Chov a odchov perličky chocholaté

Roční odchovaný samec
Roční odchovaný samec
Dvoudenní kuře
Kuře ve věku čtyř dní
Pětitýdenní perlička chocholatá
Chov a odchov perličky chocholaté

První odchov tohoto krásného a zajímavého druhu se mi podařil již před pěti lety. Na rozdíl od jiných odchovů jsem se sepsáním článku jaksi zamrzl. Důvodem byla, a stále je, poměrně složitá systematika okolo tohoto „druhu“. Je však rozhodně lepší podělit se o zkušenosti s případnými zájemci, a tak jsem se nakonec odhodlal.

Z přírody
Perlička chocholatá (Guttera pucherani) patří spolu s dalšími šesti druhy do malé čeledi perličkovitých (Numididae), jež je endemická pro subsaharskou Afriku. Dle dostupných údajů se jedná o jedny z nejstarších „kurovitých“ ptáků a v systému řádu hrabavých (Galliformes) bychom perličky mohli zařadit mezi pávy a čeleď křepelovitých (Odontophoridae). Co je pro perličky typické? Jedná se o především semenožravé a hmyzožravé, ve všech případech sociální ptáky zdržující se v malých skupinkách nebo ve velkých hejnech. Druhy, o kterých jsou dostupné informace, jsou převážně monogamní, ačkoli v chovech byla právě u perličky chocholaté, či dobře známé perličky kropenaté (Numida meleagris), zjištěna tendence k polygamii. Většinou cestují za stády býložravců a tlupami primátů, kde se živí zbytky stravy, stravou shozenou z korun dřevin a semeny z trusu. Hrají klíčovou roli při kontrole populací klíšťat, much, sarančat, štírů a jiných bezobratlých. Také vybírají larvy hmyzu z mršin a trusu. Každý z nás také pozná perličku podle vzhledu. Jejich české pojmenování vychází z tmavého opeření posetého světlými skvrnkami, perličkami. Avšak u rodu Agelastes jakékoli „perličkování“ chybí. Více typická je tedy jejich do různé míry holá hlava a krk. Holá kůže na těchto místech je většinou i výrazně zbarvená.
Máme-li na mysli perličku chocholatou, je to pták délky 48–50 cm a váhy 1,21–1,56 kg (samec je větší). Obývá východní Afriku – od jižního Somálska (jižní Jubba) přes Keňu (východně od Velké příkopové propadliny), jižně až do střední Tanzanie. Obývá pobřežní zalesněné krajiny, okraje lesů a říční houštiny. Je více lesním druhem než perlička (Guttera edouardi). Hnízdo budované v hustém porostu je jednoduchý důlek na zemi v suchém listí. Vejce jsou bílá, ale při znečištění pórů vypadají skvrnitá. Snůška čítající 3–4 vejce probíhá v období dešťů (zaznamenána byla v dubnu, červnu až srpnu a listopadu až prosinci). Inkubace trvá obvykle 23 dní a je zajišťována pouze samicí. O kuřata pak pečují oba rodiče. V přírodě se jedná o plaché a ostražité ptáky, které je obtížné lokalizovat (přítomnost většinou prozradí peří na lesních cestách). Hejna čítají 10–30, někdy až 50 jedinců, rozpadají se na začátku hnízdní sezony. Živí se semeny, plody, listy a širokou škálou bezobratlých, polyká také malé ulity jako grit. Hřaduje na stromech, obvykle používá každou noc stejný či nejbližší strom. Za poledního žáru odpočívá ve stínu dřevin, ale také ve stejnou dobu využívá prachovou koupel či navštěvuje napajedla.

Z chovu
Když jsem si pohrával s myšlenkou „předělat“  si druhou část velké kruhové voliéry na voliéru pro ptáky z hranice afrických lesů a savan, narazil jsem na jeden problém. Jednalo se o poměrně velkou zatravněnou plochu jen málo porostlou dřevinami. No a jelikož jsem milovníkem smíšených voliér, chyběli mi hrabaví zástupci, pro které by byla tato voliéra skvěle využitelná. Pro běžného chovatele však byli afričtí hrabaví v České republice téměř nedostupní. Rela­tivně běžně dostupná křepelka harlekýn (Coturnix delegorguei) či vzácně chovaná křepelka polní (C. coturnix) byla příliš malá, klasické domácí perličky kropenaté jsem nechtěl a jiný druh nebyl dostupný. Samozřejmě až na zoologické zahrady, kde byli chováni frankolínové žlutokrcí (Francolinus leucoscepus) a perličky chocholaté. Ty jsem však v oné době bral za naprosto nereálné a ani ve snu by mne nenapadlo, že zakrátko můj chov obohatí. Přišel však rok 2012 a výměnou za samce holuba černotemenného jsem získal pár od úspěšného chovatele těchto ptáků – Zoo Dvůr Králové nad Labem (dnes Safari park). Měl jsem obavu z agresivity tak velkých ptáků k ostatním druhům, ale ta se neprojevila. Slepice si jiných ptáků vůbec nevšímala a kohout se zajímal pouze o samici. Z ostatních druhů jim dělali společnost především měkkozobí – holubi guinejští (Columba guinea), hrdličky senegalské (Stigmatopelia senegalensis) a temné (Strepto­pelia lugens). Další Afričané zde pak byli tokové rudozobí (Tockus erythrorhynchus) a samice turaka chocholatého (Tau­raco persa buffoni). Do­časně zde byl chován také pár bažantů pavích (Polyplectron bicalcara­tum), ale ani s nimi nenastal žádný konflikt, bažanti zde dokonce úspěšně odchovali mláďata. Perlič­ky si jiných chovanců naprosto nevšímaly, ani u krmení či napájení. Z Afričanů pak časem k perličkám přibyli výše zmínění frankolínové žlutokrcí a hrdličky červenooké (Strepto­pelia semitorquata). Aktuálně tuto voliéru sdílí i s australskými a jihoamerickými ptáky čekajícími na vlastní voliéry. Jsou jimi holub picazuro (Patagioenas picazuro), čejka jižní (Vanellus chilensis), holub bronzovokřídlý (Phaps chalcoptera), holub měděnokrký (Geopelia humeralis) a čejka australská (Vanellus miles). Jediný konflikt vůči jinému druhu nastal u mladého odchovaného samce. Kvůli prostoru se ve voliéře načas zabydleli kurové skvrnitobocí (Bambusicola fytchii). První snůšku odchovali bez problémů. Ve druhé však kuřátka samce perličky zaujala a tři ze čtyř zabil. Perličky chocholaté jsou velice otužilé a minimálně samci jsou ve venkovní voliéře, zcela bez jakýchkoliv známek stresu, do poklesu teploty na 0 °C. Jsou zimovány v prostorách cca 2,5×1,5×2 m (dך×v), při teplotě neklesající dlouhodobě pod 10 °C. Také zimování s jinými druhy nečiní potíže, pouze několikrát v těchto malých prostorách nastala agrese kohouta k samici.
Další zajímavou otázkou u tohoto druhu je krmení. Po příchodu ze zoo jsem měl s jejich výživou celkem problémy. Ač byly v zoo zvyklé na klasické krmení, u mne nebyly ochotny přijímat s výjimkou prosa a červů praktiky nic. Odmítaly jak granule, pestřejší zrninové směsi, tak domácí „vaječné míchanice“. Ve venkovní voliéře však krásně spásaly trávu a problém se tak zmenšil. Postupně začaly také přijímat i jiné složky krmení, i když v relativně malé míře. Hlavní složku tak stále tvoří proso. Oproti jiným hrabavým jsou, alespoň u mne, dosti vybíravé. Pestré a přírodní krmení je však, jak jsem si ověřil, nutné pro krásné vybarvení pokožky na hlavě. Měl jsem možnost vidět zřejmě sourozence dalších perliček získaných ze Dvora, kteří byli chováni ve voliéře bez možnosti pastvy a krmení granulovanou stravou. Překva­pilo mne, že kůže nebyla modrá a červená, ale téměř šedá a hnědá. A pokud se o jejich chov budete zajímat, existují tři složky krmiva, které jsou pro ně pochoutkou a sletí si pro ně i z bidla – senegalské proso v klasech, zophobasi a na tvrdo uvařené vejce (především žloutek).

Je perlička chocholatá v našich chovech opravdu perlička chocholatá?
Zřejmě ne! Když jsem krátce po jejich pořízení projížděl internet a prohlížel jsem si fotografie těchto perliček, narazil jsem na ptáky, na kterých mi najednou něco nesedělo. Pokud konkrétní ptáky nemáte před očima a nedíváte se na ně každý den, určitě si toho nevšimnete. Perlič­ky chocholaté chované v Evropě mají stručně řečeno holou kůži na svrchní polovině hlavy červenou, na zbytku modrou, kruh peří okolo krku sjíždějící do hrudi výrazně černý a duhovku tmavě hnědou. Divoké perličky na fotografiích však tento černý límec zcela postrádají, peří je „perličkové“ až po holou část, tedy stejné jako ve zbytku opeření a duhovka bývá i výrazně červená. Mírně odlišný je i tvar korunky. Někde je tedy problém. Pak tady byla blízce příbuzná Guttera verreauxi (bez českého pojmenování), obývající střední a západní část Afriky. Peří i duhovka jsou zcela stejné jako u našich ptáků. Jen barva kůže je „naopak“. Červené je pouze hrdlo, zbytek modrý. O poddruh perličky chocholaté se jednat nemůže, všude je uváděna jako druh monotypický, nevytvářející poddruhy. Vy­pa­dají tedy spíše jako hybrid mezi těmito dvěma druhy. Nejedná se o ptáky, kteří vznikají na území, kde se prolínají oblasti výskytu obou druhů? Tento brouk mi ležel v hlavě opravdu dlouho. Trochu jsem zapátral. Předkové „našich“ perliček byli údajně dovezeni z Tanzanie. V tomto státě se jejich populace opravdu potkávají. V literatuře ani jinde jsem však další řešení nenašel. Až do roku 2014, kdy byl vydán první díl „Ilustrated Checklist of the Birds of the World“. Zde se nachází klič k rozluštění této záhady. V popise porovnávající tyto druhy jsou body určené výše striktně vymezeny ke každému druhu, a je dokonce uvedeno, že „znaky křížení mezi verreauxi a pucherani byly pozorovány v lidské péči i v přírodě a možní kříženci mezi těmito byli zaznamenáni ve střední Keni“. Stejné ptáky, nesoucí znaky obou druhů, můžeme vidět i na fotografiích hbw.com, které byly pořízeny v Tanzanii. Jedná se tedy s velkou pravděpodobností o taxon vzniklý křížením mezi těmito dvěma druhy.

Odchov
V roce následujícím po jejich získání, tedy 2013, začala samice snášet vejce, snesla nakonec čtyři, ale snášela je různě po terénu a nijak si jich nevšímala. Umístil jsem je do líhně Rcom 20, spolu s vejci orebic rudých (Alectoris rufa). Prosvětlačku vajec jsem tehdy neměl, a tak jsem oplozenost nekontroloval. Žádné vejce orebic se v předpokládaném termínu nevylíhla, a doslova pro mou ledabylost říkající mi „udělám to zítra“ jsem nechal líheň stále zapnutou. Orebice se již nevylíhnou a vejce perliček jsem do líhně přidal opravdu jen „pro doplnění místa“. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem 12. 6. (24. den inkubace) přišel domů a v líhni se pohybovala malá perlička! Vylíhla se opravdu jen díky tomu, že jsem byl lenivý a nevypnul líheň. Začal jsem tedy rychle organizovat, kam kuře umístím. Bylo přeneseno do jednoho ze zimovacích boxů a jako výhřevné místo mu byla přidána keramická infražárovka. Problémem však byla také „samota“ kuřete. Tu se mi naštěstí podařilo rychle vyřešit zakoupením několika dorůstajících kuřat křepelky japonské. Kuře zcela bez problémů rostlo a dorostlo do krásného samce. Tím však má úspěšnost v odchovu prozatím skončila. Před vylíhnutím kuřete totiž došlo k úhynu chovného samce. Ráno jsem jej nalezl mrtvého přesně pod hřadovací větví, příčina tedy může být různá. Ze Dvora Králové jsem pak ještě získal perličky, ale opět samce. Slepice však již zestárla a další vejce neprodukuje a opět spíše kvůli mé lenivosti jsem novou slepici či pár nepořídil. Věřím tedy, že letos se mi to podaří a opět budou u nás pobíhat kuřata těchto krásných a impozantních ptáků!

 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (2x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře