Alexandr velký (Psittacula eupatria)

Alexandr velký (Psittacula eupatria)
Přírodně zbarvená samice alexandra velkého
Samec mutace tyrkys
Přírodně zbarvený samec alexandra velkého
Samice mutace lutino se selektivně vybíranou červenou barvou
Mláďata přírodního a šedozeleného zbarvení
Mutace recesivní straka
Samec mutace lutino
Samec kombinace recesivní šedá modrá
Samice modré mutace
Samec mutace tyrkys
Samec albino
Samec šedozelené recesivní mutace
Samec vzácné mutace světlehlavá
Dospělý samec šedozelené dominantní mutace
Dospělý samec modré mutace a samice mutace lutino
Samec mutace světlehlavá
Dospělý pár mutace lutino

Alexandr velký získal své jméno podle prvního dovozce, Alexandra Velikého, který tyto ptáky dopravil z Indie do Evropy. Existuje jeden nominátní druh a čtyři poddruhy s domovinou na jihu východní Asie. V zajetí jsou tyto poddruhy často kříženy mezi sebou a doslova ignorovány. Většina chovatelů ani netuší, že tolik poddruhů vlastně existuje.

Alexandr velký jižní
(Psittacula eupatria eupatria)

Tuto nominátní formu poprvé popsal Linné roku 1766. Zbarvení těla je převážně zelené. Spodní rýdovací pera jsou zbarvena žlutě. Střední a nejdelší ocasní pera jsou zelená s modrým nádechem. Obě pohlaví mají výrazně červeno–fialové ramenní skvrny. Tyto skvrny jsou přítomny již v útlém věku hned u mláďat, avšak ne v takovém rozsahu. Horní čelist zobáku je světlejší než spodní. Obě čelisti mají červenou barvu. U dospělých samců je obojek (prsten) na krku v přední části výrazně černý a za krkem přechází v růžový prsten. Samci mají úzkou linku od vršku horní čelisti zobáku k oku. Samci mají rovněž mnohem větší a hranatější hlavu než samice. V oblasti od obojku k oku je oblast s nádechem modré barvy. Oči jsou tmavé se světle žlutou duhovkou. Nohy jsou šedé s tmavými drápky. Celková délka těla i s ocasem tvoří 58 cm. Samice na rozdíl od samců nemají černo–růžový prsten na krku. Dvě nejdelší ocasní pera jsou u samic vždy kratší než u samců. Mláďata jsou v opeření podobná samici, ale mají mnohem kratší ocas. Tento poddruh se nejvíce vyskytuje v oblasti jižní Indie a Srí Lanky.

Alexandr velký nepálský (Psittacula eupatria nipalensis)
Poddruh byl poprvé popsán roku 1836 Hodgsonem. Nepálský poddruh je oproti nominátnímu druhu větší v těle, ale i zobák je mohutnější a větší. Nepálský poddruh má zbarvení těla šedo–zelené a v tmavších tónech než nominátní druh. Oblast prsou má nádech do modra. Prsten na krku samců je výraznější barevně a silnější proporčně. Již zmiňovaný modrý nádech v oblasti prsou je velmi nápadný u tohoto poddruhu. Celková délka těla je 64 cm. Některé exempláře dosahují délky až 70 cm. Nepálský poddruh pochází z východního Afghánis­tánu, Pákistá­nu, střední a severní Indie, Nepálu, Bangla­déše a Bhútánu.

Alexandr velký andamanský (Psittacula eupatria magnirostris)
Poprvé byl andamanský poddruh popsán roku 1872 Ballem. Alexandr velký andamanský přitahuje svou pozornost zejména kvůli velkému, až těžkopádnému zobáku. Tento poddruh je zbarven výrazně zeleně, podobně jako nominátní druh, nicméně prsa a podbřišek mají barvu šedých odstínů. Modrá barva na krku je výrazná, ale více se rozplývá do zelených tónů. Andamanský poddruh je větší než nominátní druh a jeho velikost koresponduje s velikostí nepálského poddruhu. Alexandr velký andamanský žije pouze na Andamanských ostrovech.

Alexandr velký thajský (Psittacula eupatria siamensis)
Thajský poddruh popsal Kloss roku 1917. Jedná se o nejmenší poddruh. Celková délka těla je pouhých 55 cm. Tmavě červené ramenní skvrny jsou menší než u nominátního druhu. Prsten na krku samců je úzký a růžová barva prstenu světlá. Modrý odstín na krku je rovněž světlý. Laoský poddruh se vyskytuje na území Vietnamu, Kambodži, Laosu a severozápadního Thajska.

Alexandr velký barmský (Psittacula eupatria avensis)
Barmský poddruh byl poprvé popsán Klossem roku 1917. Jedná se o poddruh velmi podobný nominátnímu druhu. Hlavní rozdíly jsou v prstenu u dospělých samců. Oproti nominátnímu druhu má tento barmský poddruh užší prsten na krku a světlejší růžovou barvu prstenu. Modrá barva na krku je velice světlá, až neznatelná. Celková délka těla je 58 cm. Tento poddruh pochází z oblasti Ásámu a Barmy.

Chov
Alexandr velký přichází do toku velmi brzy na jaře. Z toho důvodu je dobré mít temperovaný zálet a ptákům brzké hnízdění umožnit. Samozřejmě tento návyk může být variabilní, ale většina ptáků přistupuje ke hnízdění koncem února a začátkem března. Tok je velice výrazný, a tak jej snadno poznáme. Když je samec na bidle vedle samičky, naparuje se, předvádí kývavé pohyby s roztaženými rameny a ocasem. Zároveň pohupuje hlavou a hvízdá. Je-li samička na zemi, samec okolo ní doslova šíleně tančí, aby upoutal její pozornost. Zároveň dělá stejné pohyby jako při rituálu na bidle a hlasitě hvízdá. Velmi dobře můžeme pozorovat, jak se samcům vzrušením roztahují a zužují zorničky. Následuje páření, které je dlouhé a několikrát se opakuje. Rozměry budky jsou doporučeny přibližně 30×30 cm základna a výška 70–80 cm. Velikost vletového otvoru 10 cm. Samička snáší 3–5 bílých vajec s přestávkami dvou dnů. Inkubační doba je 24 dní. Snůšku zahřívá pouze samice. Mláďata se rodí holá a slepá. Po několika dnech začínají obrůstat prachovým peřím a otevírají oči. Kroužkování se provádí přibližně 14. den stáří mláďat. Záleží na tom, jak rodiče mladé krmí a kolik jich je. Průměr kroužku pro alexandry velké je 8,5 mm. Mláďata jsou krmena oběma rodiči a dlouhou dobu po opuštění budky přikrmována. Ve věku 50–60 dní mláďata opouštějí budku. Jejich zbarvení je podobné matce. Potravu se snaží přijímat okamžitě, nicméně několik týdnů je rodiče přikrmují. Mladí samci se začínají vybarvovat ve věku dvou let. Výjimečně mohou samci získat prsten na krku ve stáří jednoho roku. Pohlavně dospělí jsou přibližně ve třech letech. Odchovu především složitějších mutací se ale docílí dle zkušeností chovatelů až od čtvrtého roku. Pokud se sestaví harmonizující pár, zpravidla odchovává dobře. Poslední dobou jsou trendem různé nové mutace. Z toho důvodu hodně chovatelů přikročilo k ručnímu dokrmování. Ptáci často své potomky nekrmí, a tak chovatelé nechtějí riskovat. Často je po prvním neúspěchu další hnízdění úspěšnější. Drtivá většina barevných mutací jsou transmutace z alexandrů malých (Psittacula krameri). Někteří chovatelé to nechtějí přiznat, ale to je zkrátka holý fakt. Spíše jde o to, kolikátá generace to je. Kříženci prvních generací se často dají poznat podle oranžovo–červených ramenních skvrn. V dalších generacích tyto skvrny získávají věrohodnější podobu a přibližují se alexandrům velkým. Pro někoho může být podezřelá mutace aqua. Zde mají ptáci barvu ramenních znaků růžovo–oranžovou. To je však v pořádku, jelikož částečně modrá mutace redukuje psitacin.

Krmení
Alexandři mají velmi podobné nároky na krmení jako papoušci rodu Polytelis. Důležité je si uvědomit, že se jedná o velké papoušky. Nicméně to neznamená, že čím větší papoušek, tím toho může více dostat. Samozřejmě svým způsobem ano, ale překrmování je velmi špatné a má za následek obezitu a neochotu k hnízdění. Co se týče základní suché směsi zrnin, měla by být pestrá. Pokud bych měl napsat procentuální složení směsi, vypadalo by následovně:
20 % proso, 15 % kardi, 10 % lesknice, 10 % bezpluchého ovsa, 10 % slunečnice, 5 % pohanka, 5 % semenec, 5 % dýňové semínko, 5 % mungo, 5 % kukuřice, 5 % lněné semínko a 5 % ostropestřec.
V dnešní době je možnost nakoupit namíchané směsi. Vždy si musíme dobře vybrat. Ne pokaždé je prodejcem vychválená směs tou nejlepší volbou. Co se týče ovoce a zeleniny, je dobré předkládat ptákům vše, co máme k dispozici a co jim jsme schopni nabídnout. Dobrá volba je druhy ovoce a zeleniny střídat. Vše se nakrájí na malé kostky a smíchá. Z takové směsi si ptáci vyberou, co chtějí, a nejsou nuceni brát například jeden druh ovoce nebo zeleniny. Velmi dobré pro ptáky jsou různé bobule jako jeřabiny, hloh, aronie nebo šípek. V období odchovu mláďat je možnost tuto směs ovoce, zeleniny a bobulí smíchat s vaječnou směsí. Rovněž můžeme přimíchat naklíčené zrniny. Pro naklíčení jsou nejvhodnější luštěniny, které velmi ochotně klíčí a ptáci je rádi přijímají. Minerální doplňky jsou nejlepší přírodního rázu. Sépiová kost a drcené vaječné skořápky jsou nejlepším možným zdrojem vápníku. Pro zpestření stravy je možnost ptákům dávat různé druhy zeleného krmení a větve, které mohou ptáci okusovat. Nejvhodnější jsou větve vrby, ovocných stromů a z jehličnanů například borovice nebo jedle.

Chovatelské zařízení
Tito papoušci jsou řazeni mezi větší obyvatele našich voliér a na to bychom měli myslet především. Alexandři jsou jedni z největších elegánů, kteří vyniknou pouze v dlouhé voliéře. Dle mého názoru pro takové ptáky je voliéra dlouhá 4–6 metrů ideální. Je rozdíl, jestli je pták držen v malé voliéře, kdy ani nemá moc šancí se proletět a má peří nevalné kvality, nebo jestli vynikne jeho elegantní let v dlouhé voliéře a opeření je v perfektním stavu. Radost z takových ptáků je desetinásobná. Šířka by měla činit minimálně 80 cm. Pokud se nám podaří odchov a vyletí mladí, může být ve voliéře dost plno. Proto bych volil minimální šířku voliéry jeden metr. Výška dva metry je dostačující. Alexandři velcí jsou citliví na mráz, proto bychom na to měli myslet při stavbě voliér. Velice vhodný je zálet s možností vytápění za mrazivých dnů. Není dobré alexandry velké chovat celoročně venku, protože v období mrazů mohou ptáci doslova přimrznout na pletivu. Jejich nohy jsou na omrzliny velmi citlivé a stane se, že jim prsty umrznou, nebo si je dokonce sami uštípou. Ve voliéře je dobrá spací polička. Poličku umístíme co nejvýše do kryté části pod strop. Ptáci ji na nocování s oblibou vyhledají a přikryjí si nohy peřím. Voliéry konstruujeme tak, aby odolaly silným zobákům. Konstrukce je nejvhodnější kovová se silnějším kvalitním pletivem. Ideální je, když ptáci budou mít stálý přísun větví, okusování voliéry je pak nebude příliš zajímat. Orientace výletu je nejvhodnější průčelím na východ. Není dobré, když celý den na ptáky praží slunce bez šance se schovat nebo jsou vystaveni západnímu větru. Při vylétnutí mláďat je dobré upravit čelní stěnu. Zkušení chovatelé Geldhofovi vždy před vylétnutím mláďat z budky navěsí na čelní stěnu vrbové větve. Než se mláďata naučí létat, větve jejich nárazy o pletivo velice zmírní a zabrání zranění. Není problém chovat více párů v sousedících voliérách. Musíme si však tak jako tak dát pozor na agresivní jedince, kteří se můžou objevit i u mírumilovných druhů.

