Měkkožraví chovanci našich voliér, Pěvci (Passeriformes) 4, Ťuhýkovití (Laniidae)

Další fotografie (5)

Ťuhýkovití jsou čeledí pěvců, která čítá asi 31 druhů ve třech rodech. Jejich odborný název Laniidae je odvozen od latinského výrazu pro řezníka.

Největší počet druhů obývá Eurasii a Afriku. V Severní Americe hnízdí pouze dva druhy, a to ťuhýk americký (Lanius ludovicianus) a ťuhýk šedý (Lanius excubitor). Druhý jmenovaný se však vyskytuje na celé severní polokouli. V Jižní Americe ani v Austrálii se pak nevyskytuje žádný zástupce této čeledi. Nejblíže k Austrálii dosahují na N. Guineu, kde se vyskytuje jeden druh. Ve velikostech oblastí jejich rozšíření jsou značně variabilní. Největší oblast výskytu má zmíněný ťuhýk šedý, naopak nejmenší má ťuhýk žlutavobřichý obývající pouze ostrovy Sao Tomé a Principe u Afriky.

Velikostí se jedná o středně velké pěvce s délkou do 50 cm. V barvě opeření má převahu šedá, hnědá, černá a bílá. Zobák je typicky hákovitý, což napovídá, že se jedná o jakési „dravce“ řádu pěvců.

Z biotopů jsou vázáni na otevřená prostředí, především preferují stepi a savany. Několik druhů obývá také lesy. Z hlediska migrace jsou především stálí. Některé druhy, které obývají severnější oblasti, jsou samozřejmě tažné a zimu tráví v teplejších oblastech.

Mezi lidmi jsou poměrně dobře známi pro svou typickou vlastnost, kdy chycený hmyz nebo malé obratlovce připichují na trny nebo suché větévky rostlin. Toto chování má výhodu v následném porcování kořisti, kterou si tak pták nemusí držet a také ji může na rostlině zanechat a vrátit se k ní později. Výhoda tohoto skladování se pak krásně ukazuje na příkladu jedovatého sarančete Romalea guttata. Jiný druh ptáka toto saranče lovit nemůže pro jeho toxicitu, ťuhýci však saranče nabodnou na rostlinu, počkají jeden až dva dny, než jed vyprchá, a poté jej můžou sníst. Při lovu pak také samozřejmě využívají oblíbená vyvýšená místa – posedy, ze kterých vyhlížejí kořist. Podobně jako je tomu například u téměř všech skupin srostloprstých ptáků (Coraciiformes).

Jsou to ptáci teritoriální, kteří si před jinými páry agresivně brání své území. U migrujících druhů si ptáci brání dvě území, jednak hnízdiště a jednak zimoviště. Některé druhy jsou však také tolerantní a může tak žít i více druhů na jednom území.

Jsou převážně monogamní, i když u některých již byla zaznamenána polygamie, tedy mnohoženství. Kooperativní hnízdění, kdy dříve odchovaná mláďata pomáhají rodičům s odchovem svých mladších sourozenců z další generace, byla zaznamenána u obou druhů z rodu Eurocephalus a Corvinella, a také u jednoho druhu z rodu Lanius.

Samci lákají samice na dobře zaplněné „spižírny“, do kterých v této době umísťují i nepoživatelné, ale výrazně zbarvené předměty. Během samotného toku pak samec předvádí rituální „tanec“, při kterém například napodobuje napichování kořisti na trn a také krmí samici.

Jejich hnízdo je jednoduchá miska postavená z větviček a listů trav. Umístěno je většinou v keřích nebo na nižších větvích stromů.

Ťuhýk dlouhoocasý (Lanius cabanisi)

Tento hlučný ťuhýk obývá jižní Somálsko, jižní a jihovýchodní Keňu, od břehu jezera Ukerewe (Viktoriino) po pobřeží severní a východní Tanzanie jižně do okolí největšího tanzanského města Dar es Salaam. Oddělená populace pak obývá nížiny Usanga.

Jeho přirozeným biotopem jsou otevřené suché oblasti, jako suché bezlesé savany, otevřené lesnaté a kulturní oblasti.

Stejně jako u většiny ťuhýků se vzhled pohlaví příliš neliší, ale velice výrazný je rozdíl mezi mladými a dospělými ptáky. Dospělí jedinci měří 26 až 30 cm a váží přibližně 70 až 80 gramů. Jsou tedy poměrně velcí a robustní, a jak lze dle názvu odvodit, mají typické dlouhé ocasy. Dospělý pták je zbarven černobíle (až na šedá záda), u mladých je pak černá barva z většiny nahrazena různými odstíny šedé až šedohnědé.

Hlavní složku jejich potravy tvoří hmyz, především brouci a rovnokřídlí, a malí obratlovci, jako ještěrky, hadi nebo mláďata ptáků.

Žije buďto samotářsky, nebo v malých hejnech a potravu loví typickým „ťuhýkovským“ stylem. Neúnavně sedí na posedu asi dva metry nad zemí a pak se bleskově vrhne na vhodnou kořist. Oblíbenými posedy jsou především telegrafní sloupy a dráty, ale samozřejmě i pahýly stromků a suché větve. Potravu chytá obvykle na zemi, méně často pak na listech nebo přímo ve vzduchu. Při vyhlížení kořisti často „nadšeně“ mává ocasem ze strany na stranu. V národním parku Tsavo v Keni byl zjištěn mutualistický vztah mezi tímto ťuhýkem a tkalčíkem červenozobým (Bubalornis niger). Ťuhýk má z tohoto vztahu výhodu v tom, že chytá hmyz, který vyplaší tkalčíci při hledání potravy nebo materiálu na stavbu hnízda, a naopak tkalčíci z tohoto vztahu benefitují díky poplašnému hlasu ťuhýků, který je včas upozorní na možné nebezpečí.

Jeho nejbližším příbuzným je mnohem běžnější ťuhýk šedohřbetý (Lanius excubitoroides) a společně jsou tyto dva druhy někdy řazeny do podrodu Neolanius.

V přírodě si jej můžeme splést s ťuhýkem afrotropickým (Lanius collaris). Odlišíme jej od něj hlavně díky zmíněným šedým zádům a celkově robustnějšímu tvaru těla.

V chovech jsou ťuhýci velice vzácnými chovanci. Ve všech zoologických zahradách je chováno sedm druhů ťuhýků. S výjimkou ťuhýka afrotropického (L. collaris) a ťuhýka amerického (L. ludovicianus) je každý druh chován pouze v jedné zoologické zahradě. U nás je chován pouze ťuhýk dlouhoocasý, a to v Zoo Plzeň. Plzeňská zoo je tak nejen jedinou českou zoo, která tento druh chová, ale zároveň i jedinou evropskou a jedinou světovou zoo vlastnící tento druh!

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře