Amazoňan pomoučený (Amazona farinosa) v zajetí a ve volné přírodě
Již před lety nás tito amazoňané upoutali svým majestátným postojem, inteligencí a atraktivní osobností. Patří k největším amazoňanům a sami o sobě budí respekt, ale ve skutečnosti se jedná snad o nejmírumilovnějšího amazoňana. Proto ve velké voliéře je možné umístit více ptáků pohromadě, alespoň do pohlavní dospělosti, což u těchto amazoňanů bývá až čtvrtým rokem. A což teprve když na hejno v amazonském pralese, čítající nezřídka sto a více kusů, zasvítí ranní slunce! To se jejich jakoby moukou poprášená záda blyští jako brilianty!
Tento amazoňan obývá v přírodě nejrozsáhlejší území, prakticky od Mexika na jih po Peru, severní Bolívii, a dokonce až jihovýchodní Brazílii. A tak není divu, že na tak velkém území vytváří několik poddruhů, z nichž některé se od sebe jen nepatrně liší a jejich určení činí potíže i odborníkům. Proto někteří systematikové v současné době dva poddruhy, Amazona farinosa chapmani a Amazona farinosa inornata, neuznávají. My se ale přidržíme systematiky Arndta a Forshawa, uznávaných odborníků na papoušky, kteří popisují všech pět poddruhů, a snažili jsme se je všechny nafotit, protože v každém případě je fotka výmluvnější než sebedokonalejší popis.
A. f. farinosa – Amazoňan pomoučený severní
Nejčastěji chovaný a v minulosti i nejčastěji dovážený poddruh amazoňana pomoučeného. Tato nominátní forma obývá nejrozsáhlejší území, od Guyany, Surinam, Francouzskou Guyanu, jižní Venezuelu a jihovýchodní Kolumbii, vyskytuje se napříč Amazonskou pánví až na východě k Sao Paulo a severní Bolívii. Vyznačuje se značně variabilní žlutou skvrnou na temeni, často zakončenou několika červenými pery. Tento znak bývá výraznější u samců, ale rozhodně to nebývá pravidlo! Několikrát jsme podle těchto znaků vybírali samici, ale pokaždé jsme se netrefili. Někteří samci nemají po žlutém zbarvení hlavy ani památky! Zobák je většinou šedočerný s rohově zbarveným středem. Karpální okraj křídla je vždy červený. V minulých asi deseti letech jsme získali několik exemplářů z dovozu z Guyany, která byla zřejmě jedna z posledních zemí, která zakázala vývoz papoušků. Jednoho samce jsme použili v současné době v chovu a vlastní zkušenosti z chovu se týkají právě tohoto poddruhu.
A. f. chapmani – Amazoňan pomoučený andský
O něco statnější, většinou tmavěji zbarven, hlava včetně temene zelená, jen zcela vyjímečně několik žlutých per. Nejvýraznější světle šedé zbarvení zad. Zbarvení zobáku je dost variabilní, většinou je šedočerný s rohově zbarveným středem. Vyskytuje se na východních svazích And v Kolumbii, východním Ekvádoru, severním Peru a severní Bolívii. Tento poddruh není v zajetí často chován, ale v Peru v rezervaci Manu jsme pozorovali několikasethlavé hejno, které se slétalo každý den přesně ve stejný čas, ráno kolem osmé hodiny, na jílovou stěnu. Dodržovalo přesnou hierarchii, postupně nalétávali menší papoušci, aratingové tmavohlaví, amazonci modrohlaví, zlatolící, amazoňani žlutohlaví. V tu dobu se již shromažďovali na okolních stromech amazoňani pomoučení ve velkém množství. Za ohlušujícího křiku obsadili „své“ místo na colpě. Jednotlivé druhy se stále držely ve skupinách spolu až do příletu posledních ranních návštěvníků colpy – arů zelenokřídlých. Ti byli ze všech papoušků nejobezřetnější, postupně vytlačili všechny ostatní, nakonec i amazoňany pomoučené. Celé divadlo netrvalo déle jak jednu hodinu, jednou ho ukončil déšť, podruhé přílet volavky. Bezesporu ale ze všech papoušků bylo amazoňanů pomoučených nejvíce. V rezervaci Tambopata jsme jich najednou na colpě pozorovali méně, jen několik desítek. Ráno přelétávali v párech nebo v menších skupinkách (pravděpodobně rodiče s mláďaty) nad našimi hlavami přes řeku do pralesa za potravou a k večeru se zase vraceli na svá nocoviště.
V Peru samozřejmě patří tento poddruh k oblíbeným mazlíčkům a chovají se buď se zastřiženými křídly zcela volně, anebo je nechávají létat jako u nás holuby. Rozhodně jsme je neviděli v kleci. V zoologické zahradě v Limě je umístěno snad 20 kusů pohromadě v celkem prostorné voliéře bez možnosti hnízdit. Stejně zde vystavují i další papoušky. Pouze do voliér velkých arů jsou umístěny hnízdní budky, většinou z plastových nebo plechových soudků.
A. f. inornata – Amazoňan pomoučený západní
Je velmi podobný nominátní formě, jako jediný poddruh má celý zobák světle rohové barvy, tmavá je pouze špička horní čelisti, hlava je zelená, někdy s několika žlutými peříčky na temeni. I podle rozšíření je zřejmé, že tvoří přechodnou formu mezi A. f. farinosa a A. f. virenticeps, proto někteří systematikové tuto formu jako samostatný poddruh neuznávají. Areál rozšíření sahá od Panamy východně po severozápadní Venezuelu, jižně po Kolumbii a západně po Andy. Na severu pak se s ním můžeme setkat v západním Ekvádoru a východní Kolumbii až k provincii Amazonas ve Venezuele. Pro úplnost zde povolil publikovat svoji fotku Ing. Nožička. Fotografie byla pořízena v Holandském centru papoušků ve Veldhovenu, což je park zaměřený na papoušky. Zřejmě se jedná o jediný známý exemplář tohoto poddruhu v Evropě.
A. f. virenticeps – Amazoňan pomoučený kostarický
Opeření tohoto poddruhu je celkově více žlutozelené, karpální okraj křídla není červený, ale nazelenale žlutý, uzdička a temeno mají nádech bledě modrý. Svědčí to o tom, že se jedná zase o přechodnou formu směrem k A. f. guatemalae, která má čelo, uzdičku a temeno intenzivně modré. Zbarvení zobáku je velmi tmavé, spodní čelist většinou světlá. Obývá západní Panamu, severně zasahuje přes Kostariku až do Nikaraguy a severozápadního Hondurasu. Pokud se podíváme na jeho rozšíření přímo v Kostarice, kde jsme ho měli možnost pozorovat, z mapky je patrné, že větší areál výskytu je na karibském pobřeží, na pacifické straně je jeho rozšíření více méně sporadické. Předěl jeho výskytu tvoří Centrální pohoří, v nadmořské výšce nad 600 m n. m. se prakticky již nevyskytuje vůbec. Neměli jsme ale zde možnost pozorovat větší hejna jako v Amazonii, vždy se jednalo jen o jednotlivé ptáky.
A. f. guatemalae – Amazoňan pomoučený karibský
Jak již jsme se zmiňovali, podobá se A. f. virenticeps, ale čelo, uzdičku a temeno má intenzivně modré, karpální okraj křídla rovněž nazelenale žlutý. Zobák je rovněž velmi tmavý. Rozšíření tohoto poddruhu sahá podél Karibiku od Mexika přes Guatemalu po severozápadní Honduras.
Život v přírodě
Všeobecně amazoňané pomoučení obývají deštný prales a horský deštný les do nadmořské výšky asi 1 500 m n. m.; zde vyhledávají především okraje lesa, břehy řek i vymýcené plochy a zemědělskou krajinu s ojediněle rostoucími stromy.
Určitě v Amazonii se jedná o zcela běžného papouška, v ostatních regionech výskytu není zatím vzácný. Střízlivé údaje odhadují jeho stavy v přírodě kolem 5 milionů. To však vůbec neznamená, že v průběhu několika let může být situace zcela jiná. Stejně jako ostatním papouškům nejvíce škodí kácení lesa; to se nepříznivě podepisuje na jeho stavu zejména ve Střední Americe. Hnízdí především v dutinách stromů nebo pahýlech uschlých palem, většinou ve značné výšce, nezřídka 20 až 25 m nad zemí. Ale našla se i hnízda pouhé 3 metry nad zemí, a v Guatemale bylo nalezeno hnízdo dokonce v hloubce 60 cm v kamenné stavbě Mayů. V přírodě se živí ovocem všeho druhu, nejraději si však pochutnává na fících, různých bobulích a plodech palem. V jejich jídelníčku nechybí ani květy, pupeny a hmyz a samozřejmě denně i minerální jíl. Hnízdní sezóna v Jižní Americe začíná v listopadu a končí v únoru. Ve Střední Americe je posunuta na duben až červen.
Amazoňan pomoučený v lidské péči
V zajetí v kleci působí amazoňan pomoučený nemotorně, ale pokud mu umožníte dostatečný prolet ve voliéře nejméně 3 metry dlouhé, ukáže vám své letecké schopnosti. To jsem viděl, když ani ne týden po opuštění budky nám jedno mládě ulétlo! Naštěstí se ho podařilo nedlouho poté chytit. Jsou to velmi hraví papoušci, stejně jako arové, rádi využívají ke hraní zavěšené provazy a jiné hračky.
Chovný pár se sám vybral ve velké voliéře z osmi kusů; jak jsme se již zmiňovali, samec pochází z importu, jeho stáří odhadujeme na více než 10 let, samice je z odchovu a je letos, kdy poprvé zahnízdila, čtyřletá. Umístěni byli do voliéry rozměrů 1,5×2×3 m s vnitřním záletovým prostorem. Začátkem dubna po bouřlivém toku, kdy samec čepýřil týlová pera za vydávání mručivých zvuků a častého páření, začali oba navštěvovat přírodní kmenovou budku výšky 110 cm a upravovat hnízdní kotlinu. Brzy se zde objevila čtyři bílá vejce, ze kterých se po 26 až 27 dnech vylíhla čtyři mláďata. Čtvrté, nejmladší, po několika dnech uhynulo. Samice pevně zasedla již po snesení prvního vejce a bylo ji vidět maximálně jednou denně, kdy vylezla, aby se vyprázdnila. I při sezení ji samec často navštěvoval v budce, aby ji nakrmil. Po vylíhnutí mladých rovněž většinu rodičovských povinností obstarával samec; jeho starostlivost byla až dojemná. Samice tvrdě seděla a zahřívala mladé, nedovolila ani jejich kroužkování a v budce s mláďaty pobývala prakticky až do jejich vylétnutí, což bylo až v jejich 70 až 75 dnech stáří. Později jsme proto nasadili dělené kroužky s průměrem 12 mm.
Po vylétnutí trvá dva až tři týdny, než mláďata začnou přijímat aspoň částečně potravu. Samec je však ještě více než dva měsíce pečlivě přikrmoval. Tentokrát jsme měli štěstí, jedná se o dvě samičky a jednoho samce; právě nedostatek samic je především příčinou, že odchovy nejsou u těchto elegantních amazoňanů tak časté.
Krmení není náročné, vyžaduje však co nejpestřejší skladbu. Směs zrnin včetně drobného prosa jako jedni z mála amazoňanů zcela vyžerou; v době hnízdění samozřejmě podáváme směs naklíčenou. Ochotně přijímají i granule doplněné několika nepraženými burskými ořechy, dětskými piškoty a v době krmení mladých vaječnou míchanici, které spotřebují s ohledem na svoji velikost poměrně velké množství. Alespoň polovinu krmné dávky představuje ovoce a zelenina. Ať už jablka, hrušky, rybíz či mrkev. Velmi rádi si pochutnají na hroznovém vínu, nedozrálé kukuřici, jeřabinách. Ze zeleného mají nejraději mladou pampelišku. K dispozici mají stále vápenný grit a dřevěné uhlí.
Po uvyknutí jsou to vytrvalí ptáci, přesto bychom je nedoporučovali přezimovat v teplotě nižší jak 10 °C. Abychom předešli šarvátkám, rozdělujeme mladé ptáky do doby, než se vyberou páry, přes zimu podle pohlaví. Teprve na jaře je pouštíme dohromady do společné voliéry asi 4×3×2 m a máme zajištěné, že páry se přibližně do čtyř let stáří vyberou. Pak je už umístíme do chovných voliér. Samozřejmě tento přirozený výběr přináší nejlepší úspěchy při odchovu.
Musíme se zmínit i o nepříjemných vlastnostech. Především je to značně silný křik, ale musíme konstatovat, že není zase tak nepříjemný jako u některých arating nebo třeba arů malých. Ale deset dospělých už udělá pořádný koncert! Na štěstí se ozývají jen brzy ráno a k večeru. Další negativní vlastností je, že právě amazoňani pomoučení jsou náchylní k sebepoškozování peří, kdy jsou schopni doslova sežvýkat konce letek či ocasní pera. Pak samozřejmě je jejich létání ztížené a nezbývá než počkat na jejich přepeření. Naštěstí jsme to pozorovali jen u ručně odchovaných ptáků v době dospívání a ve společné voliéře v létě pak zase bezvadně přepeřili.
Pokud chcete tyto nádherné papoušky pozorovat v přírodě, vypravte se za nimi do Amazonie! Nikde jinde je v takovém množství neuvidíte. Je to pak zážitek na celý život. Pak se budete na ty své, chované v zajetí, dívat s větším respektem.
