Astrildovití – pohled na současnost 4

Další fotografie (8)

Přistupuji k dalšímu dílu astrildovitých, bude to tentokrát již počtvrté. Chci se zabývat dvěma rody těchto ptáků a oba jaksi nezapadají do staré koncepce dělení čeledi, případně podčeledi, kdysi pomocně, na astrildy a amadiny. Tato koncepce je sice již dávno odmítnuta, nicméně si stále žije svým vlastním životem mezi chovateli. Nějak zalezla pod kůži.

Znáte to, astrildi měli mít dlouhé a štíhlé zobáky, kdežto amadiny silné kuželovité. Z toho byly pak vyvozovány i nároky na jejich potravu. Astrildi vyžadovali hmyz, bez toho jste je neodchovali, u amadin to tak důležité nebylo. Jenže téhle teorii více než hodně případů neodpovídalo. Nejen co do potřeby hmyzu k odchovu mláďat, ale kupodivu i co do tvaru zobáků. Tvar zobáku se dá popsat i podle poměru jeho výšky k délce. U motýlků to třeba fungovalo, mají zobák delší a nevysoký. Ale naopak astrild z nejastrildovitějších, totiž takový astrild šedý, má zobák krátký a poměrem k délce i vysoký. Typický zobák amadiny. U dvou rodů, kterými se budu tentokrát zabývat, je takový nepoměr zcela extrémní. Mají zobáky krátké, ale velmi vysoké, avšak tito ptáci bývali řazeni mezi astrildy nebo ještě dříve i mezi snovače. Jak je vidět, nevyplácí se vytvářet nějaké teorie předčasně podle toho, co mě ráno po probuzení jako první napadne.

Rudoušci – rod Pyrenestes
První m z těchto dvou rodů jsou rudoušci, rod Pyrenestes. Rod zahrnuje sice jen tři druhy ptáků, ale nejsou to ptáci právě bez otazníků, i co se systematiky týká. Němčina je stále vede pod jmény astrild, a to Karmesinastrild, Purpurastrild, Kleiner Pur­purastrild. Protože většina českých jmen astrildovitých vychází právě z němčiny, byli tito ptáci dříve rovněž nazýváni astrild karmínový, astrild purpurový a astrild červenočerný (Rudolf Vít). Potom, někdy těsně po roce 1975, vyšlo péčí Českého svazu chovatelů české názvosloví astrildovitých, papoušků a vrubozobých. Autorem části astrildovitých byl opět Rudolf Vít a postupoval již podle modernějších názorů, když vymyslel pro rod Pyrenestes pojmenování rudoušek. Jenže uvádí pro tento rod jméno s jiným i (Pirenestes) a letopočtem. Před těmi čtyřiceti léty se to tak v literatuře někdy objevovalo. Lze podle porovnávání vyvozovat, že to mohlo být asi takhle. Jako první byl pro vědu objeven a popsán rudoušek černobřichý, Pyrenestes ostrinus (Vieillot, 1805). Jenže Vieillot jej nazval Loxia ostrina (Vieillot, 1805). Jeho zpráva byla uveřejněna v časopise Histoire naturelle plus beaux oiseaux chanteurs) na straně 79. Potom však v roce 1837 Swainson přeřadil tyto ptáky do rodu Pyrenestes, jehož je i autorem. Ale až následně, a to v roce 1857, popsal rovněž Swainson rudouška karmínového, ale pod jménem Pirenestes sanguineus (Swainson, 1857). Stalo se tak v publikaci Birds of West Africa, svazek 1, strana 156. Původní rozpor vznikl tedy již u Swainsona. Jenže z toho pak plynou chyby další, když následní autoři dávají zdánlivě do rovnováhy letopočet vzniku rodu a původního popisu rudouška karmínového. A vzniká otázka psaní závorek u druhu Pirenestes minor (Shelley, 1894), když někdo další jej musel správněji napsat Pyrenestes a ptáky zařadit tam, kde je dnes obvykle hledáme. Důležité je, že v současnosti panuje shoda. Rod Pyrenestes píšeme takhle a podle poslední velké knihy o afrických astrildovitých (Fry et Keith, 2004) rozeznáváme tři druhy, totiž rudošky karmínové, černobřiché a malé.

Rudoušek karmínový
Pyrenestes sanguineus (Swainson, 1857)
Je to pták o něco robustnější, než je většina drobných astrildovitých, které známe z našich klecí. Samci jsou téměř celí sytě červení a mají hnědá záda i břicho. Červená barva bývá navíc s leskem. Samci by se měli odlišit od samic podle červené barvy na bocích, tedy alespoň podle Peter Clement, Finches and Sparrows. Jenže jsou to malované ilustrace a fotografie s nimi neladí. Na fotce má samec boky celé hnědé, je však možné, že je to jiná forma. Samice má zase oproti malované ilustraci menší náprsenku. Malované ilustrace u nás chovatelé znají, protože je kdosi vydal jako plakát. Fotky jsou ptáci z dovozu okolo přelomu letopočtu a skenoval jsem je z dia 6×6. Okolo očí mají obě pohlaví žluté půlměsíčky. Typický je mohutný zobák, který je poměrně krátký, ale vysoký, na slemeni dovnitř prohnutý. Ptáci po dovozu brali proso, lesknici a další semena, jsou to zase jen typičtí astrildovití, tedy jejich základní potravou jsou semena trav. Proč mají mohutný zobák? Domnívám se, že je to proto, že běžně žerou něco měkkého, co zobák po stranách silně znečišťuje, lepí se vně zobáku po jeho stranách. Na takhle vysokém zobáku to pak méně vadí. Odlišovány jsou dvě zeměpisné formy, kromě formy nominátní ještě forma P. s. coccineus. Odlišnosti jsem nedohledal. Tito ptáci k nám byli dovezeni okolo přelomu letopočtu, o úspěšném odchovu zprávy nemám. V Německu odchováni byli, poprvé v roce 1976.

Rudoušek černobřichý
Pyrenestes ostrinus
(Vieillot, 1805)
Ptáky popsal Vieillot v roce 1805 jako Loxia ostrina. Stalo se tak v publikaci Oiseaux Chant., strana 79. Jako území původu vzorku uvedl Indii a Afriku, což upřesnil Chapin v roce 1924 na jižní pobřeží Gabonu. Oproti předešlému druhu mají samci černá záda a břicho, samice jsou o něco tmavší samic rudoušků karmínových. Jsou popisovány celkem tři zeměpisné formy lišící se poněkud velikostí i tvarem zobáků. Mám za to, že v našich zeměpisných šířkách nemáme šanci je rozlišit. Kromě formy nominátní byly popsány ještě formy P. o. frommi a P. o. rothschildi. V našich chovech jsem tyto ptáky nezaznamenal.

Rudoušek malý
Pyrenestes minor
(Shelley, 1894)
První popis byl uveřejněn v časopise Ibis, ročník 1894, strana 20. Ptáci jsou viditelně menší než předešlé dva druhy, nemají nápadné žluté půlměsíčky okolo očí, snad jen naznačené, jsou celkově hnědí, s menší červenou náprsenkou, temenem hlavy a lícemi u samců, samice mají červenou pod zobákem jen málo pod bradu. U nás jsem je nezaznamenal.

Louskáčci – rod Spermophaga
Ptáky svým celkovým vzhledem velmi podobnými předcházejícím rudouškům, a to jak co do velikosti postavy, tak mohutnosti zobáků, jsou louskáčci. Nakonec i co do barevnosti opeření, když hlavními barvami jsou černá a červená. Jejich tvar zobáku je však na první pohled jiný než u rudoušků a podle toho se dají odlišit na první pohled. Jejich zobák je velký a silný, na slemeni nahoru vyklenutý, připomíná tak zobák evropských dlasků. Všechny druhy louskáčků a také rudoušků žijí v pásmu tropických deštných lesů Afriky. Jsou lesními ptáky, podobně jako evropský hýl. Obývají však jen spodní patra vegetace a žijí spíše na okraji lesů nebo lesních světlin. Daří se jim i na okrajích sekundárních porostů. Nejsou to ptáci širokých, volných prostorů jako další druhy astrildovitých, kteří žijí na savanách, stepích až polopouštích. Způsob jejich života odhadovat můžeme i z jejich chování v zajetí. Kdysi byl jeden pár louskáčků červenoprsých vystavován i v Lysé nad Labem, v malé voliérce vybavené v horní části hustším větvovím. Louskáčci seděli po celou dobu ukryti v nejhustší části větve, kde se cítili doma. Našeho hýla uvidíte v létě také jen zřídka, a když, tak nejspíše někde v podrostu z ostružin. Až zimní hlad je vyžene do korun stromů, nejspíše pro jeřabiny nebo semena javorů. Život obou rodů těchto astrildovitých ptáků v přírodě je znám jen málo. Nakonec, tyto ptáky známe málo i z evropských klecí. Neshlukují se ve velká hejna, což znamená, že jejich odchyt není natolik snadný, aby se dostávali ve větším množství do komerčních transportů. V Evropě tak byli tito ptáci vždy spíše raritou, nikoliv běžným a pravidelným artiklem na trhu s ptáky. V Evropě nejběžnějším a nejznámějším druhem byl vždy jen 

Louskáček červenoprsý
Spermophaga haematina (Vieillot, 1805)
Francouzský přírodovědec Vieillot jej popsal poprvé v roce 1805 jako Loxia haematina v publikaci Histoire naturelle des plus beaux oiseaux chanteurs, na straně 102. Jako původ vzorku, podle kterého byl druh popsán, byla uváděna jen Afrika, což bylo později, v roce 1910, upřesněno Neuman­nem na Zlatonosné pobřeží. Tento druh louskáčků se vyskytuje ze všech tří druhů rodu na nejrozsáhlejším území, když žije při pobřeží Guinejského zálivu na severozápadě kontinentu od Gambie přes Kamerun až někam po střední Kongo. To je poměrně rozsáhlá oblast, proto se není čemu divit, že druh vytváří celkem tři zeměpisné formy. Forma nominátní se dá nazvat formou západní. Ve střední oblasti jeho rozšíření, v Togu, se má vyskytovat forma Sper­mophaga haematina togoensis (Neumann, 1910). Oproti nominátní formě nemají mít samci horní krovky ocasní tmavě rudé. Formu Spermophaga haematina pustulata (Voigt, 1831) lze nazvat formou východní. Na obrázcích máme formu nominátní, samci té východní mají mít větší rozsah červené barvy v oblasti přední části hlavy a krku až k očím. Také samice mají mít tváře více do červena, ne nahnědlé. Také zbarvení zobáku se liší. U východní formy je zobák načervenalý při okrajích čelistí až ke kořeni (u samců). U samic je pak celá spodní čelist červená. Samice všech tří druhů louskáčků se dají od samců snadno rozeznat, když jsou v oblasti zadní části břicha až spodních krovek ocasních bíle kropenaté, vločkované. V našich chovech se tito louskáčci objevili na přelomu tisíciletí. Vysta­voval je známý a zkušený specialista na „droboť“ Josef Piskora a já mám dojem, že se mu i podařilo louskáčky odchovat.

Louskáček konžský
Spermophaga poliogenys (Ogilvie–Grant, 1906)
Skotský ornitolog Ogilvie–Grant (1863–1924), který pocházel z vysoce postaveného šlechtického rodu, popsal tento druh louskáčků v roce 1906 v Bulletinu Britského ornitologického klubu, č. 19, strana 32. Vzorek, podle kterého byl druh popsán, pocházel dvacet mil severně od Beni, z údolí řeky Semliki v Kongu. Dodnes jsou ptáci jen málo známí. V Evropě se dostali do rukou jen několika málo chovatelům. Nejznámějším je asi dr. Burkard ve Švýcarsku a v Německu je měl mít chovatel Kunkel v roce 1964. Mají být podobnější louskáčkům červenohlavým, ale červená barva na hlavě nesahá až po krk, jen po zadní část temene hlavy. Zobák mají červený, u kořene modrý. Samice se dají dobře určit, protože mají červenou barvu jen po vole, od prsou až po spodní krovky ocasní jsou bíle tečkované, na černém podkladu jsou kropenaté, nebo se dá říci bíle vločkované. Na hlavě jsou černohnědé. Z našich chovů tyto ptáky neznám.

Louskáček červenohlavý
Spermophaga ruficapilla
(Shelley, 1888)
Shelley popsal tyto louskáčky jako Spermospiza ruficapilla (Shelley, 1888) v publikaci Proceedings of the Zoological Society of London, 1888, strana 30. Vzorek, podle kterého byl druh popsán, pocházel z provincie Dolní Uele a místa nazývaného Bellima v Kongu, dnes Zaire. Výskyt tohoto druhu louskáčků je zakreslován v mapách na čtyřech oddělených oblastech, odlišovány jsou však jen dvě zeměpisné formy. Nejzápadnější oblast výskytu leží v Angole, další v centru Konga, největší na jeho severovýchodě. Tato oblast výskytu přesahuje na západ Ugandy a Keni. Malá oblast výskytu východní formy je na severovýchodě Tanzanie. Kromě formy nominátní je popisována ještě forma Spermophaga ruficapilla cana (Friedmann, 1927). Tato forma má mít v černé části opeření tmavě břidlicově šedý tón. Je to nejvýchodnější forma z Tanzanie. V evropských chovech jsou prakticky neznámí a literatura blíže popisuje jen tři dovozy – z let 1934, 1962 a 1967. V našich chovech se neobjevili. Oproti louskáčkům konžským mají mít samci červenou hlavu až na krk, samice mají mít hlavu rovněž celou červenou, spodinu těla vločkovanou.
Tolik o dvou rodech afrických astrildovitých pěvců, jejichž příslušníci jsou u nás téměř neznámými ptáky. Není ale vůbec vyloučeno, že se nějakými záhadnými cestičkami mohou tito ptáci v Evropě zase objevit. A není ani u nás vyloučeno, když více lidí má prostředky na to, aby propadli něčemu, co ještě včera bylo nedostupné, že si takové ptáky mohou dovolit. V takovém případě je důležité, abychom o nich měli alespoň základní povědomí. Možnost k získání rarity se nemusí opakovat. Jen příležitost pořídit fotografie by byla přínosem jak pro chovatele, tak pro ornitologii.

 

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

7.12.2018 10:42

Luskáčika červenohlavého doviezol vo väčšom počte v roku 1878 Fockelmann do Nemecka.