Neoféma modrohlavá (Neophema splendida)

Další fotografie (14)

Milí čtenáři časopisu Fauna, v následujícím článku napíši své zkušenosti s chovem neofémy modrohlavé. Na úvod článku podotýkám, že jsou to mé zkušenosti s chovem, které jsem nabyl ve svých podmínkách, a proto nemusí platit u každého chovatele. Snad ale někomu moje chovatelské rady pomohou.

Můj chov

Exotické ptáky chovám od 6 let, takže chovatelem papoušků jsem patnáctým rokem. Začal jsem jako většina chovatelů s andulkami. Mými voliérami prošlo mnoho druhů: korely, papoušci zpěvaví, kakarikové, rosely, drobotina, holoubci aj. V roce 2005 se v mém chovu objevily první neofémy. Nyní se věnuji hlavně chovu neofém modrohlavých a jejich mutací. Chovám i neofémy tyrkysové, ale pouze čistě žlutobřiché mutace a neofémy bourek – přírodní, opaliny, lutino a rubino. Jako doplnění chovu mám dvě dlouhé voliéry, ve kterých chovám papoušky červenokřídlé. V posledních letech se pokouším o chov výstavních a ,,červených“ zebřiček. Chovám i holoubky diamantové a křepelky čínské.

Neofémy modrohlavé mne očarovaly svým jedinečným a nezaměnitelným chováním a milou povahou. Jsou to tišší malí papoušci s příjemným hlasem a nedestruktivní povahou. Pro mne osobně je jarní doba toku, trilkování a švitoření samců v podvečerních hodinách krásnou podívanou a chvilkou relaxu. Jsou to drahokamy mezi papoušky, ale jak známo, každá minc                e má dvě strany. Proto jejich krása, milá povaha a všechny kladné vlastnosti jsou vyváženy jejich vnímavostí k vysoké vlhkosti a hlavně náchylností k různým onemocněním. K velké smůle nás větších chovatelů modrohlavých jsou náchylné k mnohem většímu množství nemocí než většina dalších malých papoušků. Chovatel, který modrohlavé dobře zná, nebo je dokonce někdy choval ve větším počtu, mi dá jistě za pravdu, že pokud se do chovu dostane megabakterie (Escherichia coli) nebo nějaká jiná nepříjemnost, tak většinou to má fatální následky a velice rychlý průběh, kdy uhyne většina ptáků z celého chovu. Proto se snažím být pozorný a vždy vybírat pouze naprosto zdravé ptáky z čistých a suchých chovů, kde je menší pravděbodobnost výskytu nějaké choroby.

Neofémy modrohlavé chovám po jednotlivých párech a nedám na tento chov dopustit. Viděl jsem i více párů společně v jedné voliéře, ale pokud chceme něčeho dosáhnout, tak chov mutací je nutné provádět po jednotlivých párech. Klece mám umístěné v kryté ubikaci, která není zateplená, a přesto zde část mého chovu přečkává zimu. Druhá část je umístěna v nevytápěném vnitřním prostoru. Bydlím u rodičů, tudíž zatím nemám zařízení, které by bylo trvalé, a nemohu ptákům dopřát to, co bych skutečně chtěl, ale snažím se zajistit nejlepší podmínky, jaké mohu a jsem s nimi spokojený. Dohromady mám dvě tyto ubikace a ještě čtyři klece volně na zahradě. V první ubikaci jsou rozměry každé klece 150×60×80 cm (délkaךířka×výška). Tento rozměr je podle mě naprosto dostačující. Klece jsou orientované do hloubky a jsou dvě patra nad sebou, kvůli lepšímu využití místa. Celkem mám v první ubikaci 12 klecí. Před klecemi je 130 cm široká chodba, a to z důvodu lepší manipulace. Jednotlivé klece jsou rozděleny příčkami z makrolonu, které se dají vytáhnout a může tak vzniknout jedna velká proletovací klec přes celé patro. Dlouho jsem přemýšlel, jaký materiál použít na mezistěny. Makrolon je sice dražší varianta, ale u mne se jednoznačně osvědčila. Přes pletivo se mohou některé páry přepárovat, což může v chovu mutací vyvolat problém, protože ne každý sameček se nám hodí ke každé samičce, aby vznikla námi požadovaná mutace. Přes plné stěny by zase neprocházelo světlo, které je velmi důležitým faktorem v chovu ptáků a také je stimuluje k hnízdění. V čele klecí jsou vyndavací rámečky ze dřevěných latěk o šířce 2×2 cm. Pletivo jsem použil 13×13 mm o síle drátu 1 mm, což je podle mého dostačující. Každý rámeček má tři otvory na krmné koupelničky, otvor na chytání nebo manipulaci a otvor na budku. Budky používám stojatého typu, protože mláďata v ležatém typu brzy opouštějí budku a nejsou ještě zcela připravená a stoprocentně opeřená. Budky mám vyrobené z masivu, protože podle mého názoru budky z dřevotřísky nebo OSB desek nepřijímají dobře vlhkost a jejich stěny se ,,potí“. Rozměr základny vnitřku budky je 18×16 cm a výška 30 cm. Na dně je umístěné ,,falešné“ dno s vysoustruženým důlkem, aby samičce držela vajíčka lépe u sebe. Vletový otvor je 5 cm od horní hrany budky a má průměr rovněž 5 cm. Pod vletovým otvorem je bidélko, které je dlouhé 10 cm, 4 cm zasahují do vnitřku budky. Uvnitř je pouze jedna vodorovná laťka, aby se samici lépe vylézalo ven. Jako podestýlku používám hobliny, které navlhčím, aby neprášily a vytvořily vlhčí prostředí uvnitř budky. Páry nechávám hnízdit dvakrát ročně, aby se samičky příliš nevysilovaly nadměrnou snůškou. Hnízdit nechávám pouze vyspělé přepeřené ptáky. Druhá ubikace je na takřka stejný způsob, ale klece mají rozměry 130×60×80 cm (délkaךířka×výška). Mladé umisťuji do proletovací voliéry, která má rozměry 3,5×3×2,3 metru. Pro mladé je velice důležité, aby měly možnost velkého proletu a nabrali kondici a svalstvo. Také je to krásný pohled, když létá několik mláďat různých mutací v jedné voliéře doplněné astrildovitými ptáky.

Některé neofémy jsou přes zimu rozděleny na samce a samice. Páry skládám podle počasí, když opadnou mrazíky, abych měl větší jistotu, že mi neuhyne samička na snůšce. Páry, které v minulosti již hnízdily, tak jsou schopné zahnízdit do dvou týdnů. Nově složeným párům to může trvat déle a jejich první snůšky bývají často oplozené málo. Vejce prosvítím, a pokud jsou po 14 dnech sezení samice čistá, odstraním je. Mláďata se líhnou přibližně 19 dní od začátku sezení samice. Někdy se nám může zdát doba delší, protože některé samičky se v budce zdržují, ale ještě nesedí. Mladé kroužkuji kroužky o průměru 4 mm okolo desátého dne, ale záleží na tom, jak rodiče krmí.

Všechny důležité momenty, jako je snůška, líhnutí, vylétnutí z budky a podobně, si pečlivě zapisuji. Pro lepší orientaci v chovu jsem si vytvořil rodokmeny, ve kterých jsou důležité informace, jež se mohou hodit při dalším postupu chovem. Krmení je v chovu všech živých tvorů nejspíš alfou a omegou a u neofém to platí dvojnásobně. Neofémy krmím směsí, kterou si míchám sám. Skládá se ze 40 % prosa žlutého, 30 % lesknice, 15 % Deli Nature č. 84 a č. 69. V zimním období přidávám slunečnici, aby ptáci získali nějaké procento tuku v mrazivých dnech. Jako pamlsek dávám piškoty, senegalské proso v klasech, plevely různých travin. V době odchovu mladých podávám zelené krmení, které mají neofémy moc rády. V každé voliéře mají neofémy grit s pískem na trávení a přírodní sépiovou kost. Do vody přidávám jablečný ocet, aby nepodléhala rychlé zkáze a v horkých letních dnech vydržela celý den. V době odchovu mladých krmím vaječnou míchanicí, kterou si dělám sám. Skládá se z uvařených vajec, strouhanky, drcených piškotů a jako doplňující přípravek používám Humac. Míchanice dávám jen takové množství, které ptáci bez problémů spotřebují za krátkou dobu, a není zde proto takové riziko zkázy. Neofémy modrohlavé chovám v přírodní barvě, ale hlavně v různých mutacích, jako jsou: modré běloprsé, violety, zelené s fialovým faktorem, aqua s fialovým faktorem, šedomodré, šedozelené, šedozelené skořicové, lutino, pallid, skořicové lutino, ivoory. Některé z nich vám představím.

Recesivní mutace

Recesivní mutace je taková, kde jsou geny umístěné na nepohlavních autosomálních chromozomech. Recesivní vlohu mohou přenášet štěpitelností oba rodiče, to znamená, že může štěpit jak samec, tak samice. Představím vám asi nejvíce rozšířené recesivní mutace u nás.

Modrá běloprsá

První modrá běloprsá neoféma modrohlavá se pravděpodobně vychovala z částečně modrých ptáků, tedy parblue, u chovatele K. Veena v Nizozemsku. Stejné zkušenosti měl i John Lewitzk, který ji odchoval v Adelaide v jižní Austrálii v roce 1971. Chovem částečně modrých ptáků v Sydney v roce 1975 Jack Stunnell odchoval rovněž dva ptáky s modrým tělem a čistě bílou hrudí. První modrý běloprsý se vyskytl v Evropě v roce 1976. U této mutace je celková absence psittacinu, a proto všechna pera barevné plochy červené, oranžové nebo žluté nahrazuje bílé opeření a zelená část těla u přírodních ptáků je nahrazena čistou světle modrou barvou. Zbarvení hlavy a ramen je totožné s přírodním ptákem, prsa a břicho jsou čistě bílé, oko tmavé, nohy, drápy a zobák jsou totožné s přírodním ptákem. Tato mutace je někdy nesprávně nazývána modrá bělobřichá.

Aqua a tyrkysová (parblue)

Tyto dvě mutace jsou částečně modré mutace, které se dříve nazývaly zelená pastelová (aqua) a modrá pastelová (tyrkysová). CDE v roce 2004 rozhodla, aby názvy těchto mutací neofém modrohlavých byly „aqua“ a „tyrkysová“. Přejmenování vzniklo z důvodu zjištění, které ukázalo, že pastelová mutace je správně označená mutace, jež má za následek 50 % snížení melaninu a s modrou mutací nemá nic společného. Pastelová mutace je zatím nejspíše pouze v australských chovech. Aqua mutace (dříve nazývaná zelená pastelová): zbarvení těla je zelené s modrým nádechem, hlava stejná jako u přírodních, oko tmavé, břicho je citronově žluté zesvětlené a prsa samců mají různé odstíny nejčastěji oranžové barvy. Tyrkysová mutace (dříve nazývaná modrá pastelová) má zbarvení těla modré se slabým zeleným nádechem, hlavu jako u přírodních, břicho sytě žluté a prsa samců světle narůžovělá, někdy do oranžova. Barva těla i prsou u samců u těchto mutací je variabilní.

Mutace vázaná na pohlaví

Tato mutace má svou vlohu na chromozomu X. Chromozom Y, který se nachází u samic, nenese tuto vlohu. Proto na mutaci, která je vázaná na pohlaví, může štěpit pouze samec a samice nikoliv.

