České a československé prvoodchovy II – Papoušci Afriky a Asie

Tyto dva kontinenty jsou proslaveny jako vlast papoušků žako, agapornisů a alexandrů.

Papoušek žako velký

Psittacus erithacus erithacus – jedná se asi o nejpopulárnějšího zástupce afrických papoušků, je až ikonicky považován za nejinteligentnějšího papouška světa, za nejlépe mluvícího představitele celé papouščí říše. Papoušek žako byl dovážen do Evropy již od 16. století. Před první světovou válkou byl do Evropy a Ame­riky dovážen ve velkém množství. První odchov žaků v zajetí se prý podařil ve Francii roku 1799.

V ČR publikoval první pokusy o hnízdění žaků velkých O. Bernášek v roce 1968, ale mládě uhynulo v hnízdě ve věku 6 týdnů. U J. Černého se podařil odchov roku 1970, mládě však uhynulo ve věku 40 dnů, ale následující rok už je úspěšně odchoval – jednalo se s největší pravděpodobností o náš první úspěšný odchov. V roce 1978 odchoval žaky velké také Č. Drozdek, A. Šustek odchoval dvě mláďata v roce 1981, v roce 1982 ohlásil odchov L. Neblecha, v roce 1983 je odchoval také P. Pečenka.

Papoušek žako tmavý liberijský

Psittacus erithacus timneh – byl poprvé odchován u J. Drápala v roce 1978, kdy odchoval 3 mláďata.

Papoušek šedohlavý

Poicephalus fuscicollis – byl u nás poprvé odchován v roce 1997 u J. Brychty, odchoval jedno mládě. Úspěšné odchovy měl J. Brychta i v následujících letech. Na Slo­vensku byl tento papoušek odchován již v roce 1994 u Š. Pščoly.

Papoušek konžský

Poicephalus gulielmi – k nám se dostal papoušek konžský v roce 1920, kdy dva exempláře dovezl cestovatel Machutka. První odchov v ČR se podařil J. Ko­márkovi v roce 1981. V roce 1986 jej odchovali také manželé Farbiakovi. V dalších letech se odchov podařil i P. Adamčíkovi a E. Drgoncovi.

Papoušek hnědohlavý

Poicephalus cryptoxanthus – do ČR byl dovezen již před rokem 1990 Oldřichem Vávrou, v roce 1991 jej dovezl L. Hovorka. Prvního odchovu dosáhl R. Červený roku 2002. Tento chovatel je úspěšně odchovává i v současnosti.

Papoušek niamský

Poicephalus crassus – o úspěšném odchovu je pouze jedna zmínka, ještě z dob Československa. V roce 1979 získal chovatel D. Šarvaic z bývalé Jugoslávie v zásilce papoušků žlutotemenných (P. meyeri) tři kusy papoušků niamských (2.1). V roce 1980 se mu ze snůšky tří vajíček podařilo odchovat dvě mláďata, třetí vejce bylo neoplozené. Pravděpodobně se jednalo o světový prvoodchov. Později pár ještě několikrát zahnízdil, ale bohužel již bez úspěšného vyvedení mladých. (Zdroj: Nová Exota 11/ročník III.)

Papoušek senegalský

Poicephalus senegalus – je asi druhý nejznámější papoušek afrického kontinentu. První záznam o jeho výskytu na našem území je až roku 1934, kdy jej vystavoval J. Janda na IV. výstavě KPEP v Praze. Odchov byl docílen až v roce 1969 u chovatele Plaznera, následně jej odchoval i V. Michálek a J. Paukner.

Papoušek červenobřichý

Poicephalus rufiventris – v České republice byl úspěšný odchov až v roce 1993 u E. Jar­kuliče. Mláďata odchoval i v roce 1992, ale ta mu po desátém týdnu života uhynula. V roce 1997 je odchoval také M. Rožek.

Papoušek žlutotemenný

Poicephalus meyeri – do ČR byli dováženi Zverimexem od roku 1975. První odchov se podařil J. Malému v roce 1984 – 3 mláďata. Dalšího odchovu docílil J. Očenášek v roce 1986 – také tři mladí.

Papoušek hnědý

Poicephalus rueppellii – první úspěšný odchov tohoto druhu se podařil Z. Schiff­mannovi roku 2002. Odchovu 3 mladých docílil v boxových klecích o rozměrech 150×60×60 cm.

Papoušek žlutočelý

Poicephalus flavifrons – tento vzácný představitel rodu Poicephalus se u nás i na Slovensku objevil až kolem roku 2010. Je již několik let odchováván od více párů jak u nás, tak ve slovenských chovech.

Agapornis

Je to rod velmi populárních a rozšířených malých papoušků se zavalitější postavou, s velmi krátkým zakulaceným ocasem a poměrně mohutným zobákem.

Agapornis šedohlavý

Agapornis canus – patří k méně rozšířeným představitelům rodu, odchov tohoto druhu není snadnou záležitostí, i když můžeme páry snadno sestavit podle rozdílného zbarvení samce a samice. Neúspěšné pokusy o hnízdění byly u J. Jandy v roce 1927, u R. Víta po roce 1960. Odchováni byli až u B. Zaremby, S. Cilečka (3 mladí) a A. Brožka – 5 mláďat v roce 1958.

Agapornis oranžovohlavý

Agapornis pullarius – jedná se nejchoulostivějšího, nejnáročnějšího představitele rodu. První nezdařené pokusy o odchov u nás proběhly v zoologické zahradě ve Dvoře Králové, kde bylo dovezeno při prvním transportu africké zvěře v expedici J. Vágnera 25 agapornisů oranžovohlavých. Ve dvou chovných sezonách byla snesena vejce, ale odchovu nebylo docíleno. Další nezdařený pokus o odchov proběhl u V. Michálka, měl snůšku 4 oplozených vajíček, ale embrya odumřela ve vejcích. První úspěšný odchov tohoto druhu v ČR se podařil v Zoologické a botanické zahradě města Plzně koncem roku 2004. Importovaný pár u nich zahnízdil v budce andulek a odchoval dva samečky. Koncem listopadu byla odchována další tři mláďata.

Prvního soukromého odchovu dosáhl V. Macháček, když v květnu 2005 odchoval 5 mláďat.

Agapornis etiopský

Agapornis taranta – je další druh agapornisů s rozdílným zbarvením samce a samičky. Je z celého rodu největší – dosahuje asi 17 cm. U nás tito agapornisové hnízdili každoročně u J. Jandy, ale snůšky byly vždy neoplozené. Poprvé se jejich odchov podařil pravděpodobně v zoologické zahradě v Praze v letech 1951–1956. V roce 1972 je odchoval A. Hanel a v roce 1978 odchoval jedno mládě také O. Pleštil.

Agapornis růžohrdlý

Agapornis roseicollis – tento agapornis je z celého rodu nejhojněji chován. Je znám od roku 1793, ale téměř 25 let byl považován za shodný druh s A. pullarius. Před druhou světovou válkou byli u nás chováni velice vzácně. V ČR se jeho chov rozšířil až koncem 50. let, kdy k nám bylo dovezeno několik párů z Holandska a z Anglie. V té době ho úspěšně odchovával Č. Svoboda.

Agapornis Fischerův

Agapornis Fischeri – v tehdejší ČSR byl poprvé vystavován Z. Zemanem na I. výstavě KPEP v Praze v roce 1931. Početněji se k nám začal dovážet až po roce 1966. Před­po­kládá se, že byl u nás odchován již před druhou světovou válkou.

Agapornis škraboškový

Agapornis personatus – v našich chovech byl zastoupen již před druhou světovou válkou. Byl vystavován K. Stafenem na výstavě ptactva KPEP v Praze v roce 1936.

Agapornis růžohlavý

Agapornis lilianae – u nás byli chováni již před rokem 1936. Poprvé je odchoval R. Vít v roce 1959, téhož roku je odchoval i F. Holeček.

Agapornis hnědohlavý

Agapornis nigrigenis – v přírodě obývá tento druh agapornisů nejmenší oblast. U nás se choval již před rokem 1936 (F. Stafen, S. Vlasák). Prvního odchovu u nás docílil R. Vít v roce 1961.

Loriculus

Tento rod zahrnuje druhy úzce příbuzné s rodem Agapornis. Jsou malí, s krátkým zakulaceným ocasem a dlouhým tenkým zobákem. Dřívější název – papoušík netopýří – dostal tento rod podle neobvyklého a u ptáků zcela ojedinělého způsobu spaní. Zavěšují se totiž nožičkou na větev hlavou dolů podobně jako netopýři. Jejich velikost je od 10 do 15 cm, a tak patří k nejmenším chovaným druhům papoušků v zajetí.

Lorikul korunkatý

Loriculus galgulus – první odchov v ČR oznámil J. Odehnal. Byl docílen v ZOO dvůr Králové nad Labem.

Lorikul červenohlavý

Loriculus stigmatus – v roce 2002 odchoval dvě mláďata M. Jurman.

Vasa (Coracosis)

Tento rod zahrnuje dva temně zbarvené druhy. Podle R. Lowové je spojovacím článkem mezi papoušky a holuby. Oba druhy žijí na Madagaskaru.

Vaza velký

Coracopsis vasa – prvního odchovu u nás dosáhl Z. Bobek v roce 2000. Odchoval dvě mláďata.

Alexander (Psittacula)

Alexandři patří bezesporu mezi jedny z nejelegantnějších skupin papoušků, a proto jsou mezi chovateli velmi oblíbeni. Jsou to středně velcí a větší papoušci s dlouhým, nápadně stupňovitým ocasem, jehož střední péra jsou prodloužena. Zobá je v poměru k tělu velký a mohutný, se záhybem na horní čelisti. Celý rod je poměrně široce rozšířený v afroasijské oblasti. Pohlavní dimorfismus (dvojtvárnost) je většinou velmi dobře vyjádřen – sameček má na krku barevný pásek, samička tento obojek nemá.

Alexandr velký

Psittacula eupatria – tento alexandr byl u nás chován již v 19. století. První odchov alexandra velkého u nás byl docílen v zoologické zahradě v Praze roku 1955.

Alexandr malý

Psittacula krameri – patří mezi nejrozšířenější druhy papoušků vůbec. V zajetí je alexandr malý pravděpodobně nejdéle chovaným druhem papoušků. V ČR jej poprvé odchoval asi J. Kasanda v roce 1962. Pár zahnízdil v bytě v kleci o rozměrech 1×1×0,6 m. Ze snůšky dvou vajíček byla odchována dvě mláďata.

Alexandr černohlavý

Psittacula himalayana – do Československa se dostali tito alexandři koncem 60. let. Poprvé je u nás odchoval (3 mláďata) A. Bělohlávek v roce 1980.

Alexandr rudohlavý

Psittacula cyanocephala – první světový odchov u tohoto druhu zaznamenal K. Russ v roce 1872. V Československu první privátní odchov ohlásil S. Mikyska (1962).

Alexandr šedý

Psittacula columboides – u nás byl vystavován již roku 1880 na III. Výstavě ptactva v Praze – vystavovali je V. Schobl a F. Petzold. U nás docílil prvního odchovu V. Matějka v roce 1979.

Alexandr čínský

Psittacula derbiana – na našem území byl zaznamenán první odchov v Zoo Praha v roce 1956 (2 mláďata). Zoo Brno odchovala 2 mláďata v roce 1971. V privátních chovech bylo docíleno odchovů u A. Novákové (1983) a B. Macka (1984).

Alexandr růžový

Psittacula alexandri – tyto alexandry poprvé odchoval V. Michálek v roce 1972, úspěšné odchovy měl i v následujících letech.

Alexandr dlouhoocasý

Psittacula longicauda – světový prvoodchov zaznamenal Soder v SRN v roce 1974. V našem státě alexandra dlouhoocasého odchoval poprvé v roce 1983 J. Bělohlavý. Dalšími úspěšnými chovateli byli J. Lučík v roce 1984, M. Košárek (1994). Později měl M. Košárek 7 chovných párů a je naším nejúspěšnějším chovatelem alexandrů dlouhoocasých.