Nemoci ptáků volné přírody a naše schopnost pozorovat
Před nějakým časem si někdo, kdo měl lepší smysl pozorovat své okolí, tamhle někde až v Anglii, všiml, že vidí množství zvonků zelených, kteří umírají na nějakou nákazu. Přišlo se na to, že ti ptáci jsou napadáni bičenkou drůbeží – Trichomonas gallinae. Je to prvok, který žije v zadní části ústní dutiny, v jícnu a ve voleti ptáků. Při přemnožení vyvolává jeho přítomnost rozsáhlé záněty, které vedou až k úhynu ptáků. V Anglii o tom napsali nějakou studii, kterou si kdosi přečetl i u nás, takže se o tom začalo široce hovořit. Mnozí tvrdí, že ve svém okolí sbírají mrtvé zvonky ve značném počtu – a jde přitom o lidi, kteří se v ptácích vyznají lépe než ostatní. No, musím tomu věřit. Já sice již čtvrtým rokem trávím dost času fotografováním ptáků na místě, kam pravidelně létají, a zaznamenal jsem jen dva zvonky, kteří byli takto nemocní. Jejich fotografie mám. Mohou ale existovat lokality, kde je taková nákaza jaksi koncentrována ve větším rozsahu, proto je také viditelnější. Avšak více toho bohužel nevíme, koneckonců nemohu ani tvrdit, že ptáci, které jsem fotografoval, jsou napadeni právě bičenkou. Přehnané je také tvrzení, že jde o „krmítkovou nemoc“. Takové tvrzení je asi vyvolané malou představivostí, když si neumíme všímat míst, kde se ptáci za nějakým účelem koncentrují. Naše omezené vnímání nám nabízí jen krmítka, případně napajedla, která jsme sami postavili. Tam jsme schopní ptáky vidět. Ale oni třeba létají někam jinam ve větším počtu než na to moje napajedlo. Ptáci nepijí vodu kdekoliv, to jen příležitostně, ale létají na oblíbená místa. Některé druhy pěnkavovitých, jako stehlíci, konopky, zvonci, polní vrabci nebo hrdličky a příležitostně i jiné druhy ptáků, létají také na „grit“. Žerou malá zrnka písku, která jim pomáhají trávit jejich potravu. Jedno takové místo jsem náhodou objevil na Rakovnicku. Ptáci sem pravidelně létají zobat písek. Proč právě sem, je mi samozřejmě záhadou. To si nedovedu vysvětlit, právě tak jako si nedovedu vysvětlit, z jaké až dálky mohou ti ptáci létat. Tak jsem si řekl, že když sem létají pravidelně ptáci, mohu je tady pohodlně fotografovat. Dělám to čtvrtým rokem. Tak jako myslivec na posedu nebo rybář u vody sedím pohodlně v autě a čekám. A také si to píši na papírky a doma přepisuji do sešitu. Teď, v sobotu 6. 8. 2016, tam za dvě hodiny přilétlo pro svoji dávku kamínků 72 stehlíků. Potom mně došla baterie ve foťáku a musel jsem domů. Zakoupil jsem sice nedávno příhodně u Lidla solární nabíječku, ale spojovací kabel zapomněl doma. Takových kablíků s sebou vozím asi pět druhů, ke každému verku máte jinej, takže se není co divit, že z toho klubka hadů něco zapomenete. Jako další z druhů létají po stehlících nejhojněji konopky a po nich právě zvonci. Sem tam přiletí dlask, jednou samice čížka, kterou jen obtížně rozeznáte od samice zvonohlíka, kteří sem také občas zaletí. Takových míst musí být v okolí povícero, jen je objevit. Asi čtyřikrát jsem jel v poslední době od Rakovníka směrem na Plzeň. Když jsem poprvé projížděl v jednom místě Kožlany, všiml jsem si, že moje přijíždějící auto zvedlo ze silnice pár stehlíků. Proto jsem dával příště pozor, a hele, vždycky tam byli. Na takovém příhodném místě máte samozřejmě možnost ulovit množství poznatků, které můžete v podobě fotografií skladovat, porovnávat a nakonec si udělat i nějaké závěry. Málokdo vám sice bude věřit, spíše bude oponovat a trvat na starých dogmatech. Důležité však je, co vidíte na vlastní oči. Jasně vidíte, že celá ornitologie je založena převážně na cizích pozorováních a domněnkách, které jsou více než často pochybné. Anebo mohou být zastaralé. Naše okolí není neměnné, je neustále v pohybu. Trpíme sice jistým sebemrskačstvím, když si myslíme, že je to hlavně naší vinou, ale to je zase jen část pravdy. Právě hrdličky zahradní se někdy před půlstoletím daly do pohybu a útokem vzaly Evropu. Dneska by je Evropská unie zakázala jako invazní druh. Naše původní Hrdlička divoká je oproti tomu téměř na vyhynutí. Impotentně pláčeme, že ji na Maltě stále střílí, ale ony ty naše létají do Afriky přes Egypt, takže se jich náš nářek netýká. O skutečných důvodech jejich úbytku nevíme zhola nic.
Protože jen málokdo si všimne, jak vypadá nemocný zvonek, vlastně jak vůbec vypadá zvonek, vybral jsem několik fotografií. Můžete si všimnout, jak je třeba takový Zvonek zelený mnohem robustnější pták než třeba Stehlík obecný. Abyste viděli, jak blízko přijdou ptáci v přírodě do kontaktu, aniž byste na tom měli sebemenší podíl. Příroda je plná všemožných škůdců a život je opravdu záludný. Existují třeba mouchy, které nakladou svá vajíčka přímo na tělo a až do zobáku, okolo jazyka mláďat, a jejich larvy sežerou ta mláďata zaživa. Nebo jsem jednou v lese chytil do ruky hýla a vzal jej domů. Do rána uhynul. Teprve důkladná prohlídka odhalila, že měl na hlavě a za krkem přes třicet klíšťat, na která zobákem nemohl. Ostatně bičenky znají i chovatelé exotických ptáků, sice asi jiný kmen, ale docela důvěrně. Sípají přece amady Gouldové nebo i kanáři. Samozřejmě neuškodí, když krmítko nebo napajedlo čas od času vydezinfikujete, ale panice bych nepodléhal. Jiná věc je, že vůbec netušíme, proč se nákaza začala týkat nejvíc právě zvonků. Nejpříhodněji na řadě by asi byli vrabci domácí. Ačkoliv, kdo ví? Chytili jsme třeba mladého vrabce, který nemohl vůbec zavřít zobák, když měl nepohyblivou spodní čelist. Nedovedu si představit, jak se vůbec dokázal nažrat, byl však jinak v dokonalé kondici. Ve spodní čelisti měl něco, co vypadalo jako bláto, avšak byl to pohled bez brýlí. Na zvětšené fotografii by to mohli být také nějací cizopasníci.
Píši těchto pár řádků jenom proto, abyste si zachovali klidnou hlavu. On to není konec světa ani pro zvonky. Maximálně tak pro vaši peněženku, až nějaký šikula začne prodávat slanou vodu jako nezbytnou dezinfekci krmítek pro ptáky.
