Papouškovy smysly

Další fotografie (2)

Na chování papouška má podstatný vliv jeho celková vnímavost prostředí, v němž je nucen žít, ať už je to voliéra, či klec v umělém prostředí bytu. Při podrobné analýze chování živočichů byly nalezeny tzv. klíčové podněty, které jsou vrozené, avšak podílí se na nich také učení, a ty jako klíč odemykají jisticí zámek projevu v centrální nervové soustavě, která pak reaguje na vnější podněty prostředí. Takovým podnětem může být například silueta dravce, ale také jeho atrapa, vyvolající instinktivní útěkovou reakci ptáka (i ještě nezkušeného mláděte). Moje senegalka Bety se velmi obezřetně chovala před bostonským teriérem, se kterým k nám přišla návštěva; instinktivně se vzdalovala z jeho dosahu, ačkoli psa ještě nikdy neviděla. Za správné nalezení a určení klíčového podnětu odpovídají smysly a mozek. Smysly jsou tím, co vytváří mysl zvířete, která je velmi sofistikovaná. Patrně je to tak, že zvýšená schopnost vnímání souvisí s rostoucí složitostí nervového a senzorického systému určitého organismu.

Evoluční biolog M. Bekoff (2007) ke smyslovému vnímání zvířat říká: „Žádné zvíře nemůže mluvit lidskou řečí, aby nám mohlo dostatečně jasně sdělit svoje zkušenosti (i když některá zvířata, například papoušci a gorily, prokazují schopnost inteligentního využití pojmů lidské řeči). A vzhledem k tomu, že jejich těla a smysly se často od těch našich zásadně liší, ani jejich vnímání reality se příliš nepodobá našemu vnímání: nosy spousty zvířat jsou například mnohem citlivější a zvířata vidí a slyší v odlišných světelných a zvukových spektrech.“

Přesto se chování zvířat velmi často podobá lidskému záměrnému chování a je přizpůsobeno tomu, aby zajišťovalo přežití jejich genů. Evoluční biolog J. Z. Young (1907–1997) formuloval názor, že geny musí zvládnout úlohu analogickou předvídání. Jedním způsobem, jak mohou geny vyřešit problém předvídání v mnoha víceméně nepředvídatelných prostředích, je obdařit organismy schopností učení. Pro tento účel je geny vybavily mozkem. Nejvýkonnějšími mozky se v ptačí říši vyznačují krkavcovití pěvci a papoušci. Ptáci mají oproti savcům zcela jinou strukturu mozku. Jeho polokoule (hemisféry) oddělené rýhou jsou na povrchu hladké; nejsou zbrázděné jako u vyšších savců. Ptačí mozek se vyznačuje tvarově rozrůzněním žíhaných těles (corpora striata) – střídáním bílé a šedé mozkové hmoty. Mozková kůra, která je u savců rozhodujícím měřítkem dokonalosti nervové soustavy, je u ptáků velmi tenká. Její nejmladší vrstva, hyperstriatum, jako zvláštní ztluštěnina plně nahrazuje savčí rozvinutější mozkovou kůru. Zde probíhá konečná analýza všech smyslových vjemů, které do této centrální části přivádějí nervové dráhy přes hrboly mezimozku (thalamus). Podobně jako u savců představuje ptačí mozek hmotnost 2–9 % hmotnosti celého těla a jeho výkonnost je srovnatelná s výkonností mozku savců. U krkavcovitých a papoušků je výkonnost jejich mozků vyšší než u mnoha savců.

Centrální nervový systém tvoří mícha a mozek. Mozek je složen z koncového neboli velkého mozku (někdy též nazývaného přední), mezimozku, středního mozku, mozečku a prodloužené míchy. Vyvinul se původně ze tří částí – předního čichového, středního zrakového a zadního sluchového mozku. Prodloužená mícha, most Varolův a střední mozek tvoří nejstarší část mozku – mozkový kmen (na spodině mozku). V něm jsou uložena centra pro nejdůležitější životní funkce, jakými jsou dýchání, krevní oběh, a je zde sídlo řady motorických a instinktivních projevů. Po celé délce mozkového kmene se táhne tzv. retikulární formace, což je síťově uspořádaný útvar. Každá jeho nervová buňka může přijímat podněty až ze čtyř tisíc dalších neuronů a je trvale spojena s 25 000 jiných nervových buněk. Bez této formace by pták nemohl létat, ale ani stát. Mozeček kontroluje rovnováhu, pohyb a má funkci „autopilota“.

