Motýlci
Během éry socialismu se k nám ptáci za účelem obchodu oficiálně nedováželi. Přesto si chovatelé našli cesty, jak se k vytouženým ptákům dostat. Jedním z druhů drobných exotických ptáků, který nesměl chybět na žádné výstavě, býval i Motýlek rudouchý, malý ptáček atraktivního modrého zbarvení. Specialisté jej dokázali odchovávat pravidelně a na jeho odchovy se stála pomyslná fronta. V posledních létech, zdá se mi, je chov drobných exotů popelkou a běžné druhy stávají se vzácnými. A upadají také naše znalosti o této kategorii ptáků. Proto jsem se rozhodl napsat něco o motýlcích. Druhové jméno motýlek nese v češtině celkem pět různých druhů ptáků, kteří mají společné to, že některé části jejich opeření jsou živě modré. To z nich dělá v kleci opravdovou ozdobu. Takže si budeme povídat o motýlcích, abychom si osvěžili naše staré, avšak polozapomenuté znalosti. Pravděpodobně to vydá na povídání většího rozsahu, než je představa jednoho článku, bude to spíše miniseriál. Začneme dnes dvěma druhy, které byly v našich klecích méně běžné, než byl druh nejběžnější.
Motýlek angolský – Uraeginthus (Uraeginthus) angolensis (Linnaeus, 1758)
V Evropě je nejdéle známým druhem. Tento druh popsal již v roce 1758 zakladatel systému, švédský lékař a botanik Carl Linné. Dá se předpokládat, že ptáci byli známí v Evropě již před tímto datem, nicméně rok 1758 je brán jako počátek vědeckého datování ptáků. Linné popsal a zařadil tento druh do systému v roce 1758 ve svém díle Systema naturae, vydání 10, strana 182. Popsal jej však jako Fringilla angolensis. Proto se uvádí jméno autora prvního popisu v závorce, jelikož dnes tyto ptáky řadíme do jiného rodu. Autorem pojmenování rodu, kam dnes tyto ptáky řadíme, je Cabanis, který jej ustanovil v roce 1851. Někteří autoři dělí tento rod na dva rody, když druhým rodem je Granatina, který ustanovil Sharpe v roce 1890. Řadím-li všechny motýlky do jednoho rodu, zůstává Sharpem stanovený jiný rod platným jako podrod. Na existenci dvou podrodů ukazuje druhé rodové jméno uvedené v závorce. Přece jenom jsou dva druhy motýlků poněkud odlišné od zbývajících tří druhů. Motýlci angolští jsou v podstatě dvoubarevní ptáci, když na spodině těla jsou výrazně modré barvy, řekněme středního tónu, na svrchní straně těla jsou hnědí. Určit tento druh může být někdy i obtížné. Motýlek angolský je totiž poměrně snadno zaměnitelný se samicemi jak motýlků rudouchých, tak modrohlavých. Zkušený chovatel by se ale splést neměl. Problémem je určení pohlaví. Samci bývají živějších barev, zvláště mají sytější hnědou na zádech, ale i modrou hlavně na tvářích. Je dobré prohlédnout si pečlivě ptáky při určování pohlaví na spodní části těla. Směrem od prsou ke středu břicha mají samci více modré než samice. Rudolf Vít upozorňuje, že u motýlků angolských zpívají i samice. Zpěv motýlků angolských je však spíše melodickým trylkem než delší písničkou, jakou známe třeba u kanárů. Situaci s určováním těchto motýlků komplikuje ještě existence zeměpisných forem. V současnosti jsou popisovány čtyři zeměpisné formy. Dvě z nich lze považovat za formy přechodné mezi formami více odlišnými. Je dokonce možné uvažovat o tom, zda zůstanou zachovány i v budoucnosti – při podrobnějším studiu všeho, co víme dosud. Dvě odlišnější formy jsou forma nominátní, U. a. angolensis (Linnaeus, 1758), kterou lze považovat za západní, a forma U. a. niassensis (Reichenow, 1911). Tu lze považovat za východní. Literatura popisuje hlavně rozdíly v barvě opeření, podle čehož se nejde orientovat, ale existuje zásadní rozdíl ve zbarvení zobáků. Nominátní forma má celý zobák sytě černý, forma východní, U. a. niassensis, má zobák u kořene karmínově červený. U nás byli asi před patnácti léty naposledy chováni motýlci angolští východní formy. Za formy přechodné lze považovat formy Uraeginthus angolensis natalensis (Zedlitz, 1911) a Uraeginthus angolensis cyanopleurus (Wolters, 1963).
Čerstvě vylíhnutá mláďata motýlků angolských mají černou pokožku a lehké černé ochmýření na hlavě. Mají také specifickou, takzvanou hrdelní kresbu na patře otevřeného zobáku. Po vylétnutí z hnízda je jejich zobák černý. Vejce jsou celá bílá jako u všech astrildovitých.
Motýlek modrohlavý – Uraeginthus cyanocephalus (Richmond, 1897)
Původně byl zařazen do systému jako Estrilda cyanocephala (Richmond, 1897). Popsán je v publikaci uváděné jen zkratkovitě jako Auk, 15, strana 57. Exemplář, podle kterého byli ptáci popsáni, pocházel z území na řece Useri v oblasti hory Kilimandžáro ve východní Africe. To, že ptáci byli objeveni pro vědu dobře o sto a padesát let později než předchozí druh, souvisí s kolonizováním Afriky. Ta byla postupně obsazována na západě kontinentu a na jeho jihu, tady původně holandskými kolonisty. Východ Afriky zůstával dlouhou dobu pod arabským vlivem. Poznatky z východu Afriky se tak dostávaly do Evropy až v poslední řadě. Motýlci modrohlaví jsou na východě Afriky obyvateli spíše suchých savan až travnatých stepí. Jako téměř všichni astrildovití jsou to typičtí „trávožrouti“. Jejich hlavní, základní potravou jsou semena trav. Proto se dají tak snadno držet v klecích, kde je krmíme různými odrůdami prosa, což je pro ně potrava naprosto přirozená. Ptáci pocházejí z oblastí, kde jejich život sice řídí počasí, avšak jiným způsobem než u nás. Znají v podstatě dvě roční období. Sucho a období dešťů, tedy období vlhké. Hnízdí ke konci vlhkého období, kdy nekonečné travnaté pláně jsou plné měkkých, dozrávajících semen trav. Svá mláďata ptáci krmí kašovitou potravou, kterou jim vyvrhují z volete. Napodobit jim tuto přirozenou potravu lze dnes v podstatě bez problémů. Zelené, nedozrálé klasy prosa můžeme uložit do mrazáku a krmit jimi v období, kdy krmí mladé. Problémem pro chovatele je spíše překrmování jejich ptáků. Všichni astrildovití pocházejí z tropických nebo subtropických oblastí ležících mezi rovnoběžkami nazývanými obratníky. V těchto oblastech je celoročně stejně dlouhý den jako noc. V našich podmínkách pak v letních měsících, kdy je necháváme hnízdit, přijímají potravu až o deset hodin déle, než jak je jejich organismus zvyklý. Proto musíme příjem potravy brzdit. V čase, kdy sedí na vejcích, krmíme zásadně jen suchým zrním, pestrou potravou, jako jsou naklíčená semena, nezralé klasy prosa a vaječná míchanice, případně i živý hmyz, až po vylíhnutí mláďat. Jistou výhodou tohoto druhu motýlků je skutečnost, že pohlaví je možné rozeznat bez problémů. Samec má svítivě modrou celou hlavu a horní část prsou, samice je modrá jen na tvářích. Staré samice však mají více modré. Zobák mají ptáci karmínově červený. Některé prameny uvádějí dvě zeměpisné formy, jiné považují druh za monotypický. Nicolai, Steinbacher považují druh za monotypický, Bielfeld uvádí kromě nominátní formy ještě formu U. c. muelleri (Zedlitz), která se má vyskytovat v severní části území rozšíření, a to na hranicích Keni, Somálska a Etiopie. Ptáci této formy mají být o něco menší v těle a bledšího vybarvení. Nevěřím tomu, že by se snad tyto v podstatě drobné odchylky daly v Evropě prakticky rozeznat. Motýlci modrohlaví jsou stále pro chovatele atraktivními ptáky, proto se s nimi můžeme dosud setkat i v našich chovech. Třeba byli vystaveni jako jediný druh motýlků na poslední výstavě Exotika v Lysé nad Labem. Příště si budeme povídat o kdysi nejběžnějším druhu motýlků z evropských chovů, kterým býval motýlek rudouchý.
