Káně Harrisova

Káně většinou patří mezi pomalejší a nepříliš obratné dravce využívající k lovu široká křídla uzpůsobená kroužení. Káně Harrisova je však výjimkou a český název je poněkud zavádějící. Lovecké vlastnosti mnohem lépe vystihuje anglický název Harris Hawk, tedy jestřáb Harrisův. Ostatně loví velikostně velmi podobnou kořist jako jestřáb lesní, byť s větším podílem savců. Povahově se však nedá srovnat s žádným jiným dravcem. Ptáci odchovaní v zajetí jsou velmi krotcí, klidní a nedělá jim problémy ani klasický voliérový chov, kde se například jestřáb při jakémkoli vyrušení mrzačí o pletivo.

Domovem kání Harrisových je Střední a Jižní Amerika, převážně polopouštní oblasti. Z toho vyplývá její teplomilnost a jiný způsob rozmnožování než u evropských druhů.

Až do druhé půle 90. let u nás tento druh téměř nikdo neznal. Po dovezení několika jedinců pro sokolnický výcvik z Velké Británie a počátečním odporu českých sokolníků nad dravcem netypické postavy, vzhledu i chování se začal rychle prosazovat. Rozšíření v chovech pomohl zejména zákaz odchytu jestřábů lesních z přírody a zároveň jejich problematický odchov v zajetí. I dnes by většina sokolníků dala přednost ryzímu lovci jestřábovi nad poněkud papouškovatou kání. V její prospěch nicméně mluví snadnost odchovu, ovladatelnost a zejména legislativa. Káně Harrisova totiž nepotřebuje doklady CITES – stačí předávací protokol od chovatele a nesnímatelný kroužek.

Pořízení dravce

Jen v ČR jsou přibližně dvě desítky chovatelů, kteří mají alespoň jeden pár kání Harrisových. I proto se cena za dravce dramaticky snížila a z asi 30 000 Kč za jakoukoli samici na počátku století na současných 10 000–15 000 Kč, resp. 6 000–10 000 Kč za samce dle velikosti. Pohybuje se tak již na samotných nákladech a káni Harrisovu tedy už nelze chovat za účelem pouhého finančního zisku, spíše naopak. Cenové rozmezí je dáno zejména velikostí dravce. Nejde o poddruhy, které jsou celkem tři, ale v zajetí se chová běžněji jen jeden, ale řekněme o formy. Samci se pohybují v rozpětí 450–800 g, samice od 850 do 1 400 g. Původní honba za co největší vahou už začíná opadat a mnoho sokolníků již zjistilo, že velikost není vše. Ze zkušenosti s výcvikem s více než 20 káněmi mohu říci, že z mého pohledu v letových i loveckých vlastnostech vynikají zejména středně velcí jedinci (samice okolo 1 kg). U největší formy na mne působili dravci poněkud líně s trochu nižší dravostí. Ostatně i v cizině se nejčastěji setkáme s nabídkou pro sokolníky ve střední formě. Chovateli „nesokolníkovi“ však bude samozřejmě imponovat spíše velikost. Zbarvení je u kání Harrisových v podstatě totožné. Ve výběru dravce by tak kromě osobních preferencí měla hrát roli zejména kvalita potravy, jakou byli mláďata a rodiče krmeni. Často realizované vykrmení na levných jednodenních kuřatech se časem podepíše na chuti dravce do rozmnožování, jeho zdraví (zejména lámavost kostí), kvalitě opeření apod. Je lepší si vždy raději trošku připlatit a vzít mláďata od chovatele, který krmí čerstvě usmrcenými křepelkami, potkany, morčaty atd., než je brát z chovu postaveném na zmrazených kuřátkách.

Chovatelé nabízejí mláďata od jednodenních až po plně dopeřená. Káně Harrisovy snadno krotnou a často na člověka „volají“, i když nejsou imprintovaní. Bohužel se díky tomu setkávám i s případy, kdy chovatelé vydávají mláďata vylíhnutá v líhni a dokrmená rukou za mláďata krmená třeba měsíc rodiči s výmluvou, že už si zvykla. Tento podvod chovatel často zjistí, až když na něj dravec v dospělosti začne tokat a zároveň začne napadat svého partnera a někdy i lidi. Proto je vždy lepší si pro dravce dojet, vidět i rodiče a nesmířit se s výmluvou, že rodiče jsou u kamaráda na druhém konci republiky.

Pro sokolnický výcvik se mi nejlépe osvědčili dravci odebraní ve věku okolo 25 dní. Pro výcvik za účelem lovu a pro klasický chov pak mláďata těsně po dopeření, s tím, že dravci zůstávají poněkud „nekontaktní“. V mém nejproduktivnějším páru mám samici odebíranou až ve 3 měsících a samce braného ve 3 týdnech. Co se týče péče o mláďata a agresivity, s jakou si je brání třeba při kroužkování, jsou zcela srovnatelní.

Před pořízením káně je třeba vzít v úvahu možnosti zatepleného přístřeší na zimní období. Mláďata z mé 3. generace odchovaná u nás nemají problém být venku i v mínus 30 °C. Často se k nám však levně dovážejí dravci z Belgie, Nizozemska, V. Británie, kteří už problémy mohou mít. S omrzlinami (končícími až odumřením pařátů) jsem se zatím setkal u pěti kání, všechny byly z dovozu. U odchovaných v České republice mi není tento problém znám.

Sokolnický chov

Chov za účelem sokolnického výcviku je zcela totožný s výcvikem jestřába. Hlavní rozdíl je, že káně Harrisova k člověku velmi přilne a zůstává dlouhodobě krotká. Jestřáb proti tomu bez každodenního tréninku velmi rychle zdivočí. Káně je zároveň velmi klidné zvíře a jen tak něco ji nevyleká. Ostatně několik z mých odchovů bez problémů vystupuje při artistické divadelní show v belgickém zábavním parku Belleawarde a německém Fort Fun, kde se o klidném prostředí určitě mluvit nedá. Ostatně vylámaná pera na ocase lekavého jestřába jsou běžnou záležitostí, vylámaná pera u „harrise“ jsou však ostudou sokolníka. Káně je pomalejší než jestřáb, ale při lovu si často dokáže pomoci vyšší inteligencí. Velkou výhodou je, že káně Harrisovy loví v přírodě ve skupinách až o 6 jedincích a na kořist se jich může pustit několik zároveň, aniž by si ublížily.

Díky této povaze je káně Harrisova tím nejlepším a nejsnadněji cvičitelným druhem dravce, kterého si začínající sokolník může pořídit.

Voliérový chov

Oproti většině jiných dravců lze bez potíží chovat harrise v klasické voliéře. Odchovy proběhnou klidně i ve voliéře o rozměrech 2×2×2 metry, nicméně vzhledem k pohodě zvířat se mi jako ideální rozměry osvědčily 4×4 m, 3 m výška. Pletivo používám samonosné, pogumované 5×5 cm. Vždy nejméně jedna stěna je plná (dřevěná), stejně tak jedna třetina boků a střechy. Ohraničené hnízdní podložky o rozměrech asi 60×60 cm mám pod střechou v rozích ve výšce 2 m s malým okénkem pro možnost kontroly hnízda bez vstupu do voliéry kvůli agresivitě rodičů.

Doporučuji vytvořit ve voliéře zástěnu, která umožní dravcům schovat se před mrazivým větrem. Osvědčilo se mi i vytvoření malé, jeden metr široké místnosti za voliérou, kam si dravci s oblibou zalézali na noc po celý rok.

Nepříjemnou vlastností harrisů je vystřikování trusu do velké vzdálenosti, a tedy i rychlé znečištění stěn voliéry.

Pár by měl být spolu celoročně, už jen proto, že zvládne i 3 snůšky do roka (u mne zpravidla snáší začátkem dubna, koncem června a na začátku září). Zde mohou vznikat potíže s dlouhotrvající a brzkou zimou. Jsou-li teploty příliš nízké a nelze očekávat zlepšení, přistupuji na podzim k brzkému odběru mláďat. Vejce ponechávám. Zatím jen dvakrát vejce zmrzla, a to vždy jen některá.

Z tohoto důvodu připravuji hnízdo sám. Vytvořím z větviček, suché trávy a slámy pevnou, asi 5 cm vysokou rohož a připevním ji na hnízdní podložku. Pokud připevněna není, ptáci ji vyhazují. Hnízdo si sice stavějí sami, nicméně je velmi řídké a vejce by zespodu mohla prochladnout. Pro stavbu hnízda mají vždy k dispozici větvičky od nejtenčích až po asi 0,5 cm silné, nejčastěji břízu a vrbu, seno z dlouhých travin, dlouhou slámu apod.

Nejčastěji mám 3 vejce a z nich 3 mláďata. Pokud vejce nepřemrznou, je oplozenost výborná.

Občas snáší 4 vejce, 2 jsem měl jen jedenkrát. Mezi první a poslední snůškou není znát jakýkoliv rozdíl v kvalitě mláďat (při pestrém krmení).

Z přírody jsou zaznamenány případy polygamie – samice snáší společně do jednoho hnízda a střídají se v péči. Rovněž jim v odchovu pomáhají mláďata z předchozího roku. Nevím, zda to někdo zkoušel v zajetí. Mně začala samice hned po snesení prvního vejce druhou napadat a ta musela být z voliéry vytažena. Mimo hnízdění jsem nikdy neměl problém s více harrisy v jedné voliéře.

Další typickým projevem harrisů je celoroční páření. V zimě se páří jen dvakrát až třikrát denně, v sezoně pak i dvakrát za hodinu.

Potrava

I když jsou káně Harrisovy schopny plodit potomky i na jednostranné stravě z jednodenních kuřat, sám preferuji bez ohledu na prodělečnost chovu nejkvalitnější možnou potravu. Pro maximální pestrost a čerstvost si tak chovám své potkany, myši, křepelky a holuby. Jednodenní kuřata nasazuji až po odebrání posledních mláďat na podzim a asi měsíc před předpokládanou dobou snášení je zcela vynechávám.

Jediné doplňkové přípravky jsou B–compositum v zimním období (rozmrazená potrava = nutnost doplnění vitaminu B) a Nutrimix pro nosnice před snášením. Vzhledem k dobrým výsledkům jsem nic jiného nezkoušel.