Motýlci

Další fotografie (11)

Motýlci nejsou snad nějakým hmyzem, zdrobnělinou slova motýl, ale jsou to exotičtí ptáci z čeledi astrildovitých. Kdysi bývali na evropském trhu tak běžní, že je chovatelé vůbec nepovažovali za nějakou vzácnost. Třeba v Nizozemsku bývali spíše ozdobou domácností než tajným snem chovatelů. Bývali k dostání i v mnohém obchodním domě, kdysi za pakatel. Pokud chtěl být chovatel ve své činnosti alespoň zčásti rentabilní, nemohl laciným dovozům konkurovat. To se změnilo s nástupem humbuku s ptačí chřipkou. Od té doby jsou dovozy ptáků prakticky nulové, ale o atraktivně vybarvené ptáky by byl na trhu zájem. U motýlků však chovatelé promarnili příležitost. Jeden druh měl sice našlápnuto k domestikaci, když se začali objevovat i barevné mutace, ale ke konečnému cíli se nedospělo. Přesto se ještě tito ptáci v evropských chovech drží, a to dokonce i u nás.

Z historie chovu u nás a česká jména

Čeština používá rodového jména motýlek u dvou rodů astrildovitých ptáků. Tyto dva rody jsou někdy slučovány v rod jediný. V takovém případě však zůstávají dva druhy řazeny do jiného podrodu. Dnes chci představit klasické motýlky podrodu Uraeginthus. Jeho pojmenování zůstává stejné také v případě, kdy se jedná o rod nebo jen podrod. Jsou to drobní astrildovití ptáci pocházející z Afriky jižně od Sahary. Jejich typickou barvou je modrá na spodní části těla. To je velmi atraktivní a málo vídané zbarvení peří u ptáků. Proto byli tito ptáci z Afriky častým dováženým druhem na evropský trh. Bývali v chovech drobotiny hojně zastoupeni, často odchováváni, ale nebyli řekněme druhem cílovým. Snad jen v krátkém období mezi padesátými a šedesátými léty minulého století, kdy u nás v podstatě neexistovaly dovozy exotických ptáků, bylo u nás několik úspěšných chovatelů. Asi nejznámějším z nich býval pan Krupička z Bělok u Kladna. Byl to takový klidný člověk – když procházel skrze svoje voliérky, ptáci mu sedali i na ramena. Míval, pokud si vzpomínám, motýlky, amaranty, zlatoprsky, astrildy vlnkované, rudokřídlé. Jakmile si však lidé po polovině šedesátých let nalezli vlastní cestičky k dovozům ptáků ze Západu, přestal být jeho pracný chov rentabilní. Dokonce i v NDR existovaly státní dovozy exotických ptáků, u nás však nikoli. Až později vznikl Zverimex. Klasicky vyrostl čilý přeshraniční obchod mezi námi a NDR. Byl sice samozřejmě nelegální, nicméně dá se říci trpěný. Když se vracíval večerní vlak po celostátní německé chovatelské výstavě v Lipsku do Čech, býval přeplněn nejen chovateli, ale i rozličnou havětí. Celníci v tuto dobu službu proklínali, protože museli hodně nevidět. Chovatelé drobotě měli tu výhodu, že jejich paš byl malých rozměrů. Ještě mám na půdě malou přenosku, která se dala pohodlně udržet v podpaží. Dnes již vídáme motýlky na výstavách zřídkakdy. Na poslední výstavě v pražské botanické zahradě již chyběli. Nechyběli však na vůbec první výstavě, která kdy byla u nás uspořádána. Jednalo se celkem o čtyři expozice exotických ptáků uspořádané v pražské Měšťanské besedě okolo roku 1880. Na těchto výstavách byli motýlci vystavováni pod jménem Kordonblé. Je to podivuhodné pojmenování, které vypadá francouzsky, ale i angličtina používá pro tyto ptáky jméno Cordon–Bleu. Někdy i Blue Waxbill. Tito ptáci patří v Evropě k nejdéle známým africkým druhům astrildovitých. Protože dva druhy popsal již Linné (jeden druh v roce 1758, druhý 1766), musel je znát. Téměř s jistotou však lze říci, že je neznal jako ptáky živé, ale jako zoologické vzorky, balky, které byly v té době zasílány do Evropy k dalšímu zkoumání. Že docházelo k všemožným chybám, je nabíledni. Vědecké pojmenování motýlka rudouchého je toho dokladem – znamená totiž bengálský. Vzorek se nejspíše připletl k nějaké dodávce z Indie, ačkoli musel pocházet z Afriky. Původ vzorku pak opravil roku 1857 na Senegal až Hartlaub. Autorství českého jména motýlek je připisováno profesoru Jandovi, který jej použil pro větší vydání Brehmova života zvířat z první třetiny dvacátého století. V tomto případě však jde o překlad z němčiny, který byl shledán vhodným i pro češtinu. Němčina používá pro motýlky rudouché pojmenování Schmetterligsfink nebo Schmetterlingsastrild.

Systematika

Motýlky řadíme do řádu pěvců –Passeriformes, podřád Oscines (Passeri), čeleď Estrildidae Bonaparte, 1850 = astrildovití. Čeleď je dělena do rodů. Motýlky pak řadíme do rodu Uraeginthus Cabanis, 1851. Dva druhy (U. granatina a U. ianthinogaster) řadíme do podrodu Granatina Sharpe, 1890. Podrod Uraeginthus Cabanis zahrnuje tři druhy ptáků, a to: motýlek angolský – Uraeginthus angolensis (Linnaeus, 1758), motýlek rudouchý – Uraeginthus bengalus (Linnaeus, 1766), motýlek modrohlavý – Uraeginthus cyanocephalus (Richmond, 1897). Celý rod Uraeginthus zahrnuje pět druhů ptáků, pro které používá čeština rodové jméno motýlek. Můžeme se věnovat jednotlivým druhům podrodu Uraeginthus, které jsou tři. Nejznámějším a dříve nejobvyklejším druhem v evropských klecích byl:

Motýlek rudouchý

Uraeginthus bengalus (Linnaeus, 1766)

Jak vidno z nadpisu, platí pro tyto ptáky pojmenování od Linného. Jeho jméno vidíme napsáno v závorce a to znamená, že ptáky původně řadil do jiného rodu. Popsal je jako Fringilla bengalus. Existují další synonyma: Aegitha phoenicotis Sws., Habropyga bengala (L.) Russ, Estrilda bengala White (1963), Granatina bengala (L.) Aschenborn (1951). Z českých synonym je známo již zmiňované Kordonblé.

Při klecním chovu motýlků rudouchých je pro chovatele nejdůležitější skutečností to, že pohlaví se dá u tohoto druhu naprosto bezpečně rozeznat. Jen samci mají v oblasti ucha tmavě karmínovou skvrnu. Samice ji vůbec nemají a mláďata pelichají po vylétnutí z hnízda velmi záhy, takže koncem léta chovatelé již znají pohlaví u svých odchovů. Jinak je tomu s odlišením samic od jiných druhů motýlků. Tady může docházet k přehmatům. Do Evropy byli tito ptáci dováženi ponejvíce ze západní Afriky, proto šlo o nominátní zeměpisnou formu. Zeměpisné formy z jiných částí Afriky byly dováženy jen opravdu výjimečně. Snad jen jedna forma ze severovýchodní Afriky je zmiňována v chovatelské literatuře, že se na trhu objevila. Byla nabízena pod jménem Schoa Schmetterligsfink. Pro pořádek uvedu výčet zeměpisných forem podle Bielfelda, jejich výskyt je zachycen barevně i na mapce. 1. červeně Uraeginthus bengalus bengalus (Linnaeus, 1766), 2. růžově U. b. perpallidus Neumann, 3. hnědě U. b. schoanus, 4. oranžově U. b. ugandae Zedlitz, 5. fialově U. b. brunneigularis Mears, 1911, 6. šedě U. b. litoralis van Someren, 1922, 7. zeleně U. b. ugoensis Reichenow, 1911, 8. tmavě fialově U. b. katangae Vincent, 1934. Ne ve všech pramenech najdete stejný počet forem. To znamená, že ne všechny formy jsou všemi autory bezvýhradně přijímány, a také to, že je bez hluboké znalosti v podstatě nerozeznáte. Až na jednu výjimku, která jak známo potvrzuje pravidlo. Tou je forma U. b. brunneigularis. Česky ji lze bez rozpaků nazvat motýlek rudouchý hnědohlavý. To v takovém případě, kdy ji budeme řadit jako podruh motýlků rudouchých. Není vůbec vyloučeno, že ji v budoucnu budeme řadit jinak. Samci mají celou hlavu hnědou jako záda a také nemají onu rudou skvrnu na uchu. V Evropě jsou jako klecní ptáci neznámí. Motýlci vydrží v kleci naživu značně dlouho, až okolo deseti let. Chovní ptáci méně. Musíme dnes uvažovat i o tom, nakolik je přirozené přemísťovat ptáky každoročně do venkovních voliér a zpět do zimovišť. Víme totiž, že v dnešní době jsou nejúspěšnější stálá chovná zařízení s umělým, řízeným osvětlením a bez přemísťování ptáků. Nejenže ptáci jsou přírodou naprogramováni na stejně dlouhý den a noc po celý rok, ale jde asi i o přemísťování. Pokud je dáváme do venkovních voliér, zažívají najednou větší teplotní rozdíly během dne a noci a na to nejsou z vnitřních prostor vůbec zvyklí. U tohoto druhu motýlků se ke konci minulého století objevilo v Nizozemsku několik barevnách mutací. Hnědá, zesvětlená až téměř albíni a také straky. Jestli se to všechno udrželo, bohužel nevím. Dalším oblíbeným chovancem z tohoto rodu motýlků býval:

Motýlek modrohlavý

Uraeginthus cyanocephalus (Richmond, 1897)

Motýlek modrohlavý byl popsán až 139 let potom, co Linné popsal první druh tohoto rodu. Žije v suchých stepích a savanách východní Afriky, a to spíše ve vyšších polohách, které jsou dodnes méně lidnaté než krajiny, kde žijí známější druhy motýlků. Také v evropských chovech byl kdysi vzácný. Karásek jej vůbec nezmiňuje. Podle Víta byl dovezen do Evropy až v roce 1927 – do zoo v Londýně. V našich chovech se začal objevovat až někdy v osmdesátých letech a nejčastější dovozy byly na přelomu tisíciletí, kdy jsme tyto ptáky vídali na výstavách pravidelně. Druh lze určit v podstatě bez problémů, a to i samice. Rovněž pohlaví je dobře rozeznatelné, když samci mají celou hlavu jasně modrou, samice jen matně namodralou. Richmond ptáky původně popsal jako Estrilda cyanocephala Richmond, 1897, potom jen Aschenborn je řadil do jiného rodu, Granatina cyanocephala Aschenborn, 1951. Některé prameny tento druh považují za monotypický, Bielfeld uvádí dvě zeměpisné formy. Formu nominátní z jižní Keni a severní Tanzanie, ze severní Keni a jižního Somálska pak formu U. c. muelleri. Pokud by se tyto formy braly v úvahu, bylo by docela vhodné nazývat je česky jižní a severní. Nějak výrazně odlišné tyto formy nejsou. V klecích drželi chovatelé tyto ptáky za stejných podmínek jako jim příbuzné druhy a v podstatě se stejným úspěchem. Asi nejméně známým druhem poddruhu Uraeginthus u nás pak byl:

Motýlek angolský

Uraeginthus angolensis (Linnaeus, 1758)

Tento druh byl z celého rodu popsán jako první, což souvisí s dějinami objevování Afriky. Afrika byla kolonizována ponejprv od jihu, a to hlavně nizozemskými kolonisty. Motýlek angolský je jihoafrickým druhem, avšak jeho rozšíření sahá v mnohých oblastech hodně k severu. Na jeho řazení existovaly v průběhu času různé názory, od poddruhu motýlka rudouchého přes několik dalších rodů až tedy po nejčastěji přijímaný názor na jeho řazení do rodu Uraeginthus Cabanis, 1851. Linné jej původně popsal jako Fringilla angolensis (Linnaeus, 1758), dále Aegintha cyanogaster (Daudin, 1800/Russ), 1898, Uraeginthus bengalus angolensis (Neunzig, 1922), Granatina angolensis (Aschenborn, 1951), Estrilda angolensis (White, 1963). Všichni tito autoři drží pojmenování druhu podle Linného, takže by se nejprve mělo psát jeho jméno v závorce a teprve potom jména autorů, kteří ptáky řadili do jiného rodu. Pro přehlednost jsem Linného jméno vynechal, ale upozorňuji na tuto skutečnost. Dříve býval v evropských chovech běžný, ke konci minulého století se dovážel málo. Souvisí to se vzdálenostmi potřebnými k přepravě, nikoli snad s početností jejich výskytu v přírodě. Zatímco motýlci rudouší bývali převážně dodáváni ze Senegalu, což je nyní v podstatě hned za rohem. Polovina Evropy dnes létá na dovolenou na Kanárské ostrovy, odkud se pořádají jednodenní výlety na africký kontinent do Gambie. A tam se již můžeme s motýlky setkat. Počty těchto astrildovitých ptáků musí být ve vysokých travnatých porostech obrovské, ačkoli nejsou vidět. Všichni, kteří měli tu možnost, aby taková místa navštívili osobně, byli udiveni počty vyletujících samců vdovek a atlásků, kteří předváděli svatební reje. Tito ptáci sami hnízda nestavějí, parazitují v hnízdech astrildů. Těch musí být logicky mnohem větší počet než parazitů, aby byla zachována rovnováha.

U motýlků angolských sice zkušené oko pohlaví rozezná, avšak je to vůbec nejtěžší úkol, těžší než u dalších druhů těchto modře zbarvených ptáků. Samci jsou mnohem sytěji vybarvení než samice. Ptáci z dovozů bývali většinou mladí ptáci a u omladiny v podstatě bezpečně rozlišit pohlaví nejde. Nakonec může dojít i k záměně se samicemi motýlků rudouchých nebo modrohlavých. Motýlci angolští mají vždy mnohem tmavší zobák, někteří až celý černý. Mnozí však u kořene načervenalý, takže může docházet k záměně. Na čele a temeni hlavy jsou angoláci vždy šedohnědí s tím, že rozhraní mezi modrou a šedohnědou je vždy ostré. Jsou popisovány celkem čtyři zeměpisné formy, ale rozdíly mezi nimi nejsou nijak výrazné. Literatura mluví o výraznějším tónu u modré nebo šedavém tónu u hnědé na zádech, přičemž ještě dvě z těchto forem jsou nazývány formami přechodnými. Jsem přesvědčen o tom, že v Evropě formy nelze v praxi rozeznat. Pro pořádek je však uvedu. Za 1. červeně je na mapce značena nominátní forma Uraeginthus angolensis angolensis (Linnaeus, 1758). 2. hnědě U. a. cyanopleurus Wolters, 1963 (přechodná forma), 3. šedě U. a. natalensis Zedlitz, 1911 (přechodná forma), 4. růžově U. a. niassensis Reichenow, 1911. Motýlci angolští, kteří se v našich chovech objevovali na přelomu tisíciletí, byli s největší pravděpodobností právě této posledně jmenované formy. Dovozy pocházely totiž z východní Afriky, nikoli však z Jihoafrické republiky. Ptáci na fotkách byli vyfoceni z našich chovů, jsou tudíž rovněž této formy.

Většina chovatelů, zvláště pak ti dřívějších ročníků, tyto ptáky dobře znají a nejsou pro ně žádnou zvláštností. Časy se však mění. Jestliže bývali motýlci laciným zbožím, v současnosti je to jinak. Není sice všechno dražší, než bývalo, dost věcí dříve vzácných je v současnosti naopak „za babku“, ale tohle v žádném případě neplatí u másla a u motýlků. No, u motýlků mě to zase až tak nebere, i když tito ptáci moje oko vždy potěšili.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře