Rosela žlutolící – 2

Čtenáři jistě prominou, rád bych se v prvním odstavci vrátil k výskytu rozel žlutolících ve volné přírodě. Pár dní po odeslání prvního článku australská vláda oznámila, že od 31. srpna 2015 oficiálně zakáže odchyt žlutolících rozel. Ještě stále není vyhráno. Až do výše zmíněného data bude i nadále probíhat legální odchyt, světlým bodem na tom všem je, že do konce léta příštího roku, než bude platný úplný zákaz, bude odchyt regulován. Pro populaci stanleyů ve volné přírodě je to skvělá zpráva a nezbývá než doufat, že v místech, kde jsou momentálně jen prázdnotou zející hnízda od dřívějších párů nebo dutiny obsazené barnardy, se začas objeví znovu páry rozel žlutolících.

Historie chovu v Evropě

Na náš kontinent se tento druh rozel dostal již v druhé polovině 19. století. Nebylo jich tu však mnoho a v soukromých chovech se jednalo o obrovskou raritu. V roce 1864 získala několik kusů londýnská zoo, jednalo se o ptáky odchycené v australské domovině, těch bylo v zoologických zahradách, nejen v Británii, více. Do českých chovů je poprvé přivezl pan Němeček v roce 1941. V roce 1942 již docílil odchovu. K většímu rozšíření do voliér našich chovatelů došlo až začátkem 70. let 20 století. V současné době se jedná o silně zastoupený druh v Evropě i u nás, v mnoha barevných mutacích a jejich kombinacích (namátkou třeba Rozela žlutolící modrá, která se v evropských chovech vyskytuje od roku 1984, faded – dříve chybně nazývána jako pastel – je v Evropě od roku 1986, lutino byla vyšlechtěna začátkem 90. let, opalinová mutace se poprvé vyskytla až v novém miléniu). Prakticky všechny barvy, které známe v podání jiných druhů (například i oranž nebo rubino), jsou dnes k nalezení u nás nebo u kolegů v Německu, Nizozemsku, Belgii či Francii. I přesto, že mnohé mutace jsou v našich chovech ustáleny a dají se sehnat při troše snahy (v normální inzerci je prakticky nepotkáme), je občas problém sehnat novou krev a je nutné přivézt ptáky z jiných zemí (ale ani to není zárukou nové krve, chovatelé mutačních ptáků mi dají za pravdu). I přes snahu některých chovatelů v zahraničí se v Evropě zřejmě nepodařilo udržet čistou linii xanthogenys. Ještě před 7 lety se v Německu vyskytovalo několik kusů „čistých“ xanthogenys, kteří podle některých chovatelů vypadali úplně jako „penanti se žlutými líci“, bohužel v současné době o nich nejsou žádné informace, takže je zřejmé, že se tenhle poddruh vytratil.

Chov stanleyů ve světě

Australským kolegům jsem se věnoval v předchozím článku a zbytek světa nemůže zůstat bez povšimnutí. Ačkoliv to mnohým chovatelům možná nedochází či je to pro ně neuvěřitelné, velkou chovatelskou základnou se stává Asie, nejen v chovu velkých druhů (kakaduové, ary…), ale i menších, jako jsou rozely, barnardi, papoušci nádherní a podobně (velká část ptáků vykoupených na našich burzách putuje právě do Asie, kde je cena za kusy u nás běžné astronomicky vysoká). Najdeme zde typické chovatele s několika voliérami, jako je tomu u nás, i ptačí farmy čítající stovky voliér.

Zjišťoval jsem situaci ohledně rozel žlutolících a byl jsem seznámen se systémem chovu. Velice mě překvapilo, že menší chovatelé po většinu času mívají ptáky ve velkých voliérách na prolétnutí a před chovnou sezonou umisťují ptáky do vnitřních (!) klecí o rozměrech maximálně 100×100×100 s budkou umístěnou z venku. Po dobu hnízdní sezony jsou ptáci takto chováni a po vylétnutí mláďat, často těsně před jejich osamostatněním, jsou umístěni až do osmimetrových voliér (které pochopitelně obývá více druhů). S tímto systémem se prý od jednoho samce a dvou odlišných samic dá docílit odchovů v průběhu jediné sezony, jen je třeba eliminovat zvuky původní samice, které by samec mohl slyšet. Tento způsob chovu je bezpochyby zajímavý, ale bylo mi také vysvětleno, že to chovatel zkoušel jen proto, že rozel žlutolících není v Asii mnoho. U nás by to bylo bezpředmětné.

„Pokus“, experiment, chcete-li, byl prováděn v Indii. S mutacemi se tam zatím jen začíná a i všude ve světě dostupná modrá mutace je tam velkou vzácností, která se špatně shání. Chov „za velkou louží“ se víceméně neliší od chovu u nás, proto ho více nerozepisuji. Kouzlu mutací už podlehla i řada chovatelů v USA, méně v Kanadě, stále se ale nejedná o běžně dostupné kusy. Největší základnou pro chov mutací je i nadále Evropa.

Rozely žlutolící v mém chovu

Rozely žlutolící celoročně krmím suchým krmením Avicentra malý papoušek Deluxe, krmnými piškoty (k zakoupení na jakékoliv burze), přes jaro a léto pampeliškou a vaječnou míchanicí, kterou si dělám doma sám, denně čerstvou vodou, na jaře a na podzim odčervuji přípravkem Concurat, který se dávkuje v pitné vodě. Stanleye chovám ve venkovních voliérách, v zimě je proto nutné dávat vodu alespoň dvakrát denně. V letošní sezoně se mi osvědčilo do bidel vyvrtat díru, do ní dát silnější kousek větvičky a na to napichovat ptákům pomeranče, mandarinky, sezonní ovoce a zeleninu. Je to praktická pomůcka i na zimu, kdy umístěním vodnatého ovoce (kusy vodního melounu, pomeranče, grepy apod.) lze předejít žízni, protože ptáci okusují zmrzlé ovoce plné vody.

První rozelu žlutolící jsem si přivezl v roce 2008. Jednalo se o mladou samičku, kterou jsem kvůli zlomenině křídla dostal zdarma. V následujícím roce na jaře dostala ročního samečka, kvůli nevyhovujícím podmínkám nezahnízdili (malá klec a špatná budka). V novém desetiletí jsem rozšířil chov o jeden přírodní pár a od páru s hendikepovanou samičkou se mi podařilo odchovat jedno mládě. Nový pár rozbíjel vejce, první snůška tak byla neúspěšná, ve druhé snůšce jsem první vejce vzal, vyfoukl, naplnil pepřem a výsledkem bylo, že samička zasedla na pěti vejcích. Bohužel ji napadl samec a samice uhynula. Vrátil jsem se k chovu pouze jednoho páru a lichého samce jsem prodal. V roce 2012 jsem pořídil pár tmavofaktorových kusů, oba štěpitelní do modrých. Na jaře následujícího roku se krmili, pářili a nanesli 7 vajec, ale vše bylo neoplodněno. Přičítal jsem to mladému věku samce, který byl líhnutý až v červenci.

K mutačním ptákům jsem se poprvé dopracoval na podzim roku 2013, když jsem vyměnil chovného samce Papouška červenokřídlého štěpitelného do skořic za lutino a albino samice stanleyů. O měsíc později jsem si dovezl modrou samičku a v prosinci samce štěpitelného do modrých a nejistého do opalínů (u mutací vázaných na pohlaví – lutino, skořice, opalín – vychází z páření 1,0 štěpitelný – 0,1 přírodní všichni samci v odchovu nejistí štěpitelní do barvy). K samicím jsem dovezl přírodního samce nejistého do lutin pro lutinovou a modrého nejistého do lutin pro albinovou samici (albino je kombinací modré a lutino). V únoru letošního roku jsem vyměnil pár modrý nejistý do lutino s albino samicí za modro–opalinovou samičku, dále jsem koupil opalinovou samičku nejistou do modrých pro štěpitelného samce, kterého jsem dovezl na podzim. Jako poslední jsem ještě koupil samce štěpitelného do modré a nejistého do rubin (lutino + opalín) pro modrou samici. V březnu jsem koupil opalinovou samici pocházející z Německa a připravil ptáky na novou sezonu, kterou jsem začal s páry:

1,0 přírodní

×

0,1 přírodní (můj úplně první pár)

1,0 přírodní tmavofaktorový/modrá

×

0,1 přírodní tmavofaktorová/modrá

1,0 přírodní/modrá + nejistý opalín

×

0,1 opalinová/nejistá do modrých

1,0 přírodní/nejistý lutino

×

0,1 lutino

1,0 přírodní/modrá + nejistý rubino

×

0,1 modrá

1,0 modrý

×

0,1 modrá opalinová

1,0 přírodní

×

0,1 opalín

Každý pár jsem umístil do voliér od 180×80×180 do 200×100×200 (největší rozměr vždy délka a výška). Budky pro rozely žlutolící dávám kmenové i překližkové o rozměrech 30×20×20 (největší rozměr výška), jeden pár dostal budku po rozelách pestrých 50×25×25. Vstupní otvor do budky o průměru 45 mm jsem zakryl tenkou kůrou ze smrku (aby si ptáci vstup do budky sami „vyklovali“). Pod vstupní otvor dávám jako bidýlko normální větvičky o délce klidně až 80 cm (zapřené na druhé straně o pletivo). Hned v úvodu sezony mi na začervení uhynul pár přírodní/modrá – nejistý rubino×modrá. Ostatní ptáky jsem proto všechny preventivně odčervil, do té doby jsem to nedělal a nikdy problém s úhynem nebyl, voliéru po uhynulých ptácích vydezinfikoval chlornanem sodným a měl ji jako rezervní. Všichni ptáci kromě přírodního páru, lutino samice a opalinové samice z Německa, byli mladí, a proto jsem počítal s méně početnými odchovy.

První vejce jsem zaznamenal u modroopalinové samičky, bylo bez skořápky snesené z bidla. Den nato snesla vejce přírodní samice, opalinová samice (s nejistým štěpitelným samcem) a v den druhého vejce od modré opalíny snesla první vejce tmavofaktorová samice. U všech mých párů se pravidelně opakoval cyklus sneseného vajíčka každý druhý den, zanedlouho proto snůšky čítaly 5–7 vajec. Samice poctivě zasedly. Pár se starší opalinovou samicí si stále zvykal na nové prostředí a lutino samice hrabala v budce. Po 7 dnech sezení a prosvícení vajec jsem neoplodněné vejce vzal domů, omyl, jehlou od injekční stříkačky vyfoukl a poté do nich nalil řídkou sádru, tím jsem si vytvořil vlastní podkladky pro případ potřeby. V den líhnutí přírodních kusů uhynul samec z chovného páru i modrý samec od modré opalinové samice. Přírodní vychovala na bidlo sama jednoho mladého samce, modrá opalinová se na vejce nevrátila a ta zachladla. Až po vylíhnutí kusů od opalinové samice zahnízdil i pár se starší opalinovou samicí, ale ta na první snůšku nezasedla, při podložení vejce byla oplodněná, ale nevylíhla se. Tmavofaktorový pár zahnízdil, ale obě snůšky byly prázdné, a tak jsem samici prodal chovateli a zřejmě neplodného samce (za cenu přírodních ptáků) jsem dal do výkupu. Od lutino samice uhynul samec, začala si probírat bříško a já již neměl chuť shánět nového samce, tak jsem ji za zlomek reálné ceny odprodal. Ve druhé snůšce starší opalína zasedla na 7 vajec, jedno bylo oplodněné a vylíhlo se, ale asi ve stáří 3 dnů jsem mládě našel mrtvé. Moje chovná sezona tedy skončila jedním odchovaným kusem přírodním a jedním opalinovým samcem od opalinové samičky a potvrzeného štěpitelného samce.

Na další sezonu jsem se rozhodl chov rozšířit o faded, modrý faded a o nějaké kusy v opalinové barvě, což si nutně vyžádá postavit nové voliéry, ale bez toho by tenhle krásný koníček nemohl existovat.

Závěrem

Ačkoliv jsou rozely žlutolící tiší, klidní a krásní ptáci, kteří jsou snadno odchovatelní, mně se první sezona s mutačními kusy příliš nevyvedla. Podařilo se mi ale eliminovat velké množství chyb a omylů, kterých jsem se dopustil, a jsem si takřka jistý, že pokud se nestane další neodpustitelný omyl v podobě úhynů, příští sezona bude o stovky procent lepší. Jsou to vhodní ptáci pro začínající chovatele, při výběru partnera jsou nenároční a při splnění základních podmínek, jako je vhodná budka a dostatečně velká voliéra, je možné odchovávat zástupce tohoto krásného druhu v přírodní linii i řadě mutací, kterým se budu věnovat v dalších článcích.