard pro oba typy opeření samostatné výstavní třídy. Výhodu mají i samice, které jsou drobnějších postav než samci. Ačkoliv ten pár kanárů, který jsem vlastnil, byl jeden z nejlepších a také velmi harmonický, odchoval mi velký počet potomků, opravdu vynikající byl jenom jeden. S ním jsem pak na světovém šampionátu v roce 1984 v německém Pirmasens získal třetí místo v jednotlivcích a bronzovou medaili. No, zas až tak moje zásluha to nebyla, protože ten chovný pár byl původní, italský. Obvykle jsem jej hnízdil třikrát do roka. Mám někde ještě záznamy, ale hledat to nehodlám, mladých ten pár dal více jak čtyřicet. Do kategorie šampiónů se však dal zařadit jen jediný. Zpočátku jsem vyměňoval mladé s tím druhým chovatelem, to však skončilo, když zjevně používal do chovu barevné kanáry a navíc s červeným faktorem. Pro nedostatek kvalitní krve šla kvalita zjevně dolů. Zaškrcený krk se ukázal dostatečně dominantním prvkem, to se udrželo, ovšem nedařilo se udržet malou velikost. Zkusil jsem přikřížit zvonohlíky zahradní a dokonce získal i jednoho křížence plodného v první linii, druhá linie byla však zase neplodná. Ještě v roce 1986 jsem posílal jednoho nadějného ptáka na šampionát do Vídně, bohužel to nevyšlo. Ve Vídni nebyli ptáci vystavováni v předepsaných klecích, s tím jsem nepočítal. Držel jsem jej před šampionátem v předpisové kleci, která mě stála 30 marek, a pták nakonec seděl v kleci pro barevné kanáry, což mělo za následek, že se snažil dívat nahoru a vytahoval tak tělo do délky. Přesto skončil na 89 bodech, tedy těsně pod hranicí šampiónů. 

Konec Fife v mých klecích

V devadesátých letech jsem pak již nesehnal nic kloudného pro oživení krve. Tak jsem se zase rozhodnul, že to vzdám. Měl jsem sice několik ptáků, kteří vzdáleně připomínali Fife, nebylo to však ono. Pak v roce 2002, myslím, že to tak bylo, bylo to v roce, kdy Němci přešli na euro, jsem přijel na burzu do bavorského Straubingu. Hned zkraje haly tam byl jeden Fife, dokonalost sama. Stál 30 Eur. Majitel se bavil s nějakým kamarádem, a jak jsem již držel peníze v ruce, tak mi vrtalo hlavou. Do čeho zase lezeš, penzisto? Vždyť je to jenom jeden pták. A co ti asi dá s tím odpadem, co ti zůstal? Tak jsem si řekl, že to obejdu, a když se vrátím a ten pták tam bude, tak jej musím koupit. Udělal jsem kolečko, trochu rychleji a vrátil se. Nebyl tam, byl příliš dobrý, než aby jej někdo nekoupil. Nakonec jsem si oddechl. A to byl konec Fife v mých klecích. Pak jsem měl ještě slzu v oku, když jsem viděl v roce, tuším 2005, na šampionátu DKB v Hofu vítězného Fife. Tak to vám byl ale krasavec. Myslím, že v současnosti již Fife svou dokonalostí v liniích těla překonávají své větší příbuzné. Jsou také jedním z nejhojněji chovaných plemen postavových kanárů.