Telepatické schopnosti papouška

Z hlediska vědního oboru etologie (věda, která objektivními metodami zkoumá vrozené i naučené prvky chování) toho víme o vlastnostech a schopnostech papoušků stále více, ale určitá zvláštní schopnost některých těchto ptačích jedinců v domácí péči je nadále velmi obtížně objasnitelná na vědecké bázi.

Neobjasněné schopnosti
Můj Kakariki žlutočelý a také samička Mníška šedého nějakým způsobem dokázali předvídat blížící se chvíli návratu manželky, ale zejména mého, zcela zřetelným způsobem. Když ještě byla žena mimo dům, ale již v jeho blízkosti, začal kakariki velmi často projevovat neklid a přemístil se do míst v dohledu vstupních dveří. Jeho krk protažený směrem ke dveřím vyjadřoval napjatou pozornost a soustředění na její příchod, někdy ale k takovému vyladění nedošlo. Očekával však každý můj zcela nepravidelný návrat a jeho hlasitý vítací pokřik jsem slyšel už cestou ve výtahu. Manželka vypozorovala, že ptáci krátce před mým příchodem začali létat do předsíně, usedali v blízkosti dveří a hlasitě dávali najevo své očekávání. Můj známý a majitel Papouška senegalského učinil zkušenost, že pták ohlašuje příchod jeho paní ve chvíli, kdy odemyká branku u zahrady, přitom do těchto míst nevidí ani ji nemůže na tuto vzdálenost slyšet.
Tento nevysvětlitelný fenomén začal dlouhodobě zkoumat u psů, koček, ale i u papoušků (takovou schopnost má údajně asi 20 druhů zvířat) britský prof. Rupert Sheldrake, který se zabývá studiem přírodních věd, vědeckým výzkumem v oboru biochemie a evoluční biologie. Ve své knize (Váš pes to ví a další neobjasněné schopnosti zvířat, Rybka Publishers, 2003) autor uvádí mezi jinými případ sedmiletého amazoňana z Pensylvánie, který patřil manželům Milsteinovým. Pták měl velmi vřelý vztah k manželu Philipovi, jehož paní doktorka Karen si všímala papouškova zvláštního chování: „Náš papoušek často vykřikuje ahoj! a k tomu několikrát manželovo jméno těsně předtím, než manžel dorazí domů, i když chodívá pokaždé v jinou dobu.“ V roce 1994 si všimla, že často zareaguje už na manželovo rozhodnutí vydat se domů. V říjnu si vedla deník papouškova chování a 17. října si poznamenala: 
17.40 Pepper je zticha.
18.14 Pepper začíná volat Ahoj!
18.16 Philip zavolal, že jede domů. Potvrdil, že se tak rozhodl asi před dvěma minutami. Pepper stále volal Ahoj, Philipe!, dokud manžel nedorazil domů těsně po 18.30.
K tomu R. Sheldrake říká: „Ostatní členové čeledi papouškovitých jsou také zřejmě schopni předvídat návrat svého majitele.“ A dále. „Osobně jsem se setkal se třemi příběhy andulek, které projevovaly neklamné známky vzrušení pět až deset minut před příchodem svého pána. Podobné chování se vyskytlo u tří dalších papoušků a dvou korel.“
Poštovní holubi dokážou najít cestu do svého holubníku, i když jsou stovky kilometrů vzdálení od domova a vracejí se zcela neznámou krajinou. Evrop­ská vlaštovka obecná (Hirundo rustica) urazí tisíce kilometrů a dokáže nalézt své hnízdiště až v Africe. Na jaře, kdy se vrací, najde své hnízdo opět tam, kde dříve žila. Taková schopnost ptáků zůstává neobjasněna.
Podle R. Sheldraka anticipační chování (předjímání, předvídání) zvířete závisí na existenci silného sociálního pouta mezi ním a jeho opatrovníkem. Tuto telepatickou schopnost tedy nelze očekávat od těch druhů zvířat, která jsou již svou podstatou samotářská (plazi), nebo u druhů, jež nejsou schopné vytvářet citové vazby vůči člověku. A dále uvádí: „Telepatie, smysl pro orientaci a předtuchy patří do kategorie tzv. extrasenzorické percepce (ESP) neboli mimosmyslového vnímání. Někdo jim říká paranormální jevy. Existuje pro ně také termín parapsychické jevy. Všechna tato označení však překračují hranice tradiční vědy. Extrasenzorická percepce znamená doslova vnímání nad rámec nebo mimo rámec smyslů jako takových.“
Sociální interakce – a nejen u člově­ka – nutí také některé vyšší obratlovce předvídat, jak asi budou druzí jedinci jednat. Studie amerických vědců prokázala u opic, že v jejich mozku se nacházejí neurony, které mohou „předvídat“ budoucí dění, a že tyto mozkové buňky se chovají stejně i u člověka. Všichni moji papoušci v mnoha situacích dávali zjevně najevo, že vědí, co asi bude v dalším kroku následovat, a dokázali se podle toho také zachovat.

Šestý smysl?
Můj již zmíněný kakariki žlutočelý začal být vždy ostražitý, když jsme se domlouvali s manželkou o odjezdu na chalupu, aniž ještě začaly jakékoli přípravy. Nerad cestoval a nějakým způsobem vždy pochopil, co se chystá. Nebylo možné ho v potřebnou chvíli zavřít do klece a nezbývalo než pokaždé vymýšlet nějaký nový trik, jak ho do ní dostat. I za jiných situací poznal, co se připravuje a má nastat, zdálo se, že „rozumí“ řeči nebo „čte myšlenky“. Jeho vnímavost mi připadala neskutečná. U senegalky Bety jsem po určitou dobu od jejího příchodu k nám nemohl ani pomýšlet na to, že musím někam odejít, aby nezačala být neklidná a odmítala se nechat zavřít do klece. Později však asociovala, že se jí vždy vrátím, a dala se do klece kdykoli bez protestu zanést. Není jasné, kdy šlo o prekognici (předvídání události) nebo o nějakou formu přenosu myšlenek, pokud například ptáci očekávali můj návrat domů. 
Podle vědce biochemika N. Laneho (2011): „Nevíme toho o hlubší podstatě hmoty dost na to, abychom mohli říct, jakým způsobem proměňují neurony pevnou hmotu mozku na subjektivní pocity. Mohou-li elektrony být současně vlnami i částicemi, proč by duch a hmota nemohli být dvěma podobami téže věci?“ Jedna z teorií předpokládá, že člověk v blízkosti zvířete, na něm citově závislého, může ve chvíli zvažování nějaké akce vyzařovat do prostoru elektromagnetické pole prostřednictvím elektrických iontů ve formě jakéhosi „obra­zu“ – představy. Vyslaná nonverbální informace může být zvířeti srozumitelná. Zní to utopicky a stále se pohybujeme jen v rovině pouhých spekulací vědecky nepodložených, ale kdoví...? Lze připustit, že v podobných případech se stáváme svědky možná jakéhosi telepatického jevu?
O telepatii říká R. Sheldrake, že představuje doslova cítění na dálku (z řec. tele – daleko, pathos – cit). Pokud psi reagují na své pány telepaticky, musí být schopni nějak „přečíst“ myšlenky a pocity svých pánů a poznat také jejich záměr a rozhodnutí vrátit se z cesty domů. Etolog K. Lozenz (1983) napsal: „Každý, kdo zná psy, dobře ví, s jakou až nepříjemnou jistotou věrný pes pozná, zda pán odchází z pokoje za nějakým účelem, který je pro psa nezajímavý, nebo zda kyne vytoužená procházka. Někteří psi ale dokážou v tomto ohledu ještě mnohem víc. Tak například moje ovčácká fena Tita, prababička psa, kterého mám dnes, věděla telepaticky úplně přesně, který člověk mi jde na nervy a kdy. Nic ji nezadrželo, aby takové lidi jemně, ale důrazně nekousla do zadní části. Obzvláště nebezpečné to bylo pro autoritativní starší pány, kteří v diskusích se mnou zaujímali známou pozici: Ostatně vždyť jsi ještě úplný zelenáč. Dala-li návštěva najevo něco takového, byla co nejdříve přinucena sáhnout si polekaně na místo, kde ji Tita potrestala. Vůbec jsem si nedokázal vysvětlit, jak to mohlo spolehlivě fungovat i tehdy, když ležela pod stolem a nemohla tedy vidět lidem do tváře ani na jejich posunky. Odkud tedy věděla, kdo s kým mluví a kdo se mnou nesouhlasí?“
R. Sheldrake se svým týmem provedl náhodný průzkum ve dvanácti stech dotazovaných domácnostech v Londýně, okolí Manchesteru, v Los Angelika a Santa Cruz v Kalifornii, aby si ověřil schopnost psů a koček předvídat a očekávat příchod někoho z rodiny domů. U koček to bylo 91 domácností a u psů 177 domácností, kdy anticipační chování projevovalo přes 55 % psů ve srovnání se 30 % koček. Takové chování koček bylo v kalifornském průzkumu procentuálně vyšší než v anglickém. Snad proto, že majitelé kalifornských koček mají sklon vytvářet si s kočkami, ale i se psy užší citová pouta než Angličané.
Známý ruský neurofyziolog V. Bech­těrev (1857–1927) určitý čas zkoumal také neobvyklé fyziologické a psychologické jevy během hypnózy v petrohradském Ústavu pro výzkum mozku a věnoval se i telepatické komunikaci se psy. Zjistil, že psi poslouchají touto cestou předané povely, i když je cvičitel za plentou, aby se znemožnila komunikace pomocí nepatrných gest. Fox­teriér Pikki reagoval na myšlenkové rozkazy svého cvičitele W. Durova. Jde skutečně o telepatii, šestý smysl? Nebo jen vyšší obratlovci jako pes, kočka či papoušek postřehnou, jakožto mimořádně nadaní pozorovatelé, i to, o čem si myslíme, že nevidí a nevědí, co se chystáme právě udělat? Je zde ještě mnoho nevysvětlených záhad v chování těchto inteligentních a citlivých zvířat.
U ptáků R. Sheldrake předpokládá, že: „Je rovněž možné, že anticipační schopnost vychází ze skutečnosti, že mláďata poznají, kdy se jejich rodiče vrátí do hnízda s potravou. O těchto formách anticipačního chování ptáků ve volné přírodě se však příliš mnoho neví.“ A dále: „Mnoho lidí si všimlo, že jejich zvířata jako by jim uměla číst myšlenky. Všímavost domácích miláčků patrně závisí na kombinaci různých vlivů – na dobrém odpozorování řeči těla, odposlouchávání určitých slov a osvojení rutinních činností jejich pána. Kromě toho jsou zvířata zřejmě schopna pochopit lidské záměry bezprostředně, jakýmsi druhem rezonance nebo telepatií. Viděli jsme již, že některá zvířata vycítí lidské záměry a pocity i na kilometry daleko, bylo by tudíž překvapující, že by to nedokázala, jsou-li na blízku.“
R. Sheldrake dále uvádí: „Pro domácí zvířata je velkou změnou, když jejich majitelé odjíždějí, zejména pokud jde o dovolenou nebo dlouhodobější cestu. Hodně psů a koček (také papoušků; pozn. autora) úmysl svých pánů vycítí. Nepochybně k tomu dochází i proto, že zvířata vidí přípravy před cestou – např. balení kufrů. V databázi však máme přes stovku případů, kde se majitelé domnívali, že zvířata poznala, co se bude dít, ještě předtím než viděla neklamné známky příprav k odjezdu.“
Nikdo například neví, jak mohou veliká hejna ptáků nebo ryb tak rychle měnit svou formaci a směr pohybu, aniž by do sebe jednotlivci naráželi. Hejno se chová jako super organismus ovládaný z jednoho místa elektronicky vysílačkou. Pohyb musí být dokonale simultánní, kdy přenos reakce z jednoho ptáka na sousedního trvá v průměru 15 milisekund (tisícina sekundy). Wayne Potts (1984) se domnívá, že ptáci reagují na pohybovou vlnu všichni jako celek. R. Sheldrake (1988, 1999) je názoru, že tento jev silně připomíná přenos myšlenky – fenomén tzv. „morfického pole“ a chování v morfickém poli. To by znamenalo, že ptáci jsou schopni podobnou vlnu vycítit a okamžitě reagovat. Morfické pole (řec. morfo – vztah ke tvaru) je podle něj novým typem pole, které fyzika dosud nezná. Slibným směrem tohoto typu výzkumu je zkoumání vzájemných vztahů mezi lidmi a domácími zvířaty, kdy vliv morfických polí překračuje činnost mozku a zasahuje do vnějšího prostředí, spojuje nás s těmito předměty našeho vnímání a dokáže je ovlivňovat prostřednictvím našich vnitřních záměrů a soustředěné pozornosti. V praxi se morfická pole chovají zhruba jako neviditelná lana, která zvířata spojují s jejich domovem. Morfická pole umožňují telepatický přenos podnětů v rámci jedné sociální skupiny od jednoho zvířete ke druhému, případně od osoby k osobě, respektive od osoby ke zvířeti. R. Sheldrake říká, že: „Lidé, jejichž psi dokážou předvídat jejich návrat, většinou cítí, že mezi nimi a psem existuje úzká vazba – jsou se psem spojeni silným citovým poutem.“
Tento autor konstatuje, že: „Vědecké studie o zvířecí telepatii jsou stále v plenkách. Výzkum na toto téma však postupuje, takže očekávám, že telepatie bude vzrůstající měrou známa jako něco normálního, nikoli jako paranormální jev vymykající se hranicím normality. Telepatie je jedním z aspektů biologie sociálních skupin a sociální komunikace. Umožňuje členům skupiny, aby se vzájemně ovlivňovali, když jsou mimo dosah senzorické komunikace. Telepatická komunikace může mít nesmírný význam pro jejich přežití.“ A nakonec: „Zvířata, která známe nejlépe, nás mohou mnohému naučit. Mohou nám pomoci rozšířit náš náhled na život a jeho pochopení. Nejsou to zkrátka pouze roztomilí, mazliví, legrační a uklidňující tvorečkové. Po letech rozsáhlého vědeckého výzkumu nevysvětlitelných zvířecích schopností jsem došel k závěru, že všechny historky majitelů domácích miláčků stojí na reálném základě. Některá zvířata opravdu mají schopnost vnímání, jež překračuje hranice známých smyslů.“