Agapornis etiopský (Agapornis taranta)
Agapornis etiopský je největší zástupce rodu agapornis. Od jiných agapornisů se liší především tím, že zelená barva není až tak matná, ale je jakoby kovově zářivá. Zbarvení zelené barvy je zářivé podobně jako u menšího poddruhu papouška konžského (Poicephalus gulielmi fantiensis). Zářivá zelená v kombinaci s rudým čelem samce a černými okraji křídel je pro oko chovatele přímo impozantní. Nikdy nezapomenu na první dojem, kdy jsem v mém chovu vpustil tarantíky poprvé do venkovní voliéry. Ptáci jsou to velmi hbití a člověk by se i divil, jak rychle dokáží létat. Vše je doprovázeno zakláněním hlavy samce visícího na pletivu a pro mě příjemným lehce kovovějším „zpěvem“, kterým se liší od ostatních agapornisů. Zde můžeme nalézt první velké plus tohoto papouška, a to fakt, že je výrazně méně hlučný než běžnější druhy agapornisů, a v mém chovu se podstatně i méně ozývá. Samozřejmě v době toku dochází k nárůstu hlučnosti mezi sousedícími páry, ale podle mého názoru se to nedá srovnat například s kolonií agapornisů růžohrdlých (Agapornis roseicollis) v době, kdy jsou v toku. Jelikož jsem popisoval barvu tohoto papouška, bylo by dobré zmínit, že i u těchto ptáků existuje již několik mutací. Je to například tmavý faktor, misty, bronzově plavá či bledě plavá. Chovám a odchovávám pouze jednofaktorové tmavé ptáky. Není však výjimkou, že se v naší zemi odchovávají i „olivoví“ jedinci nebo jedinci v mutaci misty. Mutaci misty jsem několikrát viděl, a je to opravdu velmi krásná mutace, laikovi by se však mohla plést s tmavě zelenými ptáky.
Povaha
Co se týče povahy, všichni ptáci v mém chovu jsou velmi klidní a stabilní chovanci. Nejsou přehnaně stresoví, a mnohdy se nebojí ani přilétnout velmi blízko ruky při krmení. Letos se mi stalo, že odchovaný tmavě zelený sameček pod rodiči si přišel pro piškot přímo na ruku. Zde bych zdůraznil další velké plus tohoto ptáčka. Při hnízdění jsou to ptáci velmi klidní, spolehliví a nerozhází je ani situace, ve kterých bychom s jinými ptáky neuspěli. Jediný problém vidím pouze ve škubání peří. Osobně se domnívám, že má tento papoušek k tomuto zlozvyku trošičku „blíže“ než mnoho jiných druhů. Jedná se o škubání peří mláďatům v budce nebo oškubávání hlavičky samce od samice. Pro začátečníky s tímto druhem by bylo dobré zmínit, pokud je zvyklý chytat své ostatní agapornise do holých rukou a není v tom ještě příliš obratný, aby si raději vzal jemnou rukavici, jelikož tarantíci dokážou vyvinout velmi velkou sílu v zobáku a zarytí jejich zobáku do prstů nemusí být příliš příjemné. Mnohdy může téct krev a může dojít k úleku chovatele a ohrožení papouška ve stisknuté dlani. V době toku jsou ptáci hlučnější a samečci dokážou jakoby vibrovat na větvi či bidélku.
Hnízdění
K hnízdění používám hnízdní budku, která je rozdělena na dvě komory, vletový otvor se nachází v první komoře budky, kde je další otvor do druhé komory budky, kde samice hnízdí a kde mám i kontrolní dvířka pro kontrolu a kroužkování mláďat. Přípravy na hnízdění jsou zdlouhavější, než u běžnějších agapornisů. Několikrát jsem zaznamenal, že samice měla snahu strkat hnízdní materiál do peří (jako u Agapornise růžohrdlého), ale nikdy do budky nic nedonesla. Dno budky by mělo být z tvárného dřeva, nejlépe s mírně načatým důlkem, který si samice začne upravovat. Zajímavostí tohoto druhu je, že se samice začne škubat na břiše a hnízdo si vystele vlastním peřím. Někdy to vypadá opravdu směšně, kdy samice vypadá z části jako holé kuře. Po hnízdění jí peří samozřejmě doroste. V době hnízdění by měly být páry rozděleny samostatně, ale i v době odpočinku bych nedoporučil mít dva páry pohromadě. Především samice jsou útočné a silnější pronásleduje slabší. Jednou sem takto zkoušel letnit dva páry pospolu, čtrnáct dnů naprostá pohoda a najednou začalo tak silné napadání jedné samice druhou, že jsem musel okamžitě ptáky rozdělit. V jedné diskuzi s velmi zkušeným chovatelem mě byl obeznámen způsob chovu více samců a více samic odděleně mimo hnízdní období. Takto separované samice od samců se údajně nenapadají, ale osobní zkušenost s touto metodou nemám, a nemohu proto vyvozovat objektivní závěry. V době klidu, tedy mimo hnízdění, jsem měl tarantíky s pyrurami různých druhů a vše probíhalo naprosto v klidu, ale ve voliéře musel být vždy pouze jeden pár agapornisů etiopských. Domnívám se tedy, že soužití mimo hnízdní období s většími a nekonfliktními druhy může být zcela bezproblémové. Několikrát jsem zaznamenal srovnávání náročnosti odchovu agapornise etiopského a Agapornise šedohlavého (Agapornis canus) na stejnou úroveň. Podle mého názoru je to hloupost a srovnávání nesrovnatelného. Agapornise etiopského bych doporučil i méně zkušenému chovateli, který se zajímá a chová běžnější druhy agapornisů, ale agapornisové šedohlaví jsou alespoň u mě úplně někde jinde a do chovu těchto ptáků by se měli zapojovat již opravdu zkušenější chovatelé. Nejednou jsem zažil případ, kdy jsi chovatel agapornisů pořídil agapornise šedohlavé a očekával od nich podobný chov jako u jiných agapornisů, čímž následoval úhyn a zbytečná ztráta velmi málo rozšířeného ptačího druhu u nás. Zato agapornis etiopský je u nás druh již poměrně slušně zastoupený a dá se vybírat z velmi kvalitních kusů.
Krmení
Agapornise etiopské krmím směsí Deli nature 71, kterou upravuji různými zrninami podle toho, zda jsou v menším či větším prostoru, nebo v jaké fázi ročního cyklu se nacházejí. Ve větší voliéře bych se nebál do dietní směsi přidávat i tučnější, ale také na bílkoviny bohatší semena, jelikož více namáhané svalstvo potřebuje mimo energie také nějaké bílkoviny. Mnoho chovatelů agapornisů je proti přílišnému podávání ovoce agapornisům, kvůli údajnému průjmu po této složce potravy. Osobně bych problém průjmů hledal úplně někde jinde, a to mnohdy v naprosto nevyhovující skladbě krmiva či kvalitě krmiva, na kterou jsou agapornisové hákliví. Tarantíci u mě dostávají pestrou směs ovoce a zeleniny každý den, kterou připravuji pro ostatní druhy v chovu. Samozřejmě že dávka musí být přímo úměrná velikosti těchto agapornisů. Nemyslím si, že by to agapornisům etiopským nějak uškodilo, ba naopak. Z ovoce jsem naučil tyto ptáky přijímat hrušky, jablka, hroznové bobule, pomeranče, mandarinky, ryngle, švestky, třešně, mango, granátová jablka, kiwi. Ze zeleniny brokolici, kapustičky, papriku, okurku, mrkev, hrášek. Tarantíci mají také velmi oblíbenou kukuřici, plody hlohu, jeřabin a šípku, který přímo milují. Přestože patří agapornisové obecně mezi ptáky, kteří nedokážou používat nohu při konzumaci potravy, tarantíci u mě vždy sletí pro plod šípku, v zobáku donesou na větev, poté si ho nožičkou přidržují na větvičce a v poklidu ho konzumují. Jako zelený doplněk přidávám celé pampelišky, květy afrikánu a měsíčku, medvědí česnek, dlouhé trávy, mírné množství salátů, mátu, oregáno, meduňku, kopřivy.
Samozřejmostí je přístup k sépiové kosti, kvalitnímu mořskému písku, dřevěnému uhlí a větvím vrby nebo jehličnanů. Z doplňků používám pouze Optimin E, Acidomid E, a v současné době Fertilit. Jinak dělám týdenní kůry s mačkáním česneku do vody, poté několikadenní podávání jablečného octa do vody a poté doplnění minerálů, které může jablečný ocet odbourat. Občas během období klidu podávám vaječnou míchanici či piškoty. V době odchovu mladých mají ptáci přístup k míchanici každý den. Abeele ve své knize Agapornisové popisuje problematiku úhynů mláďat v prvních dnech po vylíhnutí. Osobně jsem se s tímto problémem nesetkal, a ani jsem o něm neslyšel, až nedávno na fóru. V tomto případě se doporučuje podávání laktobacilů do potravy.
Závěrem mohu jen říci, že člověk nemůže rozhodně očekávat, že dosáhne v chovu agapornise etiopského stejných výsledků jako u jeho u nás běžněji chovaných příbuzných. Chov agapornise etiopského však není tak náročný, jak by se mohlo zdát, nebo jak se někdy prezentuje. Pokud chce někdo zkusit chov ne až tak běžného a zajímavého druhu, který je v odchovu mnohdy velmi spolehlivý, nebo nemůže chovat hlučnější ptáky kvůli toleranci sousedů či bydlí v bytě, doporučuji mu tyto nádherné ptáky.
