Jižní Amerikou od Atlantiku k Pacifiku
Kolibřík na zádech
Najednou mi jeden z nich zmizel kdesi na zemi, vlastně jsem ho dohledal až zpětně na několika fotkách, které jsem stihl udělat: ležel na zemi na zádech jako mrtvolka, křídla roztažená. Druhý na něj s otevřeným zobáčkem nalétával, až se dotkli a vyrazili zase vzhůru. Za moment byli oba z dohledu. Pro mě nezapomenutelná scénka, protože tyhle miniptáčky jsem vždy obdivoval. Umí létat pozpátku, ve vzduchu postát na místě, svištět padesátkou… V malém tělíčku skrývají tolik energie! Přežijí noční mrazíky i chladné dny plné deště. Při sosání z květů tedy dost švindlovali, skoro vždy se nějak zavěsili za nožky na keřík a v klidu zanořili zobák do květu, místo aby tak činili za letu. Nic to nemění na tom, že jsou kouzelní, kdykoliv se ocitnu v Americe, toužím je zase vidět.
Květinky v ledu
Vyrážíme na výlet do národního parku Lauca, těšíme se hlavně k jezeru Chungara. Na nejhezčím místě jsme kolem poledne, svítí slunko, ale kolem potůčků jsou rostliny při zemi na mnoha místech ještě zavřené v ledu. Už je nám dobře, přece jen se v řidším vzduchu pohybujeme už několik dnů. Zato ti, kteří přijíždějí na jednodenní obhlídku z Ariky, města na břehu Tichého oceánu, jsou dost zpocení a pobledlí. Míříme dalekohledy a objektivy na hejna plameňáků, která dodávají krajině barevný šmrnc. Hladinu tu čeří hned tři druhy, bohužel, je polední slunce a dlouho předtím, než nastane zajímavé večerní světlo, pro nás přijíždí řidič s dodávkou. Stálo by za to tu nocovat, na to ale nejsme vybaveni. V noci tu bývá běžně kolem minus patnácti stupňů. Proto mají místní činčily horské zvané viskača i lamy tak hustý kožich. Návštěva Altiplana, jak se říká téhle horské planině, končí. Míříme do Ariky přičichnout k mořskému vzduchu, i když víme, že na koupání to rozhodně nebude.
