Afekty jako žárlivost a hněv

„Naše poznání jiných bytostí vždy zůstane ve své podstatě poznáním skrze analogii s námi samými,“ říká evoluční biolog prof. S. Komárek (2008). Lze se oprávněně domnívat, že afektivní chování v jakési formě můžeme očekávat také u papouška. Zoolog W. Craig (1876–1954) považuje za jinou formu vzrušení averzi, která trvá, pokud zde působí určitý podnět označený jako rušivý. S jeho odezněním averze mizí. Příklad takové averze – žárlivosti – popsal u samce hrdličky chechtavé, který v prvních dnech hnízdního cyklu odhání cizího vetřelce z blízkosti své samičky a tím se pokouší rušivého pohledu na cizího ptáka zbavit. Podobně může taková situace nastat v domácí péči, když jedináček fixovaný například na paní domu začne odhánět a napadat manžela. U inteligentního ptáka, jakým je papoušek, se můžeme dočkat všeho, o čem si myslíme, že to patří jen k výsadnímu chování člověka – nakonec máme přece společné předky.

Jestli je „žárlení“ papouška adekvátní tomu lidskému, nevíme, ale může se podobně projevovat. Zejména v období toku a touhy zahnízdit se nejen sameček stává nedůtklivým k ostatním členům domácího hejna, pokud by se přibližovali a chovali se důvěrněji k opatrovníkovi, kterého pták považuje za svého sexuálního partnera. Ti ostatní jsou ve své podstatě nápadníky, jichž je nutno se zbavit. Žárlit může pták na kohokoli – na přírůstek v domácnosti v podobě novorozence, kolem kterého se začnou všichni točit, nebo na příchod jiného zvířete a také na dalšího nově příchozího papouška. Rosemery Low v knize Proč můj papoušek…? (DONA, 2002) napsala: „Mnoho lidí si klade otázku, jestli tuto emoci může cítit i pták. Já však o tom nepochybuji. Přibrat si do domácnosti s jedním papouškem dalšího papouška je riziko, které by bez řádné úvahy nemělo být podstoupeno. Váš vztah s původním papouškem může být navždy zničen nebo nově příchozí může způsobit problémy jako vytrhávání si peří nebo křičet tak, že je velmi obtížné se s tím vyrovnat.“
Můj Kakariki žlutočelý, když mi v době dospívání právě seděl na rameni, mě v žárlivosti kousal do ucha, když jsem si začal u snídaně povídat s manželkou. Po dospění byl tolerantnější, ale žárlivé scény ho nikdy zcela neopustily. Pojme-li papoušek k někomu v rodině ve svém žárlení trvalou averzi a napadá ho, bývá nastolena otázka, jestli je nezbytné se ho zbavit, nebo mu pořídit partnera. Ptáci i stejného pohlaví nebo různého druhu k sobě mohou přilnout (vzniká tak účelové partnerství) a dřívější averze k určitému členu domácnosti se tím může oslabit či změnit v tolerantní přístup. Také ale může nastat situace, že jeden z dvojice ptáků se „zamiluje“ do někoho z domácího hejna a může se chtít zbavit ptačího partnera tím, že se k němu začne chovat nepřátelsky. Vznikne klasický milostný trojúhelník.

Žárlivost
Žárlivost je považována za afektivní stav charakterizovaný zvýšeným ulpíváním na určité hodnotě (na jiném jedinci) a zvýšenou obavou o její ztrátu. U člověka může za určitých okolností žárlivost (ke které mají sklon jedinci s poruchou sebehodnocení) nabýt charakteru patologicky akcentovaného jevu výrazně měnícího prožívání i chování. První projevy žárlivosti lze pozorovat už u dvouletého dítěte (někdy i dříve) vyžadujícího právě tu hračku, kterou si vzalo jiné dítě, ačkoli ho předtím nezajímala. S žárlivostí toho u papouška mnoho nenaděláme, lze jí jen poněkud předcházet tím, že ho budeme ještě jako mládě seznamovat s ostatními lidmi, aby se co nejvíce socializoval (vrůstání do společnosti).
Žárlivost je projevem majetnické agrese a předpokládá vyšší kognitivní schopnosti jedince. Podle výzkumu amerických etologů (Washington, 2014) pes umí žárlit stejně jako člověk a tato emoce je nejspíš spojena s pudem sebezáchovy. Když se při experimentu každý z majitelů 36 psů odlišných ras věnoval plyšovému psu, který uměl štěkat a hýbat ocasem, jejich miláčci reagovali nesouhlasně a podrážděně. „Zdá se, že psi byli motivováni potřebou chránit pro ně důležitý sociální vztah,“ říká vědecká výzkumnice Christine Harrisová. A k čemu takový výzkum může sloužit? Profesorka odpovídá: „Pochopíme-li prostřednictvím zvířat lépe kořeny živočišné žárlivosti, může to pomoci k lepšímu porozumění lidské psychice. Je těžké vyznat se v lidech, aniž známe kořeny jejich chování.“
Podle britského evolučního biologa sira Juliana Huxleye (1887–1975) má srovnávací metoda chování člověka a zvířete svou důležitost a nemusí jít hned o etology tolik hlídaný antropomorfismus. Domnívá se, že: „Přičítat vyšším zvířatům intelekt ve smyslu našeho subjektivního vědomí je pracovně nezbytné a z vědeckého hlediska zcela oprávněné. Zvláště to platí pro antropoidní opice, které se podobají člověku nejen svým tělem a smyslovými orgány, ale projevují se též podobným chováním a nápadně shodným způsobem citového vyjadřování, jak může každý vidět v zoologické zahradě. Jsou to projevy zvědavosti, hněvu, ostražitosti, dojetí, žárlivosti, strachu, bolesti i radosti. Platí to jistě i pro ostatní savce, i když u nich není podobnost zdaleka tak výrazná. Nejsme zatím schopni porozumět chování slonů, psů nebo koček ani je vhodně popsat, pokud neužijeme aspoň v určitém rozsahu výrazů z oblasti lidského duševního života. Není to antropomorfismus, je to spíš jen použití srovnávací metody, která se ukázala tak prospěšná ve srovnávací cytologii a v jiných biologických odvětvích.“
Na afektu žárlivosti se podílí v určité míře i hněv, který se může vystupňovat až k zuřivosti při silně prožívaném emocionálním postoji papouška k osobě vzbuzující jeho averzi. Není výjimkou, že napadne také opatrovníka, který se nepřiměřeně věnuje někomu, na koho papoušek žárlí, místo toho, aby zaútočil na rivala. Je to náhradním způsobem zaměřená agresivita, ale ta papouškovi pomůže odreagovat se ve snaze nastolit klidový stav.

Hněv
Hněv patří mezi základní (primární) emoce, jako je stav podráždění vznikající v případě nemožnosti dosáhnout stanoveného cíle. Je formou projevené agresivity vůči jedinci, k němuž jinak chováme sympatie. O hněvu se říká, že je to emoce, o které se nejvíce diskutuje, ale nejméně ví. V této emoční oblasti lze jen stěží rozeznat, kdy se na hněvu nepodílejí ještě jiné emoce, například žárlivost. Hněv tedy není totéž co zlost (emocionální reakce afektivního charakteru vyvolaná náhlými a nepříznivými podněty) ani co vztek (reakce na frustraci), tedy emoce, které jsou vzdáleny zuřivosti (agresivní běsnění, afekt destruktivního charakteru) pohybující se po ose: zlostná rekce – vztek – zuřivost. Jde o projevy, které doprovázejí některé formy agrese a jejichž fyziologickou funkcí je příprava na boj. Ke zvláštnímu afektu náleží nenávist (opak lásky – dlouhodobý sentiment) a zášť (extrémní nenávist). I takových postojů se lze u papouška dočkat, jestliže mu někdo ubližoval a nenávratně těžce zradil jeho důvěru.
Etologové převážně podobné projevy emocí u zvířat z hlediska jejich lidského chápání a pojmosloví odmítají jako koncepci zavádění do projevů chování zvířat lidské hodnoty a principy chování. Jenže jak by potom jinak mohl popsat vlastník ptačího společníka jeho reálné afekty a emocionální projevy? Někdo by mohl namítnout, že v tomto případě jde o antropomorfismus. Mnozí biologové a zoologové však již připouštějí, že základním způsobem, jak interpretovat svět kolem nás, je vzít lidskou zkušenost za vrcholný příklad povahy celé reality chování zvířat na všech stupních. Místo abychom tento pohled nazvali antropomorfickým, můžeme jej nazvat přístupem zaměřeným na život, který uznává ústřední roli lidské zkušenosti v porozumění světu.
Původ zmíněných emocí lze přece jen připodobnit k chování člověka, jak vyplývá z úvahy zakladatele etologie Konrada Lorenze (Takzvané zlo, Academia, 1992): „Nemůžeme cítit odpor ani k Darwinovu poznatku, že jsme společného původu se zvířaty, ani k názoru Sigmunda Freuda, že my sami jsme dosud poháněni stejnými instinkty jako naši předlidští předkové. Daleko spíš pocítíme nový druh chápavé úcty k výkonům našeho rozumu a zodpovědné morálky, která se zrodila teprve se vznikem člověka a jež mu – pokud v sobě ve slepé pýše nezapírá existenci zvířecího dědictví – může poskytnout sílu toto dědictví ovládnout.“