Za andulkami do Británie

Další fotografie (16)

Na výstavní andulky je prý nejlepší Anglie. Hodně jsem o tom v minulosti slyšel, a i když v posledních letech je zřejmé, že to tak docela není, pořád je to s chovem andulek v Británii asi jako s fotbalem: nemusí být nutně nejlepší, ale je to „kolébka“ tohoto hobby. A tak jsem se tam na přelomu září a října 2017 vydal se zájezdem pořádaným KCHA se sídlem v Praze.

Byl to zážitek jedinečný od prvního okamžiku, jelikož vypravit se na ostrovy autobusem mě nikdy předtím ani nenapadlo. A tak v ten páteční večer jedu nejdřív metrem přes celou Prahu na místo srazu na Černý Most a pak se vezu kolem svého bydliště pěkně na plzeňskou dálnici. Cesta zabrala 24 hodin, přičemž pod kanálem La Manche jsme projeli tunelem. Dalo se to celé vydržet především díky velkému autobusu, kde osmnáct účastníků zájezdu sedělo na dvousedačkách po jednom.

Návštěvy

Přespali jsme kousek od cíle, města Doncaster, které je ještě 270 kilometrů nad Londýnem. Hned po příjezdu v sobotu večer jsme navštívili dva chovatele v blízkém okolí, což bylo dopředu domluveno.

Rozdělili jsme se na dvě skupiny a na prohlídce se vystřídali. I tak to byl od hostitelů hrdinský čin, přijmout tak početné skupiny.

První byl David Critchlow, mj. sekretář doncasterského andulkářského spolku a předseda speciální organizace pro chovatele albino a lutino andulek. Čerstvě byl blažený, že na probíhající výstavě získal ocenění pro nejlepší mladou lutino andulku.

Druhým navštíveným byl Bob Hudson. Výstav se prý účastní zřídka a nerad, nemá ani internetové stránky, nicméně andulky měl o něco kvalitnější.

Oba měli chov ve skromných domcích na zahradě, ty jsme zvenku ve tmě a dešti moc neobhlédli. Bylo vidět, že využívají mírnější ostrovní klima, hodně větrají a minimálně topí.

Vybavení bylo srovnatelné s tím, co používáme v Česku. Žádný luxus, třeba maličké budky ze slabé překližky, které používá David, by patřily podle mě už spíš do kotle než na klece. U obou byly patrné na částech zařízení malé černé tečky, stopy po výskytu čmelíků, jejichž přítomnosti se snažili důsledně zbavit zatmelením veškerých spár silikonem. Leč boj je to zdlouhavý a málokdy se dá mluvit o definitivním vítězství.

Pokud jde o kvalitu ptáků, byl jsem překvapený, že u každého z těchto dvou chovatelů z britského průměru se našlo několik skutečně špičkových jedinců. Co nabízeli k prodeji, lze podle mě sehnat i v Česku, ale ne levněji. Ceny byly přijatelné – vesměs 30–80 liber (tj. 900–2 400 korun při kurzu 30 korun za libru). Pánové byli na své chovy náležitě pyšní a bylo vidět, že jsou především chovatelé, ne obchodníci, takže například odolali i nabídce 500 liber za velmi pěknou andulku, která ale zkrátka nebyla na prodej.

Výstava

Samotná výstava World Championship Show (vstupné 7 liber, katalog 4 libry), hlavní cíl výletu, se konala v doncasterském Dome Leisture Center, otevřena byla od soboty 30. září (15–18.30) do neděle 1. října (9–15.30). Na stejném místě ji britský andulkářský klub pořádá už od roku 2004. V Doncasteru se koná od roku 1984 – prvních dvacet let to bylo na nedalekém závodišti.

Soutěžilo 1 437 andulek od 162 britských vystavovatelů, výstava zahrnovala zhruba dalších 250 ptáků v prodejní části. Rozhodovalo třináct posuzovatelů – každý obstaral svou část výstavy, ale celkového vítěze určovali společným hlasováním.

Potkali jsme se i s Ghalibem Al-Nasserem, ředitelem výstavy, který v Česku už před 11 lety posuzoval. Návštěvu dvaceti chovatelů z Česka pak dokonce zmínil ve své oficiální zprávě z výstavy, takoví exoti pro ně jsme. Na skupinky chovatelů z Belgie, Nizozemska, Švýcarska či Německa jsou tu zvyklí, ale Češi zde byli poprvé.

Dominantním prvkem výzdoby jsou v sálu velkoplošné fotky vítězů předchozích ročníků výstavy, což je báječná demonstrace toho, jak bleskově se úroveň ptáků dere dopředu.

Bohužel nemám srovnání s aktuální kvalitou ptáků na evropském šampionátu nebo třeba německé Bundesschau, kde jsem naposledy byl v roce 2011. Tato výstava mě rozhodně nezklamala, celkově jsou v Anglii ptáci robustnější, s velmi hrubým opeřením, problémy mívají s nasazením hlavy a menší hustotou opeření. Ale do značné míry jde dnes už o „politiku“, tedy preference posuzovatelů (dvanáct z třinácti byli Angličané), jaký typ ptáků se rozhodnou upřednostňovat.

Prodej

Zajímavou částí byla ta prodejní, i když při naší nedělní návštěvě bylo už hodně klecí prázdných. Ty plné neskrývaly žádné poklady, ale jisté přednosti se na části nabízených exponátů najít daly.

Ceny byly mírné (20–100 liber), mnoho Čechů si tu dokázalo vybrat. Transakce byla pro mě dost nepochopitelně komplikována požadavkem, aby i kupující byl členem některé z britských andulkářských organizací. A tak se jím přímo na místě stal Ladislav Groda, formálně nakoupil všechny vybrané andulky on, a pak je obratem předal skutečným novým majitelům.

Transport andulek do Česka umožnila cesta autobusem, převoz letadlem je prakticky nemožný. Nebyl s tím ani na hranicích problém, každý jen vyplnil do formuláře číslo kroužku a barvu. Vlastně ani nevím, zda se o to na britsko-francouzské hranici někdo v uniformě zajímal.

Bez nějaké komplikace by to nebylo ono: cestu zpět nám řádně protáhl pozdní příjezd k tunelu. Objednané místo ve vlaku v nedělních 21.30 hodin jsme hlavně kvůli silnému provozu na londýnském okruhu nestihli. Další možnost byla až v půl deváté ráno, což byl v dané chvíli šok, a řidiči raději šli stranou od rozhněvaného davu – představa noci strávené ve stojícím autobusu nebyla nic lákavého, leč ukázala se být jediným řešením.

Do Prahy jsme dorazili o půlnoci z pondělí na úterý. Zpáteční cesta tak trvala třicet hodin a nezávidím těm, které čekalo ještě její pokračování z Prahy třeba až do Opavy.

Přesto ještě jednou děkuju všem z KCHA, kteří se na přípravě akce podíleli, především jednateli Karlu Rudolfovi. Překvapil mě poměrně malý zájem způsobený možná náročností cesty, snad i cenou 6 500 korun (dalších 1 000 Kč na každého člena doplatil klub). Ale při znalosti toho, co vše jsme viděli – a v kontextu astronomických cen dnes běžně placených za kvalitní andulky – mi to nepřijde zase tak moc a jsem rád, že jsem mohl být u toho.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

30.8.2018 21:39

Pane Michálku díky za hezký článek o zájezdu do Anglie za výstavními andulkami.



Rád bych poopravil Váš komentář u jedné fotografie v článku a sice: "Tohle u nás asi neuvidíte, antracitová andulka". Antracitové andulky chovám již třetím rokem a vím o dalších chovatelích v Čechách a na Moravě, kteří antracitové andulky chovají.



Chovu zdar!



Luděk Strnad