Zemí sopek a tří moří – 5. díl

Obsah
  1. Nikdy bez mačety
  2. Pozor, had!
  3. Vzhůru na věž

Z židle na kryté terase pozorovat ptáky – tak nějak vypadá odpočinková ornitologova dovolená. Chata postavená Švýcarem Räto Pfrangerem v nikaraguyské rezervaci Greenfields, kde trávíme tři dny, tyhle tužby naplňuje. Na zemi vlhovec rozvážně otáčí každý spadlý list, jestli pod ním najde něco k snědku, na obloze co chvíli přeletí hejnko aratingů, z koruny stromu se ozývá tyran a palmové plody létá zobat trogon.

Nikdy bez mačety

Ale není to jen o sezení, místní udržují v pralese léta cesty, po kterých vodí návštěvníky. Nikdy nevyráží bez mačety v ruce (nebo aspoň za pasem) – je to univerzální pracovní nástroj a zároveň účinná zbraň. Náš průvodce není výjimkou, kráčí první a co chvíli usekne větev nebo palmový list trčící do cesty. 

 

Pozor, had!

Najednou uskakuje tak, že by se kvalifikoval na atletický šampionát, a důrazně ukazuje: stop! Kousek před ním do podrostu mizí had. Taky byl rychlý, o setkání s mačetou rozhodně nestál. Dobře že tak, jsou tu totiž křovináři, jejichž jed je jeden z nejnebezpečnějších. Představa, že po uštknutí nesou postiženého lesem, pak jedou lodí do městečka Kukra Hill, kde je nemocnice, nebudí moc nadějí na záchranu. Naši procházku ukončuje liják. Mně nevadí, do půjčených místních erárních holínek, které mi vnutili kvůli hadům, stejně v první louži nateklo, a tak čvachtám od prvních kroků. Jak už to v temném pralese bývá, je těžké tu ptáky pozorovat, natož fotit. Dobře jsou jen slyšet. U naší chaty je to lepší, ale vrcholky stromů jsou přece jen dost vysoko. 

 

Vzhůru na věž

A tak nudná kovová konstrukce vodojemu povýšila na pozorovatelnu. Není to nic pro lidi trpící závratí, je třeba zdolat deset metrů po řídkém žebříku, který za mokra dost klouže, a jakmile vyleze sluníčko, je nahoře pekelná výheň. Ale plošina se zábradlím je pár metrů od koruny palmy, kterou si oblíbili zejména trogoni černohlaví, to je prostě k nezaplacení! Naše tři dny v Greenfields jsou pryč, lezeme na loď do Kukra Hill, kde na nás čekají půjčená auta. Stála za poplatek pár dolarů na zahradě za plotem, abychom se s nimi po návratu vcelku shledali. Dokonce nám je i perfektně umyli, což se při pohledu na rozbahněnou cestu do Laguna de Perlas jeví jako úkon zcela zbytečný. Míříme okusit karibské pobřeží a máme to jen pětadvacet kilometrů. Jako u nás přehlížíme cestou obrovské žluté lány řepky, tady jedeme skrz nekonečné palmové plantáže, které sem tak nějak nepatří. Budují tu bytelnou betonovou silnici, po které lze svištět stovkou. Je to sice příjemné, ale je jisté, že Kukra Hill, kde „chcípl pes“, bude brzy snadno dosažitelným turistickým letoviskem. A tak beru na milost rozbitou silnici, po které pokračujeme do cíle… 
 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (2x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře