Sojka chocholkatá (kápovitá) – v přírodě a lidské péči

Pár sojek chocholkatých
Sojka chocholkatá – Cyanocorax chrysops chrysops
Sojky se často zdržují v blízkosti řek.
Na čekané u kuchyně s karanči jižními
Sojka chocholkatá u plodu láhevníku
Sijka lesní (Cyanocorax cyanomelas)
Na krmítku se sojkovcem chocholatým
Hejno na krmítku v kempu v Pantanalu

Pěvci zařazení v čeledi krkavcovitých žijí na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a nejsevernější Arktidy. Jsou to velmi inteligentní zvídaví ptáci, kteří se dokážou velmi rychle přizpůsobit různým, i náhle změněným podmínkám. Mnoho z nich je fádně zbarveno jen šedým nebo černým peřím. Řada zejména jižních druhů ale naopak patří mezi nejpestřeji zbarvené ptáky. Jedním z těchto druhů je i sojka chocholkatá.

Popis

Sojka chocholkatá – Cyanocorax chrysops chrysops (Veilot, 1818) – je mezi chovateli známá spíše pod svým dřívějším a také výstižnějším pojmenováním jako sojka kápovitá. Typickým znakem této nádherně zbarvené sojky je černá kápě – chocholka, která je z velmi jemného prachového peří připomínajícího samet. Čelo, temeno a strany hlavy jsou černé s podlouhlou temně modrou skvrnou pod okem (s odstínem bílé na horní straně). Za okem je skvrnka čistě bledě modrá. Pod okem se nachází velký tyrkysový pruh, který se mění ve světlejší. Zátylek je bílý s odstínem bleděmodré a šíje je čistě světlomodrá, vršek indigově modrý. Vnitřní strana letek je zbarvena do hněda. Ocas je v barvě jasné indigové modři s bledými nažloutlými nebo bílými špičkami. Strany krku, hrdlo a vršek hrudi jsou černé. Zbytek spodních částí je různě barevný, od krémové po bílou. Spodek ocasu je též zbarven krémově až bíle. Duhovka je zbarvena od jasně citronově žluté po světle žlutou. Zobák a končetiny jsou černé. U obou pohlaví je zbarvení stejné. Mladí jedinci mají zátylek světlejší, modrofialový. Kresba v obličeji se objevuje až ke konci prvního měsíce a kresbě dospělce se podobá až po druhém přepeření. Spíše hnědá zornice se stává žlutou před třetím měsícem. Kromě výše uvedeného nominátního druhu Cyanocorax chrysops chrysops jsou popsány ještě tři poddruhy. Cyanocorax chrysops tucumanum (Canabis, 1883) je zbarven stejně jako druh nominátní, je ale větší, může dorůstat velikosti až 40 cm. Další dva poddruhy, Cyanocorax chrysops diesingii (Pelzen, 1856) a Cyanocorax chrysops insperatus (Pinto a Cabango, 1961) se od předchozích odlišují delším peřím na temeni hlavy a menšími modrými skvrnami okolo očí. Zátylek a šíji mají zbarveny levandulově modře. Také oba tyto poddruhy jsou si velmi podobné. Odlišuje je jen barva peří na spodní straně ocasu. U C. ch. insperatus je peří čistě bílé, zatímco u C. ch. diesingii sépiově žluté. Zbarvení jednotlivých poddruhů však může být částečně proměnlivé a ke správnému určení je třeba znát lokalitu výskytu odchyceného druhu, případně provést analýzu DNA.

Rozšíření

Nominátní druh C. ch. chrysops je rozšířen na velkém území jižní Brazílie, hojně na území států Mato Grosso Do Sul a Paraná. Dále pak na území východní a jihovýchodní Bolívie (Beni, Cochabamba, Santa Cruz), severovýchodní Argentiny (Iguazu, Esteros del Ibera), velkém území Paraguaye a částečně i na severozápadě Uruguaye. Poddruh C. ch. tucumanum byl popsán na území severozápadní Argentiny (Tucuman, Salta) C. ch. diesingii obývá amazonské pralesy v severovýchodní Brazílii a C. ch. insperatus amazonské pralesy ve středu severní Brazílie.

Životní prostředí

Sojky chocholkaté obývají nejrozmanitější biotopy – tropické nížinné lesy, nízkohorské stálezelené lesy, tropické opadavé lesy a deštné pralesy. Většinou preferují nížiny do 1 500 metrů nad mořem, ale v Bolívii byly zaznamenány i ve výšce 2 800 metrů. Jsou běžné v i lesních uskupeních v otevřené krajině, pobřežních lesích, druhotných lesích a v zemědělských oblastech vždy poblíž lesa. V mnoha oblastech jejich výskytu dochází k výrazným změnám biotopu vlivem odlesňování, těžby, stavby silnic a přehrad a osídlování dříve neobydlených území. Tomu se sojky dokázaly rychle přizpůsobit, a to i způsobem hnízdění a částečnou změnou jídelníčku. V jižní Brazílii jsou v tzv. capoe (útvary jižních mírných lesů, kde převládají konifery rostoucích na pastvinách). V Uruguayi jsou poměrně časté i v pobřežních lesích. V Amazonii se poddruh C. ch. diesingii vyskytuje v oblastech, kde je les přerušen víceméně izolovanými útvary uschlých lesů (tzv. corrado). Rovněž v největším mokřadu světa, Pantanalu v jihozápadní Brazílii, se C. ch. chrysops vyskytuje relativně hojně, i když je v tomto ekosystému méně častá než sojka lesní (Cyanocorax cyanomelas). V Paraguayi a v Bolívii se častěji vyskytuje ve vyšších nadmořských výškách a spíše v sušších oblastech.

Potrava

Přirozenou složkou potravy sojky chocholkaté jsou bezobratlí, zejména hmyz. Ten podle mnoha výzkumů tvoří až 80 % jejího jídelníčku. Hmyzu vždy před pozřením odtrhuje křídla. Menší složku potravy tvoří ovoce a semena. S oblibou vyhledává hlavně plody caseárií, syagrusů, psidií, fíkovníků i filodendronů. Během období sucha v jižní Brazílii a severní Argentině konzumuje i plody kaki, láhevníků (annona) a semena araukarií. Semena nikdy nepožírá na místě sběru, ale odnáší je do vzdálenosti někdy až 60 metrů. Potravu sbírá velmi často také na zemi, kde hledá spadané ovoce, semena, bezobratlé a i některé drobné obratlovce (nejčastěji malé žáby). Potravu si někdy ukrývá pod zem nebo i do rostlin rostoucích epifyticky v korunách stromů. Sojka chocholkatá napadá příležitostně i hnízda jiných ptáků, kde požírá vejce i drobná mláďata. V jižní Brazílii je při hledání potravy velmi často pozorována ve společných hejnech se sojkou lesní (Cyanocorax cyanomelas). Sojky se rády zdržují v hloubi lesů, ale potravu hledají velmi často na jejich okrajích nebo podél koryt řek. Přes otevřenou krajinu nikdy nepřelétávají hejna, ale vždy jen jednotliví ptáci postupně. V zemědělských oblastech navštěvují zejména kukuřičná pole, v městských oblastech se naučily hledat potravu v okolí hospodářských stavení a na smetištích.

Rozmnožování

K hnízdění sojek chocholkatých dochází v období od října do prosince. Miskovité hnízdo z větviček je vystláno měkkými vlákny trav a umístěno v korunách hustě zarostlých stromů nejčastěji ve výškách 4–7 metrů. Snůšku tvoří většinou 2–4 vajíčka, inkubace je dlouhá 18–20 dní a hnízdní péče pak trvá asi 22–24 dní. Další téměř tři měsíce po opuštění hnízda jsou mláďata přikrmována rodiči a většinou ještě 2–3 pomocníky. Tito „helpři“ pomáhají rodičovskému páru i se stavbou hnízda a v jeho obraně proti predátorům.

Pozorování v přírodě

Sojky chocholkaté jsem měl příležitost pozorovat v několika oblastech jižní Ameriky – v brazilském Pantanalu, v mokřadech Estoros del Ibera na severovýchodě Argentiny, v rezervaci Iguazu na hranicích Paraguaye, Brazílie a Argentiny a v oblasti Beni v Bolívii. Jen zcela výjimečně jsem je spatřil v pralese, kde žijí značně obezřetným a skrytým způsobem života. V místech s hustou vegetací je lze zahlédnout jen při krátkých přeletech mýtin nebo koryt řek. Většina mých pozorování a všechny fotografie těchto sojek jsou z turistických kempů nebo jejich nejbližšího okolí. Zde se tito ptáci naopak chovají téměř „domestikovaně“. V hloubi brazilského Pantanalu, kde bylo v průběhu každého dne poměrně snadné pozorovat řadu ptačích druhů od tangar přes tukany, arassarie a trogony až po ary, jsem je v „divočině“ nespatřil ani jednou. Zato každý den, ve stejný čas v době oběda, přilétlo před kuchyň smíšené hejno sojek chocholkatých a sojek lesních. V naší těsné blízkosti pak netrpělivě čekaly na vařenou rýži, kterou jim vždy po obědě nasypal do krmítka kuchař. Když vše společně s vlhovci, hoky, kardinály a další „drobotí“ zkonzumovaly, zmizely na dalších 24 hodin v hloubi lesa.

V lidské péči

V době povolených importů se i jihoamerické sojky ve voliérách evropských chovatelů objevovaly relativně často. Spolu se sojkou inka (Caynocorax yncas), byla sojka chocholkatá (kápovitá) nejčastěji chovaným jihoamerickým druhem. Ještě před několika lety byly pravidelně dováženy i do České republiky a v karanténě dovozců tak bylo možné spatřit najednou i několik desítek kusů každého druhu. V současné době jsou všechny jihoamerické druhy sojek u evropských chovatelů vzácností. Zatímco odchovy sojek inka a sojek lesních se v západní Evropě i u našich chovatelů občas vyskytují a relativně často se s těmito druhy setkáváme i v zoologických zahradách a ptačích parcích, sojky chocholkaté se z evropských chovů téměř „vytratily“. Chová je jen pár institucí (např. Zoo Berlín) a několik soukromých chovatelů (např. v Belgii, SRN, Francii, ČR). O současných úspěšných odchovech však nejsou dostupné žádné informace. Sojka lesní a sojka chocholkatá byly vystaveny na výstavě Exotika 2014 v Lysé nad Labem.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře