O chovatelství, barevných kanárů pak především

O chovatelství, barevných kanárů pak především
Bělohnědý kanár – 1980 Olomouc.
Bělohnědý phaeo 1980 Olomouc.
Kanár pravidelná straka Domino.
Kanár červený neintenzivní B–český typ 1978.
Kanár oranžový A–1976.
Odpad od phaeo 2010.
Odpad phaeo – kresba zad.
Kanár červený A–Brno 2009.
Kanár červený CII phaeo - Brno 2009.

Chovatelství, právě tak jako život sám, má takové dvě zásadní linie. Dovolil bych si je sám pro sebe pojmenovat jako konzervativní a volnomyšlenkářskou. Ta konzervativní se snaží něco známého dotáhnout k co největší dokonalosti a ta volnomyšlenkářská se snaží dosáhnout něčeho nového, něčeho, co svět ještě neviděl. Řekl bych, že ta konzervativní linie je pracnější, úpornější a ne vždy oceňovaná, na skutečnou špičku se podaří vystoupat málokomu.

Ta volnomyšlenkářská linie je spíše pro lidi impulzivní, takový ten jižní typ. Konzervativní linie má docela přísné zásady, zvláště okolo věcí, které se prostě nedělají, když jsou proti pravidlům hry. Neříkám, že konzervativci jsou snad svatí, i tady se podvádí o sto šest. Volnomyšlenkáři pak někdy používají některé postupy, aby dosáhli nějakého cíle, nebo z prosté zvědavosti, které mají konzervativci již z podstaty věci zakázány. Ta volnomyšlenkářská linie může přinést skutečně zajímavé novinky, ale také nemusí. Může přinést i záporné věci, když jsou někteří méně soudní. Nedávno jsem se setkal s několika chovateli zpěvných kanárů, a tak jsem si osvěžil několik málo věcí, které o této náročné disciplíně vím. Mně je uzavřena pro vadu sluchu. Dědeček, cizelér Emanuel Mallý, si dával ruku stočenou do trychtýře k uchu, aby lépe slyšel. Měl dvě dcery, obě hluchý jako poleno. My jsme tři bráchové, všichni hluchý, že si na nás vymýšlejí vtipy. A tuhle si můj starší potomek nechal zkoumat sluch a hele, už je napůl hluchej. Tak to asi bude vada dominantní, působící bez rozdílu na pohlaví. Tím se vysvětluje, proč u nás v rodě nikdo nechoval kanáry na zpěv, avšak k jejich chovatelům chovám bezmeznou úctu. Tu úctu k této disciplíně však také chovám proto, že má přesné metody postupů a hodnocení výsledků, které se v podstatě nemění. Alespoň si to myslím. Jenže i tady se objevili volnomyšlenkáři.
Zpěvní kanáři se dělí v zásadě na tři skupiny. Totiž na kanáry harcké, kteří převažují, španělské kanáry timbrados a pak v podstatě belgické kanáry malinois. Všechny tři skupiny musí zpívat podle předem daných not. Není to jednoduché to ty ptáky naučit a také je donutit, aby zpívali v daný okamžik. Podle vnějšího vzhledu je ovšem od sebe nerozeznáte. Volnomyšlenkáři proto přišli s nápadem ke zpěvným kanárům přikřížit kanáry barevné, potomky jihoamerického čížka ohnivého, který však zpívá jinak. A to těm barevným zůstalo. Od té doby si dávají konzervativci ruce na uši, aby nemuseli poslouchat zpěv těch barevných, který jim uši rve. A musí dávat bedlivý pozor, aby se jejich potomci omylem nevloudili do jejich chovů, kde by to mohlo napáchat asi pěknou paseku. Přitom zpěv harckých kanárů je šlechtěn směrem k dokonalosti několik století, což je zajisté úctyhodné. Ovšem červený, zpívající kanár je nejen příjemný na pohled, ale především lépe prodejný, což je komponent, se kterým musíte počítat.
U kanárů, kteří jsou šlechtěni především pro svůj co nejdokonalejší barevný vzhled, existují takové základní přístupy také. Konzervativní se snaží o co nejpřesnější vzhled podle dávno daných pravidel, volnomyšlenkářský se snaží najít stůj co stůj nějakou novou barevnou variaci. Oba postupy nejsou jednoduché, již jenom proto, že volnomyšlenkáři musí získat uznání konzervativců, že jde skutečně o něco nového, něco skutečně zakotveného, co lze opět šlechtit směrem k dokonalosti. Existuje totiž bezpočet všemožných kříženců, obvykle zcela neplodných. A pokud snad již náhodou plodní jsou, nelze jejich potomky odhadnout ani pomocí těch nejmodernějších genových kalkulaček. Nehledě na to, že ty kalkulačky mnohdy říkají holé nesmysly. V zásadě je totiž genetika ptáků převedena jen na matematickou metodu zvanou kombinatorika a mnohdy jen papouškována bez ohledu na známé skutečnosti. Jako příklad je možné uvést článek „O genetike netradične, ale vážne“ od Mgr. Michala Vojníka. Třeba za 2. „P“ tmavý melaninový × albino, Genotyp MM × mm, gamety M M, Mm Mm, m Mm Mm, Potomstvo bude: 100 % melaninový / albino (SF). Teorie tedy říká, že ze spojení tmavého melaninového ptáka, a to bez rozdílu typu melaninu s ptákem albino, budou potomci tmaví, štěpitelní na albino. Praxe je bohužel jiná. Z takového spojení jsou ve skutečnosti straky. Jednak jsem to sám kdysi zkoušel, zpočátku jen abych si staré zkušenosti ověřil, později proto, že jsem zase neměl vhodný protějšek. Tohle vám potvrdí kdejaký chovatel barevných kanárů. Protože to většinou vědí, tak to nedělají. Straky totiž nejsou chovatelským cílem, kromě zcela pravidelných strak. Takové však z chovů téměř zmizely. Kdysi bývaly doménou Švýcarů, kteří na to zřejmě měli potřebný kapitál. V případě pravidelných strak je totiž enormní odpad. Většina ptáků však jsou straky nepravidelné, které nejsou žádoucí. Ty opravdu pravidelné nejsou ani zdaleka geneticky stabilizované a asi nikdy nebudou. S nesmírnou trpělivostí a také finančním zajištěním by to docela dobře možné bylo, podle příkladů od holubů, kde některá plemena jsou opravdu téměř pravidelně kreslená. Třeba česká čejka kropenka, hotový zázrak přírody. Také proto genetiku nestuduji, i základní tvrzení bych si musel ověřovat a na to nemám ani prostředky, ani prostor a nakonec ani čas.
U barevných kanárů se stále ještě i v dnešní době objevují stále nové faktory, které ovlivňují jejich celkový vzhled. A také i tady dochází ke střetu dvou základních linií. Totiž té konzervativní a volnomyšlenkářské. A dochází tady i ke střetu teoretické genetiky a praxe. Konzervativní myšlenky říkají, že cílem je dokonalost a to bývají většinou jen prošlechtění jedinci, ti náhodní jen velice vzácně. Teoretická genetika říká, že pták může být vzhledu jen jednoho protějšku páření. Je-li samec třeba kanár červenočerný a samice červenoachátová, může být potomstvo buď červenočerné, nebo achátové, nic mezi tím. I na štěpitelných ptácích nic vidět není. Jenže to zase není pravda. Na exteriéru ptáků můžeme pozorovat znaky, které mít nemají, jsou to typické znaky toho druhého rázu. Třeba achátoví ptáci mají tmavé nohy a černé drápy, někdy jen zčásti, přičemž je mít nemají. Proto se posuzují, aby se odhalilo, nakolik se přibližují k předem předepsanému ideálu. Některé faktory působí jen společně s jinými, třeba dříve přídavný faktor „šedokřídlý“ společně s faktorem pastelovým. Dnes je tomu jinak a faktor „šedokřídlý“ je veden jako samostatný druh neklasického melaninu. Dříve jste kanáry s přídavným šedokřídlým faktorem T sotva dokázali odlišit od pastelových, dnes vás šedokřídlí kanáři praští do očí na dálku. To je prostě vývoj. Nakonec i u světlých lipochromových červených kanárů došlo k vývoji. V takzvaném určovacím klíči býval jako mezistupeň uveden i kanár oranžový. Dnes již není. Že by snad neexistoval? Ovšemže existuje, avšak vzhledem k všeobecnému dobarvování červených kanárů syntetickým karotenem jsou dnes i kanáři, kteří k tomu vlastně nemají všechny vlohy, mají jen vlohy poloviční, svým vzhledem téměř plnohodnotní. Ovšem cílem jsou kanáři, kteří mají jen vlohy pro červenou barvu, žádnou vlohu pro žlutou. Oranžoví tedy nejsou chovatelským cílem. V italských knihách o barevných kanárech najdete i červené kanáry bělokřídlé. Italové jsou spíše volnomyšlenkáři, Němci konzervativci. I náš původní standard je spíše konzervativní, vychází ze standardu německého a žádné bělokřídlé nezná. Proč asi? Je to prosté. Začnete-li pozdě krmit karotenem, máte bělokřídlé, nevybarví se jim letky. Máme snad zvýhodňovat chybu chovatelů? Naši kanáři červení, z časů před třiceti léty, bývali všichni v podstatě bělokřídlými. Ideálem je však červený kanár, který je po celém těle stejnoměrně vybarven ve stejném tónu barvy. Samozřejmě i na letkách.
Některé faktory zbarvení působí společně s jinými, a to i v případech, kde bychom to třeba nečekali. Jedním takovým příkladem je i faktor nazvaný phaeo, což je faktor měnící rozložení hnědého phaeo melaninu v každém jednotlivém péru a podle toho získal i svoje pojmenování. Mimo rozložení hnědého melaninu, způsobuje také zeslabení vlohy pro ukládání červené barvy. Červený phaeo není nikdy tak silně červený jako třeba hnědočervený nebo isabelově červený kanár. Melanin phaeo je ráz poměrně mladý. Objevil se poprvé v chovu belgického chovatele Jeana Pierra Ceuppense v roce 1964. Ukázalo se, že nejlépe opticky působí v hnědé řadě, kde způsobuje charakteristické kreslení na zádech, kde je hnědý melanin vytlačen na okraje pér a pták má charakteristické půlměsíčky. Jsou to opravdu atraktivní ptáci. Jenže tento melanin působí v každé řadě jinak. To způsobuje v současné době jaksi nemalé problémy. Náš původní standard připouští ještě melanin phaeo i v řadě černé, ačkoliv to odporuje logice věci, v současnosti pak na výstavách C.O.M. najdeme jen výstavní třídy phaeo. Uvažuje se jenom o phaeo hnědé řady. Rovněž němečtí posuzovatelé, se kterými jsem hovořil v Lysé nad Labem, potvrdili, že se uvažuje o phaeo melaninu pouze v hnědé řadě a takový melanin se šlechtí směrem k dokonalosti. Ptáci s phaeo melaninem v černé řadě se považují za nevýstavní, tímto směrem se nešlechtí. Cituji náš starý standard. „Tento faktor se dědí volně a je recesivní vůči klasickému melaninu. Je to faktor potlačující eumelaniny jako hnědý eumelanin a černý eumelanin. Zbývající phaeo melanin je žlutohnědý až červenohnědý. Samičky mají tuto barvu lepší a dokonalejší než samci. Oči všech ptáků jsou červené. Phaeo faktor působí na každou řadu tmavé skupiny jinak. U černé řady způsobuje čárkování, u hnědé řady srpovité lemování, u achátové a isabelové řady je melanin potlačen na minimum. Na povrchu per již není viditelný, a proto se nevystavuje jako phaeo, ale jako světlý s červenýma očima.“ Tolik tedy standard. Na okraj poznamenávám, že světlí s červenýma očima vznikají i jinými způsoby. Konzervativci říkají, že je to vlastně odpad, který je bohužel legalizován. Volnomyšlenkáři se domnívají, že jsou to atraktivní ptáci. Ačkoliv se tedy jak v rámci C.O.M., tak i v Německu neuvažuje o použití phaeo v černé řadě, nejsou to výstavní ptáci, jinde je situace odlišná. Italští volnomyšlenkáři takové ptáky zřejmě chovají. Dokazuje to jednak určité zhoršení kvality phaeo hnědé řady, kde se zhoršila srpovitá kresba, a potom i výskyt silně kombinovaných ptáků jako odpadu z chovu phaeo. Jednoho takového ptáka jsem fotografoval u jednoho chovatele kanárů phaeo, jehož chovný materiál pochází, přinejmenším zčásti, právě z Itálie. Schválně byl vystaven i v Lysé, kde jej německý posuzovatel vyřadil jako nevýstavního, což ovšem chovatel očekával. Víte, on každý fenotyp se popsat a rozeznat prostě nedá. Kdybych nevěděl, že ten pták pochází z chovu phaeo, mohl bych jej klidně vydávat i za křížence s konopkou, takovou měl kresbu zad. Chovatel si jeden čas i myslel, že jde o bělohnědého ptáka, což rozhodně nebyl. Byl sice výrazně hnědý na zádech a světlejší na spodině těla, ovšem měl také výraznou černou kresbu, tmavou špičku zobáku a hlavně tmavé drápky, což v žádném případě není znak ptáků hnědé řady. Zvětšení na fotografii odhalilo i přítomnost jak žluté, tak i dokonce červené barvy. Pouhým okem to na tak malém exponátu nemůžete rozeznat. Co všechno za vlohy v dnešních phaeo kanárech vlastně koluje, neví nikdo. Jejich chovatelé budou muset striktně dodržovat konzervativní linii šlechtění, aby se jejich vzhled opět zvedl.
Kanáry, u kterých byl použit phaeo faktor v černé řadě, jsem viděl již kdysi. Ti ptáci nápadně připomínali hnědé kanáry na fotografii připojené k článku Mgr. Vojníka v poslední Nové exotě. Byli ovšem šedí až černí, kresba naprosto shodná. Jelikož ti na obrázku byli nazváni jako jaspisoví jednofaktoroví, bude asi možné je brát jako novou mutaci, když jsou hnědí. Proto jsem si přečetl i text o vzniku jaspisů. Ten pokládám za čirou pohádku. O mezidruhové křížení při vzniku jaspisů určitě nejde. Nejsem mistrem světa ve skoku na špek! Podívejte se, červenou barvu se do kanárů sice podařilo dostat pomocí mezidruhového křížení, trvalo to však 50 let, než se objevily první výsledky a Aleš Paulin měl první chov červených kanárů. A trvalo pak nejméně dalších 30 let, než byli červení kanáři skutečně dostatečně červení, a dalších 20 let, než z klíče zmizela poloviční oranžová. To máte 80 až 100 generací kanárů a ještě musela pomoci náhoda. Kříženců s čížkem lesním jsem sám odchoval dost a jinde jich viděl stovky. Žádného plodného. A to se měly na vzniku podílet i další druhy jihoamerických čížků. Jenom když si spočítáte počet nutných generací, tak vám to jaksi nemůže vycházet. Já se tedy domnívám, že kanáři jaspisoví vycházejí z kanárů phaeo, o žádné křížení nejde. Jedno je jisté. Odlišné vybarvení ptáků je na světě, jde však o to, jak tento melanin definovat ve všech řadách, a také stanovit chovatelský cíl. Co vlastně chceme šlechtit? Kam mají chovatelé napřít své síly? Dočká se toto zbarvení své vlastní výstavní třídy na šampionátech C.O.M a tím vlastně mezinárodního uznání? Jsou pak dvoufaktoroví chovatelským cílem a jsou vůbec výstavními ptáky? Tohle nechci nijak předjímat. Vlastně jsem chtěl jen ukázat na skutečnost, že i v chovu barevných kanárů se mohou objevit ptáci, které nelze jen tak zařadit. Konzervativci je mohou považovat za odpad svého snažení, volnomyšlenkáři za vhodný materiál dalších pokusů a výbojů. Komu dát přednost? Na světě to nejlépe funguje tak, když je všechno jaksi vyvážené, to je starý poznatek.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

michalv

12.1.2013 16:04

Konzervatívci a voľnomyšlienkari v chovateľstve.smajlík



Keď som v roku 2009 napísal článok pod názvom „Rovní či rovnejší“, nebol mi uverejnený v jednom českom chovateľskom časopise vraj preto, že nebol dosť tolerantný voči určitým osobám, ktorých som tam uvádzal. Predpokladám, že i tento môj článok nebude uverejnený v tom samom periodiku a preto ho umiestňujem na webe.

V 15. storočí cirkev – inkvizícia, označovala určitých kazateľov, ktorí im neboli po vôli, za „voľnomyšlienkarov“ a neskôr, aby sa ich zbavila, lebo hrozilo, že si cirkev ľudia prestanú vážiť, ich prehlásila za kacírov a upálila ich na hranici. Takto skončil 6. júla 1415 Majster Ján Hus, ktorý pre svoje názory, ktoré ľuďom otvárali oči a ktoré cirkvi podkopávali autoritu, bol za živa upálený na hranici, ako kacír.

Som strašne rád, že nežijeme v 15. storočí, lebo neviem či by ma nestihol podobný osud. Presviedča ma o tom momentálna situácia v chovateľstve, kde sa mi zdá, že niektorí chovatelia, autori článkov i kníh, majú patent na rozum a nepripustia názor iných, resp. ho musia stále kritizovať a okomentovávať bez toho, aby pátrali po príčine, ako a prečo sa ten, ktorý názor objavil a plodnou diskusiou si navzájom vyjasnili jednotlivé skutočností a tak dali veci na pravú mieru. Ešte horšie na tom je, že kým názory slovenských chovateľov sú verejne a adresne kritizované českými kritikmi, tak názory nie každého českého chovateľa sa kritizujú otvorene a ak, tak len čiastočne, alebo viac-menej anonymne. Nechcem tu rozpútavať nacionalistické vášne, ale veľmi ma to mrzí, lebo k Čechám mám vrelý vzťah či už z dôvodu rodinných pút, ktoré ma tam viažu, alebo z dôvodu množstva priateľov, ktorých tam mám a s ktorými si dobre rozumiem. Ale i napriek tomu :

Dňa 22.01.2012 Petr Podpěra napísal na www.ifauna.cz zaujímavý článok, v ktorom moje tvrdenia potvrdzuje. Zaoberá sa práve chovateľmi, ktorých rozdelil na „konzervatívcov“ a „voľnomyšlienkarov“. Udáva, že kým „konzervatívci“ sa snažia niečo známeho dotiahnuť k čo najväčšej dokonalosti tak „voľnomyšlienkari“ sa snažia dosiahnuť niečo nového, čo tu ešte nebolo a preto pred „voľnomyšlienkarmi“ uprednostňuje tak smer „konzervatívny“. „Konzervativizmus“ z lat. slova conservare – zachovať, je príznačný pre ľudí, ktorí odmietajú zmeny, lipnú na starom a dávajú prednosť opatrnému alebo umiernenému správaniu. Myslím si, že jeho prirovnanie nie je správne, pretože „konzervatívci“ sa nemienia zaoberať zdokonaľovaním toho čo tu už je, ale sa správajú podľa skôr vyslovenej biblickej myšlienky : „Ako bolo na počiatku, tak nech je i dnes“. A preto si nemyslím, žeby v súčasnom chovateľstve mal prevládať práve „konzervativizmus“. Ak by tomu tak malo byť, tak by sme boli ešte stále v dobe, kedy boli na kanárskych ostrovoch objavené divo žijúce kanáriky a neexistovalo by toľko druhov kanárikov, ako je tomu v súčasnosti. Ale poďme po poriadku ďalej.

Vo svojom článku Petr Podpěra sa zaoberá, okrem iného, mojim článkom, ktorý som v minulosti napísal pod názvom „O genetike netradične, ale vážne“. Stále pripomínam a tak isto i teraz, že nie som ten chovateľ, ktorý genetiku ovláda na 100%, ale to čo viem mi zatiaľ postačuje pre moju chovateľskú činnosť. Nie som taký fundovaný, ako je napr. Walter Wiener, či nebohý Rudolf Sedláček alebo Jiří Klaška a mohol by som menovať i ďalších českých i slovenských chovateľov, ktorí sa v genetike cítia tak, ako ryba vo vode.

Petr Podpěra vo svojom článku poukazuje na mnou zostavený Punnetov vzorec vo vyššie citovanom článku, kde udávam :



2. „P“ tmavý melanínový x albino

Genotyp : MM x mm

Gamety : M M

m Mm Mm

m Mm Mm

Potomstvo bude : 100% tmavý melanínový/albino (SF),

a porovnáva to s matematickou kombinatorikou. Tak, ako je to vo všeobecnosti zvykom u väčšiny kritikov i P. Podpěra vytrhol daný príklad z kontextu, lebo sa mu to práve tak pravdepodobne hodilo. Zabudol napísať veľmi dôležitú vetu, ktorá Punnetovmu vzorcu (ktorý som ja ale nevymyslel) predchádzala a to : „Pretože gény obidvoch rodičov sa kombinujú náhodne, môžeme len odhadnúť, aké mláďatá budú výsledkom kríženia dvoch heterozygotných jedincov toho istého typu čo si môžeme vyjadriť pomocou Punnetovho vzorca.“ Vo vyššie uvedenom prípade sa síce nejedná o dvoch heterozygotných jedincov, ale tak, ako to na inom mieste uvádzam, v tomto prípade sa jedná o nepravé albino. Vieme, že nepravé albino (tak, ako ho uvádzajú viacerí autori) vzniklo spojením niekoľkých faktorov a to konkrétne opál v spojení s pastel, phaeo a satén (W.Wiener 1979). Podľa môjho názoru by nebolo možné takéto INO považovať za homozygotné. Možno, že som túto skutočnosť mal uviesť na začiatku daného príkladu a pravdepodobne by nebolo o čom polemizovať.

Jeho záver je, že potomci budú strakatí. Súhlasím s ním, ale len na 50% a to vtedy, ak by sa jednalo o pravé albino. Dovoľte preto, aby som odcitoval múdrejších od seba :

W.Wiener vo svojej knihe (rok vydania 1981) : Cizokrajní ptáci v klecích – kanáři a jejich kříženci, na str. 83-84 o mutácii „INO“ píše : „...Jsou to ptáci, u kterých se překrývají faktory a navzájem se natolik ruší, že jejich jednotlivé melaninové faktory již nejsou viditelné...

...Všichni tito ptáci mají červené oči a velmi často ještě pískově žluté, béžové nebo šedivé prachové opeření. Proto se podle základní barvy nazývali albino, lutino nebo rubino. Označení je však již zastaralé, protože se objevili práví albíni, lutini a rubini ... Tzv. červenooci nebo ino mají různé dědičné vlohy podle toho, od kterých kanárů pocházejí...“

Ale už v knihe : „Cizokrajní ptáci v klecích – 444 rad pro chovatele cizokrajného ptactva“ (rok vydania 1987) od toho istého autora na str. 168 o mutácii „INO“ sa dočítame : „...Mohou proto být bílí albíni, žlutí lutini nebo červení rubíni. Skuteční ino – kanáři existují zatím jen v teorii. Z našich chovů známe ptáky, u kterých se různé přídavné faktory navzájem v působení ruší, takže se již na fenotypu neprojevuji, v genotypu zůstavají ale zachovány.

Takový kanár vypadá sice jako ino, ale geneticky to je a zůstavá melaninový pták.

Tuto skutečnost je možné si ověřit. Pokusně zkřížíme ino s normálním žlutým nebo červeným kanárem a získají se samí strakatí kanáři,...“

Mohol by som ešte citovať o tejto skupine FK i zo štandardu z roku 1979, ale tam je to obdobné, ako v predošlých citáciách. Z uvedeného vyplýva, že v skupine „INO“ existujú v súčasnosti 2 INA a to pravé a nepravé. Pravé má prachové perie svetlé (biele) a nepravé tak, ako je to vyššie popisované, teda pieskové, béžové alebo sivé. Zjednodušene by sa dalo povedať, opakujem zjednodušene, že pravé INO je lipochrómový vták a nepravé INO je vták melanínový. Preto môj príklad by mohol byť pravdivý (i keď to na 100% netvrdím) pre nepravé INO. Kríženie melanínového vtáka s pravým INO dá straky, s tým je možné súhlasiť.

Keďže p. Podpěra je toho názoru, že : „...Také proto genetiku nestudují, i základní tvrzení bych si musel ovvěřovat a na to nemám ani prostředky, ani prostor a nakonec ani čas.“ Podľa toho jeho vysloveného názoru si myslím, že by bolo s ním ťažko o daných problémoch diskutovať.

V ďalšej časti svojho článku sa p. Podpěra zaoberá jaspisovými kanárikmi, preto odcitujem jeho text z jeho uverejneného článku na IFaune zo dňa 22.01.2012 :

„Kanáry, u kterých byl použit phaeo faktor v černé řadě, jsem viděl již kdysi. Ti ptáci nápadně připomínali hnědé kanáry na fotografii připojené k článku Mgr. Vojníka v poslední Nové exotě. Byli ovšem šedí až černí, kresba naprosto shodná. Jelikož ti na obrázku byli nazváni jako jaspisoví jednofaktoroví, bude asi možné je brát jako novou mutaci, když jsou hnědí. Proto jsem si přečetl i text o vzniku jaspisů. Ten pokladám za čírou pohádku. O mezidruhové křižení při vzniku jaspisů určite nejde. Nejsem mistrem světa ve skoku na špek!“

Tu by som rád p. Podpěrovi pripomenul, že ako človek a chovateľ pohybujúci sa medzi chovateľmi už niekoľko desiatok rokov, by si mal uvedomiť čo hovorí. Pripomeniem mu len takú maličkosť, že každý uznávací proces v rámci C.O.M. má niekoľko fáz, pokiaľ sa nová mutácia či plemeno uzná. Pred samotným uznávacím konaním šľachtiteľ, alebo šľachtitelia, sú povinní komisii predložiť podrobný popis šľachtenia predkladaného druhu a cieľ, ktorý si stanovili. Komisia zámer posúdi a potom schváli, resp. pripustí alebo nepripustí nového jedinca k uznávaciemu konaniu, ktoré má prísne pravidlá a trvá tri roky po sebe. Pokiaľ sa kritéria počas všetkých troch rokov po sebe nesplnia, uznávací proces sa preruší. Nemienim tu podrobne rozoberať čo všetko je k tomu ešte potrebné zo strany šľachtiteľov urobiť, nech si to každý, kto to potrebuje naštuduje z odborných pokynov pre uznávacie konanie v rámci C.O.M. Neviem preto, prečo mňa obviňuje z akejsi „pohádky“ o šľachtení jaspisových kanárikov. Ja som publikoval len skutočnosť, ktorú predložili šľachtitelia a ktorá je všeobecne známa. Táto skutočnosť bola publikovaná španielskymi šľachtiteľmi v odborných časopisoch. Možno, že ako člen Európskeho klubu jaspisových kanárikov o tom viem o niečo viac než ostatní chovatelia farebných kanárikov, ktorí sa o tento farebný druh nezaujímajú a preto ešte nemusím patriť medzi „voľnomyšlienkarov“ alebo byť nebodaj upálený. Jaspisový kanárik bude v januári 2013 na SŠ v Haselte uznaný či sa to pánovi Podpěrovi páči alebo nie. Pevne verím, že španielski chovatelia dodajú predpísané množstvo kvalitných jaspisov pre toto posledné uznávacie konanie. Ja si vážim každého človeka, ktorý po sebe niečo zanechal pre budúce generácie a myslím si, že človek, ktorý je publikačne činný by mal byť chválený a nie hanený. Ja tiež mám určité výhrady voči knihe P. Podpěru „Zrnožraví pěvci celého světa“, ale i napriek tomu som rád, že táto kniha vôbec vyšla.