Ptáci Austrálie I
V nedávném seriálu „Chov papoušků v Austrálii“ jsem popsal, jak se na kontinentě protinožců chovají ptáci v zajetí. V rámci tohoto nového seriálu zůstaneme stále v Austrálii, tentokrát však popíšu své zkušenosti s pozorováním divokého ptactva. Musím říci, že zážitky, jakými byly třeba pohled na třísethlavé hejno kakaduů žlutouchých nebo pozorování kruhooček, medosavek a strdimilů, ve mně zanechaly doživotní vzpomínky.
Jak vypadá typický australský biotop?
Pokud se nás někdo zeptá, jak si představujeme typickou australskou přírodu, nejspíše se nám vybaví suchá otevřená krajina s řídkým porostem blahovičníků a červenou půdou. Aridní oblasti skutečně pokrývají drtivou většinu kontinentu. Lidé však tyto pustiny neobývají a zdržují se v pobřežním pásmu, kde je příroda velmi rozdílná. Většina populace se nachází na východním pobřeží. Poblíž oceánu je počasí daleko stabilnější než ve vnitrozemních polopouštích a spadne tu také více srážek. Krajina je tedy zelenější a liší se i druhovým složením fauny. Z tohoto hlediska se tedy Austrálie dělí na dvě části – aridní vnitrozemskou a relativně vlhkou přímořskou s pravidelnými srážkami.
Dále můžeme australské biotopy klasifikovat také z hlediska sezonnosti prostředí. Severní část (severně od města Cairns a např. také oblast Darwinu) se dá považovat za tropickou a teploty se zde pohybují celoročně nad 20 °C. Na tomto území se nachází jeden z nejstarších primárních tropických pralesů světa. V porovnání s Jižní Amerikou či jihovýchodní Asií však zabírá pouze nepatrné území. Střídá se zde období sucha a dešťů. Období sucha trvá od května do listopadu, období dešťů od listopadu do dubna.
Není tedy úplně pravda, že Austrálie je monotónní krajina. Najdeme zde velmi odlišná prostředí, dokonce i ta úplně nejodlišnější, jakými jsou tropický prales a poušť.
Je Austrálie skutečně zemí papoušků?
Z hlediska absolutního počtu druhů papoušků by Austrálie jako kontinent prvenství nezískala. Určitě by ji předehnala Latinská Amerika. Na druhou stranu je pravda, že pozorování papoušků je na ostrově protinožců relativně snadné. Obzvláště v blízkosti měst se papoušci volně pohybují v zahradách a parcích, na přítomnost člověka jsou zvyklí a bez problémů se k nim můžete přiblížit na krátkou vzdálenost. Je běžné, že některé druhy, jakými jsou třeba lori mnohobarvý (Trichoglossus moluccanus) nebo kakadu žlutočečelatý (Cacatua galerita), lidé krmí z ruky. Tak jako nám zalétávají na krmítka sýkorky nebo kosové, v Austrálii to jsou rozely, papoušci královští, kakaduové a další.
Přestože jsem tedy ještě spoustu „papouščích“ zemí nenavštívil – pokud patří pozorování divoce žijících papoušků mezi vaše záliby a vypravíte se do Austrálie, určitě nebudete zklamaní.
Nyní rozeberu jednotlivé oblasti tak, jak jsem je měl možnost procestovat. Itinerář naší cesty byl následovný. Přiletěli jsme do největšího australského města Sydney. Procházka městem, botanickými zahradami a blízkým okolím nám zabrala v součtu čtyři dny. Poté jsme přeletěli na sever do města Cairns, kde začíná tropický klimatický pás. Odtud naše cesta pokračovala na sever do oblasti Cape Yorku. Ve městě Cape Tribulation byl konec zpevněné cesty, proto jsme se otočili a zahájili naši dlouhou cestu na jih podél východního pobřeží až do metropole Melbourne. Za celou dobu jsme autem najezdili přes 7 000 km.
Sydney a okolí
Po opuštění letiště jsme se ubytovali a vydali se na procházku do nejbližšího parku. Už na vzdálenost několik set metrů jsem zaslechl velmi povědomý křik loriů mnohobarvých (Trichoglossus moluccanus). Dalo by se říct, že tyto ptáky se mi zde poštěstilo zahlédnout jako první společně s flétňáky australskými (Cracticus tibicen). Tento druh je minimálně zbarvením velmi podobný našim strakám. Celkem rozeznáváme devět poddruhů, vyskytuje se na většině území kontinentu. Zmínění loriové mnohobarví patří mezi ptačí druhy obývající pouze pobřežní pásmo vlhčích porostů. Ve vnitrozemí je nenajdeme, stejně jako ostatní lorie. Nektarožraví ptáci totiž bez neustálého příjmu potravy dlouho nevydrží a v aridních oblastech by kvůli nedostatku nepřežili. Loriho mnohobarvého bych zařadil mezi nejhojnější papoušky východního pobřeží. Na jih od Sydney je méně běžný. V některých oblastech byl však všudypřítomný. Zřídka ho zahlédneme v otevřené krajině. Je vázaný na města, parky a zahrady, ve kterých vyhledává kvetoucí stromy. Zdržuje se v párech nebo menších skupinkách. Po návštěvě Austrálie považuji loriho mnohobarvého téměř za všežravého papouška. Několikrát jsem u chovatelů zahlédl, jak se živí popadanými semeny pod voliérami nebo se hrabe v odpadcích. V Austrálii nalezneme nominátní poddruh moluccanus, který obývá východní pobřeží, a také poddruh rubritorquis (česky lori mnohobarvý rudopáskový, v ČR běžně chovaný), vyskytující se na severu kontinentu. My jsme cestu do Austrálie absolvovali v červenci a srpnu, tedy když je na jižní polokouli největší zima. Překvapilo mě, jakým způsobem se s touto skutečností vypořádávají nektarožraví ptáci. V Sydney klesaly noční teploty až k 5 °C a ptákům to evidentně moc nevadilo. Zdůrazňuji, že za této teploty přežívala také kruhoočka a různé druhy medosavek.
Pokud tedy navštívíte některé z měst ležících na východním pobřeží Austrálie, můžete si být jistí, že tam lorie mnohobarvé dříve či později uvidíte.
Vraťme se k Sydney. Australské metropole jsou krásné kromě jiného také tím, že mají pečlivě udržované parky a botanické zahrady. Nejedná se tedy o čistě betonová velkoměsta. To samozřejmě vyhovuje spoustě ptačích druhů, které na přítomnosti člověka profitují. Je zcela běžné, že rybníčky v takových parcích jsou plné kachen a hus. Já zahlédl například kachničku hřivnatou (Chenonetta jubata), která je jednou z nejběžnějších australských kachen, a slípku tmavou (Gallinula tenebrosa), blízce příbuznou naší slípce zelenonohé. Velmi hojným druhem ve spoustě australských měst je také ibis australský (Threskiornis moluccus), který chodí po trávě a hledá různé bezobratlé. Překvapením určitě nebyli rackové, kteří se vyskytují po celém pobřeží a otravují turisty na plážích a promenádách.
Z ostatních ptačích druhů jsem v Sydney zahlédl také majnu obecnou (Sturnus tristis) a medosavku hlučnou (Manorina melanocephala). První zmíněný druh je v Austrálii nepůvodní a v Evropě se celkem běžně chová v zajetí.
Navštívíte-li největší australské město, určitě se vyplatí zaplatit si denní jízdenku na trajekt a objet členité pobřeží. Zde máte možnost zavítat do spousty přírodních rezervací, které jsou pro pozorování ptáků jako stvořené. My jsme se takto vydali na Manley Beach a Watsons Bay. Nutno říct, že v samotném Sydney příliš papoušků, tedy až na zmíněné lorie mnohobarvé, neuvidíte. V těchto okrajových částech je však situace trochu jiná. Hned po vystoupení z trajektu mi nad hlavou prolétl kakadu žlutočečelatý (Cacatua galerita). Byl to vlastně první velký papoušek, kterého jsem měl možnost vidět ve volné přírodě. Až pak si člověk uvědomí, jaký je rozdíl vidět tyto ptáky opravdu létat, nebo sedět na bidle v dvoumetrové voliéře. Přestože vím, že se jedná o hlučné ptáky, překvapilo mne, jak se jejich křik rozléhal mezi obydlenou částí pobřeží.
V Austrálii se vyskytují dva poddruhy kakaduů žlutočečelatých – nominátní forma galerita a fitzroyi. Oba zástupci jsou ve zbarvení téměř identičtí, druhý zmíněný poddruh má však výrazně delší chocholku a útlejší tvar těla. Galerita je běžná po celém východním pobřeží od oblasti Cape York až po jihoaustralské město Adelaide, fitzroyi se nachází na severním pobřeží. Kakaduové žlutočečelatí se vyskytují v městech i mimo ně, hnízdí ve vysokých a starých kmenech blahovičníků. Často se zdržují v přítomnosti jiných druhů kakaduů. Potravu hledají jak na zemi, tak v korunách stromů. Konkrétně ve Watsons Bay jsem je zahlédl i vyfotil, jak se živí semínky ze šišek dřevin rodu Araucaria. Pod stromem se navíc procházelo dalších 15 kakaduů, které krmil jeden místní obyvatel rohlíkem. Ptáci tu jsou na přítomnost člověka zvyklí a bez problémů se k vám přiblíží na vzdálenost jednoho metru.
Za celé dva měsíce, které jsem v Austrálii strávil, mě neustále fascinovalo, jakým způsobem se australská vláda dokáže starat o svou přírodu a zároveň ji také zdostupnit pro turisty a místní obyvatele. V zemi najdeme stovky národních parků a přírodních rezervací, ve kterých jsou pečlivě značené a upravované chodníčky. Díky tomu máte možnost pozorovat místní faunu bez jakéhokoliv průvodce a zvláštního vybavení. My jsme dvě takové první pěší túry podnikli právě na Manly a Watsons Bay a určitě to stálo za to. Po celou dobu jsem se pouze otáčel s fotoaparátem, popřípadě dalekohledem, a nestíhal fotit. Pořídil jsem tak pěkně ostré a nasvětlené záběry již zmíněných loriů mnohobarvých. Celkově mě zde překvapila hojnost nektarožravých ptáků. Například na jednom stromě jsem pozoroval hned tři druhy medosavek – medosavku žlutokřídlou (Phylidonyris novaehollandiae), laločnatku jihoaustralskou (Anthochaera carunculata) a medosavku modrolící (Entomyzon cyanotis). Posledně zmíněný zástupce je u nás chován poměrně vzácně, v Austrálii se však jedná o velmi běžný druh a zdá se, že také velmi odolný. Málokdy je vidíme samostatně, většinou se sdružují do menších skupin a hledají kvetoucí stromy a keře. Vůči ostatním ptačím druhům jsou poměrně agresivní a všechny konkurenty od potravy okamžitě zaženou. Na tomto výletu jsem si uvědomil, jak hojní jsou v Austrálii ledňáci obrovští (Dacela novaeguineae). Za ten den jsem jich viděl snad třicet. Zdržují se velmi často jednotlivě. Jejich hlasový projev je nezaměnitelný a připomíná opičí skřeky. S ledňáky jsem se setkával i po celý zbytek dovolené.
Na zmíněném výletu jsem měl možnost pozorovat také holuba chocholatého (Ocyphaps lophotes), který se nejprve procházel v trávě a poté přelétl na nejbližší keř. Tento druh se celkem běžně chová také v zajetí. Cestou jsme samozřejmě viděli také spoustu flétňáků neboli „australských strak“. Z mořských ptáků jsem pozoroval kromě racků také kormorána černobílého (Microcarbo melanoleucos).
Velkým překvapením pro mě bylo pozorování kruhooček, konkrétně kruhooček australopacifických (Zosterops lateralis). Čekal jsem, že se jedná o vzácný rod ptáků, ale během dovolené jsem je zahlédl ještě několikrát. Vždy se zdržovala v menších skupinkách a poletovala v hustých keřích. Tento pták neustále přeskakuje z větve na větev, a proto je složité ho dobře vyfotit. Aspoň dva snímky jsem však nakonec získal. Znovu se vrátím k teplotě. Kruhoočka jsem považoval za náchylné ptáky, kteří potřebují minimální teplotu zařízení 15 °C. Zmíněný zástupce se vyskytuje od severní oblasti Cape York přes Sydney na východním pobřeží, Melbourne a Adelaide na jižním pobřeží až po Perth na západě. Průměrná noční teplota v Melbourne je v měsících červenci a srpnu 5 °C, přičemž běžně klesá pod bod mrazu! Je téměř neuvěřitelné, jak takový malý pták, částečně závislý na nektaru, dokáže přežít tak nepříznivé podmínky.
Cairns
Po několikadenní návštěvě Sydney jsme se letecky přesunuli do města Cairns, ležícím v severní části Queenslandu. Přibližně od tohoto místa začíná tropický podnebný pás s bujnou vegetací. Z hlediska pozorování ptáků jsou přímo v Cairnsu dvě zajímavá místa – promenáda u laguny a poté botanická zahrada navazující na přírodní rezervaci s turistickou stezkou. Mým velkým přáním bylo zahlédnout ve volné přírodě loríčky. Od jedné známé, která v Cairnsu žije, jsem měl informaci, že se tito ptáci často zdržují na zmíněné promenádě. Přes velkou snahu jsem však neměl štěstí a loríčky nakonec neviděl. I tak je však dobré se na promenádu vypravit, poněvadž zde uvidíte poměrně zajímavou druhovou diverzitu mořských ptáků. Na pláž však zalétávají i ptáci z blízkých parků. Pozorovali jsme zde tedy čejku australskou (Vanellus mile), která je v Austrálii velmi hojná. V Evropě se také chová běžně v zajetí. Jedná se o hlasitého ptáka s atraktivním vzhledem, který se běžně vyskytuje v parcích poblíž vody. Dalším zástupcem bahňáků byla koliha malá (Numenius phaeopus), která se nacházela na břehu ve společnosti břehouše rudého (Limosa lapponica), rybáka černozobého a kulíka černočelého (Elseyornis melanops). Kolem hejna těchto bahňáků lovilo několik volavek, konkrétně se jednalo o volavku bělolící (Egretta novaehollandiae) a volavku bílou (Ardea alba modesta). Hned u promenády odpočívala skupinka pelikánů australských (Pelecanus conspicillatus). Z ptáků, kteří přilétávali na pláž z okolních parků spíš jen výjimečně, jsem zahlédl popeláčka černobílého (Grallina cyanoleuca) a majnu obecnou.
Z promenády jsme se vydali na blízkou louku, kde bylo možné pozorovat zase úplně jiné složení ptačích druhů. Poprvé jsem zde zahlédl například panenky muškátové (Lonchura punctulata), v Evropě opět běžně chované v zajetí. Zdržovaly se ve skupince asi šesti kusů. Několik metrů od nich seděl housenčík papuánský (Coracina papuensis), se kterým jsem se později setkal ještě asi třikrát, vždy v některém z městských parků. Velmi hojným druhem ve městech a na jejich okrajích je holoubek proužkokrký (Geopelia striata). Zdržuje se především v trávě, kde hledá semena, nebo na větvích keřů a malých stromů. Na zmíněné louce se vyskytoval také pávík černobílý (Rhipidura leucophrys). Při procházce městem Cairns běžně narazíte na australský druh žluvy (Sphecotheres vieilloti), anglický název Australasian figbird nemá český ekvivalent. Samice vypadají jako náš drozd zpěvný, samci mají sytě žlutou přední část těla, černou hlavu a zelená záda. Zpravidla se pohybují ve skupinkách čítajících v průměru pět jedinců a sedí na drátech nebo stromech podél silnic. Mají příjemný melodický hlasový projev. Dalším zástupcem, kterého jsem viděl pouze při této příležitosti, byl další druh medosavky – medosavka mnohobarvá (Gavicalis versicolor).
Tímto bych ukončil první díl seriálu o pozorování divokých ptáků v Austrálii. V příštím příspěvku popíšu své zážitky z birdwatchingu ve vesnici Kuranda a také v oblasti Daintree Rainforest.
