Astrildovití – pohled na současnost 2

Další fotografie (12)

Minule mě napadlo podívat se na čeleď astrildovitých pěvců pohledem současného chovatele, který sice mohl načerpat vědomosti, ale o to méně se může s různými druhy těchto ptáků běžně potkávat v evropských klecích. Dovozy do Evropy téměř ustaly, proto některé druhy dříve považované za běžné dnes neznáme. Lidská povaha touží stále po něčem novém, zvláštním, co nikdo jiný nemá. Běžné druhy chovatelé odchovávali málo, proto se dnes staly mnohem atraktivnějšími než dříve. Je to prostě paradox, všechno naruby. Proto tedy pokračuji v představování astrildovitých podle zavedeného systému Soustava a české názvosloví ptáků světa. A snažím se porovnávat s jinými prameny, které mají na stejnou záležitost jiný názor.

Podle této práce (Soustava) následují ptáci řazení do rodu Pytilia (Swainson, 1837). Jsou to ptáci o něco robustnější než další druhy drobných astrildů, s kratším tělem a krátkým ocasem, který v rozrušení drží často vzpřímený. Jsou to obyvatelé spíše sušších stepí a akáciových savan, všechny druhy jsou klasickými požírači travních semen, která loupou. Jejich krmení v klecích nečiní tudíž žádných potíží. Pohledy systematiků se liší, když mnohé zeměpisné formy považují jiní za samostatné druhy. Pokud jsou takoví ptáci dobře odlišitelní okem, klonil bych se vždy spíše k samostatnému druhu, avšak spíše z důvodů chovatelských. O křížence není u astrildovitých pro další chov zájem. Bylo by sice dobré vědět, jestli takoví kříženci jsou, nebo nejsou nadále plodní, v případě jejich plodnosti to však může v chovech znehodnotit druh jako takový. Představíme si tedy čtyři druhy tohoto rodu podle Soustavy.

1.

Astrild Wienerův
Pytilia afra
(Gmelin, 1789)

V našich klecích býval velmi vzácně, až spíše v období konce dovozů do Evropy. Samci jsou od samic vcelku dobře rozeznatelní. Odchovy běžné nebyly. U nás je odchoval například chovatel Marek z Blešna.

2.
Astrild rudokřídlý
Pytilia phoenicoptera
(Swainson, 1837)

Z celého rodu asi nejvíce odchovávaní ptáci v umělých chovech, ne však zcela pravidelně, proto k jejich domestikaci nedošlo. Samce od samice lze rozeznat. Samci jsou spíše modrošedí, samice více do hněda a mají méně červené v křídlech. Soustava uvádí tři zeměpisné formy, z nichž však jednu berou jiné prameny jako samostatný druh. Pokud uvažujeme jen dvě formy, potom forma nominátní je formou západní, forma P. p. emini je formou východní. Do Evropy byla dovážena převážně forma západní.

3.
Astrild pestrý
Pytilia melba
(Linnaeus, 1758)

Jeden z nejdéle známých druhů astrildovitých, popsal jej již sám Linné. Ptáci jsou rozšířeni jak po severoafrických savanách od západu až po východ kontinentu, tak na východě až jihu Afriky. Druh vytváří podle Soustavy na sedm zeměpisných forem. Do Evropy se ale všechny formy nedostaly, odhadem jen asi tři až čtyři. Odchovů bylo pomálu, pravděpodobně proto, že chovatelé se ani moc nesnažili. Dovozy bývaly pravidelné a ptáci se drželi v klecích jako okrasa. Údajně jsou to příjemní zpěváci. V Africe musí být opravdu hojní, protože tam jsou cílovým druhem hnízdních parazitů, kterými jsou vdovky a atlásci. U východoafrických forem jsou samci červenější na prsou s podílem žluté pod červenou maskou. Severo­africké formy jsou o něco méně barevné. Rozlišování forem u samic je opravdu nesnadné, až nemožné. Nominátní forma pochází z jihu Afriky, který byl osídlován Búry dříve než jiné části kontinentu. Některé z forem byly dříve považovány za samostatné druhy, například dnešní forma P. m. percivaliP. m. citerior.

4.
Astrild rudočelý
Pytilia hypogrammica
(Sharpe, 1870

Tyto astrildy uvádí již Karásek s poznámkou, že se dováží velmi vzácně. Jsou podobní astrildům rudokřídlým, avšak samci mají výraznou červenou masku a červená barva v křídlech je nahrazena výraznou žlutou až oranžovou barvou. Podle vybarvení křídel lze rozeznat od samic astrildů rudokřídlých i samice. Ptáci se sice v Evropě objevili již koncem 19. století, z následujícího období však nemáme zprávy. Až v roce 1963 údajně obdržel jeden pár švýcarský chovatel dr. Burkard. U nás se objevili až v dovozech z devadesátých let a odchovy se prý dařily, dokonce lépe než u astrildů rudokřídlých. Oproti tomu němečtí chovatelé si stěžovali, že odchovy jdou špatně.

5.
Astrild páskovaný
Pytilia lineata
(Heuglin, 1863)

Soustava tyto ptáky považuje za zeměpisnou formu astrildů rudokřídlých. Novější literatura, počínaje Nicolai et Steinbacher, i Fry se vrací k dřívějšímu názoru, že jde o samostatný druh. Ptáci svým vnějším vzhledem vypadají jako astrildi rudokřídlí, obě pohlaví však mají červený zobák. Samci jej mají v jasné barvě, samice u kořene našedlý. Samice jsou také na spodní straně těla jemně páskované od hrdla až po spodní krovky ocasní. Samci jsou na prsou makově šedí, vlnkovaní jen na břiše. České pojmenování jsem převzal od Karáska. Němčina je zná pod jménem Streifenastrild. Jsou rozšířeni v jižní Etiopii a severovýchodním Súdánu, krajích to značně neklidných, kam není radno Evropanům v současnosti vůbec strkat nos. Jejich oblast výskytu je jasně oddělena od oblastí výskytu astrildů rudokřídlých východní formy. V současnosti se v evropských klecích vůbec neobjevují. Malá kolekce byla v Evropě někdy koncem let šedesátých minulého století. Svědčí o tom i jediná fotografie, jejímž autorem byl Horst Müller, ale viděl jsem tutéž fotografii a za autora byl označen H. Bielfeld. Je to v podstatě jediný snímek, na kterém byli tito ptáci v té době zachyceni. Převzít jej bych se neodvážil, tedy bez autorských poplatků. V současnosti se však již na internetu objevily i nové snímky z přírody.

Jako následující rod uvádí Soustava rod Mandingoa (Hartert, 1919). Pro tento rod má čeština vyhrazeno jméno vločkovník, které je sdíleno i dalšími rody. To proto, že tito ptáci jsou na spodní části těla vybarveni na tmavém podkladu velkými bílými tečkami, vločkami. Rod Mandingoa je monotypický, když zahrnuje jen jeden druh ptáků. Karásek tyto ptáky ještě neuvádí. V české literatuře je uvádí až Rudolf Vít pod jménem astrild zelenohřbetý. Do Evropy se prý ptáci dostali až v roce 1935, po druhé světové válce, v roce 1959, pak do Německa a Švýcarska. Jsou to ptáci, kteří se vyskytují v tropickém pásmu Afriky okolo rovníku. Jsou to sice typičtí konzumenti travních semen, která se však v těchto oblastech v podstatě nevyskytují v suchém, tvrdém stavu. Buď jsou nedozrálá, anebo již zase klíčí. Berou však i živý hmyz. Metoda krmení naklíčenými semeny prosa smíchanými s rašelinou se ukázala jako velmi vhodná a vedla k dobrým výsledkům v chovu. Ptáci se u nás objevili v několika vlnách dovozů okolo přelomu tisíciletí a mluvilo se i o úspěšných odchovech. Podrobnosti však neznám. Zkušenosti se různily. Někomu ptáci uhynuli brzy, ale na druhou stranu se na burzách objevovali ojedinělí ptáci ještě po několika létech. Ke stabilizaci chovů nedošlo.

Druh vytváří podle literatury celkem čtyři zeměpisné formy. Výrazně se vnějším vzhledem odlišují jen dvě formy. Západní a východní. Forma nominátní, podle které byl druh popsán, pochází až z jižní Afriky a v Evropě se v podstatě neobjevuje, právě tak jako forma z ostrova Fernando Poo, který se dnes jmenuje Bioko. Ptáci z tohoto ostrova údajně mají celý zobák červený, rozdíl mezi formami chubbinitidula je nepatrný. U nás se s největší pravděpodobností objevili jen ptáci forem schlegeli (západoafrická forma) a chubbi (forma východoafrická).

Pro dnešek to může stačit, pokračovat budeme příště.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře