Transmutace a inbreeding – záhuba, či nová cesta?
Nepřekvapuje mě to, ne každý rozumí tomu, proč a vlastně že jsou i nutné k tomu, aby se chovatelství posouvalo. Každý obyčejný chovatel měl ve svém chovu minimálně jednu transmutaci, a nemusí jít nutně jen o roseláře, stačí se podívat třeba na agapornisy s bílým okružím. Dále v USA se to týká velkých arů (především modrá a opalín). V našem okolí se můžeme setkat i s alexandry (především ve střední Evropě modrá a lutino u alexandrů velkých, v Nizozemsku i buttercopf, straky apod.) a víceméně všechny rody, jejichž druhy se chovají ve více zastoupeních a různých mutacích (forpus, polytelis, zmínění agapornis, rosela – platycercus, neofémy apod.).
Jako chovatel mutací a jejich velký obdivovatel musím vše uvést jaksi na pravou míru. Každý si myslí, že jeho názor je správný, a hlavně je podstatné, že nikomu ten jeho nechci vyvracet, jen hodlám přinést svůj a třeba probudit nějaké zbloudilé duše. A kdo ví, třeba se díky tomuto článku někdo ze čtenářů stane mým následovníkem.
Transmutace
Transmutace je přenos požadované vlohy z jednoho druhu na druhý. Nejčastěji se používá k přenosu barvy a vyšlechtění nových mutací. Setkal jsem se i s názorem, že vyšlechtění mutací je jednoduchá záležitost a stačí křížit sourozence. Tak to k tomu opravdu nestačí. Opravdoví chovatelé, ti, co pracují na transmutacích, se často veřejně nevyjadřují, nelze se tedy divit, že chovatelská veřejnost tomu nerozumí, a většina, pokud to nedostane na zlatém podnosu, ani rozumět nebude a hlavně nechce.
Trvá několik generací přenesenou mutaci ustálit v požadovaném druhu, aby odpovídal charakteristickým znakům jako velikost nebo „zrcátka“ na křídlech (například u alexandrů velkých). U rosel je to v závislosti na druhu 4–7 let, (nejdéle žlutolící – penant, nejméně slámožlutá – žlutobřichá). Při přenosu jedné vlohy mezi dvěma druhy vzniká mnoho nežádoucích odchovů. Chovatelé alexandrů velkých mají dokonce velikostní tabulku uvedenou níže.
Kam s „odpadem“?
Chovatelé nežádoucí odchovy nazývají hanebně – odpad. Já tenhle termín nepoužívám, nelíbí se mi. Nemám pro podobné ptáky označení.
Přebytek z transmutací nemá moc využití. Zlomek těchto ptáků končí v klecích mazlíčkářů, velké množství ve výkupu za zlomek ceny. V zahraničí se již rozrůstá prodej těchto ptáků (většinou ve věku 2–3 let) již první generace, což může znamenat dlouhou cestu pro kupujícího a náskok pro prodávajícího. Poslední dobou jsou to především kříženci Rosela pestrá × žlutohlavá.
A co zbytek? Ptáci, kteří se nehodí do dalších chovů, většinou končí vypuštění v lesích, kde se o ně postarají predátoři či zima, případně jsou usmrceni chovatelem. Záleží už na morálce každého z nás. Já bych volil zřejmě možnost udat ptáky mazlíčkářům, kde se eliminuje, že se dostanou do chovů, kde se s nimi nebude dál pracovat.
Co když se kříženec dostane do chovu? V rukou amatéra to může znamenat zkázu, jinými slovy, pokud se člověku, který nemá zdání o tom, co se mu do chovu dostalo, podaří křížence dostat do spousty chovů, může se ve finále ze zdánlivě přírodních rodičů objevit papoušek úplně jiného druhu. Je to smutné, ale několikrát jsem byl svědkem toho, jak se takoví ptáci prodávali jako mutační. I na výše zmíněné iFauně.
Tabulka alexandrů velkých
Před lety mi kamarád z Bosny poslal velikostní tabulku transmutací alexandrů velkých, prý se dokonce vyskytla v nějaké knize. Níže ji převedu na text svými slovy a samozřejmě ji přeložím.
Generace Velikost k přírodnímu alexandru velkému
1 1:2
2 3:4
3 7:8
4 15:16
5 31:32
6 63:64
7 127:128
Prakticky od páté generace není možné rozeznat Alexandra velkého a transmutaci. Ovšem i přesto je u zmíněných alexandrů 5 generací při velkém štěstí okolo 15 let, nejčastěji to bude mezi 18–22 lety, a je otázka, zda chovatel u tohoto krásného koníčka vydrží takovou dobu, nehledě na to, že chov alexandrů velkých je, co se voliér a jejich velikostí týče, opravdu náročný.
Inbreeding neboli příbuzenská plemenitba
V transmutacích a chovu mutací se občas nelze vyhnout inbreedingu. Příbuzenská plemenitba není z mého pohledu neetická, pokud se postupuje podle starého známého „všeho s mírou“ a člověk je zodpovědný a hlavně ví, co dělá. Obecně platí pravidlo, že v první generaci to nevadí, v druhé, nejpozději třetí by se měla přimíchat cizí krev.
Při výskytu nové mutace je inbreeding jednou z nejdůležitějších metod mutaci rozvinout a udržet. Syn vykazující vlohu se páruje s matkou, dcera vykazující znak se páruje s otcem. Jejich odchovy se většinou ředí přírodní barvou a následní štěpáci se dávají na sebe, z tohoto spojení vypadne 25 % mláďat v požadované barvě, tedy jen teoreticky, prakticky je možné, že se prvního mláděte v barvě dočkáme klidně až za 3, 4 roky po prvním odchovu, to lze vyeliminovat chovem několika párů.
Plodnost kříženců
K úspěšnému přenosu mutace je nutné znát také příbuznost určitých druhů, aby se chovateli nestalo, že kříženci budou nadále neplodní a celá práce bude promarněna již v první generaci. Z toho důvodu například není možné přenést barvu z agapornisů s bílým okružím oka na agapornisy bez okruží okolo oka. Velká část kříženců obecně je opravdu neplodná, proto se mutace přenáší jen mezi nejblíže příbuznými druhy (poddruhy).
Závěrem
Jak jsem již uvedl, vyčištění druhu trvá několik let. Proto je třeba, aby chovatel doopravdy věděl, co dělá, a měl cíl. Zodpovědný chovatel by se měl morálně zbavit nežádoucích odchovů. Bude zajímavé sledovat, jak se tento stoupající trend bude i nadále rozvíjet. Jsem zvědav na modré papoušky nádherné, albino horáky, modré rosely slámožluté, parblue Rosely žlutohlavé a nebo dilute papoušky amboinské. Věřím tomu, že zodpovědní chovatelé na těchto mutacích pracují. Není lehké dosáhnout nové mutace a nejde o rýžování peněz, jak si amatéři častokrát mylně myslí, a i kdyby, trpělivost a spolehlivá zodpovědná práce si žádá náležitou odměnu, tou je pro mnohé pohled na novou mutaci ve vlastních voliérách a pocit prvenství. A kdyby šlo jen o peníze, dělá to dnes už každý…
