Jurský park na ostrově Coiba

Další fotografie (16)

Coiba je ostrov ležící v Tichém oceánu. Vznikl před osmnácti až dvanácti tisíci lety oddělením části pevniny od amerického kontinentu způsobeným zvýšením hladiny moří. Kdysi ostrov obývali indiáni kmene Coiba Cacique. Od roku 1560, kdy indiány vyvraždili španělští dobyvatelé, zůstal ostrov neobydlen. Celé území ostrova pokrývá primární deštný prales a je na něm dodnes zachován lidskou rukou nedotčený ekosystém s mnoha endemitními druhy rostlin a živočichů.

Coiba je největší panamský ostrov. Od západního pobřeží Panamy jej odděluje neklidná část Tichého oceánu se silnými spodními proudy. Velmi špatná přístupnost ostrova byla hlavní příčinou, proč zůstal neobydlen. Pojmenování „ostrov, z něhož není úniku“ mu bylo přiřazeno až po zřízení věznice, která zde byla postavena již na začátku minulého století a sloužila až do roku 2002. V roce 1991 byl v oblasti Coiby panamskou vládou zřízen na celkové rozloze 270 000 hektarů Národní park Coiba. Téměř 217 000 hektarů jeho území tvoří vody Pacifiku s rozsáhlými korálovými útesy. Jen 53 000 hektarů tedy zbývá na pevninu celkem 38 malých ostrovů. Největším z nich je s rozlohou téměř 50 000 hektarů ostrov Coiba. Veřejnosti byl park zpřístupněn až po uzavření věznice v roce 2002. V roce 2005 byl pak Národní park Coiba zařazen na seznam UNESCO.

Téměř na žádný z ostrovů není povoleno vstoupit. Na ostrově Coiba je návštěvníkům zpřístupněna jen základna strážců parku, jejíž součástí je i několik chatek sloužících pouze k přenocování. Chatky jsou část roku obsazeny přírodovědci, výzkumnými týmy, filmařskými štáby či posádkou z výzkumné podmořské laboratoře, ve které se uskutečňuje výzkum mořských savců a hlubokomořských ryb tropické části Pacifiku. Celý ostrov o rozloze téměř pěti set kilometrů čtverečních je porostlý velmi hustým deštným pralesem, průměrná roční teplota je zde 27 °C a roční úhrn srážek přesahuje 3 500 mm. Pevnina i vody tohoto parku jsou opravdovým rájem suchozemských a mořských živočichů. Vyskytuje se zde velké množství ohrožených a celá řada endemitních druhů flóry a fauny. Ve vodách Coiby je možné pozorovat keporkaky, plejtváky, kulohlavce, kosatky, manty, rejnoky, žraloky, delfíny, mečouny, ale i několik druhů vzácných želv, jako jsou karety, kožatky a další. Jsou zde jedny z nejčistších korálových útesů na světě s mnoha ohroženými druhy ryb. Na ostrově poletuje mnoho druhů velkých pestrobarevných motýlů, žijí zde vzácné druhy pralesniček a jedovatých hadů. Nejvzácnějším z nich je krásně zbarvený endemit korálovec coibský. V řekách v hloubi džungle žijí kajmani brýloví a v mangrovech u pobřeží lze pozorovat i kriticky ohrožené krokodýly americké. Na celém území ostrova se vyskytuje velké množství leguánů zelených a leguánů černých dorůstajících zde do úctyhodných rozměrů. Ze savců jsou to hlavně tři vzácné endemitní poddruhy – vřešťan pláštíkový coibský, aguti coibský a jelenec běloocasý coibský. V Národním parku Coiba žije nebo sem zalétá 147 druhů ptáků. Dva z nich – holub coibský a hrnčiřík coibský – jsou endemitní. Vyskytuje se zde několik druhů tangar. Nejpočetnější z nich je nádherně zbarvený poddruh tangary karmínové. Pozorovat je možné tři druhy kondorů – kondory havranovité, krocanovité a ohrožené kondory královské. Ostrovy jsou rájem i pro některé druhy papoušků. Hnízdí tu amazoňan žlutolící, amazoňan pomoučený a hlavně početná populace arů arakangů středoamerických.

Výše uvedená fakta byla pro nás při cestě Střední Amerikou neodolatelnou výzvou k návštěvě těchto míst. Když jsme v půli listopadu 2011 přijeli do malé přístavní osady Puerto Mutis v zálivu Chiriqui, naivně jsme si mysleli, že najmeme loď a vyrazíme na Coibu. V přístavu jsme se ale dozvěděli, že k cestě na ostrov je potřeba povolení a s dostatečným předstihem vyjednané ubytování v malé základně strážců parku, která je po většinu roku beznadějně obsazená. Málem jsme to vzdali, ale v poslední chvíli se k nám obrátilo cestovatelské štěstí. Po nemalé útratě v přístavní krčmě se nám na doporučení hostinské podařilo „ulovit“ peruánského indiána, který slíbil, že nás na ostrov vezme. Dříve tam pracoval jako „bachař“ ve věznici a zná se s některými strážci parku.

V období dešťů se prý moc lidí na Coibu nevydává a chatky budou pravděpodobně prázdné. V tomto období jsou i velmi silné proudy v oceánu a v parku tak nebudou ani žádní potápěči. Přes vysílačku vyjednal ubytování pro naši sedmičlennou skupinu. Zbývalo jen vyřídit povolení na místní služebně policie (znali Nedvěda a Čecha) a nakoupit potraviny a rum na pár dní v místním koloniálu. V malém otevřeném člunu s jedním prskajícím motorem jsme za krásného slunečného odpoledne vyrazili na asi stokilometrovou a prý něco přes dvě hodiny trvající plavbu Tichým oceánem. Počasí se však velmi rychle změnilo a my jsme v ukrutném lijáku, kdy nebylo vidět na metr od lodi, a až třímetrových vlnách strávili téměř pět hodin. Teprve uprostřed rozbouřeného Pacifiku nám pořádně došlo, proč se sem v tomto ročním období málokdo vydává a proč si policisté ještě na přístavním molu tak dlouho pečlivě opisovali vše z našich pasů. Až na posledních dvacet minut plavby se moře jako zázrakem uklidnilo, přestalo pršet a před námi se v oparu objevil krásný členitý, sluncem zalitý ostrov. A když pak naši loďku až k malebné bílé pláži, na které nás již netrpělivě vyhlíželi dva strážci parku, doprovodilo několik hrajících si delfínů, připadal jsem si jak ve snu.

Vstoupil jsem na břeh Coiby a okamžitě mě napadlo, že zde režisér Spielberg natočil svůj Jurský park. Celý ostrov mi totiž dokonale připomínal kulisy tohoto filmu. A když pak na plácek u základny strážců parku začali z okolní džungle naprosto neohroženě vycházet aguti, vřešťani, jelenci a téměř dva metry dlouzí ještěři, iluze byla dokonalá. V „Jurském parku“ jsme mohli pobýt dva dny. První den jsme s jedním ze strážců parku podnikli výpravu do nitra ostrova. Téměř sedm hodin jsme strávili v džungli, kde jsme se seznámili hlavně s flórou Coiby. Stopař nám ukázal i dva zdejší endemitní druhy rostlin – Flaischmanii coibensis a silně halucinogenní Psychotriu fosteri. Kromě motýlů, pralesniček a hadů jsme během výpravy měli štěstí i na spatření dvou endemitů. Prvním byl nenápadný holub coibský, pohybující se rychle po zemi v přítmí džungle, druhým aguti coibský v mangrovech u pobřeží. Pozorovali jsme i malpy kapucínské a malé hejno amazoňanů pomoučených. Nejvíce a nejsnáze jsme však mohli pozorovat zvířata brzy ráno a vpodvečer v těsné blízkosti základny. Hejna kondorů havranovitých a tangar karmínových vždy netrpělivě čekala na zbytky z našich stolů. Poddruh tangary karmínové je dalším vzácným endemitem ostrova Coiba, o čemž svědčí i její latinské pojmenování – Ramphocelus dimidiatus arestus (vězeňská). Také místní početní hlodavci aguti coibští a až přes metr dlouzí leguáni zelení se často zdržovali v blízkosti kuchyňky. Nikde jsem neviděl takové množství a tak veliké leguány jako na Coibě. Na plácek byl naučený v určitý čas chodit také třímetrový krokodýl americký, kterého strážci pravidelně krmili zbytky ryb. Večer jsme poseděli s posádkou a bratrsky se podělili o její čerstvě ulovené vynikající ryby a náš oblíbený panamský rum Abuelo.

Na celém ostrově jsme byli sami – nás sedm, šest strážců a „náš“ peruánský indián, což byl úchvatný pocit. Ale tak úplně sami jsme tu nebyli. Při večerním posezení přišla řeč také na bývalou věznici. Dozvěděli jsme se, že věznice zase tak „bývalá“ není, že se znovu opravuje a začne ji brzy využívat námořní policie pro umístění pirátů, pašeráků drog a dalších zločinců zatčených ve vodách Panamy. Náš indián se zná s bývalým velitelem věznice, který zde nyní dohlíží na skupinu vězňů pracujících na stavbě. Plán na druhý den našeho pobytu na ostrově byl tímto jasný. Věznice je umístěna na druhé straně čtyřicet kilometrů dlouhého ostrova, ale dostupná je jen po moři.

Druhý den v poledne nás zde již očekává dozorce Rodrigo Peréz. Holohlavý hromotluk, celý v černém, v neprůstřelné vestě s několika zásobníky nábojů a velkou těžkou pistolí v pouzdře na břiše. Vypadá komicky v porovnání s polonahými vězni povalujícími se při třicetistupňovém vedru ve stínu pod stromy rozptýlenými v areálu neoplocené věznice. Hned na úvod nám proto vysvětluje, že se z ostrova nikdy nepodařilo žádnému vězni uniknout. Je zde volný režim, a když se v minulosti občas podařilo i nebezpečným vězňům uprchnout, je jisté, že ostrov nikdy neopustili. Je si jist, že se někteří uprchlí trestanci dodnes v džungli ostrova ukrývají, ale my se prý nemusíme ničeho obávat. Z Rodriga se vyklubal velký komik a sympaťák. Povalujícím se pracovníkům dal volný režim a nám věnoval tři hodiny svého „drahocenného“ času. Provedl nás starou i novou věznicí, zavedl nás k vodopádům do džungle a nakonec na mé přání i do míst k pobřeží, kam vždy ve stejnou dobu přilétají arové arakangové. Připadal jsem si jako v jiném světě.

Procházeli jsme kapradinami a liánami porostlými ruinami věznice a Rodrigo zasněně vzpomínal na zlaté časy, kdy zde dělal velitele, a těšil se, že věznice bude zase brzo funkční. Většina jeho zážitků, které nám s obrovským nadšením a do detailu líčil, je bohužel nepublikovatelných. Vězení na Coibě bylo vždy tím nejobávanějším středoamerickým žalářem. Sem byli deportováni jen nejtěžší zločinci odsouzení na doživotí. Věznice je pověstná i nejbrutálnějšími podmínkami, mučením a popravami politických vězňů za vlády diktátora Manuela Noriegy. Stáli jsme na místním hřbitově, a zatímco Rodrigo nad hroby vysvětloval, že se většinou z ostrova nedostaly ani ostatky vězňů, sedali na malé, v trávě ukryté kamenné kříže velcí modří motýli. Pod nimi se vyhřívali zelení leguáni a na vysokém mandlovníku pokřikovalo několik arů arakangů. V ruinách bývalé velmi drsné samotky poletovalo hejnko tangar a boj o toto VIP území sváděli dva mohutní samci leguánů černých.

Před polorozpadlou zpovědnicí Rodrigo vzpomíná, že do věznice nastupoval jako bažant v době vlády diktátora Noriegy a jen kvůli mně, aniž by zvedl hlavu, ukazuje na hejno amazoňanů žlutolících prolétajících právě nad námi. Vládce Panamy na Coibu posílal zemřít své odpůrce až do konce roku 1989. Generál Manuel Antonio Noriega byl spojencem USA a velmi úzkým spolupracovníkem CIA. Byl jmenován ředitelem zpravodajské služby Národní gardy a stal se klíčovým mužem pro udržení americké kontroly nad Panamským průplavem. Výrazně pomáhal Spojeným státům v prosazování mocenských zájmů ve Střední Americe, ale zároveň i úzce spolupracoval s kokainovým kartelem v Kolumbii. V roce 1986 vyšlo najevo, že Američané prodávají zbraně do Íránu a z výtěžku podporují Noriegův vojenský režim v Panamě. Noriega se stal nepohodlným, ale jeho pozice byla v tu dobu již téměř neotřesitelná. Selhaly pokusy USA o ekonomické sankce Panamy, selhal i pokus o státní převrat.

V prosinci 1989, v době, kdy u nás vrcholila sametová revoluce, dal prezident George Bush povel k brutálnímu leteckému útoku na Panamu. Zasaženy byly hlavně chudinské čtvrti v hlavním městě. Zahynuly tisíce, možná desetitisíce lidí. Skutečné počty se nikdy nepodařilo zjistit, neboť oběti byly okamžitě zahrnuty do masových hrobů. Ačkoliv celý svět proti této akci protestoval, Američané ji obhajovali jako obnovu demokracie v Panamě. Manuel Noriega byl zajat a odsouzen ve třech zemích k úhrnnému trestu čtyřiceti let vězení – za mezinárodní obchod s kokainem v USA, za praní špinavých peněz ve Francii a za vraždy svých politických odpůrců v Panamě. Rodrigo Peréz tak přišel o svého velitele.

Po prohlídce rozpadlé chýše poblíž vodopádů v džungli, ve které teprve nedávno přirozenou smrtí zemřel poslední vězeň, který odmítl ostrov opustit i po svém propuštění v roce 2002, nám již zbylo jen velmi málo času na pozorování arů arakangů středoamerických. Rozloučili jsme se s naším nadšeným průvodcem a blížili se ke člunu, který po celou dobu hlídal indián. „Hej, amigos, ještě se musíte zapsat do knihy návštěv!“ volal Rodrigo a běžel za námi s jakýmsi sešitem. Pořádek musí být. Plni velmi smíšených dojmů jsme se vydali na oceán a směřovali zpět k základně. Zde jsme jen naložili bágly, rozloučili se se strážci parku a dvouhodinovou plavbou v klidném Pacifiku se vrátili do přístavu Puerto Mutis.

Byli jsme teprve na začátku měsíční cesty po Střední Americe a čekalo nás ještě mnoho zážitků, ale neuvěřitelná náhoda, která se nám stala na samém konci naší cesty, nás „vrátila“ zpět na Coibu k Rodrigovi. 11. 12. 2011 večer jsme seděli v poloprázdné letištní restauraci v Panama City, popíjeli oblíbený sedmiletý a pro většinu z nás již návykový rum Abuelo a čekali na naše letadlo do Madridu. Před televizí, kousek od našeho stolu, se náhle začal shromažďovat personál a hosté hospody. Na obrazovce jsme viděli nám neznámou tvář starého šedivého muže a pod ní běžící titulky: „Manuel Noriega je vydán do Panamy. 74letý diktátor přiletí linkovým spojem společnosti Iberia z Madridu.“ Za chvíli jsme už s ostatními stáli přitisknutí na skla letištní haly a nevěřili svým očím. Z „našeho“ letadla vystoupil Manuel Noriega. Tvář ukrýval pod dekou a seděl na vozíku, který skupinka mužů rychle odtlačila do přistaveného vrtulníku. Bývalému vládci této země, vězněnému již 17 let v USA a pět ve Francii, zbývalo ještě téměř 20 let arestu v Panamě.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

3.9.2018 08:41

Krásně napsané ;)