Na střeše mezimozku se nachází šišinka mozková – epifýza, zde jsou uloženy vnitřní biologické hodiny. Postranní ztlustlé stěny tvoří thalamus, v němž se filtrují signály vjemů zachycených smysly a nervovými buňkami v kůži. Thalamus, jako jedna část mezimozku, přijímá a zpracovává nejen informace smyslových orgánů (s výjimkou čichu), ale podílí se také na řízení stavu bdělosti, tělesných pohybů, ukládání informací do dlouhodobé paměti i na kontrole emotivity. Je pokládán za bránu vědomí. Na spodině mezimozku se nachází hypothalamus s přímým napojením na řídicí žlázu vnitřní sekrece, hypofýzu. Hypothalamus kontroluje tělesné funkce. Střední mozek odpovídá za dospívání, jehož začátek je určen geneticky. Korový útvar hipokampus zajišťuje schopnost soustředit se a podílí se na tvorbě paměťových stop. Amygdala (mandlové jádro) v oblasti spánkových laloků je součástí neuronální sítě, která rozlišuje strach a agresi, podílí se na rozlišování příjemných a nepříjemných podnětů a na ukládání emočně významných informací do dlouhodobé paměti. S funkcí mozku pak souvisí paměť a učení. Kapacita mozku zvířete se v zajetí snižuje pro nedostatek podnětů, které by jinak zvíře získalo životem ve volné přírodě.

Smysly dávají živočichům a člověku po stránce fyziologické schopnost přijímat a vnímat z vnějšího nebo vnitřního prostředí podráždění nebo podněty prostřednictvím základních smyslů, mezi něž patří rovněž u papoušků zrak, sluch, hmat, čich, a chuť. Energie podnětu vyvolává v nervových buňkách vzruch, který je veden nervovými dráhami do mozku, v němž je analyzován a vyhodnocen. Teprve díky rychlému rozvoji přístrojové techniky ve 2. polovině 20. století bylo možné poznávat složitost funkce a výkonnost smyslových orgánů různých druhů živočichů, o nichž si lidé dlouho mysleli, že jejich vjemy mohou být podobné lidským. Dnes je známo, že každý živočišný druh má smyslové orgány selektivně přizpůsobeny pro příjem druhově specifických informací. Specializovaný smyslový aparát může vnímané podněty odfiltrovat, zesílit nebo zeslabit. Například ptáci vidí ultrafialové části světelného spektra a mohou se orientovat během tahu i podle polarizovaného světla při zatažené obloze. Ptáci podobně jako primáti patří mezi „zrakové“ tvory, neboť celý jejich život závisí na zrakových vjemech. Mají také největší oči ze všech obratlovců v poměru k velikosti hlavy. Na rozdíl od ptáků většina savců (s výjimkou primátů) nedokáže ostřit zrak podle vzdálenosti (N. Lane, 2011).

Prostřednictvím smyslů živočichové mohou mezi sebou vést vnitrodruhovou komunikaci a v některých případech i velmi sofistikovaně. Podle Z. Veselovského (2001) se v ptačí komunikaci nejedná jen o vzájemnou manipulaci partnery, ale vyslaná a zachycená zpráva je obvykle i výzvou ke spolupráci. Sdělenou informaci lze právem označit za začátek „rozhovoru“ mezi dvěma jedinci, neboť se posléze role vysílajícího a příjemce pravidelně mění. Smyslové orgány příjemce nejdříve zprávu zachytí, dekódují a předají příslušným mozkovým centrům. Patří sem zejména signály optické komunikace, pro něž je nezbytný zrak, a signály akustické komunikace, pro něž je důležitý sluch.

Nejdokonalejším smyslem jsou oči a ptáci podobně jako člověk jimi přijímají až 80 % všech informací z prostředí. Roz­lišovací schopnost oka závisí na tom, jak hustě jsou v sítnici rozloženy světločivé buňky a jaká je jejich citlivost. Největší hustoty dosahují v mělké nebo kráterovité prohlubni, která se nazývá žlutá skvrna. Ta představuje plošku s nejostřejším viděním. Člověk v ní má nahloučeno kolem 160 000 světločivých buněk na jeden milimetr čtvereční, ale například káně lesní jeden milion. U rychlých letců, jakými jsou dravci, ledňáčci, kolibříci, se nacházejí v každém oku párové oblasti (arey) obsahující žlutou skvrnu ve středu oka a na boku sítnice. Postranní arey mají ptáci s očima po stranách hlavy, také papoušci. Při letu se obraz současně promítá do centrální i postranní oblasti ostrého vidění, čímž vzniká dokonalé prostorové vidění a odhad vzdálenosti. Oči ptáka tak mohou rozlišovat za letu 150–160 obrazů za sekundu (oči člověka jen 18–20 obrazů za sekundu (Veselovský, 2001). Moje senegalka Bety proletí štěrbinou přivřených dveří, která je menší, než je rozpětí jejích křídel. Včas připaží a k tomu je nezbytné při nemalé letové rychlosti dokonalé prostorové vidění.

Ptačí oční orgány jsou mohutné a tvoří třetinu hmotnosti celé hlavy, jsou chráněny třemi víčky (horním a dolním, třetí víčko – velmi tenké a průhledné – je mžurka, membrana nicticans). Oči umístěné po stranách hlavy pracují nezávisle. Jejich binokulární vidění (jde o pohled oběma očima současně, čímž vzniká tzv. prostorové vidění) se pohybuje pod 25 stupni, u papoušků je to jen 6–10 stupňů. Sova vidí podobně jako člověk, v rozsahu 60–70 stup­ňů. Zorné pole (část prostoru, kterou lze vidět očima dívajícíma se nehybně vpřed) je u holuba 300 stupňů, podobně i u papouška.

Ptáci mají na sítnici ještě čtvrtý čípkový pigment, což jim umožňuje vidět více barev a barevných odstínů v ultrafialovém spektru světla, pro člověka neviditelném. Mohou tak nejen rozeznat druhovou příslušnost a pohlaví druhého jedince, ale také jeho zdravotní stav i stupeň zralosti oblíbených plodů. Dravci mohou vidět z výšky jasně zářící skvrnu čerstvé moči své budoucí kořisti.

Biochemik Nick Lane (2011) uvádí, že v sítnici člověka i ptáka jsou dva typy fotoreceptorů (tyčinky a čípky), z nichž čípky obsahují kombinaci několika vzájemně nepodobných typů opsinové bílkoviny. Každý z opsinů má odlišnou schopnost absorpce světla. Tři čípkové opsiny člověka absorbují světlo o různých vlnových délkách nacházející se maximálně v modré (433 nanometrů), zelené (535 nanometrů) a červené (564 nanometrů) části světelného spektra. To ve výsledku dává dohromady náš známý rozsah vnímání barev. Člověk (a ostatní primáti) vidí v modročervených hranicích, ptáci mají vlnovou délku posunutou k modré. Plazi, ptáci, obojživelníci i žraloci mají čtyřbarevné vidění (primáti a člověk mají tříbarevné vidění). Malé změny ve struktuře opsinů mohou absorpci světla posunout od ultrafialové části spektra u hmyzu a ptáků (kolem 350 nanometrů), k červené u chameleonů (okolo 625 nanometrů). Chameleoni mají v kůži hnědé, červené a žluté pigmenty, ale výrazného zbarvení docilují fyzikálním trikem. Dovedou měnit uspořádání nanokrystalů v kožních buňkách a tím určovat, které vlnové délky dopadajícího světla se odrážejí zpět. U člověka „červené“ receptory zaznamenávají světlo při vlnových délkách maximálně do 564 nanometrů, což už vůbec neodpovídá červené, ale nažloutlo zelené části spektra. Každý máme jiné rozhraní pro vnímání jeho vlnové délky, a proto se někdy nemůžeme dohodnout na barevném odstínu nějakého předmětu. Například gen ovlivňující vnímání červené má desítky variant. Nachází se na chromozomu X, který mají ženy (XX) ve dvou kopiích a muži (XY) jen v jedné. Ženy, které zdědily dvě různé varianty genu, rozeznávají například více odstínů červené.

Vedle zraku je druhým nejdůležitějším smyslem ptáka sluch. Ptáci slyší v podobném rozsahu ja­ko člověk, avšak u většiny je sluch absolutní; z lidí ho mají jen někteří. Například andulka vlnkovaná má sluchový rozsah 40–14 000 Hz a optimální slyšení v rozsahu 2 000 Hz. Člověk má sluchový rozsah 16–24 000 Hz a optimální slyšení 1 000–2 800 Hz (Z. Veselovský, 2001).

Ptáci se podle hlasu bezpečně individuálně poznávají na základě doprovodných harmonických složek tónů. Tuto schopnost umocňuje jejich výborná hudební paměť, která je nutná k zapamatování jak druhově typických signálů, tak cizích hlasů – ty některé druhy ptáků dokážou napodobit.

Ve sluchovém orgánu vnitřního ucha se nachází hustá kapalina – endolymfa. Každá změna polohy hlavy nebo těla vyvolá její pohyb a prostřednictvím vláskových smyslových buněk dostává mozek informaci o statické poloze celého těla. Nervová soustava pak rozliší porovnáním s informací smyslových buněk ve šlachách, svalech, kloubech a kůži, která část těla je v pohybu. Papoušek, nejen v domácí péči, je citlivý na každý zvuk, jemuž člověk už nevěnuje žádnou pozornost. Pták náhle znehybní a ve směru přicházejícího zvuku natáhne krk a soustředěně naslouchá, aby vyhodnotil, jestli má vzlétnout k úniku, je-li právě volně puštěný. V kleci pro něj náhlý neznámý hluk může vyvolat silnou stresovou situaci, neboť nemůže uletět do bezpečí.

Hmat má velkou důležitost nejen u savců, ale také u ptáků. Mechanoreceptory, které zajišťují funkci hmatu, jsou specializované smyslové buňky citlivé na tlak, teplo, chlad, bolest, pohyb a jsou rozprostřeny po celém povrchu těla. U ptáků jsou nejpočetnější hmatové buňky tzv. Hrbstova tělíska (0,2 mm), nacházející se v kůži, ve svalech, šlachách a kloubních pouzdrech. Registrují svalové napětí, krevní a osmotický tlak, vibrace vzduchu a podložky, na níž pták sedí. Jsou umístěna také na jazyku a špičce zobáku. V hlubších vrstvách kůže se u ptáků (a savců) nacházejí tzv. Merkelova tělíska diskovitého tvaru, s citlivým nervovým zakončením, která registrují intenzitu mechanického tlaku. Krotký papoušek se rád nechá hladit po hlavě a jemný tlak u něj vyvolává libé pocity.

Za vývojově nejpůvodnější a také nejstarší jsou u obratlovců považovány chemoreceptory, které snímají čichové a chuťové podněty a mají svou důležitost při potravním chování. Bylo prokázáno, že čich ptákům nechybí. Jejich nosní dutiny jsou rozděleny na tři komory, z nichž první dvě slouží k dýchání a jako klimatizační zařízení, a v komoře nejhořejší je vyvinut čichový epitel s čichovými receptory. Čichové podněty z prostředí odvádějí čichové buňky do čichového nervu napojeného na koncový (velký) mozek. Horší čich mají pěvci a papoušci, vyvinutý je u kiviů a kondorů.

Chuť je u ptáků vnímána prostřednictvím jazyka pokrytého chuťovými receptory ve formě kulatého pupenu v počtu asi 300–400 tělísek (člověk má kolem 10 000 chuťových pohárků). Chuťové nervové buňky žijí kratší dobu (asi 10 dnů). Přes malý počet chuťových pupenů, neboť ptačí jazyk je pokryt rohovitou ochrannou vrstvou, která znemožňuje větší rozprostření chuťových buněk, ptáci rozeznávají některé látky i ve větším zředění. Vyhýbají se roztokům hořkým a díky této chuti se také naučí rozlišovat jedovaté rostliny nebo jinak nevhodnou potravu.

Například loriové, kteří se živí nektarem, mají chuťové buňky na špičce jazyka. Ještě donedávna se uvádělo v odborné literatuře, že obecně špička jazyka rozlišuje hlavně sladkou chuť, slanou chuť vnímá celý přední okraj jazyka, kyselost vnímají chuťové buňky na zadních okrajích jazyka a na jeho kořeni je vnímána hořká chuť. Podle nejnovějších výzkumů na molekulární úrovni bylo zjištěno, že chutě (u člověka je rozeznáváno 5 chutí) jsou vnímány celým povrchem jazyka. Všichni moji papoušci dávali zjevně přednost sladké chuti, ale občas si olízli i slánku na stole.

Je užitečné znát smyslovou vybavenost a související schopnosti svých ptačích svěřenců, abychom jim poskytli přijatelnější podmínky k životu omezenému přinejmenším pletivem voliéry či dráty klece, neboť jsou smyslově vnímavější víc, než tušíme. „Naším cílem by mělo být osvobodit se pochopením všech živých stvoření a celé přírody v její nádheře,“ nabádá Albert Einstein (1879–1955).

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

27.5.2018 15:30

Hezky sepsano smajlík

s dovolenim si ulozim na pozdeji...