Netradiční hrdličky rodu Streptopelia v našich voliérách – 4. část

Netradiční hrdličky rodu Streptopelia v našich voliérách – 4. část
Zdroj: AdobeStock

Hrdlička šedoocasá (Streptopelia decipiens)

Zbarvení tohoto druhu je klasického „typu hrdličky zahradní“. Má však výrazněji šedou hlavu a hnědošedá záda, křídla a ocas. Výrazné je také rudé okruží oka, a především duhovka, která je červená u západních poddruhů, žlutá u východních, tedy v závislosti na poddruhu. Proužek je poměrně široký a z obou stran může být ohraničen tenkým bílým proužkem. Tento druh tedy může být svým zbarvením pro řadu chovatelů poměrně atraktivní. Český název je tohoto druhu prakticky nic říká. Šedý ocas mají i jiné hrdličky tohoto rodu a u tohoto druhu bychom mohli říci, že je spíše hnědý. Lépe na tom nejsou ani další jazyky, například angličtina či němčina, kde její název můžeme přeložit jako smuteční límcová hrdlička. Překlad latinského slova „decipiens“ můžeme formulovat jako chytající, proměnlivý, klamající či podvádějící. Přesný důvod tohoto pojmenování se mi zjistit nepodařilo, může jím však být „snadná“ záměna s příbuznými druhy. Délka činí přibližně 28 cm, váha 140–230 g.

Je široce rozšířená a převážně běžná v pásu jižně od Sahary a „ostrůvkovitě“ na východě a jihu kontinentu. Oblast jejího rozšíření se na jedné straně vyhýbá pásům deštného lesa a přilehlým vlhkým savanám, na druhé straně pravým pouštním a nezavodněným suchým oblastem. Oblast jejího rozšíření sahá nepřerušeně od jižní Mauritánie a Senegalu východně přes Sahel do Etiopie a východního Somálska, kde je velice hojná. V Etiopii se vyskytuje až do výšky 2 000 m n. m., zatímco dále na jihu ve východní Africe dosahuje maximálně 1 400 m n. m. a v Keni a jižněji v Tanzanii je i méně hojná. V jižní Africe je zřejmé, že v Botswaně, Namibii a Zambii je oblast jejího rozšíření spjata s Okawangem a izolované populace na jihu Afriky s poříčními oblastmi Zambezi a Limpopa.

Vytváří až šest poddruhů:

  • Streptopelia d. decipiens – východní Čad, Súdán a Etiopie (Hartlaub & Finsch, 1870)
  • Streptopelia d. shelleyi – Senegal až severní Nigérie (Salvadori, 1870)
  • Streptopelia d. logonensis – východní Kamerun a severní Zair (Reichenow, 1921)
  • Streptopelia d. elegans – jižní Etiopie (Zedlitz, 1917)
  • Streptopelia d. ambiqua – Angola, jižní Zair, západní Zambie a populace u Zambezi a Limpopa (Bocage, 1877)
  • Streptopelia d. perspicillata – Somálsko až Malawi a Mosambik (Fisher & Reichenow, 1877)

Obývá aridní savanu v blízkosti zdroje vody, stejně jako lužní lesy a akáciové houštiny do vzdálenosti 10 km od vody. Preferuje houštiny s vyššími stromy, jako jsou akácie (Acacia albida) a palmy rodů Borassus a Hyphaene. Na druhou stranu se však jedná o velmi přizpůsobivý druh, který vyhledává také městské parky, zahrady a vesnické remízky. Stejně jako se to děje u jiných hrdliček rodu Streptopelia, díky urbanizaci a zvýšené dostupnosti zemědělských zrnin a přidružené ruderální vegetace se oblast jejího rozšíření zvětšuje.

Jako druh je v oblasti výskytu převážně stálá, ale samozřejmě uskutečňuje místní a sezonní přesuny. Hřaduje ve větších hejnech, ve kterých i dvakrát denně pořádá přesuny k napajedlům či břehům řek. Tento bod je důležitý z hlediska jejího rozšíření – vzácně ji totiž můžeme pozorovat více než 10 km od zdroje vody. Rozvoj umělého zavlažování však umožnil její expanzi do okolních oblastí. Hnízdí v trnitých křovinách nebo na vyšších stromech ve městech a vesnicích. Potravu sbírá na zemi, obvykle v malých skupinkách, a tvoří ji široká škála semen, bobů, bobulí a dalších plodů. Preferuje proso (Panicum laetum) a hřebenatku egyptskou (Dactyloctenium aegyptiacum). Preferovaná strava se samozřejmě liší i v závislosti na sezonních podmínkách. Semena a plody dvouděložných rostlin jsou tak například důležitější v suchých rocích a naopak. Také byla pozorována při požírání termitů.

Hnízdění začíná v různých oblastech odlišně. V západních částech svého rozšíření v Senegalu a Gambii hnízdí v kterémkoliv měsíci v roce. V Súdánu a Etiopii bylo pozorováno v lednu, březnu, dubnu, květnu a listopadu. Ve východní Africe je hnízdní vzor komplexnější, ale více závislý na podnebných podmínkách.

Hnízdí solitérně nebo v malých, roztroušených skupinkách. Hnízdo je vratká plošinka z větviček postavená na hustých stromech nebo trnitých keřích v lesnaté oblasti či v zahradách. Je uváděno, že hnízdo je robustnější než u blízce příbuzných druhů. Snůšku tvoří jedno či dvě matné bílé nebo krémově bílé vejce. Inkubaci zajišťuje samice a trvá 13–14 dní, mláďata jsou vzletná ve věku 15–18 dní. Mláďata krmí oba rodiče a samostatná se stávají krátce po vylétnutí. S rodiči však zůstávají až do další snůšky.

Můj chov a odchov

V roce 2015 jsme si s kolegou pořídili dva domnělé páry. Tento druh se mi v loňském roce již dvakrát podařilo rozmnožit, počet aktuálně chovaných jedinců v ČR se tak zvýšil na dvojnásobek. Právě díky prozatím úspěšnému chovu se o tomto druhu a jeho chovu rozepíši podrobněji.

Ptáci nám byli dovezeni na podzim roku 2015, spolu s ostatními již zmíněnými druhy. Mně dovezený pár se rychle aklimatizoval a po nezbytné karanténě byli ptáci umístěni do kryté voliéry k páru křepelek harlekýnů (Coturnix delegorguei), holoubků kapských (Oena capensis), hrdliček temných (Streptopelia lugens), k triu myšáků hnědokřídlých (Colius striatus) a páru bulbulů zahradních (Pycnonotus barbatus). Voliéra má následující rozměry 10 × 4 × 2,5 m (d × š × v). Je koncipována jako stepní – je tak lehce porostlá vyššími travinami a jedním stromkem trnky obecné (zabírá asi čtvrtinu voliéry). Žádné nepokoje pozorovány nebyly. Hrdličky šedoocasé již v roce 2015 nezahnízdily, hrdličky temné však i po jejich příchodu ještě jednou úspěšně zahnízdily.

Nechtěl jsem nic riskovat, a tak jsem je po příchodu mrazíků přemístil do zimoviště s většinou výše zmíněných ptáků, kde byla teplota okolo 10 °C. Zimu přečkaly zcela bez problémů, proto byly v polovině března opět vypuštěny do stejné voliéry.

V květnu začalo jejich hnízdění. Na hnízdě jsem hrdličky pozoroval poprvé 8. 5. Dvě vzrostlá mláďata byla na hnízdě pozorována 22. 5. a 28. 5. již první z mláďat opustilo hnízdo. O osm dní později, tedy 4. 6., se již mláďatům začal vyvíjet černý kroužek na krku. Obě mláďata byla samozřejmě okroužkována, a to kroužky č. 7. Druhé hnízdění přišlo 28. 6. a obě mláďata opustila hnízdo 23. 7.

Po celou chovnou sezonu probíhalo soužití ptáků ve voliéře téměř bez problémů. Jediným očekávaným problémem byla konfrontace hrdliček stejného rodu, které jsem se i trochu obával. Dle mých předchozích zkušeností však výrazné problémy nenastaly. Nejedná se totiž o hrdličky stejného podrodu (například společný chov hrdliček temných a divokých, případně východních, není z důvodu agresivity možný ani ve velkých voliérách). Samec hrdličky šedoocasé se tak stal dominantním ptákem ve voliéře a občas obtěžoval samec hrdličky temné, ale k výraznějším konfliktům nedošlo a i hrdličky temné dvakrát úspěšně zahnízdily.

Hrdličky šedoocasé jsou krmeny především směsí Teurlings Turtledove Food (2/3) a Deli Nature č. 56 (1/3). V chovné sezoně mají k dispozici samozřejmě také klíčené zrniny. Grit je samozřejmostí. Z ostatních doplňků se mi osvědčilo zejména podávání přípravku Bronchoxan od firmy Benefeed do pitné vody a především česnekového oleje Garlic oil od firmy Versege-Laga.

Jak je zmíněno výše, podařilo se v roce 2016 stav u nás chovaných jedinců zvýšit na dvojnásobek. Věřím, že se bude dařit i v roce letošním a podaří se navázat na odchov, který byl dle mých informací jedním z prvních v ČR, ne-li tím vůbec prvním.

Velké poděkování tak patří panu Stehlíkovi a rodině Janoschových, kteří dovoz ptáků uskutečnili, a především panu Mikulkovi, který mne na možnost dovozu těchto druhů upozornil a který se mnou v chovu těchto, ale i dalších málo chovaných druhů holubů nejvíce spolupracuje.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře