O výchově a tréninku papoušků – 3. část

Další fotografie (8)

V minulých dvou dílech článku o tréninku a výchově papoušků jsme si vysvětlili způsoby učení pomocí metody tréninku pozitivním posilováním. Víme tedy, jak naučit určité dovednosti, které budeme potřebovat v běžném soužití s naším opeřeným kamarádem. Co ale dělat v situaci, kdy potřebujeme naopak některá nežádoucí chování odnaučit? Nejdříve je třeba si upřímně říci, že naučit papouška nějaké chování bývá daleko jednodušší než boj s některými nechtěnými stereotypy a obtěžujícím chováním. Nejčastěji majitelé papoušků bojují s nadměrným hlukem, agresivitou, ničením a okusováním věcí, létáním na zakázaná místa, strachem z neznámých věcí a také se sebepoškozováním.

Vykonává-li papoušek opakovaně nějakou činnost, která je pro nás nežádoucí, byla tato činnost také opakovaně posílena. Pokud by tomu tak nebylo, papoušek by ji neopakoval. Stejně jako papouška odměňujeme za žádoucí chování pamlsky a zvyšujeme tak pravděpodobnost, že bude toto chování opakovat, děje se tomu tak i případě chování, které po něm nechceme. Opakující nechtěná chování jsou prostě něčím posílena. V první řadě je potřeba si uvědomit, co touto činností papoušek dosahuje, a na základě toho se snažit najít řešení. Nesoustřeďte se na to, co papoušek dělat nemá, naopak se mu snažte předat informaci, co dělat má.

Nadměrný hluk
Než začneme řešit problémy s nadměrným hlukem papouška, musíme vědět, že určitý hlasový projev je naprosto přirozený a jeho intenzita se liší podle druhu papouška. Přirozený projev papouška nemá smysl nijak omezovat, a jsme-li my nebo někdo z rodiny citlivější na hluk či bydlíme třeba v panelovém domě, je potřeba to řešit již při výběru papouška a zvolit druh s takovým hlasovým projevem, který my i naši blízcí dokážeme tolerovat. I papoušci se silnější vokalizací většinou nekřičí celé dny, ale běžně si zařvou při východu a západu slunce, nebo když se cítí v ohrožení. Většina papoušků se rozkřičí, když doma zapnete vysavač nebo mixér. Křik jako běžný způsob komunikace k papouškům neoddělitelně patří a s určitou mírou hluku je potřeba se smířit.
Existují ale případy, kdy se papoušek bude nadměrným křikem něčeho dožadovat – a to je moment, kdy je potřeba situaci začít řešit. Běžným příkladem je situace, kdy je papoušek ve své kleci a křikem se dožaduje vaší přítomnosti. Často doporučovaný a používaný způsob je přehození deky přes klec papouška, aby v temném prostředí 
zti­chl. Pojďme si ale rozebrat, jak celou situaci může vnímat papoušek. Samotné přehození deky přes klec je vlastně pozitivním trestem. Papoušek získal něco, co nechtěl. V prvním díle jsme si vysvětlili, že používání trestů sice může fungovat, ale většinou se nejedná o etický způsob řešení problému a rozhodně neposílí náš vztah se zvířetem. Naopak je pravděpodobné, že se náš vztah bude vlivem používání trestů zhoršovat. Podívejme se ale na situaci z jiného pohledu. Papoušek křičí a křičí a dožaduje se naší pozornosti. My ale zrovna nemáme čas a zároveň si to nechceme s papouškem rozházet. Snažíme se vydržet a doufáme, že papouškovi dojde trpělivost a křičet přestane. Usilujeme tedy o to, aby naším ignorováním křiku toto chování tzv. vyhaslo. Opeřený nezbeda ale křičí stále dál, ostatní členové rodiny jsou jako na jehlách a soused pod námi bouchá na radiátor a dožaduje se klidu. V tu chvíli nám bouchnou nervy, vezmeme deku, přijdeme s ní ke kleci a papouška uvězníme v temnotě. Papoušek pravděpodobně ztichne, ale do budoucna jsme si pěkně zavařili. Rozebereme si, co se vlastně stalo. Papoušek křičí proto, aby si zavolal svého člověka. Nic se neděje. Křičí dál a dál a najednou se mu toto chování vyplácí. Jeho člověk přichází. Zakrytí dekou přišlo až v další fázi. Jeho chování bylo posíleno. Zvýšili jsme tedy pravděpodobnost, že se stejným způsobem bude naší přítomnosti dožadovat i v budoucnu. Tím, že se mu křik vyplatil až po nějaké době, jsme ještě jako bonusu docílili dalšího efektu. Jeho křik bude v budoucnu ještě vytrvalejší, protože se to přece už jednou vyplatilo.
Stejného efektu docílíme, když začneme papouška okřikovat. Papoušek nezná význam slov a je mu celkem jedno, že náš hlas zní rozčileně. Tím, že na něj začneme mluvit, byť rozzlobeným tónem hlasu, jsme zase toto chování posílili, protože papoušek opět dosáhl svého. Získal naši pozornost. Naučí se také možná zajímavý kousek: bude hlasitě křičet a do toho se sám okřikovat „Ticho!“. Jak tedy celou situaci správě řešit? Ideální je papouška vychovávat již od začátku a nikdy za ním nechodit, když si začne křikem vynucovat naši pozornost. Vyčkáme na jakýkoliv moment, kdy papoušek ztichne, a v ten okamžik k němu přistoupíme. I kdyby ten moment měl trvat jen chviličku. Správné načasování je velmi důležité. Zároveň si ale musíme být jistí, že papouška nijak časově nezanedbáváme a pravidelně ho vypouštíme. Deset minut denně opravdu nestačí. Ideální je nastavit nějaký pravidelný režim, kdy papoušek bude vědět, že teď je chvíle, kdy se mu budeme věnovat, a nemá smysl si pozornost vyžadovat jindy. Zároveň musí mít ve své kleci nebo voliéře dostatek možností se zaměstnat. Pokud papouškovi visí v kleci stále stejné hračky z umělé hmoty, brzy ho omrzí a papoušek se bude nudit. Pak už je jen krůček k tomu, aby začal křičet z nudy. Papouškovi dávejte pravidelně čerstvé větve na okus a čerstvá bidla, ze kterých může opracovávat kůru. Přirozeně se tak zabaví ve chvílích, kdy se mu nemůžete věnovat. Také můžete naučit papouška nějaký signál, kterým si vás dokáže přivolat. Dobrý způsob je třeba s použitím zvonečku. Papouška naučíte pomocí shapingu zvonit na zvoneček. Potom tomuto chování dáte význam tak, že se jednoduše vždy objevíte u papouškovy klece ve chvíli, kdy se dotkne zvonečku zobákem a zazvoní. Papoušek to po nějaké době procvičování pochopí. Když se mu nebudete moci věnovat, zvoneček dáte z jeho dosahu.