Mutace
Lutino
Mutace lutino je pravděpodobně první mutací, která se objevila u alexandrů velkých. Jedná se o primární mutaci s dědičností recesivní vázanou na pohlaví. Genetický symbol pro mutaci lutino je ino. Kombinace barev u mutace lutino je velice líbivá a u chovatelské veřejnosti oblíbená. U obou pohlaví je barva těla sytě žlutá s růžovými intenzivními skvrnami na ramenou. Samci mají růžový silný prstenec na krku. Kříženci s alexandrem malým (Psittacula krameri) se rozpoznají podle velikosti samotného těla, menšího zobáku, nevýrazné a málo hranaté hlavy, která je typická pro alexandra velkého. Hlavním rozpoznávacím znakem je skvrna na ramenou – u kříženců má oranžové zabarvení. Čistý jedinec alexandra velkého má tyto skvrny sytě růžové, až červené barvy. Stejně jako u jiných druhů se nedoporučuje párovat dva lutino ptáky na sebe. Tato mutace má červené oči. Zobák je stejný jako u přírodních alexandrů. Nohy jsou světle růžové a drápky bílé.
Možnosti párování:
1,0 zelený / ino × 0,1 zelená
50 % samců zelených a 50 % samců zelených / ino
50 % samic zelených a 50 % samic lutino
1,0 zelený × 0,1 lutino
100 % samců zelených / ino a 100 % samic zelených
1,0 zelený / ino × 0,1 lutino
50 % samců zelených / ino a 50 % samců lutino
50 % samic zelených a 50 % samic lutino
1,0 lutino × 0,1 zelená
100 % samců zelených / ino
100 % samic lutino
1,0 lutino × 0,1 lutino
100 % samců i samic lutino

Šedozelená
V evropských chovech se vyskytují šedozelení ptáci již dlouhou dobu. Avšak dědičnost je recesivní, což je pro mne dost zvláštní jev. Myslím si, že by šedozelená mutace měla mít pouze dominantní dědičnost. Má-li jinou dědičnost, měla by to být jiná mutace, a ne šedozelená. Nicméně chovatelé ji nazývají recesivní šedozelená. Oproti dominantní šedozelené je barva těla světlejší. V poslední době se začínají objevovat skuteční šedozelení ptáci a jejich barva je mnohem tmavší než u recesivní šedozelené.
Primární mutace s názvem šedozelená je často zaměňována nebo nazývána olivovou. Šedozelená a olivová jsou dvě naprosto odlišné mutace. Je nutné nazývat věci správnými jmény. Můžeme tak předejít zmatkům, kdy jedna polovina chovatelů bude říkat, že vlastní šedozelené, druhá polovina olivové a ve finále mají obě strany tutéž mutaci. Dědičnost je autozomální dominantní. Genetickým symbolem šedozelené je G odvozené od anglického názvu Greygreen. Obě pohlaví mají přítomné červené skvrny na ramenou. Prsten na krku samců má stejnou barvu jako u přírodních ptáků. Zobák, oči, nohy a drápky zůstávají beze změn. Jelikož se jedná o dominantní mutaci, logicky existují i dvoufaktoroví ptáci. Rozdíl mezi jedno– a dvoufaktorovým šedozeleným je málo patrný. Sytost a výraznost šedozeleného zbarvení pramení u zelených ptáků. Je velmi závislá na zbarvení přírodních předků. Jestli je pták jednofaktorový, nebo dvoufaktorový, můžeme 100 % říct pouze po kontrolním páření s nešedozeleným jedincem.
1,0 zelený × 0,1 šedozelená 1F
50 % samců zelených a 50 % samců šedozelených 1F
50 % samic zelených a 50 % samic šedozelených 1F
1,0 šedozelený 1F × 0,1 šedozelená 1F
25 % samců zelených, 50 % samců šedozelených 1F a 25 % samců šedozelených 2F
25 % samic zelených, 50 % samic šedozelených 1F a 25 % samic šedozelených 2F
1,0 zelený × 0,1 šedozelená 2F
100 % samců i samic šedozelených 1F
1,0 šedozelený 1F × 0,1 šedozelená 2F
50 % samců šedozelených 1F a 50 % samců šedozelených 2F
50 % samic šedozelených 1F a 50 % samic šedozelených 2F
1,0 šedozelený 2F × 0,1 šedozelená 2F
100 % samců i samic šedozelených 2F

Modrá
Modrá mutace je velmi líbivá u všech druhů papoušků. Světle modré zbarvení těla s šedými ramenními skvrnami a černo–bílým prstenem na krku samců je působivé pro mnoho chovatelů. Překážkou je stále vysoká cena. Dědičnost modré mutace je recesivní. Genetickým symbolem je bl. Barva zobáku, očí, nohou a drápků zůstává stejná jako u přírodních ptáků. Modrá mutace je potřebným článkem pro získání kombinace albino (modrá + lutino). Kříženci s alexandrem malým se příliš nevyskytují, a to z důvodu zdlouhavého selektování. Kříženci mají slabý nebo často žádný bílý prsten na krku, který je typický pro alexandra velkého. 
1,0 zelený / modrou × 0,1 zelená
50 % samců zelených a 50 % samců zelených / modrou
50 % samic zelených a 50 % samic zelených / modrou
1,0 zelený / modrou × 0,1 zelená / modrou
25 % samců zelených, 50 % samců zelených / modrou a 25 % samců modrých
25 % samic zelených, 50 % samic zelených / modrou a 25 % samic modrých
1,0 zelený × 0,1 modrá
100 % samců i samic zelených / modrou
1,0 zelený/modrou × 0,1 modrá
50 % samců zelených / modrou a 50 % samců modrých
50 % samic zelených / modrou a 50 % samic modrých
1,0 modrý × 0,1 modrá
100 % samců i samic modrých

Tyrkys (Parblue)
Mutace tyrkys je částečně modrou mutací. Dědičnost je recesivní a genetickým symbolem je bltq. Pravděpodobně vznikla náhodně z modré mutace. Objevila se před pár lety a velmi rychle získává na popularitě. Tyrkysově modrá barva s odstíny zelené je velice atraktivní. Obzvlášť proto, že oproti modré mutaci mají ptáci ramenní skvrny světle růžové a rovněž prsten na krku samců je světle růžový. Zbarvení zobáku, očí, nohou a drápků je totožné s přírodními jedinci. U mutace tyrkys je variabilita ve zbarvení, a tak se vyskytují jedinci modří bez náznaku zelených odstínů nebo naopak tyrkysově zelení. K mutaci tyrkys má velmi blízko geneticky mutace aqua. První úspěšné odchovy aqua alexandrů velkých jsou hlášeny z Indie. Ptáci v evropských chovech jsou nazýváni aqua. Nicméně můj názor je ten, že to je mutace tyrkys. Viděl jsem fotky alexandrů z Indie a ta barva je skutečně jiná a více zelená. Z toho důvodu bych řekl, že aktuálně jsou v Evropě ptáci mutace tyrkys.

Světlehlavá
Někteří chovatelé nazývají tuto mutaci „žlutohlavá“. Název žlutohlavá je zavádějící, protože v kombinaci s modrou mutací bude mít hlava barvu bílou a tělo modré. Světlehlavá je název přejatý od alexandra malého. Pravděpodobně alexandr malý je strůjcem této mutace u alexandra velkého. Dědičnost světlehlavé je recesivní. Gene­tickým symbolem je cf. Můžeme se setkat s anglickým názvem clearheaded fallow, což v překladu znamená světlehlavá plavá. Dle mého názoru je nemožné aby se primární mutace nazývala kombinace. Pokud by se jednalo o kombinaci s plavou mutací, jedinec by musel mít červené oči a světlejší nohy i drápky, než je ve skutečnosti má. Navíc by se v odchovu objevovaly obě dvě mutace a tak tomu není. Zbarvení těla je zelené, jako u přírodních ptáků. Skvrny na ramenou mají rovněž obě dvě pohlaví. Žlutě zbarvenou hlavu, kterou jasně odděluje výrazný prsten na krku, mají pouze samci. Samice mají hlavu rovněž zabarvenou do žluta, nikoliv tak výrazně jako samci. Výsledky odchovů z párování světlehlavé s přírodním ptákem je stejný jako u jiných recesivních mutací.

Skořicová
Skořicová mutace se vyznačuje světle zeleným zbarvením. Zelená barva těla je oproti přírodním zesvětlená a méně výrazná. Ramenní skvrny jsou přítomné u obou pohlaví a mají světle červenou barvu. Stejně tak prsten na krku samců. Barva zobáku je červená, jako u přírodních. Oči jsou po narození tmavě červené, ale v několika dnech tmavnou. Nohy a drápky jsou oproti přírodním světlejší. Dědičnost skořicové mutace je recesivní vázaná na pohlaví. Genetický symbol je cin. V chovech je tato mutace poměrně vzácná. Možnou příčinou je její nevýraznost a tím i nezájem ze strany chovatelů v dalším šlechtění. Avšak ve spojení s modrou mutací vytváří kombinaci, kde místo modré barvy těla je barva stříbrno–modrá.

Dilute
První dilute mutace se objevila pravděpodobně v Indii. Jedná se o jednu z nejmladších mutací. Dědičnost je recesivní a genetickým symbolem je dil. Je velmi pravděpodobné, že se jedná o transmutaci. Velmi líbivá žlutá barva těla je kombinována s růžo­vo–červenými skvrnami na ramenou. Tyto ramenní skvrny jsou typické pro obě pohlaví. Pouze samci mají růžovo–červený prsten na krku, který samicím chybí. Rozdíl oproti lutino mutaci je v dědičnosti a zbarvení. Dilute ptáci mají tmavé oči, nohy a drápky. Zobák je totožný s přírodními ptáky.
Velmi zajímavým a očekávaným krokem u alexandrů velkých je tmavý faktor a fialový faktor. V Anglii již jsou tito ptáci častější a viděl jsem je i na našem kontinentu. Rozhodně se dá očekávat velký rozkvět mutací alexandrů velkých. Takové kombinace jako fialová světlehlavá nebo modrá dilute fialová, to budou krásné kombinace. Myslím, že se máme na co těšit v této oblasti.

Použitá literatura:
Bastiaan, G. J. J., & Bastiaan, T. (2004). Asiatic parrots and their mutations. Drukkerij Het Centrum Utrecht BV

 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (10x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře