Co nového u stehlíků?

Další fotografie (7)

Druhý víkend v červnu patří již nějaký čas Česko–německému derby drobných exotů, akci původně pořádané za našimi severními hranicemi, která se posléze přestěhovala do Nymburka. Pro mě to znamenalo, mimo jiné, že jsem měl v červnu o čem psát. Letos mi přáno nebylo, nebyl jsem tam, leda bych si snad přivodil slušný malér. To jsem se neodvážil, proto musel referovat o této úspěšné akci někdo jiný. Jako náhradní téma jsem zvolil opět stehlíky, zabývám se jimi nějakou tu dobu. Také jsem na toto téma i několikrát psal, ale nebojte se. Nechci se opakovat, i když se říká, že opakování je matka moudrosti. Česká, dokonce i ta nejodbornější literatura opakuje stále dokola opisované nesmysly a to je zatraceně dobrá příležitost se na tomhle přiživit. Takže se na to podívejme.

Odborná literatura

Pro vydavatele je knížka o ptácích, kteří nám létají v bezprostřední blízkosti, zaručeným obchodním úspěchem. Má to povícero důvodů, za jeden z těch důležitých můžeme považovat nějaký bezprostřední zážitek. Nej­spíše takový, kdy si majiteli chaty postaví malý, pestrý, roztomilý ptáček svoje hnízdo přímo pod oknem, takže si těch ptáčků každý všimne. Tati, jací jsou to ptáčci? A taťka neví. A máme tady potenciálního kupce. Pro tyhle nakupující jsou skoro vždycky k dispozici takové ty krásné atlasy, ve kterých se můžeme poučit. Jejich tvorba je obvykle svěřena těm největším odborníkům. Jenže to má mnoho úskalí. I pro největšího odborníka je to vlastně jen „vedlejšák“, který je sice milým přilepšením, ale živit se musí někde jinde. Navíc je obvykle tlačen vydavatelem k šibeničním termínům, aby odevzdal svou práci co nejrychleji. Vždyť se musí stihnout vánoční trh! Proto se většina textů přebírá, omílá a opakuje se pořád dokola cokoliv včetně hrubých chyb. Vždyť ty texty stejně nikdo nečte, v těch knihách se přece všichni dívají jen na obrázky! Ale i obrázky se přece musí malovat podle nějakého vzoru a i tady se opakují chyby, nepřesnosti a výmysly. Za nejodbornější literaturu, která se zabývá ptáky v naší zemi, lze považovat knihu Fauna ČSSR, Ptáci, v dnešním případě díl 3/II. I tady je uváděn popis šatu dospělých ptáků, což se obvykle dělá, protože tím nabývá objem textu, podle kterého je autor honorován. Popis šatu dospělých ptáků u stehlíků se bohužel hrubě nepovedl, když není dost přesně veden podle zavedené topografie ptačího těla. A potom si tady přečteme i zásadní nepravdy, z nichž nejvíce vyniká tvrzení, že stehlík má bílá záda. Nemá! (Hřbet a kostřec bílý…). Ta kniha vyšla již v dalších doplněných vydáních a pod tímto nepovedeným textem je již uveden i jiný autor, ale text opraven nebyl. Nový autor to samozřejmě vůbec nečetl, jinak by si musel hrubé chyby všimnout. Znamená to mimo jiné i to, že my vůbec nevíme, jak by měl ve skutečnosti vypadat náš český stehlík, narozený třeba tamhle někde u Rakovníka. Přebíráme zase jen cizí názory, když si myslíme, že u nás žije forma Carduelis carduelis carduelis. Přitom již pan řídící učitel Karel Kněžourek (7. 11. 1857–3. 11. 1920) se ve svém Velkém přírodopisu ptactva (1910–1912) zmiňuje o tom, že u nás jsou k vidění nejen našinci, ale i pestřejší „horští stehlíci“, kteří k nám přilétají v zimních měsících. Lakonicky to odbýváme tím, že stehlík je u nás stálým ptákem. To neznamená nic jiného, než že stehlíky můžeme vidět u nás po celý rok. Co na tom, že jde o zcela jiné ptáky?

Literatura cizí

Nemysleme si však, že cizí literatura je na tom o mnoho lépe než ta naše. Není. Jsou na světě v dnešní době mnohem lepší, propracovanější metody poznání, než jsme měli ještě včera, mnohé poznatky a názory jaksi již i prosakují navenek. Než se však stanou všeobecně přijímanými, ještě nějakou dobu potrvá. Ono všechno je koneckonců jenom víra. Tomu, co jsem neviděl na vlastní oči, musím jenom věřit. Nebo nevěřit, samozřejmě. Nic víc. Všechno na světě je nějakým způsobem mnohem složitější, než jsme si ještě včera dovedli představit. Jenom si musíme stále pokládat, pokud možno, správné otázky. Jedna z nejodbornějších knih o ptácích Evropy, která vyšla již v tomto století, je takzvaný Cramp. Je to kompilát neboli snůška všech dostupných informací, které se kde dají sehnat. Jinak to dělat nejde. Ne­můžete být na několika místech současně, abyste si všechno ověřili na vlastní oči. Můžete však informace kontrolovat stále dokola, až vám najednou začnou nějaké rozdíly narůstat před očima. Můžete se šťourat. Takovým lidem se říká šťouralové a obvykle jsou považováni za nepříjemná stvoření. A zase to jinak nejde, i když máme stále více možností, jak v poznání postoupit, jak se dostat kupředu. Třeba v té knize je barevná, malovaná tabule stehlíků a podle popisu má na ní být zobrazeno celkem pět různých zeměpisných forem. Díval jsem se na ni stokrát a při tomhle psaní to mám zase otevřené před sebou. A nevidím mezi jednotlivými formami v podstatě rozdíl. Zato vidím jiné nesrovnalosti, především u formy nominátní, která se prý vyskytuje právě u nás. A ono cosi nekoresponduje přímo v této knize, když v textu použité černobílé kresby nesouhlasí s touto barevnou tabulí. A můžete bádat, což se dá jen těžko odlišit od šťourání, leč slovo bádání lépe zní. Podívejte, ona každá malovaná ilustrace je dělaná podle nějakého vzoru. Takové vzory se zase obvykle nachází někde v muzeu, nejčastěji v podobě balků, což jsou vlastně jen kůže ptáků, které zcela nenapodobují původní obrysy těla. Ani v muzeu, které má velké sbírky, nebývá takových vzorků neomezený počet. Viděl jsem kdysi jednu takovou sbírkovou krabici v našem Národním muzeu, vyfotil jsem ji, a dokonce ta fotka vyšla i ve Fauně, asi tak před patnácti léty. Jestli tam bylo na sedmdesát vzorků. Jenže dneska máme jiné možnosti.

Možnosti dneška

Když chcete představit nějakého ptáka, jak ve skutečnosti vypadá, tak samozřejmě úplně nejlepší je dobrá fotografie. Zdůraz­ňuji dobrá, protože těch špatných je převážná většina. Musí to být portrét, a to takový, aby na něm byly zachyceny, pokud možno, všechny důležité znaky pro určení toho ptáka. A musí to být pták živý, na vycpaniny se můžete jít podívat právě do muzea. Ještě v nedávné době byla taková fotografie k nezaplacení a lezlo to pěkně do peněz. Šíleně drahé vybavení a nemohli jste dělat jednu fotku za druhou jako dnes. Jedna fotka vás vyšla tak na sto korun jenom na filmu a jeho vyvolání, přičemž se povedla jen málokterá. Dneska můžete sekat jeden snímek za druhým a vybrat si ten povedený třeba i z několika tisíc vlastně zadarmo. Pátým rokem tak fotím stehlíky na jednom a tomtéž místě, kam létají na grit. Sbírka snímků mně začíná narůstat a vypadá to, že budu mít tak nějak asi deset tisíc snímků pro srovnávání. Právě jsem ukládal soubor z první poloviny června a počítač říká, že je to 580 fotek. Ale nejde jen o fotky. Možná ještě důležitější je skutečnost, že já vím, z jakého místa ta fotografie pochází, a ještě důležitější pak je, že počítač si pamatuje den a hodinu, kdy byla pořízena. To jsou zatraceně důležité informace. Na internetu dnes můžete najít slušnou sbírku fotografií stehlíků, ti ptáci nevypadají vůbec stejně, ale vy nevíte, kdy a kde byla ta fotografie pořízena. Najdu třeba, i když výjimečně, fotku stehlíka, u které je uvedeno, kde byla pořízena. Když vidím, že pochází z Turecka, měla by to být forma niediecki. Dám si ji na obrazovku, vedle si otevřu fotku stehlíka od Rakovníka a mohu porovnávat. Nemohu sice porovnávat skutečnou velikost živého ptáka, mohu jen porovnávat a hledat nějaké rozdíly v barvě opeření. Takové údaje nemusí nutně zajímat jen ornitology, ale měly by zajímat i chovatele a samozřejmě hlavně posuzovatele, kteří mají hodnotit kvalitu odchovaných ptáků. A takový posuzovatel by měl mít hluboké znalosti, protože chov evropských ptáků se začíná rozrůstat, jako by se chovatelé začínali vracet ke svým kořenům Evropanů. Ještě nedávno se takový stehlík nedržel v kleci, aby chovatel docílil jeho odchovu. Proč? Kdykoliv si mohl chytit do klece nového. To se dnes nedělá – a ovšemže chytit stehlíka dnes umí jen málokdo. Jenže v klecích máme nyní různorodou směsku ptáků pocházejících z různých končin Evropy. Protože ptáci odchovaní v klecích mají obvykle o něco menší postavy než jejich příbuzní, kteří se vylíhli na zahradě hned vedle voliéry, je mezi chovateli zájem o ptáky co největších postav. V přírodě jsou stehlíci největších postav ptáci pocházející až z nejvýchodnější části jejich rozšíření, což je v Rusku. Tuto formu popsal původem polský ornitolog Taczanowski a nazval ji formou major. Vyšlo to tenkrát v anglickém časopise Ibis, ale ouha, bylo to psáno francouzsky. Naštěstí pan doktor Procházka, který se tenkrát angažoval jako předseda KPEP, byl zdatným hned v několika jazycích a přeložil mi to. Podle Taczanowského mělo být jedním důležitým rozeznávacím znakem, kromě velikosti, i zbarvení na prsou. Hnědé skvrny, které má stehlík po stranách prsou, neměly být na horní straně spojeny hnědou páskou. Co je psáno, to je dáno. Jenže většina českých stehlíků má právě v době hnízdění takhle vybarvená prsa. Anebo je tato páska téměř neznatelná. Jsou ovšem ptáci, kteří ji mají. Asi největší otázkou je vybarvení křídel. Stehlíci mají mít na černých letkách bílé špice. Jsou takoví, kteří je mají, ale jsou i takoví, co je nemají. Staří ptáčníci to dobře věděli a těm, co měli černá křídla, říkali kominíci. Podle jedné teorie je to způsobeno otěrem, když bílá část péra je měkčí než ta černá a rychleji se obrušuje. Jenže jsou kominíci i v době, kdy by již měli být přepeřeni a stále mají křídla černá. Jsou dokonce i ptáci v křídlech nesouměrní. A také nikde není psáno, na kterých letkách mají být jak velké bílé skvrny. Nejsou na všech letkách stejně velké. A také ten teoretický otěr není ani zdaleka stejný u všech ptáků, nebo řekněme přiměřený. Takže je tady ke šťourání příležitostí habaděj. Předkládám vám jednu fotku, na které má stehlík roztažená křídla a očísloval jsem letky. Byl to takový mezityp mezi kominíkem a kresleným stehlíkem, měl malé, sotva viditelné bílé špice. Ty na letkách loketních nejsou na složeném křídle viditelné, nejviditelnější jsou na letkách ramenních.

Rozdělené myšlení

Schizofrenie je obvykle považována za dušení chorobu lidí a při nejjednodušším výkladu je popisována jako rozdělené myšlení. Takové rozdělené myšlení, různý pohled na stejnou věc, najdeme v přeneseném významu leckde. V ornitologii třeba v číslování letek v křídlech ptáků. Číslování letek je důležité při určování různých druhů ptáků, protože mají třeba ruční letky různě dlouhé. U nás je to důležité při určení druhů budníčků či slavíků. Někdo počítá ruční letky, kterých je u pěvců deset, od prostředku křídla směrem k jeho okraji, protože pelichání začíná právě uprostřed křídla, vypadnutím, zpravidla dvou letek. Jiní, a já také, počítají letky zkraje, protože je to mnohem lépe k rozeznání, a to i při složeném křídle! A také ve starší literatuře, u nás hlavně u Jirsíka, se používá právě tak počítání od kraje křídla. Jsou ale i knížky, kde najdete oba způsoby, což je tedy klasický výklad schizofrenie. Nekontro­loval jsem, který z obou příkladů byl na světě dříve. Nakonec je otázka, co vlastně vyvolává celkovou výměnu letek v křídle. Může být, že i vytržení většího počtu letek může vyvolat i celkovou výměnu. Nebo v některých případech výměnu jen na polovině těla, respektive dorůstání.

Bílé skvrny v křídlech stehlíků

Kdysi bylo chovatelství ptáků jaksi ve společném manželství s ornitologií. Jak to již v životě bývá, i tady došlo k rozvodu. Ornitologové se v současnosti považují spíše za ochranáře, mnohdy však s dosti svéráznými názory, a chovatele mají za škodlivé tvory, kteří podporují pašeráctví – a vůbec, držet ptáky v klecích se podle nich nesluší. Pokud se dnes a denně nedíváte na ptáky z bezprostřední blízkosti, jak byste jim asi chtěl rozumět? To řekl jeden z předních ornitologů ještě ze staré školy. Protože v dnešní době v podstatě nikdo stehlíky v kleci nedrží, chybí nám také pro tyhle ptáky nutné porozumění. Víme, že existují ptáci s velkými bílými špičkami letek a na druhé straně i ptáci, kteří ty bílé špičky nemají. Jistěže existuje nějaký ten otěr, ale jsem přesvědčen o tom, že jenom tím to není. Víme, že východní populace, ať již ty formy jmenujeme jakkoliv, mají špičky v křídlech většího rozsahu a takzvané šedohlavé formy bez černého kříže na hlavě mají nejen bílé špičky, ale dokonce lemy na vnějším praporu, které dosahují téměř třetiny délky péra. Bez toho, že budu držet ptáka alespoň rok v kleci a pravidelně kresbu křídel dokumentovat, se nic vyřešit nedá. Jenže u našich letních stehlíků toho nehraje mnohem více než vybarvení letek. Je tu i barva a kresba prsou, kde v zahraniční literatuře najdeme zajímavé poznámky; bylo již zmíněno. Nebo třeba Sacht­leben při popisu formy balcanica říká, že středoevropští stehlíci mají na zádech charakteristický narudlý tón, který však u Středočechů marně hledám. Je to mnohem složitější a vypadá to tak, že v první polovině září naši stehlíci odtáhnou někam na jih, aby tak ke konci září byli nahrazeni migranty odněkud od severovýchodu. Protože stehlíci pro klece se chytali v zimě, pranostika říká, že se začínalo chytat na svatého Václava, máme ve sbírkách asi převážně cizince. Jeden ze starých ptáčníků sice říká, že se chodilo již koncem srpna na mladíky do luk, ale že on sám nikdy mladíka v kleci neměl. No, ať je to, jak chce, kroužkoval jsem celkem čtyři mladíky před čtyřmi léty u Rakovníka, abych v letošním roce odečetl z fotografie na jeho kroužku dvě číslice, které odpovídají. Jak ten pták vypadá, skutečný rodilý Čech, si můžete prohlédnout. Přidávám i jiné fotky, třeba stehlíka ze západních Čech, který má předpisovou kresbu na prsou podle staré představy pro českého stehlíka. Proč ze západních Čech? Inu proto, že takového jsem u Rakovníka ještě nevyfotil. A také dvě formy bez černého kříže, z nichž podoba jedné u nás ještě publikována nebyla.

Mohl bych v nezodpovězených otázkách pokračovat, ale myslím si, že pro dnešek toho bylo tak akorát. Barvu na zádech stehlíků se chystám zdokumentovat po letošní sezoně, a jak doufám, najdu i metodu, jak to pěkně seřadit do nějaké tabulky, aby všechny kombinace byly pěkně viditelné. No, a kdybych náhodou přišel k nějakým penězům, asi bych se jel podívat za stehlíky někam jinam než po Čechách. Třeba Russ píše, že pokud byste chtěli opravdu ty nejmenší, musíte na Madeiru. Viděl jsem opravdu tak malinké, že byli menší než čížek. Ovšem za 300 eur za pár – bez toho, že bych se dozvěděl, odkud opravdu pochází. Podívejte se na internet, uvidíte různá videa, stehlík se dá natolik ochočit, že ani nepotřebujete klec. Není snad zajímavějšího ptáka.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře