Kachnička mandarínská

Tuto drobnou a pestře zbarvenou kachničku většina z nás zná. Dlouhá léta je okrasou voliér, výběhů nebo třeba okrasných parků zámeckých zahrad, kde je možné ji zahlédnout ve společnosti jiných kachniček – ať už tuzemských, nebo exotických. Objevil ji a popsal známý přírodovědec Linné v roce 1758, do Evropy se však dostala až po 18. století jako okrasný druh.

Původ

Její původní domovinou je Asie, kde hojně obývá mokřady, břehy rybníků a řek, které lemují vysoké, zejména listnaté stromy, v jejichž dutinách hnízdí. Hnízdo si buduje až 15 metrů nad zemí. Za zmínku jistě stojí neobvyklé opouštění hnízdní dutiny jen pár hodin starými mláďaty, která se krátce po oschnutí vrhají z hnízda volným pádem na tvrdou zem a poté následují rodiče k nedaleké vodní ploše. V Číně má tento druh kačenky prastarou tradici – v dřívějších dobách byl novomanželům darován párek kachniček mandarínských jako symbol věrnosti. V Evropě ve volné přírodě hnízdí několik tisíc párů, dokonce ani Česká republika není výjimkou a několik párů zde pravidelně vyvádí mladé.

Chov v zajetí

Chov v zajetí nebývá složitý, je to vděčný a nenáročný druh vhodný i pro ty, kteří mají chuť zkusit chov okrasné vodní drůbeže, ale tak jako každý druh, i on má své nároky, které je potřeba dodržet. Jako vůbec první a nejzákladnější potřebou je dostatečná vodní plocha, která nemusí být nikterak hluboká, jako je tomu u potápivých kachen, plně postačuje hloubka vodního sloupce kolem 40 až 50 cm. Pro ostré drápky je vhodné zvolit odolný materiál na jezírko, slabou fólii zničí během krátké doby, při chovu malého počtu jedinců jsou pro svou vysokou odolnost vhodná plastová jezírka prodávaná v různých supermarketech. Zde bych volil jezírko pro jeden až dva páry o objemu od 300 l výše, tady se však musí počítat s častou výměnou vody hlavně v horkých letních dnech.

Dále je vhodné mít výběh vhodné velikosti s ohledem na počet držených ptáků, pro pár až dva by měla postačit plocha o výměře od 6 m2. Výhodou je, že se velice často nabízejí kachničky takzvaně kupírované, to znamená, že jim byl odstraněn kloubek na jednom křídle a tím bylo omezeno létání, v takovém případě je možný chov takzvaně na volno, kdy se výběh ohradí vhodně vysokým plotem s přiměřenými oky a vyhneme se tak držení v klasických voliérách. Doporučoval bych umístit ohradník proti škodné, jako jsou kuny, stále více přemnožené kočky a podobně. Takový chov však má oproti klasické voliéře přece jen jednu obrovskou nevýhodu, a to útok shora: hlavní nebezpečí tvoří skupina větších dravců zejména pro kachňata – kachní dorost nejednou skončí ve smrtících spárech masožravých ptáků.

Co se týká klimatických podmínek, je opět tento druh ideální, naši zimu snáší bez problémů, je však nutné poskytnout nevytápěný přístřešek s nejlépe nezamrzlou vodní hladinou a alespoň na malé části rozbíjet led. Co se týká krmení, kachničky mandarínské nejsou vybíravé, spásají trávu, pojídají semena, drobné bezobratlé, ale rády si také pochutnají na žábách i hlodavcích, jako je například myš domácí – tu nejdříve usmrtí ránou o zem nebo utopí a až poté ji celou zhltnou.

Další velkou výhodou tohoto druhu je jiný počet chromozomů, takže se s ostatními alespoň ve většině případů není schopen křížit, a to jej mimo mírnou povahu přímo předurčuje pro společný chov více druhů vodní drůbeže v jednom zařízení. Jak jsem již zmínil, konfliktům se snaží spíše vyhýbat, agresivní se může stát pouze tehdy, když je velké množství jedinců na malém prostoru nebo na nedostatečné vodní ploše. Posledně jmenovaný prvek je hlavní příčinou agrese, jelikož páření a námluvy probíhají právě na hladině.

Můj chov

Tyto kachničky jsem choval ve společnosti husiček hřivnatých, čírek rudoramenných a kachniček karolínských vždy ve více párech; ani v době hnízdění jsem nezaznamenal vážnější potyčky. Budky jsem předložil kmenové, ve výšce asi metr nad zemí, i klasické prkenné, na půlmetrovém kmínku, všechny typy byly opatřeny šikmým žebříčkem pro usnadnění přístupu z výběhu do hnízdní dutiny. Vstupní otvor budky jsem ve většině případů nasměroval k jezírku, možná to byla náhoda, možná ne, ale takto nasměrovaným budkám dávaly přednost. Vnitřní část jsem vystlal vrstvou suché trávy, aby si v případě potřeby hnízdiště pouze doupravily. Jako základní složku potravy jsem zvolil směs obilnin, pšenice, oves, malé množství kukuřice (pro její tučnost ji předkládám střídmě a dávku zvyšuji až s příchodem chladných zimních měsíců). Velice rády berou různé, na kostičky nakrájené ovoce, jako jsou hrušky, jablka, a najemno strouhanou zeleninu, bezobratlé si nasbírají samy, ale v chudších měsících přidávám moučné červy a omezeně myší holátka z vlastního chovu.

Pár kachniček mně poprvé zahnízdil přibližně v roce a půl života, během měsíce dubna snesla samička do prkenné budky o rozměrech dna 30×35 cm a výšce necelých 40 cm 8 vajec, které byla „přikryta“ jemným chmýřím. Zahřívala je sama, občas si kačer vlezl do budky k samičce, ale na zahřívání se nepodílel. Inkubace vajec trvala přibližně 28 dnů, káčata opustila budku během několika hodin a již se do ní nevrátila, ještě tentýž den jsem je okloubkoval. V krmení dávala přednost živočišné složce a čerstvě posekané trávě, pokud byla ta možnost, když jsem předložil okřehek, dlouho neotálela a s chutí se pustila do konzumace. Během prvního týdne života z nejasných příčin dvě mladé uhynuly a samostatnosti se jich dožilo šest – i tak byla pochopitelně radost obrovská, tímto bylo u konce moje první hnízdění těchto sympatických klenotů vodní hladiny.

U tohoto druhu se objevilo několik barevných mutací, nejčastěji je chována bílá a skořicová, i když tyto rázy mají své kouzlo, přírodní formě se nevyrovnají. Kačer v období námluv má krásně pestře zbarvený svatební háv a jasnými barvami přímo září, pozornosti milovníka zvířat neunikne. Pro snadnost chovu, cenu i dostupnost je tato kachnička vhodná právě pro ty, kteří chtějí s chovem okrasné vodní drůbeže začít, ale nejen pro ně.