Agrese
Jen velmi málo majitelů papoušků může říci, že je jejich mazlíček nikdy neklovl nebo silněji nestiskl zobákem. Důvodů k agresivnímu chování může být spousta, ale obecně se dá říci, že papoušek se uchýlí k agresivnímu chování, když se bojí a cítí nejistotu nebo když se mu něco nelíbí. První věc, kterou o agresivním chování musíme vědět, je ta, že agrese plodí další agresi. Zareagujete-li na klovnutí vašeho papouška také útokem a dáte mu jednu za vyučenou přes zobák, můžete si být jisti, že tím agresivní chování nezastavíte, naopak ho podpoříte. Z vašeho společného účtu důvěry vyberete obrovský vklad a je velmi pravděpodobné, že vás papoušek přestane mít rád. U klování je největší problém v tom, že se v podstatě posílí samo jen tím, že k němu došlo bez ohledu na to, jak na ně zareagujete. Papoušek poté, co k útoku použije svůj zobák, pocítí určité povolení napětí – stejně jako je tomu u člověka, co si zanadává nebo ze vzteku bouchne do stolu. Nejdůležitější rada, kterou je nejlepší se řídit, je ta, abychom se klovnutí vyhnuli. Chování, které se nestalo, nemůže být posíleno. Je samozřejmé, že to se někdy jednoduše řekne, ale v praxi může být velký problém takovou radu uplatnit. Pokud už ke klovnutí dojde, vyvarujte se dramatických reakcí, jako je křik nebo ječení. Po takovéto reakci dojde jen k dalšímu posílení agrese. Bez ohledu na to, jak moc to bolí, co nejklidněji odejděte, počkejte, až z vás vyprchají největší emoce, a poté se snažte nad celou situací zamyslet a uvědomit si, kde jste udělali chybu a z jakého důvodu papoušek přešel do útoku. Někdy je velmi obtížné pravý důvod stanovit. Vyvarujte se toho, abyste papouškovi dávali nálepky – je prostě zlý, prochází pubertou apod. Zamyslete se nad skutečnou příčinou, proč se to stalo, a podle toho upravte situaci tak, abyste se klovnutí příště vyhnuli. Jestliže máte papouška, který vás klovne, když mu nastavíte ruku, aby na ni nastoupil, neřešte, jak ho odnaučit v tu chvíli útočit, ale vymyslete, jak ho to naučit tak, aby útok nepoužil. Pro lepší pochopení si opět uvedeme konkrétní příklad a jeho možná řešení.
Představme si situaci, kdy máme mladého papouška, se kterým si rozumíme, má nás rád, ale nerad se vrací do klece. Doteď jsme ho tam po nějaké honičce přece jen nakonec dali, ale z dětských let už vyrůstá a manipulace začíná být čím dál obtížnější. Dnes dokonce ulétl na skříň a odmítl se hnout. Když jsme k němu nastavili ruku, papoušek zaútočil a bolestivě klovl. Jak tuto situaci řešit? Zkusíme nastavit celou situaci tak, aby byl pro něj návrat do klece příjemný. Odnesení do klece by nikdy v papouškových očích nemělo být trestem. Tedy koncem zábavy a odsouzením k nekonečným hodinám nudy a samoty. Naopak by klec měla být místem, kde ho čeká miska s potravou, na kterou se těší. Může také dostat jako bonus pamlsek nejvyšší hodnoty, ještě než se pustí do konzumace jídla. V kleci by měl mít vždy dostatek zábavy.
Našim papouškům nosíme ze zahrady neustále čerstvé větve, které dostávají na okus po zavření. Papoušek potom zavření do klece nebude vnímat jako něco negativního, ale spíše jako možnost k dalším příjemně stráveným chvílím. Než zpracuje svůj oblíbený pamlsek, zkonzumuje misku s jídlem a dostane se ke kousání větví, vyzní náš odchod jako negativní záležitost doztracena. Pak také musíme vyřešit samotné přenášení do klece. Chceme se vyhnout tomu, aby se upevnilo klování, protože papoušek si po několika opakováních může celou situaci ve své hlavně srovnat tak, že blížící se ruka ho odnáší někam, kde nechce být, a začne do ní klovat i v případech, kdy ho do klece odnést nechceme.
Výborná pomůcka na přenášení papoušků je tzv. téčko. Jsou to vlastně dvě bidla spojená do tvaru písmene T. Na horní, kratší stranu papoušek nastupuje a za dolní konec delší strany pomůcku držíme. Papoušek tedy nemůže klovnout ani v případě, že by se hodně natáhl. Pomocí shapingu nebo navedením přes target naučíme papouška na téčko nastupovat stejně, jako jsme si to vysvětlovali v minulém díle na příkladu se stupínkem. Chybou by ale bylo, kdybychom papouška naučili pouze nástup a ihned bychom ho přenášeli do klece. Pravděpodobně by to dopadlo tak, že by nám z téčka uletěl a byli bychom zase na začátku. I samotné přenášení musíme natrénovat. Nejdříve téčko s papouškem jen nepatrně nadzvedneme a ihned ho vracíme zase do původní polohy. Necháme papouška sestoupit na původní, pro něj bezpečné místo a potom ho odměníme. Postupným opakováním se dostaneme přes výraznější pohyb s téčkem až k tomu, že papouška přenášíme na různá místa a trénujeme nastupování a sestupování. Dávejte pozor, abyste papouška vždy nechali sestupovat na místa, která zná a jež považuje za bezpečná, jinak by v celou situaci ztratil důvěru. Pokud máte s papouškem dostatečně natrénováno sestupování na jiných místech, můžete se postupně blížit ke kleci. Nejdříve ho nechte sestupovat na klec, potom na dvířka a nakonec ho zkuste dát do klece. Nikdy ale v začátku nezavírejte klec a neodcházejte. Naopak ho nechte z klece opět nastoupit na téčko, vyndejte ho a odměňte. Jestliže trénink neuspěcháte, brzy budete moci klec i zavřít a v klidu odejít. Nebo můžete vyzkoušet jiný způsob návratu do klece, kdy naučíte papouška přiletět na klec a targetem ho budete do klece navádět. Způsobů je mnoho a věřte, že zde se pečlivost opravdu vyplatí.
Každý případ agresivního chování je trochu jiný a mívá různé příčiny. Někteří papoušci klovnou ze žárlivosti, u jiných se může projevit tzv. přesměrovaná agrese, kdy se papouškovi nelíbí něco, co není v jeho dosahu, ale klovne vás, protože vám zrovna sedí na rameni a potřebuje momentální úzkost ventilovat. Nikdy ale agresivní chování neřešte násilím.

Létání na zakázaná místa
Řada papoušků vás může pořádně vytáčet tím, že v domácnosti létá na zakázaná místa, okusuje nábytek a trhá záclony. Zde je nejlepší obrana nabídnout papouškovi náhradní činnost a vytvořit mu v domácnosti jeho vlastní prostor, kde může přirozeně vybít svou energii. Každá domácnost s papouškem by měla být alespoň částečně přizpůsobená tak, aby měl papoušek po vypuštění z klece možnost odlétnout na takové místo, kde mu nebude nic zakazováno a kde se bude cítit v bezpečí. Ideální je pořízení ptačího stromu, na kterém bude mít papoušek navíc zavěšené předměty, s nimiž si může hrát a které mu nijak neublíží. Jedno místo na hraní většinou nestačí. Papoušek by měl mít tato místa alespoň dvě, aby si mezi nimi mohl kdykoliv přelétnout. V naší domácnosti jsme to vyřešili tak, že jsme na konzolu pevně uchycenou ve zdi přišroubovali bidla, na která věšíme nejrůznější hračky, dřívka na kousání navlečená na nerezovém řetízku a lana na šplhání. Bidla jsou umístěna v místnosti napříč tak, aby měli papoušci co nejdelší dráhu k letu a mohli si mezi nimi libovolně přelétnout. Řada klecí má také na stropě z vnější strany možnost upevnění bidla a vytvoření tak místa na hraní, když je papoušek puštěný. Jestliže máte vyřešeno takovéto místo na hraní s dostatkem pro papouška motivujících předmětů, naučte ho na toto místo létat na povel. Přiletí-li papoušek někam, kde ho neradi vidíte, neřešte, jak mu to zakázat, ale pošlete ho jednoduše na jeho místo. Kdykoliv sám od sebe na své místo přiletí, zahrňte ho množstvím odměn. Klidně takových, které může déle spotřebovávat – jako jsou například celé ořechy ve slupce. Jestliže je v místnosti nějaké místo nebo předmět, které papouška hodně lákají, ale nesmí je ničit či jsou pro něj nebezpečné, radši je z dosahu papouška odstraňte. Volně přístupné elektrické kabely, otevřená akvária a podobné nebezpečné věci do místnosti, kde se volně pouští papoušek, nepatří.

Ničení předmětů
Kovové a plastové části oblečení, jako jsou zipy a knoflíky, jsou pro většinu papoušků obrovským lákadlem, stejně tak jako různé volně položené drobné předměty ve vaší domácnosti. Pokud máte papouška, který těmto předmětům nedokáže odolat, je nejjednodušší v přítomnosti papouška volně vypuštěného v místnosti nosit oblečení s minimem lákavých prvků, důsledně uklízet povalující se tužky, ovladače a podobné drobnosti a zaměstnat papouška jinou činností. Papoušek, který okusuje šišku, nemůže zároveň ničit váš oděv. Nachystejte si proto spoustu vhodných předmětů, kterými papouška můžete rozptýlit, a podporujte ho ve hře. Elegantním řešením je naučit papouška povel „pusť“ a „přines“. Náš sameček ary ararauny Gucci je neuvěřitelně zvědavý a volně ležícím předmětům, jako jsou propisky nebo klíče, nikdy neodolá. Velmi dobře ale zná povel „přines“ a ví, že za splnění vždy dostane odměnu nejvyšší hodnoty, což je pro něj celý pekanový ořech. Jestliže máte stejný problém, naučte vašeho papouška předměty nosit a dobrovolně odevzdávat.
Pro trénink přinášení vyberte pro začátek takový předmět, kterého se papoušek nebojí, dobře se mu drží v zobáku, ale zároveň pro něj není natolik lákavý, že by mu dal přednost před svým oblíbeným pamlskem. Cílem bude, aby vám papoušek položil předmět do ruky. Nebudeme tedy klikat a odměňovat pokusy, kdy papoušek předmět upustí nebo jím hází. V začátcích odměňujeme jakýkoliv zájem o předmět, dotknutí se zobákem, uchopení do zobáku. Jakmile papoušek předmět drží, dáme pod něj dlaň a odměňujeme i pouhé přiblížení a dotek předmětem o naši ruku. Papoušek se pravděpodobně brzy naučí předmět pouštět, protože nemůže zároveň předmět držet a zpracovávat odměnu. V dalším kroku už odměňujeme pouze pokusy, kdy předmět pustí do naší dlaně. Jakmile tento princip pochopí, přidáme povel. Dále můžeme postupně dlaň posunovat dál a dál od papouškova zobáku, aby se musel nejdříve natáhnout, potom udělat první krok a ve výsledku vám bude předmět nosit i na delší vzdálenost. Nyní můžete začít střídat předměty. Velmi podobně budeme učit i povel „pusť“. Nikdy ale neučte tyto dvě dovednosti najednou, aby v tom papoušek neměl zmatek, a pro prvotní nácvik použijte vždy odlišné předměty. Přinášení předmětů je také základním kamenem pro trénink nejrůznějších dalších triků, jako je hraní bowlingu, basketbalu, skládání puzzle nebo navlékání kroužků na kolík.
Dalším problémem v našem soužití s papouškem může být strach z neznámých věcí a sebepoškozování, které spolu v některých případech mohou i úzce souviset. O možných řešeních těchto případů si můžete přečíst v příštím díle.

 

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře