Indie – pozorování ptactva
Birdwatching
Některé části Indie jsou pro ptáky obzvlášť příznivé. V tomto směru vyniká indický spolkový stát Gudžarát, který je typickým zimovištěm asijských ptáků. Díky tomu je pravidelně navštěvován birdwatchery, tedy pozorovateli ptáků. Birdwatching (pozorování ptáků) je v mnohých částech světa poměrně silnou součástí turistického průmyslu, a proto se i vládní úředníci státu Gudžarát rozhodli pro jeho podporu. Již třikrát se tam konala Global Bird Watchers' Conference. Měl jsem to štěstí, že na poslední dva ročníky mne organizátoři taktéž pozvali. Při konferenci jsem měl možnost nejen vyslechnout spoustu zajímavých přednášek a seznámit se s majiteli birdwatchingových cestovních kanceláří z celého světa, ale i poznat přírodu a ptactvo v tomto nádherném koutu světa. Gudžarát leží v západní části Indie, u pobřeží Indického oceánu, sousedí s Pákistánem a několika indickými státy, z nichž nejznámější je asi Radžasthán. Na jeho území jsou především pouště, polopouště, mokřady a zbytky opadavého lesa.
Obyvatelé opadavého lesa
V opadavém lese v Giru se zachovala poslední populace asi nejznámějšího zvířete Gudžarátu – indického lva. Kromě lvů zde žije i velká populace antilop nilgau, jelenů sambarů a axisů, kteří tvoří základ potravy lvů. Díky velké nabídce potravy se zde vyskytují i další predátoři, jako levharti, šakali nebo krokodýl bahenní (Crocodylus palustris). Často jsme zde potkávali i indického národního ptáka – páva. Vyskytuje se poměrně často všude tam, kde zůstaly lesní porosty. V rezervaci i v městečkách kolem na sebe upozorňovali nepříjemným křikem zvláštní šedohnědí ptáci velikosti drozda. Při pohledu z blízka vyniká jejich žluté oko se ,,zlostným“ pohledem. Jedná se o tři druhy timálií, které se tu běžně vyskytují: timálii pospolitou (Turdoides caudata), timálii pralesní (Turdoides striata) a timálii šedočelou (Turdoides malcolmi). Jejich zařazení k timáliím je poněkud překvapivé, protože „čínský slavík“, Timálie čínská (Leiothrix lutea), je proslaven svým pěkným zbarvením a krásným zpěvem. Se zařazením těchto ptáků měli systematikové problém už dříve, kdy je podle latinského jména Turdoides řadili spíše k drozdům (Turdus). Nejlepšími zpěváky v této oblasti jsou však bulbulové šupinkoví (Pycnonotus cafer). Ti se zde pohybují poměrně hojně a nemají strach z lidí.
Několikrát jsme viděli i krejčiříka obecného (Orthotomus sutorius), který je známým ptačím stavitelem. Samice krejčiříka nejprve uchopí vlákno z pavučiny do zobáku. Přitáhne k sobě dva listy visící kousek od sebe a při okrajích do nich vyklove dírky. Pavučinu provlékne dírkami a stáhne listy k sobě. Na každý „steh“ použije nový kus pavučiny a na konci udělá uzlík, aby vlákno nevyklouzlo. Někdy k sobě sešije také okraje jediného listu. Tato činnost zabere samičce 4 dny. Výsledkem je miskovité hnízdo, které se mezi listy úplně ztrácí.
Na květech jsme často pozorovali indické „kolibříky“, strdimily nachové (Cinnyris asiaticus). Viděli jsme zde mnoho dalších druhů ptáků, jako např. čápa černokrkého (Ephippiorhynchus asiaticus), vlhu modrolící (Merops persicus), rybaříka jižního (Ceryle rudis), strakapouda menšího (Dendrocopos nanus), datla ohnivého (Dinopium benghalense), vousáka zvučnohlavého (Megalaima haemacephala), straku toulavou (Dendrocitta vagabunda), housenčíka jihoasijského (Coracina macei), suříkovce rehkovitého (Pericrocotus cinnamomeus), bulbula bělouchého (Pycnonotus leucotis), cistovníka rákosníkového (Cisticola juncidis), rákosníka hlučnohlasého (Acrocephalus stentoreus), sedmihláska většího (Iduna rama), budníčka zeleného (Phylloscopus trochiloides), lejska bleděmodrého (Eumyias thalassinus) a mnohé další druhy. Krajinu zde tvoří opadavý les. Ten neopadá jako u nás z důvodu sněhu a mrazů, ale kvůli suchu, které zde v zimních měsících panuje. I když v ranních hodinách bývalo poměrně chladno, teploty přes den stoupaly ke třiceti stupňům.
Mokřady a jezera
Mokřady jsou tím nejvyhledávanějším místem pro zimující ptáky. Zimují zde desetitisíce ptáků ze Sibiře, jako např. řada druhů vrubozobých a bahňáků. Navštívili jsme několik mokřadů a jezer s velkými populacemi plameňáků, pelikánů, rybáků, ibisů, kormoránů, ostnáků a dalších stálých i zimujících ptáků. Asi nejkrásnějším zážitkem byla návštěva jezera Nal Sarovar. Z ubytování jsme vyráželi ještě za tmy. Při rozednívání jsme na okolních polích rozeznávali siluety zemědělských žen. Ty zde spaly v sedě na zemi, přikryté několika pokrývkami. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků. V ranním oparu jsme nasedli do člunu na jezeře. Ujali se nás zkušení převozníci a převoznice. Východ slunce nás zastihl na jezeře. Kolem nás kroužili rackové a z rákosí se postupně vynořovali další ptáci. Viděli jsme např. tyto druhy: jestřábce bělookého (Butastur teesa), orla nejmenšího (Hieraaetus pennatus), čápa bělokrkého (Ciconia episcopus), čápa černokrkého (Ephippiorhynchus asiaticus), ibisa černohlavého (Threskiornis melanocephalus), kachnu skvrnozobou (Anas poecilorhyncha,) kachničku obojkovou (Nettapus coromandelianus), husičku malou (Dendrocygna javanica), pižmovku hřebenatou (Sarkidiornis melanotos) a mnoho dalších. Nejbarevnějšími ptáky na jezeře jsou slípky modré, jejichž kovové peří odráželo sluneční paprsky. Na ostrůvku uprostřed jezera, který byl porostlý nízkými keři, jsme také pozorovali ouhorlíky stepní, špačky růžové, ťuhýky, majny, špačky pagodové a další druhy.
V polopouštní rezervaci Little Rann of Kutch jsme pozorovali pouštní ptáky jako frankolíny, dropy, ťuhýky, bělořity, skřivany a další. Zde jsme měli velké štěstí, z bezprostřední blízkosti jsme sledovali a fotografovali poslední žijící khury. Jedná se o indický druh poloosla (Equus hemionus khur). Nežije nikde jinde na světě než právě v této rezervaci. Poprvé jsme zde pozorovali největší indickou antilopu – nilgau, které zde říkají modrá antilopa.
Alexandr malý
Jako milovník papoušků jsem při těchto cestách pozoroval i tyto ptačí obyvatele. Celkem žije na indickém subkontinentu 15 druhů papoušků. Jsou zastoupeni pouhými dvěma rody: Psittacula (alexandr) a Loriculus (lorikul). Z toho v Gudžarátu žijí pouhé tři druhy papoušků: alexandr malý, velký a rudohlavý. Alexandry malé jsme potkávali běžně. Jedná se o ptáka neobyčejně přizpůsobivého, kterého jsme pozorovali v polopouštích, v lesech, u jezer, na vesnicích i ve městech. Tvoří rodinné skupiny od dvou do několika desítek kusů. V lednu, kdy jsem oba dva roky Indii navštívil, se právě připravovali na hnízdění, vybírali si partnery a vyhledávali hnízdní dutiny. Byli prvními ptáky, které jsem v Indii vůbec spatřil, a to hned po příletu, ještě na letišti v Ahmadábádu. Několik párů zalétávalo pod plechový strop před letištní halou. Tito ptáci si zvykli na lidskou civilizaci podobně jako třeba u nás hrdličky. Běžně sedávají na drátech elektrického vedení, pohybují se mezi domácím dobytkem a často i mezi domovním odpadem, který se v Indii válí téměř všude. Největší hejno, které jsem spatřil, mělo možná více než sto jedinců. Bylo to v suché zemědělské oblasti, kde byla krajina téměř bez stromů. Uprostřed polí byl zámeček, který byl obklopen zahradou se vzrostlými stromy. A právě na těch se toto hejno připravovalo ke spánku.
Další druh alexandra – rudohlavý, se vyskytoval pouze v přírodních biotopech, kde ptáci nebyli rušeni civilizací. Bylo to nejčastěji v rezervacích, které byly zřízeny pro ochranu úplně jiných druhů živočichů. Právě tato ochrana ,,vlajkových“ druhů není důležitá jen pro ně, ale pro celý biotop se všemi zde žijícími druhy. Nejvíce alexandrů jsme pozorovali v rezervaci Gir. Alexandři rudohlaví zde žijí v malých rodinných skupinkách. Pohromadě jsem viděl nejvíce sedm kusů. Taktéž oni se připravovali na hnízdění a několikrát jsem je sledoval při páření. Ovšem hnízdní dutiny mají někde velmi dobře umístěny a žádnou se nám nepodařilo objevit. Naopak alexandři malí hnízdí v dutinách u frekventovaných cest a přítomnost lidí jim vůbec nevadí. V Giru se jim taktéž daří dobře.
Třetí druh, alexandr velký, zde žije velmi vzácně. Má zde východní hranici svého rozšíření. Navíc při pozorování z dálky může být jeho rozlišení od alexandra malého velmi problematické. V tvaru těla a zbarvení jsou velmi podobní a nejpodstatnější znak, rozdíl ve velikosti, se na větší vzdálenost dá jen těžko odhadnout. Takže jediný alexandr velký, kterého jsme spatřili, byl krásně vybarvený dospělý samec na elektrickém drátě u silnice. U některých hejn zpovzdáli jsem předpokládal, že to jsou alexandři velcí, ale ruku do ohně bych za to nedal.
Zoo v Dillí
S dalšími papoušky jsem se setkal až v zoo v Dillí. Tato zoo je v centru města, v sousedství kamenné skály. Postavili ji kdysi Britové, kteří v Indii dlouho vládli. V té době to byla asi zoo na nejvyšší úrovni. Dnes je to spíše skanzen. Mnohé pavilony zejí prázdnotou, některé jsou v rekonstrukci. Ovšem opravy některých částí se táhnou patrně desetiletí, neboť zatímco část některého opraveného pavilonu či mostku ještě není dodělána, jeho druhá část již zchátrala. Ale na to si v Indii člověk musí zvyknout. Pavilon ptáků je dosud funkční. Za rezavými mřížemi jsou nejenom místní druhy (alexandr malý, velký, rudohlavý), ale mají zde i některé cizokrajné druhy jako ary, kakaduy a amazoňany. Alexandři jsou ale hojní v celé zoo. Celá hejna obývají sousední skálu, kde patrně hnízdí v dutinách, navštěvují i výběhy většiny zvířat. Spoustu jsem jich viděl ve výbězích nosorožců a gaurů, kde si pochutnávali na nestrávených zbytcích zrní v trusu těchto zvířat. Ten byl přitažlivý nejen pro ně, ale také pro majny a vrány domácí. Ty připomínají velkou kavku a žijí běžně v indických vesnicích i ve městech. V jednom stromě asi metr od chodníku, po kterém procházely davy lidí, si jeden pár našel hnízdní dutinu ve výšce možná dvou metrů nad zemí. Zaujala mě zejména samice, která měla tmavý zobák. Ale ten mají přece pouze alexandři malí z Afriky. Vysvětlení přišlo za chvíli, když samice přiletěla k dutině z druhé strany. Odsud byl zobák červený. Později, když jsem si prohlížel fotky, bylo jasné, že černá strana zobáku je důsledek dřívějšího zranění. Návštěvníky zoo mimo papoušky určitě zaujmou i jiní ptačí obyvatelé, a to luňáci hnědí. Ti jsou sice hojní ve všech indických městech, ale jejich množství v Dillí je opravdu velké a v okolí zoo takřka extrémní. Nad hlavami jich v některých momentech krouží až stovky.
Indie je exotická země s nádhernými památkami a velmi milým obyvatelstvem. Také její příroda a ptačí obyvatelé určitě stojí za návštěvu.