Skořicová

Skořicová mutace se odchovala poprvé současně s pallid (izabelovou) mutací v Německu v roce 1968. Nejprve si chovatelé mysleli, že se jedná o jednu mutaci, která má variabilní zbarvení jako u parblue, ale kontrolní páření tuto teorii vyvrátilo. Skořicová mutace zabraňuje přeměně hnědé do černé, neboli zabraňuje kompletní syntéze melaninu. Oko je hnědočervené u mláďat a v dospělosti tmavne. U skořicových ptáků nejsou žádné stopy po černé nebo šedé, všechna pera se jeví hnědá. Zbarvení těla v dospělosti je matné světle zelené, hlava a ramena jsou světle modré, prsa červená, břicho žluté, letky světle hnědé, drápky a nohy o něco světlejší než u přírodních ptáků.

Pallid (izabelová)

Izabelová mutace byla pravděpodobně odchována u Budníka a Janssena v Německu v roce 1968 s již zmíněnou skořicovou. Tato mutace je často nazývána pallid. Použití pallid (což označuje alelu genu ino) muselo být odůvodněno kontrolním pářením. Tato mutace se ukáže pouze slabým ředěním melaninu a rozdíly mezi izabelovou a přírodním ptákem jsou často nepatrné. Celková barva ptáka je mírně světlejší a jakoby matnější. Duhovka je v prvních dnech života červená a pak rychle tmavne. Nohy, drápy a zobák jsou světlejší než u skořicového ptáka. Často se používá v kombinaci s jinými mutacemi a působí velmi atraktivně.

Lutino

Lutino mutace vázaná na pohlaví byla objevena v Austrálii v roce 1960, ale nebyla dostatečně stabilizována. V roce 1986 ji začal pravidelně odchovávat Emil Antonín v Německu, tuto mutaci začal dalším evropským chovatelům nabízet v roce 1989. Je také záznam o tom, že existuje lutino s recesivní dědičností, ale zatím není tato zmínka potvrzená. Zbarvení lutina je zářivě žluté v oblasti zeleného zbarvení u přírodních ptáků. Samci mají prsa červená, hlava a ramena jsou bílostříbrné. Duhovka je červená, zobák světle rohové barvy, nohy masově růžové barvy a drápky bílé. V kombinaci s modrou běloprsou vznikne mutace albino.

Dominantní mutace

Přenos této mutace je podmíněný dominantní alelou. Na tuto mutaci není možné štěpit! Buďto pták dominantní vlohu má, nebo ne, ale nemůže na ni štěpit. Tato mutace může mít jeden faktor (1F), nebo dva faktory (2F). To v praxi znamená, že pták, který je 1F, přenáší svou vlohu na polovinu potomstva, které je rovněž 1F, druhá polovina je přírodní. Dvoufaktorový pták přenese svou vlohu na celé potomstvo, které se stává 1F. Rozlišení 1F a 2F ptáků je problematické a u některých mutací pouhým okem takřka nemožné.

Šedozelená

Šedozelená mutace byla vyvinuta buďto v Belgii Jeffem van Eschem, nebo v Nizozemsku u Franse Schouwa. Šedozelená vloha je jednofaktorová (1F) a dvoufaktorová (2F). U přírodních ptáků, jejichž celková barva je zelená, šedý faktor vytváří šedozelené zbarvení (tady vznikl název šedozelená). Modré plochy jsou ocelově šedé, prsa samců červená, břicho žluté, nohy, zobák a drápky stejné jako u přírodních. Mnozí chovatelé si myslí, že mají olivové ptáky, ale přitom jsou to šedozelení. V kombinaci s modrým ptákem je barva bez žlutých pigmentů, a proto vytváří čistou šedou barvu, která je obvykle označována jako ,,černá“, ale správný název je šedomodrá. Zatím nebyl u neofém modrohlavých prokázán, ale ani vyvrácen tmavý faktor (= oliva a tmavozelená), nelze proto odchovat mauve, natož kobalt, neboť kombinace 2F tmavého faktoru a modré vytváří modrošedou barvu s názvem mauve.

Violeta (Fialový faktor)

Pokud hovoříme o fialovém faktoru nebo violetách, máme na mysli totéž. Dědičnost je co-dominantní a způsobuje rozdíly v závislosti na tom, zda je s jedním, nebo dvěma faktory. Nejvýraznější je fialový faktor v modré řadě. Výrazná jsou hlavně ramena a hlava, tělo je podbarvené fialovomodrou barvou. Fialový faktor je velice atraktivní i u přírodních nebo parblue ptáků. Takřka nerozeznatelný je například u šedozelené nebo lutino mutace a projeví se až u odchovu. Fialový faktor má vliv na životaschopnost embryí, a proto není snadné odchovávat kvalitní hodně fialové ptáky. Velká část jich totiž uhyne už v počátku života nebo při přepeřování, a proto je jejich cena stále vysoká. Fialový faktor by nejvíce vynikl, kdyby existoval faktor tmavnutí, to by potom byla fialová barva mnohem výraznější. Fialový faktor dělá z modrohlavých opravdové krasavce, a proto je tato mutace velmi žádaná. O rozvinutí této mutace se u nás velice zasloužil pan Šaroun.

Ostatní mutace a kombinace primárních mutací

Albino – je kombinace mutací modrá běloprsá a lutino.

Šedomodrá (černá) – je kombinace modré běloprsé a šedozelené.

Šedá tyrkysová (šedozelený pastel) – je kombinace mutací šedozelená a tyrkysová. Samci mají prsa oranžová, tělo je podobné jako u šedozelených, břicho je tmavě žluté, drápky a nohy jako u šedozelených.

Parblue ino (Cremino) – je kombinace parblue a lutino.

Stříbrná (modrá skořicová) – kombinace mutací modrá běloprsá a skořicová. Ptáci mají zbarvení hlavy a ramen světle modré a tělo je šedostříbrné.

Šedomodrá skořicová (hnědá) – je kombinace mutací skořicová modrá a šedá, ptáci mají bílá prsa a břicho a ostatní části jsou v různých odstínech hnědé barvy.

Skořicové lutino – pták má tmavší žluté tělo, světle béžové letky a projevuje se mramorový účinek na horních částech křídel.

Skořicová izabela, také označovaná jako „zlatožlutá“ – tato kombinace se týká dvou mutací vázaných na pohlaví. Celková barva těla je něco mezi skořicovou a izabelovou.

Červenobřichá – tato mutace je částečně dominantní a selektivním výběrem se dá docílit ptáků, kdy samci mají červenou barvu od zobáku až po klín ocasu.

Opalinová – tato mutace se podařila poprvé odchovat u pana Jeffa van Esche v roce 2005. Tato mutace je velmi atraktivní například v kombinaci s modrou a patří mezi nejnovější mutace v chovu neofém modrohlavých.

Straka – strakatá mutace se vyskytuje v dominantním i recesivním provedení. Strakaté plochy se velmi liší. Straka je možná v kombinaci se všemi mutacemi. Existuje ještě mnohem více kombinací mutací, ale pojmenovat je by zabralo celý časopis.

Závěr

Někteří chovatelé možná odsuzují mutace, ale pro některé je to veliká výzva a zábava. Já osobně neodsuzuji žádné mutace a jsem toho názoru, že bez nich by byl chov nejen neofém, ale i všech ostatních exotických ptáků mnohem chudší. Některý pták se mi líbí méně, některý více, ale vyjádření některých chovatelů, že mutace jsou paskvil a podobně, podle mě nejsou správná. Samozřejmě, že důležitost přírodních jedinců je namístě. Ovšem musíme si uvědomit, že i od dvou mutačních ptáků lze odchovat přírodního ptáka, a tak cesta k přírodním bývá snazší než k novým vzácným mutacím. Přeji všem chovatelům neofém a ostatních exotických ptáků, ať mají radost ze svého koníčka, a doufám, že jsem tímto článkem některým z vás pomohl objasnit malé trable v chovu a genetice modrohlavých. Mě tyto neofémy očarovaly a jen tak, se jich už nepustím, protože ony mi to vynaložené denní úsilí stále vracejí krásnými odchovy. Na shledanou.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře