Astrild žlutobřichý Estrilda rhodopyga (Sundevall, 1850)
Jak to bylo v evropských klecích
U drobných ptáků chovaných v klecích je to u nás pravidelným jevem, že když o ně vypukne přímo horečnatý zájem chovatelů, následně upadnou skoro v zapomnění. Podaří se vám slušné odchovy, ale neprodáte ani kus. Musíte chov omezit, ale nedočkáte se další vlny zájmu, a tak to jde pořád dokola. U ptáků, kteří přestali být kdysi dováženi, se chovatelé posléze dočkali nějakého zájmu o odchovy, takže u těchto druhů došlo k jejich domestikaci. To se týká především australských druhů. U afrických dovozů, kde došlo k jejich přerušení ze dne na den, k domestikaci nedošlo. Některé druhy jsou však velmi adaptabilní a staly se jaksi samovolně na příhodných místech i součástí evropské fauny. Třeba takový Astrild vlnkovaný žije dnes volně v Portugalsku, na jihu Španělska, a dokonce prý i v Itálii. Náš dnešní astrild žlutobřichý však nikdy nebyl v evropských klecích zastoupen v tak hojném počtu jako jeho dva afričtí příbuzní. S jeho početností v přírodě to nemá nic společného, v Evropě se to řídilo dostupností dodavatelů pro evropské obchodníky. Příbuzní ptáci, astrild šedý a vlnkovaný, byli k mání jaksi po ruce, když pocházeli většinou ze západní Afriky. Spojení senegalského Dakaru s Evropou je tak husté, že i doprava ptáků byla laciná. Avšak astrild žlutobřichý pochází z východní Afriky, to je již malinko delší cesta, a je samozřejmě dražší. Naposledy se jejich dovozy u nás objevily někdy těsně po přelomu tisíciletí. Pořídil jsem si tenkrát také nějaké tyto ptáky, abych si je mohl vyfotit, získal zkušenosti, a pokud možno se naučil rozeznávat pohlaví. Snad se mi to i podařilo. Ačkoliv máme na obrázcích naše dnešní astrildy a dovolím si říci, že na portrétních fotkách, chci zdůraznit i v textu, jak jednotlivé druhy na první pohled od sebe rozlišíte. Takže si nejprve zopakujme systematiku.
Systematika
Ptáci jsou dnes řazeni do čeledi astrildovitých – Estrildidae (Bonaparte, 1850). Rod Estrilda (Swainson, 1827). Počet druhů řazených do tohoto rodu se u různých autorů liší, proto je dobré zaznamenávat i podrody. U našich dnešních astrildů, kteří jsou všichni šedavého těla s červenou páskou přes oko, platí rod i jako podrod Estrilda (Swainson, 1827). Když si všechny druhy vyjmenujeme, můžeme u nich i zdůraznit rozlišovací znaky. Jako první bývá v systémech řazen náš dnešní druh. Jako první jej popsal Sundewall v roce 1850 v publikaci Oefversicht Vetenskapsakademiens Förhandlingar, 7, strana 126. Místo původu vzorku je podle Shelleyho, 1905, severovýchodní Afrika; Sennar. Rodová synonyma jsou Aegintha, Habropyga.
Určování druhu a pohlaví
Ze všech čtyř druhů podrodu Estrilda má astrild žlutobřichý nejsilnější postavu, ale pokud ji nemůžete přímo opticky porovnávat, není to důležitý znak. Nějakou výraznou žlutou na jeho těle nehledejte, střed břicha má sice okrové barvy a okr je řazen mezi žlutá barviva, což ovšem většina lidí neví. Zobák je tmavý, obvykle však s nějakým podílem červené, nikdy však natolik jasné jako u astrildů šedých či vlnkovaných. Nejdůležitějším znakem je přítomnost červené barvy na svrchních křídelních krovkách. Pokud uvidíte, že pták má asi uprostřed složeného křídla červenou barvu, jako kdyby se o ni někde otřel, je to astrild žlutobřichý. Horní krovky ocasní má rovněž tmavě červené, rýdovací péra černá, spodní krovky ocasní tmavě okrové, avšak na pohled světlé. Vrch těla středně hnědý s nepatrným vlnkováním. Rozlišovacím znakem pro určování pohlaví je barva zobáku. Starší samice mají zobák černý, což je vidět i na fotce, samci vždy s podílem tmavě červené barvy. U mladých ptáků je rozlišování podle barvy zobáku mnohem obtížnější. Mláďata mají vždy zobák zcela černý, posléze jim začíná červenat. Pravděpodobně samicím výrazně zčerná v době toku.
Astrild šedý – Estrilda troglodytes (Lichtenstein, 1817) – je dalším příslušníkem tohoto podrodu. Působí nejsvětlejším dojmem. Spodní krovky ocasní vždy viditelně světlé. Celá spodina těla světlá, střed břicha jasně červený. Ocas černý s bílými okraji; čtyři krajní rýdovací péra mají vnější prapory bílé. Vrch těla někdy s výrazným vlnkováním. Samci mají červenou skvrnu na břiše větší než samice a ti opravdu výrazně zbarvení mají červená pírka i na prsou, někdy dokonce i na zádech. Zpěv není nijak výrazný, je to jen takový prodloužený hvizd.
Astrild vlnkovaný – Estrilda astrild (Linnaeus, 1758) – je z těchto druhů ptáků rozšířen v Africe na největším území. Vytváří proto i nejvíce zeměpisných forem. Všechny tyto formy mají však spodní krovky ocasní tmavé a podle toho se dají odlišit od astrildů šedých i žlutobřichých. Tón tmavosti není stejný. Samci mají tyto krovky obvykle sytě černé, samice s příměsí tmavohnědé.
Astrild arabský – Estrilda rufibarba (Cabanis, 1851) – byl původně uvažovaný jako zeměpisná forma astrildů šedých, v současnosti je obvykle uváděn jako samostatný druh. V evropských chovech se pravděpodobně nikdy neobjevil. Zobák má tmavý, na zádech i bocích je silně vlnkovaný, spodní krovky ocasní světlé.
O astrildu žlutobřichém – zeměpisné formy
Jak poznáme tohoto astrilda, jsme si již řekli a víme, jak se můžeme pokusit rozlišit pohlaví. I tento druh má vytvářet zeměpisné formy. U zeměpisných forem se názory systematiků obvykle liší. Jde o takzvanou muzejní ornitologii, která porovnává sbírky vzorků. Když máte dva vorky vedle sebe, můžete asi rozeznat dva jedince od sebe a dát každého do správné krabičky. Osamocený vzorek musíte zase nejdříve porovnat, aby byl správně určen. Tedy v mnoha případech. Někdy jsou rozdíly natolik výrazné, že si je můžete i zapamatovat. Jindy to prostě nejde. U astrildů žlutobřichých jsou rozlišovány až tři zeměpisné formy, většinou však jen dvě. Při pohledu na osamoceného ptáka nejspíše nerozeznáme ani jednu. Od severu směrem k jihu mají být ptáci tmavší. Zvláště pak na spodní straně těla mají být tmavší a hnědší. V posledních řekněme třiceti čtyřiceti letech se uvádějí i mapky výskytu, dříve se tomu autoři spíše bránili. Docela podrobnou mapku mají třeba Nicolai & Steinbacher, když však pozorněji porovnáváte text s nakreslenými údaji, snadno zjistíte, že to přesně nehraje. Tito autoři uvádějí dvě zeměpisné formy. Horst Bielfeld uvádí zeměpisné formy tři a mapku méně podrobnou. Severní části výskytu těchto ptáků jsou v současnosti zatraceně neklidné oblasti. Súdán se rozdělil na severní a jižní a ten jižní se ještě nedohodl na tom, kdo je tam vlastně pánem. Jejich sousedé v Somálsku se také mydlí hlava nehlava. Krajiny nevhodné pro nějaký ornitologický výzkum. Traduje se, že astrildy žlutobřiché můžeme v přírodě potkat v krajinách asi tak od soutoku Modrého a Bílého Nilu směrem k jihu až někam pod rovník, na východ k břehům Rudého moře. Africký roh vynecháme a můžeme ty ptáky potkat na březích Indického oceánu asi od hranic Somálska s Keňou až po pobřeží protilehlého Zanzibaru na jihu. Odloučená enkláva výskytu leží mezi jezery Tanganika a Malawi. Na severu území výskytu je uvažována nominátní forma Estrilda rhodopyga rhodopyga (Sundevall, 1850) – astrild žlutobřichý severní, na mapce značeno červeně. Jižněji, na mapce značeno růžově, se vyskytuje zeměpisná forma Estrilda rhodopyga centralis (Kothe, 1911) – astrild žlutobřichý keňský. Mezi dvěma výše uvedenými jezery se vyskytuje forma Estrilda rhodopyga frommi (Kothe, 1911) – astrild žlutobřichý jižní. Na mapce značeno světle hnědě. Tato forma bývá u jiných autorů včleněna do formy centralis. Tyto systematické půtky myslím nemají pro případné chovatele zvláštní význam, protože rozdíly jsou minimální, okem sotva rozeznatelné.
O chovu
Když jsem si tyto ptáky dobře před patnácti lety pořídil, pocházeli z dovozu. Zeměpisnou formu sami od sebe neurčíte. Držel jsem je v ptačí místnosti v nevelké voliérce, dva páry společně. Před jarem uhynula jedna samice a samec zůstal lichý. Měl jsem ptáky označené kroužky z barevné bužírky, takže vytipovat lichého samce nedalo velkou práci. Odstranil jsem jej do jiné klece. Za každou cenu jsem chtěl odchovat, byť třeba jen jedno mládě, a to proto, abych mohl vyfotografovat, jak mladí vlastně vypadají. Stěny voliérky byly již udělány z moderního, bodovaného pletiva. Ve stěnách je vystříháno několik děr a zvenku zavěšeny hnízdní košíčky. Ty jsou opět udělány ze zbytků tohoto pletiva. Vystlal jsem je suchými klasy prosa a kokosovými vlákny. Ptáci je potom ještě kokosem dodělali. Všichni ptáci tohoto podrodu rádi stavějí taková dvě hnízda nad sebou. To dolní mívá vchod lépe zamaskovaný a jde o vlastní hnízdo. To horní je takové maskovací. Měli bychom ptákům umožnit větší budkou, aby to tahle mohli stavět. Jde vlastně o takový úhybný manévr proti hnízdním parazitům. I tento druh astrildů je parazitován vdovkou černobílou. Mladé vdovky sice nepoužívají taktiku kukaček, které mláďata svých hostitelů zlikvidují, stejně je to však pro hostitelské rodiče velká zátěž. Mladé vdovky vyrůstají v hnízdě společně s mláďaty hostitelů.
V další chovné sezoně se pár astrildů nedostal do toku ve stejnou dobu. Respektive samice mohla být již stará a nenesla. Žili společně s párem astrildů vlnkovaných. Samec astrilda žlutobřichého šel do páru se samicí astrilda vlnkovaného. Až když mláďata začala přepeřovat, podařilo se mi odhalit tuto nepravost. Obrázek Křížence vám také předkládám. V obou případech, jak při čistokrevném odchovu v předešlém roce, tak při odchovu v roce následujícím, jsem krmil pouze vaječnou míchanicí, naklíčeným zrním a klasy senegalu. Nechybělo však zelené krmení a nedozrálé klasy trav, převážně ovsíku vyvýšeného. Žádný hmyz, a to ani moučné červy, jsem nedával. Tito malí ptáci se sice mohou v klecích dožít až deseti let, ale v přírodě je převaha hnízdících ptáků velmi nízkého věku. Přirozené by tedy bylo, kdyby skupina hnízdících párů v nějaké větší voliéře byla sestavena z jedno- až dvouletých ptáků. Ideálním chovatelským zařízením by bylo zařízení vnitřní, s řízenou délkou dne. Ptáci jsou totiž naprogramováni z přírody na stabilní délku dne a noci. Pocházejí z oblastí mezi obratníky a tady mají neustálou rovnodennost. Nad jejich krmením není potřeba nějak zvláště přemýšlet. Jako prakticky všichni astrildovití jsou klasičtí požírači travních semen a různé druhy prosa jsou pro ně proto naprosto přirozenou potravou. Je ovšem samozřejmé, že v době klidu, kdy nehnízdí, krmíme střídmě. Až v příhodné době začínáme přilepšovat, aby jejich organismus rozeznal, že přichází vhodná doba na hnízdění. Krmení i návody, jak na to, jsou v dnešní době natolik dostupné, že je není nutné neustále omílat.
Některé drobné a mírumilovné druhy papoušků, třeba neofémy, je možné držet s těmito malými ptáky společně. Viděl jsem to na vlastní oči mnohokrát a mám dojem, že to přinášelo prospěch na obou stranách. Neofémám to přinášelo do jejich prostředí oživení, zahánělo nudu a ti malincí si přece jenom museli dávat pozor, aby ty velké příliš nedráždili. Proto také netloustli. Takže to přinášelo všeobecný prospěch. A to i chovatelům, kteří mohli pozorovat více života ve svých voliérách, o větších odchovech nemluvě. Budete-li mít někdy možnost si takové ptáky pořídit, neváhejte. U chovu „drobotiny“ nemůžeme sice uvažovat v současnosti o módní vlně, blíží se skoro zapomnění, ale to je právě ten čas, kdy nepředvídatelné horečky zájmu najednou vypuknou. Těm připraveným pak může svítit slunce slávy.
