Konipas bílý – zeměpisné formy a o tahu ptáků vůbec

Další fotografie (7)

Někdo si třeba mohl i všimnout, že píši o ptácích. Dělám to tak, že vezmu pár fotografií, které se mi podařilo ulovit, a přidám k tomu tak tři stránky textu. Nemohu vynechat to, co je všeobecně známé a nespočetně krát publikované, a přidávám k tomu něco, co jsem viděl na vlastní oči. A více než častokrát se přede mnou otevírají otázky, které bývají v nějakém rozporu s tím, co si mohu přečíst. Kdybych se nad tím nepozastavil, byl by ten text k ničemu, pouhé papouškování, opakování, klišé. Dnes mám několik fotografií konipasů bílých, kteří jsou svým vzhledem jiní, než jaké obvykle u nás vídáme. Jsou jiní a já mohu říci jen tolik, že to zajisté nejsou Češi. Odkud jsou, vám ale nepovím. Jedině že by se snad podařilo chytit takového s kroužkem, to by mohlo napovědět něco více. To se však dosud nestalo.

Tah ptáků

Většina druhů našich ptáků jsou ptáci tažní, takoví, co od nás na zimu odlétají někam jinam, kde se snáze uživí. To základní, totiž že v zimě jim bude někde jinde lépe, dokážeme ještě pochopit. To další, jako kdy, kam, kudy, jak a tak dále, stále studujeme, protože je to všechno mnohem komplikovanější, než jsme si ještě včera dokázali vůbec představit. A také se třeba ukazuje, že ptáci, které považujeme za stálé, tedy takové, jež můžeme u nás pozorovat celoročně, jsou také tažní. Ti, které pozorujeme v zimě, nejsou naši, ti naši jsou v zimě opět někde jinde. Někteří ptáci se shlukují v hejna, někdy opravdu velká, a takový mrak ptáků provádí organizované letecké manévry. Nejmaleb­nější, hlavně pro fotografy, jsou špačci. Havrani nebo kavky se také shlukují ve velká hejna, ale takové hejno mívá zcela jiný tvar, jiný obrys než hejno špačků. Ve velké hejno se v zimě srazí i drozd kvíčala, ale nevidíme u nich ty malebné letecké manévry jako u špačků. Oproti tomu červenky, jinak ptáci příbuzní kvíčalám, jsem v hejnu nikdy neviděl. Tedy u nás.

Červenka je pták přísně teritoriální, který si brání svoje území. Dokonce i ptáci, kteří u nás někdy i přezimují, si drží svoje území a další červenku na svém teritoriu nesnesou. To jsem si kdysi experimentálně sám ověřil. Přesto poznáte, když na jaře červenky táhnou zpět domů. Když třeba na silnici tamhle u Rakovníka, dlouhé tři kilometry, napočítáte třeba deset červenek, jsou na tahu. Jinak je to území tak pro dva páry, ale zahlédnete je jen výjimečně. Něco podobného je to u konipasů bílých. Ti jsou také silně teritoriální, na jaře, v hnízdní sezoně, si bedlivě střeží svoje území. Dokonce se zdá, že si konkurují s jinými druhy konipasů, u nás pak hlavně s konipasem horským. Když tedy uvidím u jedné louže hned osm konipasů, jsou na tahu, hnízdní teritoria jsou v té době zrušena. Tak do poloviny srpna u stejné louže můžete vidět maximálně jednu rodinku s mláďaty, což  rozeznáte.

Tah konipasů bílých

Jak tedy asi táhnou naši konipasové? Těžko říci. Vlastně to nevíme. A bude asi určitý rozdíl mezi jarním tahem, příletem a podzimním tahem, odletem. Někdy v polovině března přilétají na hnízdiště nejdříve samci, kteří obsazují hnízdní území, po nich teprve samice. Můžeme však jednotlivé konipasy pozorovat i dříve, v menším množství, tak od poloviny února, a jsou záznamy i o přezimujících. Dr. Mlíkovský uvádí pro naše území 700–1 400 přezimujících jedinců. Pravděpodobně však nepůjde o naše ptáky, spíše o nějaké severské otužilce. Byl sice zaznamenán případ jednoho přezimujícího mláděte vylíhnutého u nás, ale je to typický případ výjimky, která potvrzuje pravidlo. Nějaký masivní jarní tah jsem neviděl ani o něm neslyšel. Ptáci se najednou začnou objevovat. Ráno se probudíte a na sousedovic střeše sedí konipas.

Na jaře se u nás všechno děje formou „najednou“. Při podzimním tahu je to u nás podobné. Koni­pa­sové se najednou vytratí, zmizí. Za posledních pět let trávím pozorováním ptáků z jednoho jediného místa hodně času. Prostě sedím v autě dvě až tři hodiny a snažím se vyfotit vše, co se dá. Až třicet hodin čistého času za měsíc, ve dvou– až tříhodinových intervalech, zdůrazňuji. Postupně jsem viděné začal i zapisovat. Letos jsem například viděl z tohoto místa dva mladé konipasy bílé naposledy 13. 8. 2017. Potom žádné, a to ani na jiných místech. Žádné. Prostě se vytratili. Podle záznamů pak až na přelomu září a října, za poslední tři roky, najednou zvýšené množství. Zčistajasna, jako když přijde chumelenice. Loni 9. 10., letos 7. 10. se najednou okolo jedné louže, kde čekám na stehlíky, začnou rojit konipasové a koupou se. Ptáci zřetelně na tahu. U našich konipasů nebylo dosud popsáno, že by jak mladí, tak starší ptáci měli žlutou barvu v obličeji. V novějších klíčích je tohle sice uvedeno, jde však o klíče severských autorů. A tihle ji mají ve velké míře, ale jsou mezi nimi i běžně zbarvení konipasové. Jde o ptáky na tahu, asi nějakých severských populací. Odkud však jsou, nevíme, mohou být i pěkně zdaleka. Obraťme tedy naši pozornost k zeměpisným formám, a to tak, jak je nejběžněji v současnosti literatura uvádí.

Systematika

„Soustava a české názvy ptáků světa“ uvádí druh konipas bílý – Mota­cilla alba Linnaeus, 1758.

Dále říká, že tento druh vytváří celkem osm zeměpisných forem. No samozřejmě, že bylo v průběhu času popsáno těch forem více, ale některé dnes uznávány nejsou, jiné jsou zase považovány za samostatný druh. Podíváme-li se na internet, nejmodernější zdroj informací dneška, můžeme se sice poučit, ale nějaké větší rozuzlení této otázky rozhodně nečekejte. Najdete tam vcelku jasně informující mapku s výskytem všech forem, ale v tomto případě je tam o jednu formu více, než uvádí Soustava. Protože konipas bílý je rozšířen na opravdu velkém území, není žádným překvapením, že tento druh vytváří tolik forem. Ornitologie je jaksi pomocně dělí v současnosti na tři skupiny, a to na skupinu alba, intermediatelugens. Všechny zeměpisné formy nebo i příbuzné druhy mají nějakou černobílou kresbu na svém opeření, která se liší.

Budeme se nadále zabývat především skupinou alba, skupinou řekněme evropskou nebo naší a eventuálně může mít vztah v některých případech k našemu území. Chci však připojit poznámky i ke skupině intermediate, tedy skutečně střední, středoasijské, vyčtené z ruskojazyčné literatury. Nejprve si však můžeme dopřát seznam oněch devíti zmiňovaných forem. Začnu formou nominátní, podle které byl druh popsán. Nejdříve však chci zdůraznit, že všechny formy jsou odvozovány podle takzvaného svatebního neboli hnízdního opeření. To je vcelku známé, i když v některých případech ani tady není zcela jasno. V zimním opeření panuje značná nejasnost a my nevíme, jak by vlastně měli ptáci vypadat, aby je bylo možné jednoznačně určit. Jak vypadá náš český konipas bílý v hnízdním šatě, to víme. Jak vypadá, když přepeří do zimního, vlastně bezpochyby nevíme. Protože tak koncem srpna jsou již našinci pryč a ti, které pak pozorujeme, jsou cizinci.

Zeměpisné formy

Skupina alba:

1.
Motacilla alba alba
Linnaeus, 1758
konipas bílý evropský

2.
Motacilla alba subpersonata Meade – Waldo, 1901
konipas bílý marocký

3.
Motacilla alba dukhunensis

Sykes, 1832
konipas bílý západosibiřský

Skupina intermediate:

4.
Motacilla alba baicalensis
Swinhoe, 1871
konipas bílý bajkalský

5.
Motacilla alba ocularis
Swinhoe, 1860
konipas bílý východosibiřský

6
Motacilla alba persica
Blandford, 1876
konipas bílý perský (na obrázku není)

7.
Motacilla alba personata
Gould, 1861
konipas bílý středoasijský

Skupina lugens:

8.
Motacilla alba yarrellii
Gould, 1837
konipas bílý anglický

9.
Motacilla alba leucopsis
Gould, 1838
konipas bílý východoasijský

10.
Motacilla alba lugens
(Gloger, 1829)
konipas bílý japonský (někdy též ochotský!). Tuto formu však uvádí Soustava jako samostatný druh.

Motacilla lugens

Gloger, 1829 = konipas černohřbetý. (Poznámka: U výše uvedených forem jsem nekontroloval použití závorek pro náročnost vyhledávání.)

Poznámky k jednotlivým formám

Na našem území tedy obvykle hnízdí konipas bílý evropský, tedy nominátní forma. Na anglických ostrovech hnízdí konipas bílý anglický. Ten se liší od našich konipasů tím, že má v hnízdním období černá záda. Angličtí konipasové prý jsou částečně stálí a zůstávají na ostrovech i v zimě. Část jich prý odlétá na jih podél atlantického pobřeží až někam do Maroka a dále do rovníkové Afriky. Jenže podél atlantického pobřeží od Holandska až někam po Norsko se obě formy mísí a nesou znaky obou forem. Na zádech bývají tmavší a někdy až skvrnití. (Viz práce Peter Adriazens, Davy Bosman et Joris Elst: White Wagtail and Pied Wagtail: a newlook). Dříve popisovaná forma Motacilla alba arduenna – konipas bílý ardenský – není dnes zmiňována, protože šlo jasně o tyto křížence. Situace na západě Evropy bude asi daleko složitější, protože ti bílí hnízdí až na jihu Grónska a na Islandu, odkud musí pochopitelně přes zimu zmizet. Kudy a jak táhnou tyto populace, většinou řazené pod nominátní formu, nevíme.

U nás se mohou vyskytnout táhnoucí konipasové bílí jak západního původu, tak původu až sibiřského. (Zastiženi byli dosud kroužkovaní jeden Nor a tři Švédové.) Forma konipasů bílých západosibiřských je malována v hnízdním šatě s bílou bradou až hrdlem. Na internetu ale najdete fotografii ptáků určených jako tato forma ze severozápadního Kazachstánu – a ejhle, ptáci mají kresbu evropskou. Takže otázka kříženců je na pořadu dne i tady. Kam až se mohou asi vyskytovat takoví kříženci? A naopak. Najdete na internetu zprávu o tom, i s fotografií, že forma alba byla zastižena až daleko na východě v okolí Pekingu, dokonce prý dvakrát. Pak jsou tady ony nažloutlé až žluté tváře táhnoucích konipasů zastižených na našem území. Hledal jsem fotografie na internetu a našel jsem na nich podobné ptáky ze Skotska, ale také až ze západní Sibiře. Docela mne překvapila ta pravidelnost tahu na rozhraní září a října. Mohu ji dokumentovat v zápisech tři roky za sebou a fotografie pak dva roky po sobě. Fotografií mám tak ke dvěma stovkám, proto mám o čem přemýšlet.

Poznámky k formě personata

Tato forma je dislokována do Střední Asie, která bývala součástí SSSR. Spadala tedy do sféry ruskojazyčné literatury. Když začali v sedmdesátých létech jezdit k nám na pozvání chovatelé z SSSR, vozili s sebou ruské ptáky a také knížky. Mám z té doby nějaké ty knížky ve své knihovně, takže mohu procvičovat azbuku. Jde to sice ztuha, ale jde to. Nenašel jsem tam sice nic moc informací o formách konipasů bílých na území SSSR, ale přece jenom. Některé záležitosti však jsou zajímavé. Například v knížce od autora Bjemeho: Pticy gor južnoj Palearktiky není uvedena čeleď Motacillidae vůbec. Oproti tomu v další knížce A. F. Kovšara: Pěvčije pticy v subvysokogorje Ťan-Šana, která vyšla v Alma-Atě o čtyři roky později než knížka předešlá, najdeme zajímavé informace. Jde totiž o autentická, několikaletá pozorování a průzkum s detailními záznamy autora. Maskyrovanaja trjasoguzka – Motacilla personata Gould je představována na deseti stránkách textu. Roz­šíření, přílety na hnízdiště, velikost snůšek, umístění hnízd a tak dále jsou informace skutečně rozsáhlé. V mnohém nekorespondují s informacemi na internetu. Ty bývají většinou západního původu a autoři zřejmě nemají dostatečné podklady. V první řadě nesouhlasí rozsah rozšíření. Tato forma konipasů jsou pravděpodobně vysokohorští ptáci. Autor doslovně říká, že jsou rozšířeni po všech hřbetech Ťan-šanu, který se nachází v severní polovině areálu rozšíření druhu. Druhá polovina jejich rozšíření tak musí ležet jižněji v horách severního Íránu a Afghánistánu. Do hor mají vystupovat až do výšek 2 500–3 000 metrů podél kamenitých břehů řek. Pravděpodobně se tato forma nekříží s dalšími formami konipasů bílých a v hnízdní době s nimi asi ani nepřijde do styku. Proto se ani nedivím tomu, že autor tyto konipasy uvádí jako samostatný druh. Tolik tedy dnes o těchto ptácích.

Chtěl jsem jen naznačit, jak málo vlastně víme o ptácích, kteří se vyskytují v naší blízkosti. Jak se máme pořád čemu učit, jak máme stále co zkoumat. Stačí přitom docela málo. Třeba ve správný čas zbystřit svoji pozornost. Například na přelomu září a října si uvědomit, jestli náhodou nevidím nějak více konipasů pohromadě než jindy. Zají­malo by mě to. Podejte zprávu.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře